Kult X

JEDNOTLIVÉ SÉRIE SERIÁLU AKTA X
1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10.

Všechny zprávy z rubriky 'Interview'

INTERVIEW: Gillian Andersonová proniká do světa umění

Na následujících řádcích si můžete přečíst kompletní překlad aktuálního interview s Gillian Andersonovou, které vedl redaktor James Mottram z britského periodika The Independent. O překlad do češtiny se opět postarala luca, která má v rubrice Interview už tolik zajímavých článků, že je zde ani nebudu vypisovat, ale rovnou vám doporučím k přečtení celou rubriku. Všechen text, na kterém kdy luca pracovala, tedy i povídky a další články, pak najdete v jejím profilu. Za pozornost stojí i obrázky, které jsou v této aktualitě uvedeny. Jedná se o původní fotografie, které vznikly během rozhovoru, a vy si je můžete prohlédnout ve velmi vysoké kvalitě. Za jejich poskytnutí děkuji Reverence a Nattynax, které mi je shodně zaslaly.

gillian_anderson_the_independent_magazine_portraits_2010_a_small.jpg

Bývaly časy, kdy po Gillian Andersonové bláznil celý svět. Nebo alespoň po Daně Scullyové, skeptické agentce FBI, kterou herečka ztvárňovala v seriálu Akta X.

Internetové skupiny nazvané například Testosteronová brigáda Gillian Andersonové rostly jako houby po dešti a jejich stoupenci obdivovali její inteligenci a smyslné vystupování. Pánský časopis FHM ji v roce 1996 zvolil nejvíce sexy ženou světa poté, co se dubnové číslo plné jejích fotek vyprodalo tak rychle, že se zdálo, že fandové zboří všechny trafiky se žádostmi o dotisk (jeden z nich dokonce zaslal redakci magazínu nevyžádaný šek na 200 dolarů). A jakmile přijela do Austrálie, aby se zúčastnila několika autogramiád v nákupních centrech, zachvátila ji panika, když viděla tu obří několikatisícih­lavou vlnu lidí, kteří ji chtěli spatřit na vlastní oči.

Dnes klidně a nepoznána kráčí po londýnské Bond St. a projde kolem okna luxusního hotelu Westbury, kde jsme si dali schůzku, aniž by ji kdokoliv oslovil. „Obvykle mně nezastavují“ potvrdí mi, když ocitne v bezpečí kavárenské pohovky a poručí si latté. „Lidé jsou tady hodně ohleduplní. Většina z nich jen otočí za chůze hlavu s: Nebyla to…?“ Je jasné, proč tomu tak je. Její dlouhé vlasy hrají barvou napůl blond a napůl do hněda, ani trochu se nepodobají sportovnímu rusému sestřihu, jaký nosívala v šou. A se svými sotva 160 cm je mnohem menší, než si dovedete představit, možná i díky tomu, že Scullyová zásadně nosila boty na vysokém podpatku (nebo také díky stání na bedničkách od jablek v nejedné scéně s Davidem Duchovnym, hereckým partnerem, který měří přes metr osmdesát).

Kdyby ji někdo přece jen oslovil, střetnul by se s živelnou ženou, která se nebojí ztratit dekórum. Mluví nahlas a rychle, ráda porušuje hollywoodský protokol vyprávěním lechtivých anekdot. Vezměte si její zkušenost s časopisem FHM. „Nic nefungovalo a najednou jsem skončila v posteli jen ve spodním prádle. To jsem ze začátku vůbec nezamýšlela. Můj manažer se překvapeně ptal, co to dělám.“ Nepomohlo také to, že doprovázející článek byl značně vytržen z kontextu, jak to Gillian glosovala později. „Největším omylem FHM bylo, že jsem přišla o panenství s neonacistou. Pravda je, že jsem to poprvé dělala s klukem, který se později stal neonacistou. Což není totéž…

Oblečena celá v černém – džíny, boty, top na zip i kabát – Andersonová stále vypadá stejně půvabně jako před lety. Ve svých jednačtyřiceti letech shledává celou tu záležitost se sexuálním symbolem jako legrační. A ne jen proto, že jí trvalo dobře do konce čtvrté sezóny, než získala ten typický scullyovský vzhled, předtím dost kolísala na váze. „Měla jsem období, kdy má váha stoupala a klesala podle toho, jak jsem byla naladěná“ říká. „Někdy jsem byla strašně fit, jindy zase strašně buclatá a předtím zase strašně těhotná… ale všechno to bylo obsaženo v charakteru osoby, kterou byste běžně potkali ve střední Americe.

S kombinací paranormálních jevů a sci-fi se Akta X stala kultovním seriálem 90. let a Andersonová jeho atraktivní hvězdou. Obsadili ji v pouhých 24 letech, šou se natáčela téměř jednu celou dekádu a přinesla jí cenu EmmyZlatý glóbus. Je proto až s podivem, že se nikdy nebála toho, že ze sebe Scullyovou nikdy nesetřese. „Tenkrát jsem si myslela: V žádném případě se mi nestane, aby mě strčili do nějaké škatulky.“ A teď? Odmlčí se a diplomaticky dodá: „Ve filmovém průmyslu právě nastaly dost kritické časy. Stále musím lidem připomínat, že umím zahrát cokoliv, ne jen agentku FBI.

gillian_anderson_the_independent_magazine_portraits_2010_b_small.jpg

Akta X definitivně skončila v roce 2002 a Andersonová směřovala své ambice k nezávislým filmům. Byla úžasná jako nešťastná Lily Bartová v The House of Mirth (Dům radosti) Terence Daviese v adaptaci Edith Whartonové, stejně tak téměř nepoznatelná jako belfastská matka s tvrdě irským přízvukem v The Mighty Celt. Později pak získala cenu Bafta za ztvárnění lady Dedlockové v seriálu BBC Bleak House (Ponurý dům) a hýbala žlučí jako protivná hollywoodská agentka ve filmu natočeném na památku Toby Younga How To Lose Friends And Alienate People (Jak ztratit přátele a zůstat úplně sám). Všechny tyto role si pečlivě vybírala s vědomím, že se jedná o menší projekty a ona tak bude mít více času na rodinu. „Když dělám něco, co mi zabere tři měsíce v kuse, nevyhnutelně nemám ráda ten pocit odloučení“ tvrdí.

A to, že se trvale zabydlela v Londýně, byl jeden z důvodů, proč ji zaujal poslední film Boogie Woogie, černá satira z londýnské umělecké scény, natočena podle autobiografie někdejšího dealera Dannyho Moynihana, režírovaná Duncanem Wardem, který spolupracoval například s Tadeuszem Kantorem a Leonem Tarasewiczem. Andersonová znala Warda i jeho ženu, výstřední kurátorku Mollie Dent-Brocklehurstovou, dříve, než jí nabídli roli, ovšem s rozhodnutím váhala. „Pamatuji se, že když jsem to četla poprvé, myslela jsem si, že je to poněkud přehnané“ povídá. „A jak jsem se k tomu opakovaně vracela, abych se konečně dobrala rozhodnutí, začalo mi to připadat svým způsobem docela reálné.

Skvostné obsazení zahrnuje Jaime Winstonovou, Alana Cumminga, Christophera Lee a Charlotte Ramplingovou, všichni hrají různorodou společnost umělců, dealerů, kurátorů a rádoby členů zábavného průmyslu. Je to svět plný „zoufalství, přetvářky, konkurenčního boje a podrazů“ tvrdí Andersonová a ten popis jako by seděl i na průmysl filmový. Ztvárňuje Jean Maclestoneovou, ženu zámožného sběratele (Stellan Skarsgard), která si začne románek s mladým umělcem (Jack Huston). Jestliže je film jako celek poněkud nevyrovnaný, s mnoha nepřehlednými zápletkami, její role je dráždivým portrétem osamělosti a zranitelnosti středního věku.

Andersonová je také něco jako fanatička do umění. „Je to důležitá součást mého života“ říká. „Roky sbírám maličkosti pro potěšení.“ I když jsou „oblasti, do kterých se nepouští“ jako práce Damiena Hirsta – vlastní díla takových fotografek jako Helen Levittová, Diane Arbusová a Cindy Shermanová, stejně jako „něco z Francesca Clementa“. Právě dokončila výzdobu zdí. „Nejsem typ člověka, který něco sbírá a pak to schovává někde ve skladu. To nechápu. Ráda se na ně dívám. Někteří lidé své umění doslova roztáčejí. Já nejsem tak organizovaná. Tedy, na jednu stranu jsem velice zásadová a pečlivá, ale ne dost, abych zvládla tohle.

gillian_anderson_the_independent_magazine_portraits_2010_c_small.jpg

Nyní žije s partnerem a dětmi na okraji Londýna, čímž vlastně uzavřela jakýsi životní kruh. Narodila se sice v Chicagu a krátce jako dítě žila v Portoriku, ale většinu dospívání strávila právě v severním Londýně, na předměstí zvaném Crouch End. Její rodina se sem přestěhovala, když byly Gillian dva roky a její otec Edward vyhrál místo na londýnské filmové škole. „Dlouho jsem tam nebyla“ podotýká o svém dřívějším bydlišti. A jak mi vypráví o kupování lékořicových tyčinek a lahůdek zvaných Lolly Gobble Choc Bombs v místním obchodě na rohu, vypadá to, že její vzpomínky z dětství jsou stejně živé jako její přízvuk, který se mění z britského na americký podle oblasti, ve které se právě nachází.

