Kult X

JEDNOTLIVÉ SÉRIE AKT X
1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11.

Všechny zprávy z rubriky 'Restart seriálu Akta X'

11×08 Familiar (recenze)

režie Holly Dale | scénář Benjamin Van Allen | premiéra v USA 7. 3. 2018 | premiéra v ČR 2018 | české titulky se chystají | hodnocení 100%

Je dobré najít konsenzus. Tak třeba lidé napříč kulturami a náboženstvími se pravděpodobně shodnou, že zřejmě neexistuje tragičtější a hrozivější zločin, než je vražda dítěte. Tvůrci Akt X tuto ne-úplně-chutnou přísadu vzali, smíchali ji s čarodějnicemi, kletbami a těmi nejnižšími pudy v nás všech a pozvali nás do městečka, které právě přišlo o poslední zbytky své nevinnosti.

VAŠE NÁZORY: Nenechte si ujít názory čtenářů našeho webu a zapojte se do diskuse

Epizoda Familiar je nenápadná, podobně jako městečko Eastwood v Connecticutu, v němž se odehrává její děj. Mulder a Scullyová přijíždějí vyšetřit vraždu malého chlapečka, k níž došlo v přilehlých lesích. Zdejší policisté jsou přesvědčeni, že zabití, připomínající útok predátora, má na svědomí divoká zvěř, něco mezi kojotem a vlkem. My však vidíme, že dětským obětem se před smrtí zjevují bytosti, působící zdánlivě neškodně a připomínající postavičky z dětských seriálů. Za těmito zjeveními však stojí démonická síla, která touží pohltit duše svých obětí.

Tvůrci se evidentně nesnaží objevit Ameriku a staví na osvědčených základech. Zcela jasná je inspirace Stephenem Kingem a jeho velkolepou učebnicí hororu To, odehrávající se v městečku Derry v novoanglickém Maine a jako hlavní strašidlo využívající zlovolnou entitu vtělenou to postavy klauna Pennywise. Kingův tisícistránkový román je pochopitelně trochu jiná liga, než několikastránkový scénář, a proto do Eastwoodu nepronikneme nikdy tak důvěrně jako do Derry.

Když však nahlédneme na show Bibbletiggles (takovou démoničtější verzi Teletubbies), kterou denně sledují děti v Eastwoodu a v níž jako hlavní hrdina vystupuje Mr. Cuckleteeth, který by vyděsil i Edgara Allana Poea, můžeme si být jisti tím, že děti z obou měst jsou proklety zhruba stejnou měrou.

Epizoda Familiar překvapuje brutalitou, která se staví do solidního kontrastu se skotačivým blbnutím z předešlé epizody. Vcelku zjevná je analogie s honem na čarodějnice, s nímž má zrovna Nová Anglie bohatou historickou zkušenost. Tentokrát vidíme muže, v minulosti odsouzeného pedofila, na kterého se zaměří pozornost zdejší policie i obyvatel města ve chvíli, kdy se nedostává solidních důkazů a nedaří se tak identifikovat skutečného viníka. Scéna lynčování i následné zavraždění stylem veřejné popravy by se mohly odehrát v jakékoliv komunitě, kdykoliv a kdekoliv na světě, kde emoce zvítězily nad rozumem a bezpráví nad zákonem. (Druhá otázka však zní, jak si zachovat rozum ve chvíli, kdy jsou vražděny děti.)

Hon na čarodějnice je starý jako lidstvo samo. Byl tu ve starověku i středověku, je tu dnes a bude tu i v budoucnu. Nonkonformnost, xenofobie, ale i pouhá potřeba likvidovat své politické/nábo­ženské/jednoja­ké odpůrce je věčná. Když na závěr Scullyová říká, že se nemůže dočkat, až z tohoto města vypadne, odvětí jí Mulder: „Není způsob, jak se odsud dostat. Ne v dnešní době.“ Já bych jen dodal: ne v jakékoliv době.

Epizoda nám na pozadí velmi ponurého příběhu s parádní atmosférou říká, že zabít dítě může jen monstrum – jedno zda posednuté ďáblem nebo ovlivněné vlastním zvráceným podvědomím (pokud to rovnou nejsou dvě různá pojmenování pro jednu a tu samou věc). Teď už jen najít nějaký adekvátní trest za takový zločin, řekněme něco mezi lynčem (tedy sadismem středověku) a 18 lety odnětí svobody (tedy výsměchem současnosti).