Živitelkou rodiny byla v dobách Crouch Endu její matka Rosemary, která se starala nejen o Gillian, ale později i o její dva mladší sourozence, Zoe a Aarona. Pracovala jako počítačová expertka pro Lloyds Bank a „chodívala domů s velkými balíky děrovaného papíru“ šklebí se Andersonová. „Používala jsem ho na kreslení.“ Její otec si zatím našel zaměstnání u britského filmového průmyslu, nejprve prodával filtry do kamer a pak pracoval pro společnost, která sídlila hned vedle studií Monty Pythonů. Když bylo Andersonové asi 11, nabídli mu práci režiséra reklamních šotů a rodina se vrátila do Států, přesněji do Grand Rapids v Michiganu.

Krátce poté se rozhodla pro casting na Alice in The Wonderland (Alenku v říši divů), který vyhlásila místní produkce. „Bylo tam asi sto dalších holek. Nečekala jsem to a pomyslela si: Nejsem k tomu předurčená, a vzdala to.“ Trvalo to další dva roky, než získala odvahu zkusit to znovu, ale tentokrát vyhrála roli v místním divadelním kusu. „Najednou jsem byla šťastná“ vzpomíná. „Věděla jsem, co chci dělat. Bylo to jako zjevení. Cítila jsem, že konečně znám sama sebe. Rozsvítilo se světlo a já si pomyslela, že jsem sebejistější jen tím, že vím, kam se můj život ubírá.“ Dřívější teenagerská léta prožívala dost dramaticky. „Nenáviděla jsem školu. Neměla jsem pocit, že tam patřím nebo zapadám.

Můžete si jen letmo představit její smysl pro módu – který se pohyboval od nové vlny přes second-handy až k okovaným botám a čírům – abyste se vžili do tohohle: Topící se hluboko v punkové scéně si Andersonová propíchla nos, oholila po stranách hlavu žiletkou a vlasy přebarvila do děsivých odstínů. Ale přestože trávila mnoho času posloucháním desek Circle Jerks, Butthole Surfers a Bauhaus, tahle fáze života nikdy nevyústila do plné rebélie. Chodila pomáhat do grandrapidského divadla, když jí jeden z přátel navrhl zkoušku do Goodmanovy dramatické školy v Chicagu. „To bylo jediné místo, kam jsem se hlásila“ poznamenává. „Mám tendence se podceňovat, ale tady to fungovalo, protože mě přijali. Až později jsem přemýšlela nad tím, co bych dělala, kdyby se to nepovedlo.

Vzhledem k profesi otce se zdálo jasné, že směřovala k herectví, ačkoliv ona sama si tím jistá není. „O tom jsme se doma nebavili. Nesetkávala jsem se se žádnými herci a ani nevím, jestli jsem si dokázala spojit to, co táta dělal, s filmy, které jsem viděla v kinech, nebo divadlem… Mluvil se mnou jenom jednou. A jako vždy velice prakticky. Zatímco jsem herectví studovala a vidina herecké práce se zdála velice vzdálená, cítil, že bych si měla něčím krýt záda. A tak mě nabádal, abych se zaměřila na celý ten proces výuky, abych jednou mohla sama učit druhé, jak hrát. A přesně to jsem měla udělat! Místo toho jsem však obskakovala stoly a vařila kafe.

gillian_anderson_the_independent_magazine_portraits_2010_d_small.jpg

Čtyři roky strávila v New Yorku hraním v divadle, než se vydala v roce 1992 do Los Angeles, aby tam prožila velice krušný – a často beznadějný – rok chození po konkurzech a castinzích. Dokonce už když byla na spadnutí role v Aktech X, lidé z Fox Television ji nechtěli – čekali nějakou víc podobnou jmenovkyni Andersonové, Pamele. „Podívejte se, co tenkrát běželo v televizi… Beverly Hills 90210“ upozorňuje. „To byl scénář, který fungoval. A pak přišel Chris Carter (tvůrce Akt X), který jim nabídl něco, co nikomu nedávalo smysl, protože se o to ani nesnažili. Frčelo všechno krásné a rozkošné. A taková jsem já zcela jistě nebyla, když jsem se na tom castingu objevila.

Carter si ji ale prosadil, vyhrála. Jenomže upsat se tak dlouhému seriálu znamenalo v podstatě rezignovat na jakýkoliv společenský život, takže nikoho nepřekvapilo, že se ani ne za rok vdala za člena natáčecího štábu – kanadského asistenta režie Clyda Klotze. Brali se v budhistickém duchu u sedmnácté golfové jamky a manželství vydrželo jen tři roky. Vzešla z něj dcera Piper, dnes patnáctiletá. Za deset let po jejím narození se Andersonová vdala znovu za dokumentaristu Juliana Ozanna, ovšem druhé manželství vydrželo ještě kratší dobu než první – pouhých 16 měsíců.

Andersonová souhlasí s tím, že nebylo jednoduché snažit se žít soukromý život pod hledáčkem veřejnosti. „Několikrát jsem se dostala do konfliktu. Chtěla jsem se tomu radaru vyhnout. Občas mě to trápilo. Nemělo by, ale trápilo. Když jsem žila v Kalifornii, snažila jsem se vzít ve volném dni dceru třeba do parku a fakt mě vytáčelo, že je téměř nemožné to udělat soukromě.“ Objevila se také na stránkách bulváru – například na začátku roku 2006, kdy krátce po rozchodu s manželem Ozannem oznámila, že čeká své druhé dítě, syna Oscara, se svolením svého nového přítele, obchodníka Marka Griffithse (který vydělal jmění na zabezpečovacích systémech do aut).

Felix – třetí dítě – a druhý syn páru – se narodil o dva roky později. Andersonová poznamenává, že je mnohem jednodušší žít s někým, kdo není veřejnosti na očích. „Jsem si jistá, že to má výrazně kladný dopad na celé soužití.“ Vdá se znovu? „Já nevím. Prostě nevím“ deklamuje pomalu. „Bezpochyby se tak někdy stane. Ale nerada bych tím narušila, co máme teď. Je nám dobře. A já se trochu bojím, že někde ve mně je něco… Prostě je nám fajn. Manželství už jsem si zkusila. Nechci nic pokazit. Všechno je skvělé tak, jak to je.“ Na vteřinku se odmlčí. „Ale asi si ho jednou vezmu.

Po návratu do Londýna se opět postavila na divadelní prkna – byla nominována na Olivier Award pro nejlepší herečku v loňské roli Nory v ibsenovském A Doll´s House (Dům pro panenky) donmarské produkce. Přes malou roli v minisérii Moby Dick také dokázala, že se nebrání opět vklouznout do střevíčků agentky Scullyové. Zahrála si ji v druhém celovečerním filmu The X-Files: I Want To Believe (Akta X: Chci uvěřit) v roce 2008 a uvedla, že Carter a celý štáb touží natočit ještě film třetí, čemuž je nakloněna. Také chce režírovat – plánuje dílo o fotografce Martě Gellhornové a adaptaci knihy Elizabeth Rosnerové na téma holocaustu The Speed of Light (Rychlost světla).

A ačkoliv vlastní produkční společnost Fiddlehead, ujišťuje mě, že není kariéristka. „Jsem velice činorodá, ale ne přehnaně ambiciózní. Takže jedna má část bere, co přijde. Nečtu Variety. Nedělám nic podobného.“ Jenže věci se mění s tím, jak děti rostou. „Cítím potřebu být užitečnější.“ A na důkaz toho vyskočí z gauče a natáhne si kabát. Potřese mi rukou jako zkušená obchodnice a mrkne směrem ke stolu. „Můžete si vzít mou čokoládu“ kývne směrem ke kostičce, kterou dostala s kávou. Je to jakési memento na Akta X – někteří fandové by za to zabíjeli – i dnes.



Komentáře: 3

INTERVIEW: Kalifornský sen (jaro 2010)

Luca je naší hlavní webovou přebornicí v disciplíně jménem David Duchovny. Vedle Impozantního druhého jednání a Akt XXXledna 2010 se ve svém nejnovějším překladatelském počinu vrhla na další zajímavý rozhovor s tímto jedinečným americkým hercem. Toto nejnovější interview se jmenuje Kalifornský sen a je tedy nasnadě, o čem bude pojednávat. Redaktor Mike Harvkey v něm ostatně napsal, že David Duchovny jako Hank Moody v současném seriálovém hitu Californication konečně přerostl Foxe Muldera a některé ze svých běsů poslal do propadliště času. Svatá pravda. Pro nás sice Duchovny zůstane Mulderem, pro současné divácké publikum už ale pravděpodobně bude jen nadrženým Hankem z jednoho geniálního seriálové dílka. Mimochodem, již vzniká čtvrtá série a Kult X u toho všeho samozřejmě nebude chybět. Nyní už ale předávám slovo luce, která si za kompletní překlad obsáhlého článku zaslouží obrovské poděkování.

david_duchovny_nataci_ctvrtou_serii_californication_small.jpg

Natáčení čtvrté série Californication běží na plné obrátky. Nemůžeme se dočkat

David Duchovny chce vědět, jestli mám hlad. „Něco bych si dal“ připouštím. „Fajn“ odvětí s viditelným ulehčením. Podává mi jídelníček. Setkali jsme v čase oběda v Lexington Candy Shop, jedné z vyhlášených restaurací na newyorské Upper East Side (čtvrť Manhattanu – jednoho z pěti městských obvodů města New York, tradičně domov podnikatelů a newyorské „smetánky“, pozn. překl.), v Duchovnyho novém sousedství, a on není hladový. Ale je to milý hoch. Nechce, abych strávil celou dobu rozhovoru jen nad šálkem kávy. Tak si objednávám palačinky, abych mu udělal radost.

Líbí se mi vaše práce“ povídá a na tváři se mu objeví potutelný úsměv, jak jsme ho mohli snad stokrát zahlédnout u Hanka Moodyho, postavy, kterou herec ztvárňuje právě v seriálu Californication, nejzářivějším hitu televize Showtime. Duchovnyho Moody je nadržený chlápek k pomilování, oduševnělý parchant, který trčí ve slunném Los Angeles. Ta role je příznačná a osudová zároveň. Duchovny chtěl velice dlouho ukázat svůj komediální talent. Za pár měsíců zamíří zase na západ, aby natočil už čtvrtou řadu seriálu, a zároveň propagoval svůj nový film The Joneses, kde hraje i Demi Moorová a Amber Heardová.

Náhle si všimne blikajícího mikrofonku, který signalizuje, že můj iPhone nahrává náš rozhovor. „Tyhle blbiny miluju“ prohlásí a prsty poklepe na přístroj. Vypadá to, že se na moment vrátil v myšlenkách zpět, jak ho Californication učinil komediantem, Akta X mu přinesla slávu, a ještě dál do časů, kdy podobné audience mohl spočítat na prstech jedné ruky. A Duchovny si z té doby něco zapamatoval, něco důležité, co se tenkrát naučil: „Nechceš být posledním cvrčkem.

Duchovny se asi v sedmadvaceti letech rozhodl mávnout rukou nad získáním doktorátu a titulu profesora (PhD.) anglické literatury, který měl na dosah ruky na univerzitě v Yale. Skončení studia v této fázi se nazývá zkratkou VKD – všechno kromě disertace. Pochopil, že akademická dráha nebyla šťastná volba. Odchod ho však rozhodil. Vrátil se do New Yorku a započal něco, co dnes nazývá obdobím smutku. „Prožil jsem velmi depresivní rok na rohu Druhé ulice a První avenue“, říká, „v podnájmu u kamarádky, která se právě upila k smrti. Měla jako domácího mazlíčka tarantuli a moje jediná práce bylo ji krmit cvrčky. Je ubíjející, když si koupíte pěkně plnou cvrkající plechovku… a ta se pak stává lehčí a lehčí, jak měsíce ubíhají, až nakonec uvnitř zbude jen jeden cvrček… a je nevyhnutelně na řadě. Tohle byla metafora pro celý ten rok. Cítil jsem se jako ten poslední cvrček.“ Duchovny se mírně nakloní přes stůl, smutně se pousměje a jeho řasy zachytí paprsky poledního slunce. Jsou dlouhé a elegantní a já si okamžitě připomenu, že v Městečku Twin Peaks, svém prvním televizním vystoupení, hrál takřka ženu.

Duchovny se narodil na Manhattanu v roce 1960 a vyrostl v éře před Giulianim (starosta New Yorku v letech 1994 – 2001, propagátor tzv. „nulové tolerance“ vůči zločinu, pozn. překl.), kdy Velké jablko bylo shnilým plodem prolezlým sexuálními násilníky, vrahy, kuplíři a domácími gardami, které jim podobné občas zastřelili někde na dálnici. Lidi tenkrát žádné celebrity nezajímaly. Duchovnyho ani nenapadlo, že by se jednou takovou stal. Samozřejmě jako kluk trávil hodně času u televize, ale nikdy si nedokázal představit, že by se ocitl na druhé straně obrazovky. „Když jsem koukal na telku, nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, jak se ta všechna šou vlastně dělá. Nikdy jsem se neptal – Co dělá Gilligan, když přijde domů? – Vlastně mě ani nenapadlo, že by nějaký domov měl. Přišlo mi to nemožné.

Ale pak se jeho kamarád ze střední školy, Jason Beghe, začal prosazovat jako herec. „Ohromilo mě, že se mu to podařilo“ říká Duchovny. „Nikdy jsem nepracoval od devíti do pěti, nevěděl jsem, jak se to dělá. Pomyslel jsem si… musím přijít na nějaký způsob…“ Nad těmi slovy se trochu ošije a otáčí šálkem kávy. „Chtěl jsem psát“ pokračuje. V podstatě to bylo to jediné, po čem David Duchovny opravdu toužil. Nevybral si profesorskou dráhu, aby mohl, jako jeho profesor Moody v Californica­tion, modelovat mladé duše (no, Moodymu vlastně ani tak o duše nejde), chtěl hlavně dost volného času. A když se ho zeptám, proč tedy studia nedokončil, rozesměje se. „Snažil jste se někdy získat doktorandský titul? Všechno, co pak děláte, se mění na – Co s tím budu dělat? – Nejsem si jistý, jestli se z toho kdy dostanu.“ A tak po roce zmenšování cvrččí populace se Duchovny, v té době osmadvacetiletý, nedodělaný doktor a ještě ne herec, začal ucházet o role.

Jeho první vystoupení nedopadlo příliš slavně. Byla to reklama na německé pivo Löwenbräu, známé především v 80. letech minulého století díky vtíravému sloganu. „Byla to má první práce před kamerou“ vzpomíná Duchovny. „Málem jsem se udusil. Všechno se dělalo přímo na koleně. Stál jsem, tedy měl jsem stát u baru s nějakým starým kamarádem. Házet preclíky do vzduchu a pusou je chytat a tvářit se patřičně znuděně. Akce. Po mnoha pokusech si pamatuju jen režisérovo OK, teď ten preclík vypadá dobře.“ Krátce nato však Duchovny dostal malou roličku ve filmu Henryho Jagloma Novoroční den, prvním z mnoha nepočítaných, kdy se Duchovny objevil na plátně nahý. Najednou nebyl jen nějaký mladý herec, byl součástí zvláštního poddruhu. V New Yorku moc práce nebylo. Vlastně se tu konala jen jediná šou – The Equalizer. Tak se Duchovny vydal do Los Angeles se snahou získat roli v pilotní sezóně nějakého seriálu. Účastnil se všech castingů a neuspěl nikde. „Pamatuju si, že jsem si myslel, že jsem propásl příležitost. Jedna z věcí, které jsem zkoušel, byl Plný dům (celkem známý seriál z konce 80. let o třech mužích vychovávajících tři děvčata, první role dvojčat Olsenových jako nejmladší z nich, vysílal se i u nás, pozn. překl.). Připravoval jsem si všechny tři charaktery. Ale nemohli přijít na to, kdo bych byl a co bych dělal.

Představa Davida Duchovnyho v kterémkoli záběru Plného domu je stejně bolestná jako představa Boba Sageta v roli Hanka Moodyho v Californica­tion. Duchovny měl vždy smysl pro humor, ale ne tak přímočarý. Dokonce i Fox Mulder měl humorné chvilky; jeho kousavý sarkasmus představoval nesmělý sluneční paprsek deroucí se do jinak temných příběhů. A nesmíme zapomenout na Duchovnyho účast v show Larryho Sanderse jako osamělé gay verze sebe samého (jeho Základní instinkt inspirovaný slavnou bezkalhotkovou scénou patří mezi legendární vystoupení). Klíč k Duchovnyho humoru je v jeho zdánlivě vrozené melancholii. To je kouzlo Hanka Moodyho. Když poukážu na skutečnost, že to vypadá, jako by si s sebou všude nosil smutek v podobě těžkého vaku, Duchovny se nejprve rozesměje a pak přikývne. „A pro to nebylo v Plném domě místo“ souhlasí a dopíjí svoje kafe s mlékem (na rozdíl od zvláštního agenta Dalea Coopera z Městečka Twin Peaks nepije kávu černou jako nebe bezměsíčné noci). „Nejspíš jsem měl štěstí, že jsem nedostal roli v žádném tom seriálu, o který jsem se ucházel. Nemohl jsem se pochlubit vystoupením v žádné televizní šou, kromě Městečka Twin Peaks. Lidé tak říkali: Aha, vy jste filmový herec. A já na to: Ale nemám žádné peníze. To byla vždy má odpověď: Díky za kompliment, ale pučte mi padesát babek.