Ze všech dosud uvedených epizod revivalu Familiar vůbec nejvěrněji připomíná klasická Akta X, tu Calusari, tam Die Hand Die Verletzt. Jedná se skoro o volné pokračování jiné polozapomenuté epizody, a sice Chimery z poloviny sedmé série. Mulder tehdy zjistil, že přízraky, zjevující se a vraždící v ospalém vermontském městečku, produkuje zlo páchané zdejšími lidmi.

Familiar je tak připomínka samé podstaty Akt X, skutečnosti, že tento seriál nevznikl jako rozjařená akční blbůstka, do které ji tvůrci v posledních letech možná až příliš často stylizují (k vlastní škodě!), ale jako temný thriller podávající nám až bolestně detailní svědectví o těch nejhorších lidských predátorech mezi námi.



Komentáře: 35

11×07 Rm9sbG93ZXJz (recenze)

režie Glen Morgan | scénář Shannon Hamblin & Kristen Cloke | premiéra v USA 28. 2. 2018

Epizoda Rm9sbG93ZXJz je zapeklitá. Hodnotit dobrý příběh je radost, hodnotit mizerný příběh už taková radost není, ale kritizovat je vždy snadnější, takže to jde ještě líp. Hodnotit ovšem příběh takřka bez děje, to už není ani radost ani snadné. Rm9sbG93ZXJz je takový hraný hi-tech Tom a Jerry, problém je, že na rozdíl od klasických pětiminutových animáků tento díl trvá 44 minut. V epizodě Rm9sbG93ZXJz tak jasně vítězí forma nad obsahem. Stačí to?

VAŠE NÁZORY: Nenechte si ujít názory čtenářů našeho webu a zapojte se do diskuse

Ve smyslu prezentace moderních technologií byla Akta X vždy průkopnická – samozřejmě vedle pár jiných televizních seriálů. Sledovací zařízení, e-maily, chatovací místnosti, mobilní telefony, vždy hojně využívané Osamělými střelci, Mulderovými kontakty i samotnými agenty FBI. Všemi těmito technickými vychytávkami se tvůrci seriálu chlubili již od první sezóny před rovným čtvrt stoletím. Dabing tomu všemu dodal kouzlo naivity a nevinnosti, když chatovací místnosti překřtil na debatní kroužky a dopisy uložené na disk (koukněte na epizodu 2Shy a nebudete stačit koukat). Kdo v polovině devadesátých let slavil desáté narozeniny (jako třeba já) ten na toto období, pro střed Evropy ještě magičtější díky čerstvě zbořené Železné oponě, nedá dopustit. Beverly Hills, NHL, MTV, HBO, Schwarzenegger, videopůjčovny naplněné k prasknutí. Všechno bylo nové, všechno se blyštilo a všechno jsme sledovali s otevřenými ústy.

Dnes už jsme jinde. Ne, nebudu zase začínat s plačtivou historkou o tvůrcích Akt X, kteří to mají těžké, když ze světa konce devadesátek skočili po hlavě přímo do roku 2018. Do současnosti skočili dobrovolně a vědomi si všech novot, které dnešní svět nabízí, a nároků, které dnešní divák vyžaduje. Jelikož jsme pěkných pár desetiletí již součástí západního světa, můžeme (a mohli jsme) jeho technologické dospívání sledovat naživo všude kolem sebe. Chytrá zařízení všeho druhu již dávno prostoupila naše životy a jakýkoliv „moment překvapení“ je tedy pryč.

Epizoda Rm9sbG93ZXJz na tento současný i lehce budoucí stav reaguje a snaží se varovat před potenciálními riziky. Otázka je, jak se jí to daří – úspěšně podat takové svědectví totiž není vůbec lehké. Jakkoliv mohou být většinovým publikem považovány za brakovku, jsou dystopické vize přetechnizované budoucnosti žánrem naopak mimořádně sofistikovaným.

Nepočítáme-li epilog, pak jedinými živými herci, které v epizodě vidíme, jsou David Duchovny a Gillian Andersonová. Ve světě, ve kterém technologie zasahují do všech možných aspektů našich životů, tak prakticky absentují živí lidé, kteří by nám uvařili, obsloužili nás, odvezli domů, případně s námi ulehli do postele (už i na to máme růžové vibrující pomocníky, že jo, Scullyová!). Tomuto kontrastu odlidštění sice rozumím, přesto mě velmi irituje, do jakých krajností je děj hnán. Co třeba dialogy, nebo aspoň monology, které by nás trochu uvedly do myšlenkových pochodů našich hrdinů? Citoslovce a úšklebky jsou opravdu málo.

Přiznám se, že Philip K. Dick a William Gibson patří mezi mé oblíbené autory, ovšem i ve chvíli, kdy nečekáte Scotta či Spielberga, ale jen a pouze dobrou a chytrou zábavu, nedostává se vám ani tohoto minima. Ono sdělení, že technologie jsou sice úžasné, ale leccos se může podělat, je sice naléhavé dnes stejně jako kdykoliv v minulosti, samo o sobě však neobstojí.

Napsat dobrou antiutopii ve formátu televizní epizody, ovšem není jen tak. Své o tom ví sám William Gibson, jeden z otců kyberpunku, který s tvůrci Akt X v minulosti spolupracoval hned dvakrát. First Person Shooter z poloviny sedmé série, ve které Muldera a Scullyovou pohltila virtuální realita, platí za jednu z nejslabších epizod seriálu. Vysoký rozpočet, vůbec nejvyšší v historii Akt X, tehdy přetrhl všechny řetězy a v záplavě vizuálních efektů zaniklo vše, co mohlo byť jen z dáli připomínat příběh.

Jedinou opravdu vkusnou dystopií v Aktech X tak zůstává jiný Gibsonův příběh, epizoda Kill Switch z páté série, která obstála i ve zkoušce časem. Mysl uploadnutá na server, kdy mizí smrtelné tělo a objevuje se hrozba zotročení všeovládajícím matrixem, i dnes působí mnohem věrohodněji a strašidelněji, než armáda dronů vyslaná ze sushi restaurace, aby nás ve sprše donutila zaplatit dýško. Vypadá to, jako bychom hrozbám, plynoucím z přetechnizovaného světa, rozuměli mnohem lépe v dobách, kdy chytré domácnosti a poštovní drony byly jen hudbou budoucnosti. Nebo jsme toho za tu dobu prostě jen víc viděli, načež jsme taky víc otupěli?

Těžko říct. Škoda, že v nové epizodě Mulder neotevřel ústa, aby k tomu řekl byť jen dvě na sebe navazující věty. Myslím, že pak by to mohlo být mnohem zajímavější.



Komentáře: 104

11×06 Kitten (recenze)

režie Carol Banker | scénář Gabe Rotter | premiéra v USA 7. 2. 2018 | premiéra v ČR 2018 | české titulky ke stažení | hodnocení 40%

Lesy. Existuje vůbec nějaká krásnější smrt, než smrt v lesích, nejlépe rukou nějakého rafinovaného sadistického maniaka? Troufám si tvrdit, že ne, a pro utvrzení v tomto přesvědčení v minulosti mnohé vykonala sama Akta X. Snaží se v tom pokračovat i šestá epizoda nové řady, která by se ráda stala novou Detour, ale v mnoha ohledech bohužel kriticky selhává.

kitten-forest1.png

VAŠE NÁZORY: Nenechte si ujít názory čtenářů našeho webu a zapojte se do diskuse

Marná sláva, nejlepší epizody Akt X se odehrávaly mimo civilizaci. Zvláště náročné zkoušky lesem podstoupili Mulder a Scullyová v rozmezí pouhého měsíce na jaře 1994 v epizodách Shapes a Darkness Falls, nejprve při hrátkách s vlkodlačími indiány, poté se světélkujícími všežravými muškami. První série obecně je na tyto lokality bohatá, pamatujete výlet do arktického výzkumného střediska nebo setkání s jerseyským ďáblem či lehce zmutovanou amišskou sektou? A samozřejmě poztrácení puberťáci v zalesněných oblastech oregonského Bellefleur, to byl taky docela známý případ.

Přiznejme si hned na začátku – výlety Muldera a Scullyové do terénu nikdy neoslňovaly skvělými zápletkami. Jejich silným momentem byla výpravnost, technické kategorie a režisérské schopnosti, ordinující nám tu správně hutnou atmosféru a lekačky v tu pravou chvíli.

kitten-skinner.png

Epizoda Kitten má dva silné momenty. Prvním je Mitch Pileggi. Už jsme si zvykli, že kdykoliv je Walteru Skinnerovi v Aktech X věnováno více prostoru, je to ku prospěchu věci. První epizoda, která postavu Skinnera přiblížila, Avatar z konce třetí série, byla velmi příjemnou sondou do (rozvráceného) osobního života zástupce ředitele FBI, který tou dobou zrovna procházel (pro něj mimořádně bolestivým) rozvodem s manželkou. Tehdy do jeho života vstoupila žena nová, ne úplně vítaná, a sice sukuba, která se mu vkradla až do postele a tam se z něj pokusila vysát život. Zhruba o rok později, koncem čtvrté série, dorazila epizoda Zero Sum. Skinner tehdy vzal do vlastních rukou osud Dany Scullyové, procházející smrtelnou chorobou, aby této agentce, pro kterou měl vždy jistou slabost, zachránil život. V obou případech se však musel zaplést do špinavých her, které v zákulisí nejvyšších míst FBI rozehrál Muž s cigaretou.