Duchovny však nezůstal v chudobě dlouho – i když nebyla způsobena nedostatkem snahy. V záchvatu oddanosti, která byla dojemná nebo naprosto bláznivá, se nejprve rozhodl odmítnout casting do seriálu Akta X. „Měl jsem už jinou práci“ vzpomíná. „Dvoudenní roli nebo tak něco, slíbil jsem režisérovi, že to prostě zahraju. Kolidovalo to s Akty X. A já si pomyslel: Tak jo, budu kluk na zavolanou, a řekl jsem svým agentům, že na ten casting nepůjdu. Povídal jsem: Však bude ještě dost podobných šou, na které narazím. Randy Stone (režisér castingu pro Akta X) mi tenkrát řekl: Jenom jednou jsem pověděl herci, že když tu práci vezme, nebude muset už do konce života pracovat, a to byl Woody HarrelsonCheers. Proto jsem své rozhodnutí pochopitelně nezměnil“ šklebí se Duchovny potutelně, „ale byl jsem nalomený.“ Stále si myslí, že právě tento seriál znamenal tu nejlepší věc pro jeho kariéru, ale ne kvůli penězům. Co si tenkrát neuvědomoval, byla skutečnost, jak moc potřeboval pracovat, hrát každý den, aby se mohl zlepšovat. „Před třemi, čtyřmi roky,“ pokračuje, „jsem začal konečně chápat, kdo jsem a co dělám. Trvalo mi to velice, velice dlouho. Až do Californication jsem si nedokázal připustit, že opravdu dokážu uspět tak, jak jsem vždycky chtěl. Učím se vážně pomalu.

Akta X zvedla nad Duchovnym oponu a přivedla jeho tvář na každou obrazovku ve městě, právě tam, kde si nikdy nepředstavoval, že by se mohl dostat, a udržela ho tam celá 90. léta. Stal se věcí veřejnou, což ho vedlo k odmítnutí plné účasti na posledních dvou sezónách, přesto zájem o něj neutuchl. Dřívější spory o peníze ho neodradily od návratu do Chci uvěřit, druhého celovečerního filmu na motivy seriálu. Přestože tento film vydělal sotva čtvrtinu toho, co první film o deset let dříve, opakovaně zaznívají hlasy o tom, že se Mulder a Scullyová vrátí na stříbrné plátno ještě jednou. Duchovny se už nechal slyšet, že má zájem. Od skončení seriálu herec stabilně, ne-li bojovně, buduje svou kariéru; objevil se v epizodní roli dalšího kulturního fenoménu, seriálu Sex ve městě, a několika filmových rolích, které málem zůstaly nepovšimnuty – jako jeho skvěle ztvárněný bývalý model posedlý péčí o vlastní ruku v Zoolanderovi.

Také se vrátil k tomu, co chtěl vždycky dělat ze všeho nejvíce – psaní. V roce 2004 natočil podle vlastního scénáře film House of D, ale ne, D opravdu neznamená „Duchovny“. Je to D jako „detention“ (česky vazba, vězení, pozn. překl.), ve významu ženské věznice, která kdysi stála v srdci Greenwich Village. Teď je tam park, ale před rokem 1974 zamřížovaná okna dovolovala ženským obyvatelkám nevázané rozhovory nebo pokřikování obscénností na kolemjdoucí po Šesté avenue.

Za tři desetiletí se toho může mnoho změnit. Ačkoli nevypadá, že by ho to nějak znepokojovalo, před osmnácti měsíci se Duchovny se svou ženou, herečkou Téou Leoniovou, a jejich dvěma dětmi, Millerem a West, vrátil z Malibu zpět na Manhattan. Právě kvůli Leoniové kdysi prosadil, aby se celá produkce a štáb Akt X přestěhovali z Vancouveru do Los Angeles. „Je to generál“ směje se Duchovny. „Chtěla vychovávat děti tady v New Yorku, chtěla všechno, co jim toto město může nabídnout.“ Trocha poddajnosti může být omluvena u muže, který zde strávil prvních třicet let života, který na vlastní kůži poznal pravý New York, ne to hřiště, jakým se stal, se starousedlíky táhnoucími si svá břemena napříč Central Parkem uprostřed nočního ticha bez jediného zájmu o okolní svět. „Ne to na New Yorku nemiluju“ vrtí hlavou. „Ale myslím si, že lidé vychovávají své děti na horších místech.

Duchovny vyzařuje sebedůvěru muže, kterému nedokážete říci „ne“, měl ji dokonce i v tom roce, kdy poslouchal jen cvrkání. Tahle smělost, vrozená odvaha k němu patří stejně jako dolů stočené koutky úst. V televizi, kde více než často neoblékal téměř nic, vypadá velice útlý. Ale muž, který sedí v boxu naproti mně, je statnější a vyšší. Říká se, že kamera přidává dobrých 5 kilogramů, ovšem nejspíš jen na filmovém plátně. V televizi to vypadá, že jich tak deset ubírá. Gillian Andersonová, Duchovnyho partnerka z Akt X, prohlásila, že z Davida „sexualita přímo prýští“. Duchovny se holí – vousy jsou ta jediná věc, která by mohla vyzradit jeho skutečný věk. Osobně, na rozdíl od televize, se přibližuje podobě dokonalého muže poloviny století. A vyzraďme i jisté konstatování: Duchovny je zatraceně sexy parchant i ve svých téměř padesáti letech.

Ovšem oblak feromonů, který ho jakoby obklopuje, mu přinesl do života i bolest. Přiznal závislost na sexu a před necelými dvěma lety se z ní také léčil v jistém zařízení v Malibu. Bylo pak vhodné, aby přijal postavu Hanka Moodyho, který nenechá jednu sukni na pokoji?

Osobně mi to hodně pomohlo“ říká Duchovny. „Už nechodím od ničeho k ničemu a nekřičím: Umím zahrát podělanou komedii!“ S Californication neudělal Duchovny jen něco dosud neslýchaného – vyměnil jednu one man show za jinou – dostal se ještě o krok dál: vytváří drama s komediálním nádechem. „Je to veselohra o dospělém muži. Chci to dělat. Vyskytly se jisté okolnosti, které mě tak úplně nenadchly, ale nakonec jsem pochopil, že směřují k tomu, co chci i já. Neumím přesně definovat, co mi vlastně ztěžuje práci, tudíž nejsem ten nejlepší soudce“ prohlašuje. „Jestli mě něco štve, je to pro práci nejlepší.

The Joneses Duchovny a Demi Mooreová představují členy rodiny, jejíž jméno je v názvu, lépe řečeno „rodiny“, protože jsou to vlastně zaměstnanci utajené obchodní společnosti, která je vyslala do terénu, aby byli tak řečeno „cool“. Být cool, vystavovat na odiv svůj majetek, najít si přátele a řádně provětrat jejich peněženky, to je, oč tu běží. „Myslím, že je to dobře načasované“ zamýšlí se Duchovny. Dopad ekonomické krize bylo alfou a omegou celé produkce. Pokud hovoříme o McMansions, kde se natáčelo, Duchovny vzpomíná: „Bylo tam tak 50 až 100 domů a polovina z nich prázdných“, včetně toho, který obývali Jonesovi. „Nikdo nevyběhl ven a nechtěl nás zastřelit.

Jonesovi možná nejsou opravdová rodina, ale prožívají opravdové rodinné problémy, které dávají filmu to správné tlukoucí srdce. Ačkoliv Duchovny a Mooreová spávají v oddělených ložnicích, nemohou se ubránit vzájemné přitažlivosti. „Je to něco mezi satirou a komedií, trochu love story – a já vím, že tato témata často filmy rozcupují“ kývá hlavou Duchovny. „Ale myslím, že ten náš je vyvážený. Asi proto, že se skládá tak ze tří filmů v jednom. Většina lidí si všimne dvou linií, ale jsou tři… možná čtyři“ směje se a pak se zadívá na hodinky. Má zpoždění.