Mitch Pileggi je na poměry televizní nabídky vynikajícím hercem. Jeho Skinner je skvělá postava, přísný šéf a byrokrat tělem i duší, který ctí pravidla úřadu i jeho hierarchii, zároveň ale správný a zásadový chlap. Vždy mě bavilo sledovat Skinnerovo zhnusení pokaždé, kdy musel jednat s Kouřícím mužem, a miloval jsem jej ve chvílích, kdy Kuřákovi „představil“ Alberta Hosteena nebo když Muldera v epizodě Anasazi srovnal takříkajíc „do latě“.

Veskrze paranoidní Mulder měl v minulosti tendenci Skinnera podezřívat a nevěřit mu, což po událostech z osmé a deváté série, kdy se Skinner stal ochráncem Scullyové, značně omrzelo a začalo působit spíše jako Mulderova zabedněnost. Závěrečný pokec agentů se Skinnerem v aktuální epizodě i jeho odhodlání odhalit konspiraci stojící za šílenstvím a smrtí jeho přítele se jeví jako snaha celé toto období vzájemné nedůvěry definitivně ukončit. Uvidíme tedy, zda jim nově vyhlášené spojenectví vydrží aspoň do osmé epizody.

kitten-kersh.png

A právě toho se týká největší výtka, kterou k této epizodě mám. Poprvé od konce deváté série v roce 2002 se do Akt X vrací Alvin Kersh. Postavu tohoto náměstka ředitele FBI jsem měl vždy rád, a tak jsem se těšil na jeho vývoj za celé ty roky. Kersh byl vždy otevřeně nepřátelský vůči Mulderovi i celé jeho „křížové výpravě“, jíž ve snaze najít svou sestru vedl proti americké vládě i samotné FBI. Jako takového jsem jej vždy respektoval a jeho pozici chápal – Muldera, útočícího na FBI, považoval za (potenciálně, ale i fakticky) neloajálního člena týmu i úřadu. Když pak závěrem deváté série probíhal vykonstruovaný soudní proces, na jehož konci byl agent Mulder odsouzen k trestu smrti, Kersh otočil a pomohl ex-agentovi uprchnout z vězení. Vzhledem ke všem nejasnostem, které proces provázely, se jednalo o změnu v chování vcelku pochopitelnou.

Nyní, o patnáct let později, se zdá být vše úspěšně zapomenuto a Kersh se vůči agentům znovu extrémně vymezuje. Zajímavý veletoč vzhledem k tomu, jak moc si Kersh ušpinil ruce, když před lety pomohl Mulderovi uprchnout z přísně střeženého vojenského zařízení a zradit tak všechny ideály, kterým nyní znovu zřejmě věrně slouží. Člověk má až pocit, že sleduje jakousi alternativní realitu, ve které hned po šesté sérii následovala ta jedenáctá. Tuto nekonzistentnost můžeme pochopit v případě nezkušeného scénáristy, ale že proti ní nezasáhnou dlouholetí spoluautoři Akt X i jejich mytologie Chris Carter a Glen Morgan, to už je za hranou.

kitten-osment.png

Vedle Pileggiho je druhým velkým pozitivem epizody Haley Joel Osment. Kdysi rozkošná dětská hvězdička z velkých hollywoodských bijáků (Šestý smysl, A.I.: Umělá inteligence) dnes sice připomíná profesionálního pojídače Big Maců kdesi z amerického středozápadu, talentu však, troufám si říct, mu zůstalo na rozdávání. Skvělé jsou všechny jeho scény s Pileggim („Now who sees monsters?“), zvláště vynikající je pak ve scéně, kdy jej do jeho lesního karavanu přijdou vyslechnout Mulder se Scullyovou. Když se řeč stočí na snahu americké vlády skrze rozprašování chemických látek ovládat myšlení každého muže, ženy i dítěte, vypadá to v jednu chvíli, že Mulder si hned týden po rozlučce s Willem našel k adopci nového syna.

Vedle dvou skvělých herců a standardně dobrých představitelů ústřední dvojice však epizoda nabízí až strašidelně málo. Napětí je pomálu, v lesích je tentokrát až příliš velká tma na to, abychom zahlédli aspoň něco děsivého, a konspirační linka působí příliš lacině a naivně. O iritující nekonzistentnosti v případě některých postav ani nemluvě. Záběry z Vietnamu nevyděsí ani nedojmou, a to je co říct, když jsme svědky vcelku bestiálního vraždění civilistů.