Když se objeví číšnice s účtem, automaticky ho položí před něj, ačkoliv on měl pouze kávu, kdežto já talíř palačinek. Samozřejmě… ze dvou mužů u stolu je Duchovny tím, kdo velí. Pak se nasouká do svého nadýchaného kabátu barvy lesního mechu, oblečení, které by na obyčejném chlápkovi vypadalo legračně. Cítím potřebu se ho zeptat, kde k němu přišel, a oceňuji osvícenost castingu pro The Joneses. Na starých vtipech je vždy kus pravdy. Ženy s ním chtějí spát a muži chtějí být jako on. Duchovny popostrčí zaplacený účet směrem ke mně. „Myslím, že tenhle bude pro vás.

napsala luca



Komentáře: 5

INTERVIEW: Gillian Andersonová hovoří o olympijském Vancouveru

Autorka povídek luca přeložila nejnovější rozhovor s Gillian Andersonovou, který byl zveřejněn na zpravodajském serveru CNN teprve před dvěma dny. Náš web vás informoval v článku Gillian Andersonová odhaluje (olympijský) Vancouver. Redaktor CNN se půvabné jednačtyřicetileté herečky zeptal na několik otázek v souvislosti s dnes zahájenými olympijskými hrami ve Vancouveru. V letech 1993 až 1998, kdy ztvárňovala agentku Scullyovou v Aktech X, zde Gillian Andersonová žila a dodnes se sem pravidelně vrací. Nyní již předávám slovo luce, jejíž zbylé čtyři přeložené rozhovory najdete v jejím profilu.

gillian_anderson_ivy_london_leden_2010.jpg

Gillian jsme naposledy viděli minulý měsíc, jak připravuje „happy fucking birthday“

Nejspíše ji znáte jako zvláštní agentku FBI Danu Scullyovou z televizní série Akta X. Právě ta udělala z Gillian Andersonové ještě něco dalšího: vancouveranku (strašný patvar, já vím… :), pozn. překl.). Seriál byl v letech 1993 až 1998 natáčen ve Vancouveru v Britské Kolumbii, zčásti pro úsporu nákladů a zčásti pro zvláštní ponurý náboj města, který byl tak perfektní pro temnou sérii, říká Andersonová. Ve městě žila po celou tu dobu, trávila až 16 hodin denně přiváděním Scullyové k životu a užívala si jeho krásy ve volných chvílích. Andersonová bydlela v Caulfeildu, v oblasti západního Vancouveru, což byla dle vlastních slov její nejoblíbenější městská část. Nyní žije v anglickém Londýně, ale stále vlastní pozemek na jednom z vancouverských ostrůvků a několikrát do roka se sem vrací.

Andersonová se s reportérem CNN rozpovídala o svých zážitcích v tomto městě, zatímco ho tisíce lidí připravovali na nastávající zimní olympijské hry. Můžete si přečíst upravený rozhovor.

CNN: Jaký byl váš první dojem z Vancouveru?

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Připadal mi strašně malý po době strávené v Chicagu, New Yorku a Los Angeles… ale brzy jsem si tu nerozlehlost zamilovala, protože to bylo jako s kýmkoliv žít ve velkém rozmanitém sousedství. Když se podíváte na mapu, zjistíte, že Vancouver je rozkouskovaný protékajícími kanály, takže každá část je jiná, ale přesto zasazena do stejného prostředí, což vytváří velice zvláštní pocit.

CNN: Různé publikace uvádějí Vancouver jako jedno z nejlepších měst k životu. Souhlasíte s tím?

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Ano, myslí si to spousta lidí. Je tak různorodý: najdete tam krásné pláže i hory se sněhovými čepicemi, vodu a lesy; jsou tady také výborné restaurace, kam se nemusíte bát přijít s dětmi. Myslím, že přijdete na spoustu věcí, které připadají rodinám jako významně kvalitní. Vždy se tady cítíte bezpečně. Co se mě týká, vždycky ráda uniknu zbytku světa právě sem, protože tady mám soukromé útočiště.

CNN: Když vás ve Vancouveru navštíví přátelé, kam je ráda vezmete?

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Spousta lidí vždy začíná na Robson St., což je velice populární nákupní centrum. Krásné je vidět na jedné straně hory a na druhé vodu, když tak procházíte jednotlivé obchůdky a upíjíte před restauracemi kávu. Na téhle ulici mají všechno, stačí si jen vybrat.

Zajímavé místo je také Granville Island, což je ostrůvek vytvářející malou zátoku přímo uprostřed Vancouveru. Mají tam půjčovnu kajaků. Také tam provozují spoustu restaurací. Můžete se jen tak projít; najdete tam obchody, občerstvení, spoustu stánků s kanadskými a indiánskými suvenýry.

Po nábřeží se můžete projet na kole do Stanleyho parku. Je nádherný, s kavárnami, čajovnami, různými cestičkami a stezkami.

Nebo si najmete gondolu ke Grouse Mountain, hoře, která se majestátně týčí k nebesům. Na vrcholu si můžete sednout, dát si horkou čokoládu nebo něco na povzbuzení a užívat si výhled na město.

CNN: Jste přírodní člověk? Ráda chodíte na túry nebo jezdíte na kole?

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Ne tak úplně. Jsem tak trochu poustevník, ale mám spoustu přátel, které takové věci rádi dělají, zatímco já pracuju. (smích).

CNN: Které jsou vaše nejoblíbenější restaurace ve Vancouveru?

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Na Robson St. je skvělá restaurace Cin Cin. Italská a velmi dobrá. Další úžasné místo je indické – Vij´s. Nebo suši restaurace nazvaná Tojo´s, která je svým způsobem výjimečná.

CNN: Chybí vám Vancouver?

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Ano, moc mi chybí čas tam strávený. Kdykoliv na něj vzpomínám, začnu být melancholická. Je to opravdu krásné místo.

CNN: Na olympiádu nepojedete?

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Ne… V té době budeme ve velmi, velmi teplé zemi.

CNN: Který olympijský sport máte ráda?

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Můj tříletý brouček miluje skoky na lyžích, takže nás nějaké záběry nejspíš neminou. Já mám radši něco bezpečnějšího, jako třeba krasobruslení, než sporty, která vás můžou zabít.

napsala luca



Komentáře: 3

INTERVIEW: Gillian Andersonová odhaluje (olympijský) Vancouver

gillian_anderson_promo_doll_house_2009_small.jpgBlíží se sportovní událost roku, XXI. zimní olympijské hry, které již zítra odstartují v kanadském Vancouveru, kde se krom jiného natáčelo i prvních pět sérií Akt X. Při té příležitosti se zpravodajský server CNN rozhodl vyzpovídat Gillian Andersonovou, která zde v době natáčení Akt X, tedy v letech 1993 až 1998, bydlela. Herečka zde navíc stále vlastní pozemek, kam se několikrát do roka vrací. Více čtěte v novém článku ‚X-Files‘ star uncovers Vancouver gems. V souvislosti s bývalou představitelka agentky Scullyové máme ještě jednu dobrou zprávu – britský server guardian.co.uk přinesl informaci, že Gillian Andersonová byla nominována na prestižní divadelní cenu Laurence Olivier Awards. Gillian obdržela nominaci za svou roli v divadelní hře A Doll's House, o níž vás náš web v minulosti několikrát informoval (podívejte se na recenze, fotky a promo obrázky). Za informaci děkuji Pavecky.

:: Dodatečně doplněno: Přečtěte si kompletní překlad
tohoto rozhovoru
, který pro vás připravila luca ::



Komentáře: 5

INTERVIEW: Pravda o Davidu Duchovnym (2000)

Naše povídkářka luca se nevzdává a stále pokračuje v překladu zajímavých rozhovorů. Nutno podotknout, že čtenářsky zaslouženě úspěšných, protože vedle vtipného obsahu se jedná o špičkové překlady do češtiny. A protože nové rozhovory jsou již vyčerpány, vzala si luca tentokrát na mušku úsměvné interview z jara 2000, které je zajímavé hlavně tím, že Davida Duchovnyho zpovídala sama Gillian Andersonová. Pro úplnost se hodí připomenout, že když se v roce 2008 chystala premiéra druhého celovečerního filmu, zopakovalo se něco podobného – video plné skvělých okamžiků s přiloženými českými titulky si můžete stáhnout z aktuality David a Gillian si vzájemně kladou otázky. Další rozhovory a desítky povídek, které luca přeložila, najdete přehledně seřazené v jejím profilu.

xfiles2_par_small.jpg

Gillian Andersonová zpovídá Davida Duchovnyho. Hmmm… Prostá myšlenka. Proč se to nestalo už dříve? Napětí? Nebo spiknutí? USA Weekend posílá kolegyni z Akt X na průzkum. David Duchovny stojí před obytným přívěsem, který v Los Angeles využívá při natáčení dalších dílů seriálu Akta X, a čeká na svou kolegyni, Gillian Andersonovou. „Telefonuje s Mikem Wallacem,“ říká s potutelným úsměvem, „uděluje jí rady.“ Dělá si legraci. Andersonová buldoka ze 60 minut nekontaktovala, přesto se vpraví do své první role profesionální novinářky s přehledem a je excelentně připravená. Měla strach, když ji z USA Weekend oslovili, aby položila Duchovnymu pár otázek, a zároveň jí polichotilo, že to byl právě on, kdo ji pro tu práci sám navrhl.

Tak teď Duchovny sedí na gauči v přívěsu s nohama po indiánsku zkříženýma pod sebou a Andersonová prochází osm stran ručně napsaných otázek a vede otevřenou, zábavnou diskuzi, kterou fandové Akt X jednou jistě budou považovat za historicky významnou. Herci se dostávají do různých oblastí: klepů, že jeden druhého nenávidí; důvodů, proč jsou jejich největší fanoušci vlastně otravní; jak by měl nakonec divák vnímat charaktery jejich televizních postav, Foxe Muldera a Dany Scullyové, když se celá šou nachýlí k závěru… Andersonová, 31, je zvláště zvědavá na to, jak se Duchovny, 39, vyrovnal s přechodem od poněkud asexuálního Muldera k postavě okouzlujícího, romantického hrdiny v novém filmu Vrať se mi, jehož premiéra proběhla 7. dubna 2000.

gillian_interview_21_07_2008_b.jpg david_interview_21_07_2008_a.jpg gillian_interview_21_07_2008_c.jpg

Vybrané otázky a odpovědi:

16:03, Los Angeles

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Jsi nervózní z toho, že tě zpovídám já?

DAVID DUCHOVNY: Nejsem nervózní. Nemůžu se dočkat tvých otázek: „Jaké to je pracovat s Gillian Andersonovou? Jste kamarádi? Scházíte se i po práci?“

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Tak v první řadě, viděla jsem ten film.

DAVID DUCHOVNY: To je od tebe velice profesionální.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Líbilo se mi, že v tom není ani špetička Muldera. Co tě děsí nejvíc, když máš hrát v něčem jiném než Aktech X?

DAVID DUCHOVNY: V tomhle bodě mé kariéry je bohužel realita taková, že skoro všichni hledají Muldera. Nedokážu s tím bojovat. Je to těžké – všechny ty tvé snahy dělat něco jiného. Je těžké se na to soustředit, protože většina vychází z podvědomí.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Navrtají tě do filmu a pak chtějí, abys předvedl vyděšený obličej. Musíš mít v zásobě několik verzí vystrašeného člověka.

DAVID DUCHOVNY: A jsi omezená svou tváří a svým tělem. Jestli na sobě nemáš kilo makeupu a paruku nebo nemluvíš s jiným přízvukem, pořád jsi si podobná.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Proč sis tenhle film vybral?

DAVID DUCHOVNY: Líbil se mi ten starý nádech. Přímočarost humoru a charakterů nemohla být více vzdálená od složitých zápletek v Aktech X. (Duchovny hraje ovdovělého muže, který se zamiluje do Minnie Driverové, ženy s transplantovaným srdcem jeho zesnulé manželky, pozn. autora)

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Bylo těžké zahrát v podstatě nevinnou romanci, která přináší víc jen v náznacích?

DAVID DUCHOVNY: Pamatuji si na svoji práci před Akty X. Sehrál jsem spoustu milostných scén. A ani tehdy jsem nepociťoval potřebu dokazovat, že umím předstírat soulož před kamerou. (Andersonová se směje.)

GILLIAN ANDERSONOVÁ: A tady jedna otázka podle tvého gusta. Jak bys popsal náš vztah?

DAVID DUCHOVNY: Je jako kořeny stromu. Velice propletený, ale stále se zpevňující. Víš, že ten strom je živý a razí si svoji vlastní cestu, kterou nemůžeš ovlivnit. Ne bez profesionální pomoci.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: (Řve smíchy.) Myslíš terapii?

DAVID DUCHOVNY: Jo. Vždycky si vzpomenu na třetí nebo čtvrtou epizodu. Seděl jsem v kanceláři Chrise Cartera (tvůrce seriálu, pozn. autora) a on nám chtěl pomoct. Dělal jsi starosti s tím, jak se k sobě na obrazovce chováme. Řekl: „Vypadáte znudění nebo rozzlobení jeden na druhého. Možná byste si měli s někým promluvit.“ A já si myslel: Co? Jako ty postavy? Dobrý den, já jsem Fox Mulder a tohle má partnerka Dana Scullyová. Jsme tady dobře v partnerské poradně?

david_interview_21_07_2008_b.jpg gillian_interview_21_07_2008_a.jpg david_interview_21_07_2008_c.jpg

GILLIAN ANDERSONOVÁ: To si nepamatuju.

DAVID DUCHOVNY: Možná jsi tam zrovna nebyla. Ale možná by měla existovat nějaká terapie pro herce dlouhých seriálů. Nějaká skupinová by se hodila Přátelům. Nám by stačila pro dvojice, protože nás není tolik. Když to Chris řekl, myslel jsem si, že se zbláznil. Ale my dva spolu trávíme tolik času a ten vztah je těžké ukočírovat. A jakmile někde pronesu: „Po práci se nevídáme“, hned z toho je: „Vzájemně se nenávidíme.“ Vypadá to, že naši fanoušci – tak, jak je popisují novináři – se nespokojí s žádným komplikovaným vztahem mezi námi dvěma. Protože ten nemůže být shrnutý do „Já ji miluju! Je nejlepší!“ nebo „Nemůžu ji vystát!“

GILLIAN ANDERSONOVÁ: A Muldera nenávidíš?

DAVID DUCHOVNY: Ne. Nesnáším lidi, co si myslí, že jsem Mulder. Je to zvláštní. Nesnáším, když na mě volají Muldere. A taky když na mě volají Scullyová. Řekl ti někdy někdo Muldere?

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Jo, je to divné.

DAVID DUCHOVNY: Lidi mi říkají: „Jsem tvůj velký fanoušek, Scullyová! Áááá… Já tě miluju, Scullyová.“ (Oba se hlasitě smějí.) Nebo „Kde je Scullyová?“

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Co pro tebe bylo za těch sedm let nejtěžší?

DAVID DUCHOVNY: Asi to s tím Vancouverem. (Duchovny pronesl pár pohrdavých komentářů o tomto kanadském městě, kde se Akta X pět sezón natáčela. Později prohlásil, že to myslel v legraci, pozn. autora) Cítil jsem, že jsem to přehnal. Lidi to naštvalo. A už to nešlo vzít zpátky.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: A teď, když se natáčení přesunulo do Los Angeles, chybí ti Vancouver?

DAVID DUCHOVNY: Pořád. Ale býval jsem tvrdohlavý. Odmítal jsem si připustit, že se mi stýská po něčem nebo někom (z Vancouveru, pozn. autora), protože mě strašně naštvalo, jak mě všichni špatně pochopili. Nechtěl jsem se hloupě omlouvat. A tak si řekli: „Podělal to.“ Myslím, že to bylo skvělé místo. Ale Los Angeles je pro mě lepší.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Co bylo špatně vyloženo nejvíc?

DAVID DUCHOVNY: Že nemám rád déšť. (Odmlčí se.) Já nevím. Když jsem odpovídal na takovéto otázky, přímo jsem si zadělával na nepochopení. I kdyby mě lidi v životě neviděli se zrzavými vlasy, tak kdybych o nich mluvil, nakonec by si pomysleli: Možná je má. A pak by mi do očí řekli: „Mysleli jsme, že jste zrzek.“

gillian_interview_21_07_2008_d.jpg david_interview_21_07_2008_d.jpg gillian_interview_21_07_2008_e.jpg

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Je tvé veřejné já podobné tomu soukromému?

DAVID DUCHOVNY: Nechceš se vystavovat, dávat všanc věci, které jsou pro tebe důležité, k dobru v tak povrchních situacích, jako jsou různá talkshow. Chceš dělat svou práci jako herec, která je pro tebe důležitá pro živobytí, ale také přijít na konci dne domů a nemuset ze sebe smývat šest vrstev pokožky, abys ses cítila čistá. Takže si většinou dělám legraci, různě to zlehčuju. Ale přece to beru velmi vážně.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Je pro tebe důležitá samota?

DAVID DUCHOVNY: Nejsi jediná osoba, se kterou se po práci nevídám. Vždycky jsem býval spíš samotář. Téa to chápe. Neraní ji, když chci být chvíli sám.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Kdybys mohl žít dva rozdílné životy, jeden, jaký máš teď, který by byl ten druhý?

DAVID DUCHOVNY: Můžu použít nápovědu? Někomu zavolat? (Ona se směje, on přemýšlí.) Byl bych sportovec nebo učitel.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Kdybys mohl těch sedm let prožít znovu, co bys změnil?

DAVID DUCHOVNY: Hodně věcí bych napsal místo potřásání rukou.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Co víš o mně, co já o sobě nevím? Může to být klidně negativní, jsem už velká holka.