Po jistou dobu v průběhu desáté série jsem si říkal, zda už není na čase, aby Chris Carter, Glen Morgan a James Wong neustoupili do pozadí a nepředali žezlo někomu novému, kdo by byl schopen nabídnout úhel pohledu více patřící do 21. století. Scénárista Gabe Rotter a režisérka Carol Bankerová však nenabídli nic, co bychom neviděli už tisíckrát. Půvabné kulisy městečka Mud Lick i přilehlých lesů amerického Kentucky jsou strašně málo.



Komentáře: 38

11×05 Ghouli (recenze)

režie James Wong | scénář James Wong | premiéra v USA 31.01.2018 | premiéra v ČR 02.09.2018 | české titulky ke stažení | hodnocení 80%

Pokud se cíleně vyhýbáte spoilerům, ať už ve formě oficiálních upoutávek či nekončících debat na sociálních sítích, děláte zatraceně dobře. Epizoda Ghouli pro vás bez jakýchkoliv dalších debat bude největším překvapením 11. série. To, co se v prvních deseti minutách tváří jako ta nejklasičtější ze všech klasických monster-of-the-week epizod, totiž záhy doroste v mytologii jako řemen, vrcholící v rodinném znovushledání, na které fanoušci Akt X čekali patnáct let.
 

ghouli.png

VAŠE NÁZORY: Nenechte si ujít názory čtenářů našeho webu a zapojte se do diskuse

James Wong je poctivý řemeslník. Jako spoluautor epizod Squeeze, Beyond the Sea či One Breath dobře ví, jak spojit sofistikovanou mytologii s akcí, thrillerem a detektivkou tvářící se jako samostatně stojící případ. Jako tvůrce postav typu Waltera Skinnera či Osamělých střelců důvěrně rozumí pohnutkám a motivům mytologických postav. Jako úspěšný výkonný producent seriálu Millennium, kde převzal prokleté žezlo přímo po Chrisi Carterovi, dobře zná všechny mechaniky a nástrahy, které stojí za výrobou televizního seriálu. A konečně jako duchovní otec slavné slasher série Final Destination (u nás známé jako Nezvratný osud) ví, co je to napětí a budování strachu.

Pětidílná filmová série, ač v jádru není ničím jiným, než klasickou brutální vybíjenou bezejmenných puberťáků, přišla s výbornou premisou. Nenudila nás žádným předvídatelným maniakem s hokejovou maskou na tváři a mačetou v ruce, představila se nám v ní prachobyčejná a vzdor své abstraktnosti zatraceně děsivá Smrt, která si nakonec přijde zkrátka pro všechny. Ačkoliv všechna další pokračování působila spíše jako relax a pohoda, první film, který režíroval a napsal právě Wong, svým napětím, atmosférou a neotřelým pojetím zafungoval jako svěží vánek do již řádně vyčpělého (sub)žánru.

Na svou devadesátkovou hororovou tvorbu Wong vzpomíná ve chvílích, kdy ztvárňuje spánkovou paralýzu, která se v nové epizodě opakovaně projevuje u Scullyové. Jedná se o stav někde na pomezí spánku a bdění, kdy jedinec není schopen rozlišit sen od reality. Živé sny, ve kterých agentka pronásleduje postavu, jevící se být pouhým stínem, jsou skvělé a předznamenávají jedno osudové setkání.

kultx-ghouli-001.png kultx-ghouli-002.png kultx-ghouli-003.png kultx-ghouli-004.png

Zdánlivým antihrdinou příběhu je Jackson Van de Kamp, sedmnáctiletý mladík se zvláštními schopnostmi, díky nimž umí silou vůle vnutit ostatním lidem své vlastní, často velmi divoké představy. Prostě taková ošklivější teen verze Clarka Kenta. Jackson je teenager, a tak své schopnosti využívá k tomu nejužitečnějšímu, co ho napadá – strašení vlastních přítelkyň. Ano, přítelkyň, plurál, Jackson je puberťák a rozhodně se potatil. Jak Mulder se Scullyovou zjišťují během výslechu holek, který vedou odděleně ve stylu Syzygy, chlapec má příjmení shodné s rodinou, která před patnácti lety adoptovala jejich malého syna.