DAVID DUCHOVNY: Neměla by sis zakrývat tu pihu pod nosem. Měla jsi to odmítnout hned od počátku a odmítat to i teď. Je to nápad Chrise Cartera. Tvrdil, že tvá tvář není pro tu pihu dost výrazná. A tak si na ni po celých sedm let plácáš makeup. Je to jako zrada. Pro Scullyovou i pro Gillian je ta piha fajn. A vlastně to ani není piha, je to znaménko krásy. Chlupy ti z ní neraší, ne?

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Ne.

DAVID DUCHOVNY: Nemáš ráda, když ti kladu takové dotazy, co?

GILLIAN ANDERSONOVÁ: (Směje se.) Myslíš, že bychom mohli spolu natočit nějaký neaktovský film?

DAVID DUCHOVNY: Určitě. Byla by legrace hrát postavy, jejichž vztah je víc otevřený než tajemný. Líbilo by se mi mít veselé pletky.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Jednou se mi stalo, že jsem zaslechla, že pro film, který jsem chtěla dělat, mysleli na tebe jako na představitele mužského hrdiny.

DAVID DUCHOVNY: Teoreticky je legrační o tom přemýšlet, ale prakticky se to asi nikdy nestane. Jedině, že by to byl ten nejlepší scénář, jaký jsme kdy četli, a řekli si: „K čertu s Mulderem a Scullyovou. Tohle musíme udělat.“ Jinak to bude pošetilé. Lidi z nás budou mít legraci. (Oba se smějí.) Nepodceňuj, kolik lidí se chce zasmát.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Zasmát nevím, ale jistě budou soudit.

david_interview_21_07_2008_e.jpg gillian_interview_21_07_2008_f.jpg david_interview_21_07_2008_f.jpg

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Od doby, co se narodila Piper (její pětiletá dcera, pozn. autora), dostala jsem od lidí celého světa spoustu ručně udělaných dárků. Ukázalo mi to druhou fanouškovskou tvář, které jsem si dříve tolik nevšímala – která si zakládá více na porozumění a lásce než na potřebě obtěžování. Chápeš, co tím chci říct?

DAVID DUCHOVNY: Ne. Moji fandové asi tolik nepletou.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Sbíráš něco? Jako třeba malé utahané slony?

DAVID DUCHOVNY: Ano! Začínám teď. Prosím, fanoušci, posílejte mi slony. Velké, malé – všechny je posbírám.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Nějaké pocity z blížícího se konce šou? (V době rozhovoru se zřejmě ještě přesně nevědělo, jak a zda bude seriál pokračovat, pozn. překl.)

DAVID DUCHOVNY: Budeme točit další film, takže to vlastně tak úplně nekončí. Na konci nejspíš bude nějaké závěrečné podobenství, ale už jen tím prostým faktem, že nebude spontánní, nebude tak fungovat. Můj nejoblíbenější závěr epizody je ten z černobílého dílu, kdy spolu zpomaleně tančíme (The Post-Modern Prometheus z páté série, pozn. překl.). Ať to skončí jakkoliv, tohle je můj favorit.

GILLIAN ANDERSONOVÁ: Tak hotovo. Zeptala jsem se na všechno.

DAVID DUCHOVNY: Já jsem to nebral tak vážně, jako jsi ty odvedla dobrou práci. Takže mi za dva týdny zavoláš s nějakými doplňujícími otázkami? (Oba se rozesmějí.)



Komentáře: 9

INTERVIEW: Akta XXX Davida Duchovnyho (leden 2010)

Naše nejaktivnější autorka luca přeložila v rekordním čase zbrusu nový rozhovor Davida Duchovnyho, který herec před několika dny poskytl magazínu Details. V otevřeném interview s názvem David Duchovny's XXX Files se hvězda seriálu Californication rozhovořila zejména o své sexuální závislosti, rodinných záležitostech a dalších filmových projektech. Tento článek není první, který pro náš web luca přeložila – již v minulém roce připravila obsáhlý překlad dvou rozhovorů, jednoho s Davidem (z října 2009) a druhého s Gillian (z května 2009). Svoji zmínku si zaslouží i více jak 40 bezchybně přeložených povídek.

baume_and_mercier_david_duchovny_interview_small.jpg

David Duchovny se v roce 2009 stal tváří reklamní kampaně hodinek Baume & Mercier

DETAILS: Na jaře se objevíte ve filmu The Joneses, ve kterém ztvárňujete postavu „otce“ pohodové, ale falešné rodiny, kterou obchodní společnost posílá přesvědčovat sousedy, aby kupovali její zboží. Myslím, že tohle dělá hodně celebrit.

DAVID DUCHOVNY: Jo, jasně. Já jsem toho moc neprodal. Ale současná kultura je obklopena Stmíváním, Paranormálními aktivitami, Oblastí 9 a filmem 2012 – můžete tak trochu říct, že to všechno prodala Akta X.

DETAILS: Vy jste ten mediální virus pomáhal uvolnit.

DAVID DUCHOVNY: Přesně. A teď jsou lidé znovu nakaženi. Chvíli se skrýval.

DETAILS: Prošel jste si období opravdového pop-kulturního šílenství během těch let, kdy byla Akta X na vrcholu – něčím podobným, co teď zažívá Robert Pattinson s fenoménem Stmívání. Zajímá mě, jaké to je, žít v dozvucích.

DAVID DUCHOVNY: Když jste uprostřed toho, myslíte si: „Takhle to bude už napořád.“

DETAILS: Vážně?

DAVID DUCHOVNY: Jo. Tak nějak. Prostě očekáváte, že každý další počin bude větší a lepší a ten další ještě lepší – tohle se děje, chápete? A pak se nestane nic. Vlastně se to doopravdy poštěstí málokomu. Pak si myslíte, že je to vaše vina, že se nic neděje. Chvíli s tím bojujete, dáváte možná až příliš hlasitě najevo, že chcete dělat něco jiného. A pak se s tím snad smíříte. Mám pocit, že v jedné krizi mi moje žena (Téa Leoniová, pozn. autora) prostě řekla: „Jednoho dne si uvědomíš, že to byla skvělá šou a že byla důležitá pro spoustu lidí, a budeš na ni hrdý.“ Vždycky jsem si toho seriálu vážil. Ale nebyl jsem hrdý dostatečně na to, abych se smířil s jeho výlučností v mé kariéře.

DETAILS: S nálepkou jednoho charakteru jako prvotní součástí vaší identity.

DAVID DUCHOVNY: Jo, jo. Ne že bych ho neměl rád. Jenže jako herec, spisovatel, režisér jsem chtěl dělat spoustu jiných věcí a v mysli mě to svazovalo a mé ego bojovalo proti tomu. Bylo to něco jako „Ne, Jděte do háje, Já mám na víc, Jsem chytřejší než Mulder“ – cokoliv. Pitomá vyjádření! Ale všechno přebolelo, a co eventuálně dostáváte poté, je jako odměna za to, že jste si tím museli projít, jako nějaké uvolnění, že už vás nic nesvírá.

californication_hank_305_small.jpg

DETAILS: Nějaký čas jste žil na západním pobřeží, ale zhruba před rokem jste se s rodinou vrátili do vašeho rodného města, New Yorku.

DAVID DUCHOVNY: Ten návrat – je to pro mě matoucí. Myslím, že jsme si s Téou nedokázali pořádně představit, jaké to bude, stěhovat se někam s dětmi, takže to trvalo akorát ten rok, než se, abych tak řekl, usadil prach. Je to veliký rozdíl žít v New Yorku jako dospělý člověk než jako dítě či dospívající. Jsou tady věci, které stále miluju, ale i spousta těch, které jsem měl rád dřív a teď už je dělat nechci.

DETAILS: Například?

DAVID DUCHOVNY: Například potloukat se celý den na hřišti na Jednadvacáté ulici a hrát basket s bandou desetiletých kluků. Ačkoliv teď bych mezi nimi jistě vynikal.

DETAILS: Proč jste se přestěhovali?

DAVID DUCHOVNY: Vyrůstat v Malibu představuje určitý druh dětství a my jsme si nebyli jistí, jestli to je to jediné dětství, kterému své děti chceme vystavit.

DETAILS: Čeho jste se báli?

DAVID DUCHOVNY: V Malibu? Popálenin ze slunce. A kultury aut, že je všude vozíte. A pak ta představa ženy, kterou získáte, když v Malibu vyrůstáte – všechny jsou v bikinách a mají v pupku kroužek. Chtěl jsem, aby má dcera viděla také nějaké, které ho nemají. A na Upper East Side (jedna ze čtvrtí Manhattanu – jednoho z pěti městských obvodů města New York, pozn. překl.) jich moc okroužkovaných nepotkáte. A když už ano, tak budou pěkně macaté.

DETAILS: Přece tam jsou.

DAVID DUCHOVNY: Jenže se schovávají pod zpevňujícími punčochami.