William je sice potomek agentky Scullyové a, jak jsme všichni toužebně přesvědčeni, agenta Muldera, ovšem tak, jak se nám představuje v nové epizodě, by vůbec největší radost udělal někomu úplně jinému. Robert Modell, známý z epizody Pusher jako úhlavní Mulderův nepřítel, by jistě zamáčkl slzu při pohledu na Willovy nadpřirozené schopnosti. Dávno před Williamem, a sice koncem třetí série, totiž totožnou schopnost supersugesce názorně předvedl Modell, když pouhou silou vůle donutil elitního člena zásahové jednotky, aby sám sebe upálil, nebo Muldera, aby namířil zbraní na svoji parťačku. Schopnosti, v případě Williama vzešlé z mimozemské DNA, nyní chlapec využívá primárně k tomu, aby mohl snadněji proplouvat životem.

Jackson však není žádné apriori zlomyslné monstrum, v prvé řadě je to spíš klučina, který ve své mladické nerozvážnosti nedomýšlí, kam až mohou jeho vtípky, notně znásobené právě nadpřirozenými schopnostmi, dojít. Není ani neporazitelný, dobře je to vidět v akčních scénách, kdy ho nemocničními chodbami pronásledují elitní agenti ministerstva obrany, kteří po něm pálí jednu salvu za druhou. Jakkoliv jsem nikdy nebyl příznivcem akčních scén v Aktech X, tentokrát jsou skvěle zakomponovány. Dokonce i v případě, že nejste fanoušky williamovské mytologie (jako třeba já), budete velmi překvapeni ve chvíli, kdy se přistihnete, že chlapci vlastně fandíte a vládním kovbojům přejete jednu pořádnou přes hubu. Ostatně Mulderovo prohlášení „keep cracking wise – you have no idea my state of mind“ mluví za vše a mnozí z nás by jej jistě bez váhání podepsali.

kultx-ghouli-009.png kultx-ghouli-010.png kultx-ghouli-011.png kultx-ghouli-012.png

Epizoda odhaluje, že James Wong má pro mytologii, pro intimní momenty mezi Mulderem a Scullyovou i pro vztah Scullyové k jejímu synovi přinejmenším stejně dobrý cit jako Chris Carter v době, kdy psal mytologii osmé a deváté řady. David Duchovny hraje svůj standard. Jeho Mulder působí, jako by se s Williamem rozloučil už před dlouhými lety, a nyní, víc, než cokoliv jiného, jej zajímá psychická rovnováha jeho milované partnerky. Gillian Andersonová je bez jakýchkoliv hlubších rozborů výborná. Scéna z pitevny, v níž se Scullyová psychicky zhroutí nad „ostatky“ svého syna, v celé nahotě ukazuje, nakolik agentčina představitelka za celé roky herecky pokročila a vyspěla. Pozoruhodná byla již před dvěma dekádami, když její nemocná agentka v díle Memento Mori skrze pod obrazem předčítaný deník posílala svému partnerovi nesmělá vyjádření vděků za vzájemnou důvěru. Stejně tak je její projev k Williamovi láskyplným poselstvím, vyjádřeným však ústy zdrcené matky, která ztratila své dítě, a tedy všechnu víru. Jeden z mytologických vrcholů deváté řady se tak nyní konečně dočkává svého završení.

kultx-ghouli-013.png kultx-ghouli-014.png kultx-ghouli-015.png kultx-ghouli-016.png

Nesporným vrcholem epizody je pak její závěr, setkání agentky Scullyové s Williamem. Stává se tak šestnáct let poté, co si se svým jednoletým synkem koncem deváté série dala své zdánlivě poslední sbohem. Již tehdy se jednalo o emocemi nabitou epizodu, jejíž události eskalovaly až k rozhodnutí Scullyové dát svého syna k adopci, aby ho uchránila před událostmi, které mohly a měly nastat. Scéna, v níž se agentka poprvé setkává se svým dospělým synem „tváří v tvář“, je vynikající, dokonce i vzdor tomu, že William během ní nemá svoji skutečnou podobu. S úlevou kvituji, že po všech těch až obřadně působících vládních a vojenských hi-tech experimentech, kterými jsme za posledních pětadvacet let prošli, je celé setkání pojato velmi civilně, skoro až komorně.

Akta X nikdy nepotřebovala bojové vrtulníky a mimozemské koráby k tomu, aby budila emoce, vzrušení a dojetí. A jsem rád, že na to tvůrci i po letech pamatují.

Mimochodem – Williamova přezdívka z webovek ghouli.net je @rever – ve francouzštině „to dream“, v portugalštině „to see again“.



Komentáře: 112

11×04 The Lost Art of Forehead Sweat (recenze)

režie Darin Morgan | scénář Darin Morgan | premiéra v USA 24.01.2018 | premiéra v ČR 27.08.2018 | české titulky ke stažení | hodnocení 100%

To vám takhle Darin Morgan jednou ve tři ráno hledal inspiraci pro svůj nejnovější scénář k Aktům X. Rozhodl se, že si pustí některé starší epizody. Jaké pak bylo jeho překvapení, když zjistil, že si některé scény pamatuje jinak, než jak byly původně natočeny. Hned ho napadlo nejjednodušší a zároveň nejlogičtější vysvětlení – blednoucí paměť? Ale kde že! Za vším stojí alternativní historie a paralelní světy!

the-lost-art-of-forehead-sweat-000.png

VAŠE NÁZORY: Nenechte si ujít názory čtenářů našeho webu a zapojte se do diskuse

Epizoda The Lost Art of Forehead Sweat nebude mít na růžích ustláno. Zvláště ne v českých luzích a slovenských hájích. Důvod je jednoduchý. Scénárista Morgan ji adresuje primárně americkému publiku a navrch přihazuje desítky narážek na současné americké celospolečenské klima a popkulturu. Morgan jde však do hloubky a otevírá témata zcela univerzální, která jsou společná nám všem. Tak kupříkladu pojem pravdy nebo téma paměti – když Mulder hovoří o své vzpomínce na první epizodu seriálu The Twilight Zone, kterou kdy viděl, jen u málokoho to nevygeneruje jeho vlastní vzpomínky na první setkání se seriálem Akta X před více jak dvaceti lety.

Morganova epizoda je pak neskrývanou poctou zmíněnému mysterióznímu klenotu z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Jeden z nejstrašidel­nějších seriálů historie se naopak dle prohlášení Chrise Cartera stal jednou z nejvýraznějších inspirací při vzniku Akt X. Povinné komplimenty máme tedy předány a můžeme se pustit do práce.

the-lost-art-of-forehead-sweat-003.png the-lost-art-of-forehead-sweat-004.png the-lost-art-of-forehead-sweat-005.png the-lost-art-of-forehead-sweat-006.png

Syndrom falešné kolektivní paměti (tzv. Mandelův efekt, v epizodě výstižně zaměňovaný za Mengeleho efekt, který má ale jinak úplně stejný obsah) údajně vyvolává zkreslenou vzpomínku na minulost, kterou může trpět velká skupina lidí. Morgan si jej bere na pomoc, aby popsal některé nešťastné jevy, jimiž je zasažena dnešní společnost. Primárně se jedná o nekontrolované šíření dezinformací, tzv. fake news, což je dnes oblíbené označení pro to, co druhý názorový tábor charakterizuje jako kreativní nakládání s fakty a vytváření alternativních realit, tzv. fenomén post-truth. Aby toho nebylo málo, Morgan schéma rozšiřuje o pojmy jako post-cover-up a post-conspiracy s tím, že mladí dneška to celé jistě zahrnou pod nějaké cool označení, třeba the po-co age. Velkým neštěstím této doby je, že dospělá generace na tuto hru, kdy pravda hraje pouze zástupnou roli, již přistoupila, a ještě tragičtější je, že právě mladí a dospívající nějakou pravdu a nepravdu – jak je dnes módně nazývána prachsprostá lež – neřeší už vůbec.

Když už jsme u toho, dnešní děcka nemaj úctu už vůbec k ničemu.

Mulder a Scullyová se v potemnělých garážích FBI setkávají s Reggiem Murgatroidem, který tvrdí, že agenty důvěrně zná a kvůli tomu, co ví, je nyní pronásledován tajemnými postavami. Reggie o sobě prohlašuje, že Muldera se Scullyovou může přivést na stopu superzloducha Dr. They, stojícího za největší konspirací všech dob. Doktorův medailonek, absurditami naplněný k prasknutí, je brilantní vizitka pojednávaných fake news a jeho následné setkání s Mulderem bezpochyby vrcholným okamžikem celé epizody. Duchovny skvěle zahrál postavu, která se nyní začíná ptát sama sebe, jestli na tento svět ještě vůbec patří („The world has become too crazy for even my conspiratorial powers“). Myslím, že podobně jako on se dnes a denně ptají mnozí z nás.

the-lost-art-of-forehead-sweat-011.png the-lost-art-of-forehead-sweat-012.png the-lost-art-of-forehead-sweat-007.png the-lost-art-of-forehead-sweat-008.png

V některých momentech jde Morgan ve své poctě The Twilight Zone tak daleko, že v podstatě reanimuje některé scény z tohoto půl století starého seriálu. Vynikající je moment, kdy se Mulder a Scullyová střetnou s mimozemským vyslancem a konečně zjišťují pravdu, kterou celá léta tak usilovně hledali. Ve vesmíru sice nejsme sami, ale navázat kontakt s mimozemskými civilizacemi je nemožné, protože nás všichni nesnášejí a cíleně se nám vyhýbají kvůli naší násilnické povaze. „Stavíme zeď. Bude to krásná, i když neviditelná, elektromagnetická zeď, která zlikviduje všechny sondy, které se pokusíte odeslat mimo svou sluneční soustavu.“ Slova mimozemského vyslance sice mohou znít krutě, zároveň ale poměrně dost povědomě všem pozemšťanům dneška.

Jen pro upřesnění: scéna „blízkého setkání“ odkazuje na epizodu To Serve Man, naopak epizoda The Lost Martian, kterou Mulder hledá na svých videokazetách, nebyla v rámci The Twilight Zone nikdy natočena. Ve skutečnosti šlo o epizodu z úplně pitomého seriálu The Dusky Realm, kterou si Mulder bůhvíproč asocioval se svým oblíbeným seriálem. Tedy… ve skutečnosti žádný seriál The Dusky Realm neexistuje, je čirou fikcí a skvělou narážkou na neúspěšný seriál Chrise Cartera s názvem Harsh Realm, jenž pojednával o lidech, kteří jsou lapeni ve virtuální realitě (!).

Skvělé jsou i další odkazy, nyní již na samotná Akta X. Konspirování a honičky v garážích FBI, Mulder a Scullyová naložení v nadupaném Fordu, země posetá slunečnicovými semínky, vyvěšování plakátu I Want to Believe v kanceláři Akt X, Spotnitz Sanitarium ad. Ve jménu paralelní historie a alternativní reality nás poté Morgan znovu pozve do epizod Pilot, Tooms, Clyde Bruckman’s Final Repose, Teso Dos Bichos, Home a Small Potatoes. Půvabný meta-moment nastává v případě posledně jmenované epizody. Darin Morgan si v této části totiž zahrál Eddieho Van Blundhta, obtloustlého zoufalce, schopného měnit svoji podobu, který se v jednu chvíli přemění na Muldera, aby mohl sbalit Scullyovou. Morgan nyní ve „flashbacku“ posílá Reggieho, aby sám se sebou pomocí jedné dobře mířené kulky udělal krátký proces.

V očích některých diváků může epizoda působit roztříštěně. Já přesto hluboce obdivuji autorovu schopnost nacpat příběh sto padesáti méně či více výraznými odkazy na všechno možné i nemožné, jak z pole světa reálného, tak světů čistě fiktivních, a přesto zajistit, aby to celé vůbec nějak drželo pohromadě.

the-lost-art-of-forehead-sweat-014.png the-lost-art-of-forehead-sweat-015.png the-lost-art-of-forehead-sweat-001.png the-lost-art-of-forehead-sweat-002.png

Darin Morgan svoji nejnovější epizodu zcela nepokrytě koncipuje jako parodii. Víc než slavný příběh o Clydeu Bruckmanovi, který byl ve finále spíše jímavou pohádkou o nesmlouvavé předurčenosti, než rozjařenou bláznivou komedií, připomíná méně známější Morganovy satirické kousky Jose Chung's ‚Doomsday Defense‘ a Somehow, Satan Got Behind Me ze seriálu Millennium. Víc než cokoliv jiného jsou tyto epizody společenskou glosou, štiplavě podanou obžalobou lidské marnivosti a samolibosti. Epizoda právě recenzovaná dělá světu stejnou službu na poli aktuálních fake news a bylo by tedy mylné od ní očekávat, že se budeme smát od začátku do konce.

Morganovy komentáře, tu a tam vyskočivší z úst hrdinů příběhu, jsou spíše charakteru kousavého, než třeskutě vtipného. Koneckonců ani sama dnešní doba mnoho veselí a naděje nevzbuzuje, když ten nejhlubší odkaz, jenž je vůdce svobodného světa schopen nám všem předat, jest hláška „Nobody knows for sure.“

Svět konspirace a dezinformace, v jakém dnes žijeme, se světu spikleneckých akcí a krycích operací z Akt X podobá víc, než kdykoliv jindy v minulosti. Je pravda, že Darin Morgan šel s popisem této reality trochu do krajnosti, což sice může působit jako protimluv, ve skutečnosti tím však podává až geniálně výstižný obrázek dnešního stavu věcí. Jsem přesvědčen o tom, že epizoda The Lost Art of Forehead Sweat bude doceněna teprve až časem jako jeden z nejpozoruhod­nějších a nejdůležitějších přírůstků do Akt X.



Komentáře: 66

Následující články ►►