DETAILS: Má oblíbená epizoda ze seriálu Californication je ta, kdy jste pozván v Los Angeles na večeři a ukáže se tam zkrachovalý a z alkoholové závislosti se léčící spisovatel Richard, vy mu nabídnete skleničku whisky, on se s vámi pere o flašku, kterou následně vypije, ztratí veškeré zábrany, svlékne se do naha, vcucne své nádobíčko mezi stehna a vyskočí oknem.

DAVID DUCHOVNY: To je první díl letošní série a já jsem ho režíroval. Díky. Ten herec je můj starý kamarád ze střední školy, Jason Beghe. Každý teď pochopil, že když jste můj kamarád, budete muset vcucnout penis a ukázat to v televizi. Všichni moji přátelé – muži – vědí, že je nějak donutím ukázat genitálie, dřív nebo později.

DETAILS: Připomeňte mi, že se s vámi nemám přátelit.

DAVID DUCHOVNY: Jason je můj kamarád od čtrnácti. Jeho práci znáte – hrál poldu v Thelmě a Luise, kterého strčily do kufru, a představoval také George Romera ve filmu s názvem Monkey Shines.

californication_caps_308_a_small.jpg

DETAILS: Vaše postava, Hank Moody, vypustil pár dobrých hlášek o tom, jak závislý nemůže v terapii uspět, dokud…

DAVID DUCHOVNY: … jo, nedopadne až na dno! Nu, Hank si ještě neprošel žádným dvanáctikrokovým programem. Možná se to nabízí pro čtvrtou sezónu. Nevím. Uvidíme. Zčásti ho ani uzdraveného vidět nechcete, nějak to k němu patří. A myslím, že by ten léčebný program stejně nepřijal. Je přílišný individualista a sobec.

DETAILS: Fascinuje mě ta představa velice inteligentní osoby, která nereaguje na žádné body léčby – zvláště na slogany.

DAVID DUCHOVNY: Jo. „Let go, let God“ (Něco jako: Bůh ti pomůže.)

DETAILS: Správně. „Fake it till you make it“, aj. (Předstírej to, dokud to neuděláš – Tyhle slovní hříčky se obtížně překládají, neboť v jiném jazyce ztrácí trošku smysl, pozn. překl.)

DAVID DUCHOVNY: Vy to znáte? Vím přesně, o čem mluvíte. Je zajímavé si přečíst v této souvislosti něco od Davida Fostera Wallace. On byl takovým tím nadprůměrně inteligentním mužem – trošku jinak inteligentním, aspoň co se týče psaní. Prošel tím odvykacím programem s myšlenkou „Tohle je všechno na hovno“ a pak o tom napsal a řekl, že je trochu zaskočen tím, že to nakonec fungovalo. Vlastně vyzdvihl tu jednoduchost. Ale nevím, jestli se touto cestou vydáme.

DETAILS: Vydáte v Californication?

DAVID DUCHOVNY: Jasně, v televizním pořadu.

DETAILS: Nebyl jsem si jistý, jestli tím nemyslíte nás dva.

DAVID DUCHOVNY: Vás beru.

DETAILS: Právě jsem dočetl knihu Noc zbraně od Davida Carra – publicisty New York Times, který přemohl závislost na kokainu a alkoholu. Prohlásil, že právě ty slogany dvanácti kroků mu zachránily život. Vypadá to jako vymývání mozku, ale hádám, že nakonec uznáte, že to funguje.

DAVID DUCHOVNY: Jo. „It works if you work it.“ (Funguje to, když na tom pracujete.) To je další slogan.

DETAILS: V The Joneses je taková zmínka, když vaše postava připíjí „neveřejným životům“. S ohledem na to, čím jste si prošel v roce 2008 – oznámil jste, že se dobrovolně podrobíte léčbě ze závislosti na sexu – je vám tohle téma nepříjemné?

DAVID DUCHOVNY: Ne, není…

DETAILS: Protože celá tahle záležitost vás pronásleduje i při práci.

DAVID DUCHOVNY: Nesnáším na to takhle myslet. Ale asi ano. Jako klíště. Možná ne napořád – doufám. Ne, toho jsem se nikdy nebál. Možná proto, že jsem si nikdy nemyslel, že by postavy, které hraji, jakkoli odrážely mé skutečné já. Jsou to jen slova na papíře, kterým se snažím dát lidský rozměr.

californication_caps_309_b_small.jpg

DETAILS: A už je zúčtovaná – tahle část vašeho osobního příběhu?

DAVID DUCHOVNY: Mám to v úmyslu. Možná je otravná, ale jednou bude minulostí. Dary, které jsem byl schopen přijmout ve svém soukromém životě, s přehledem převáží jakoukoliv mrzutost a nepříjemnost. Nietzsche na to má svůj termín – je to latinsky, ale dost možná vychází z řečtiny – amor fati. Láska k osudu. Jak to chápu já, osudu se nedá vyhnout. Nemůžeš ho změnit. Prostě se to stane. Takže, co je tou nejlepší odpovědí na vaše osobní štěstí – nenávist nebo láska? Co se stane, řeknete-li: „Jsem šťastný za vše, co se stalo, protože prostě musím být?“

DETAILS: To je osvobozující.

DAVID DUCHOVNY: Chvíli to trvá, než se do tohoto bodu dostanete. Protože někdy něco chcete právě tak, jak to chcete. Mám svou cenu. Nevím, jestli je to arogantní, ale rád jsem považován za umělce. Nechci být smrsknut na novinový titulek. A myslím, že kdekoliv je obsažený sex – teda to slovo sex – tak lidé okamžitě ztrácejí část svého vědomí. Je to jako zamávat před býkem rudým hadrem. Ať by z toho nakonec vyšel jakýkoliv konstruktivní nebo poučný rozhovor – ještě jsem nenarazil na dostatečně klidné vody, abych takovou konverzaci vedl. Doufám, že k tomu jednou naše kultura dospěje. Není se za co stydět, ztrácet hlavu nebo tak.

DETAILS: V dřívějších rozhovorech jste byl překvapivě otevřený o vašem manželství s Téou Leoniovou.

DAVID DUCHOVNY: O opravdu soukromých věcech nemluvím. Ale ano, vždycky jsem měl pocit, že to byl velice silný a důležitý krok v mém životě. Vždycky jsem si tím byl jistý a stále jsem. Vždy mi připadalo, že právě o tom můžu mluvit, protože si vážně myslím, že to tady bude napořád. Je to už třináct let – bude to třináct let v květnu. Cokoliv se v uplynulém roce stalo, je očividně zcela soukromé, ale zároveň to dva lidi spolu spojí tak, jak si ani nedovedete představit. Opravdu jsme v pohodě.

DETAILS: To je další Nietzschův výrok…

DAVID DUCHOVNY: Že jsme v pohodě?

DETAILS: Ne. „Co tě nezabije, to tě posílí.“

DAVID DUCHOVNY: Jo. Lidi to milujou. Říkají to v jednom kuse. Já říkávám: „Co tě nezabije, to tě nechává vnímavým k druhotné nákaze.“

napsala luca



Komentáře: 14

Otevřený rozhovor: David Duchovny a jeho Akta XXX

David Duchovny poskytl otevřený rozhovor magazínu Details. Stalo se tak v aktuálním vydání pro leden 2010. Herec se v interview vyjadřuje ke své dlouhotrvající závislosti na sexu, která vygradovala na podzim 2008, kdy musel nastoupit do léčebny. Duchovny dále hovoří o nové sezóně seriálu Californication a dalších otázkách, které se kolem něho momentálně točí. Celý rozhovor naleznete na oficiálních stránkách details.com, vlevo se podívejte na novou Davidovu fotku (jejíž původní velikost je zde). Na závěr připomínám jiný rozhovor z října 2009, který si můžete přečíst v českém překladu.

:: Dodatečně doplněno: Přečtěte si kompletní překlad tohoto rozhovoru, který pro vás hned další den připravila luca ::



Komentáře: 20

Trochu historie: Rozhovor s Davidem a Gillian z roku 1998

GGB.Calwen z webu ggbteckacalwen­.blog.cz mi poslala scany z časopisu Ikarie, který před více jak jedenácti lety na svých stránkách uvedl článek o Davidu Duchovnym a Gillian Andersonové. Důvod byl jasný: první celovečerní film Akta X, který v létě 1998 vlétl do všech světových kin. Co se tou dobou psalo a jak se tehdy vyjadřovali oba představitelé hlavních rolí, to si můžete přečíst po kliknutí na náhledy níže. V této souvislosti musím upozornit na dva aktuální rozhovory v naší nově vzniklé rubrice Interview, které DavidGillian udělali v roce letošním. Za materiál do této aktuality ještě jednou děkuji Calwen.

ikarie_zari_1998_interview_david_duchovny_gillian_anderson_a_small.jpg ikarie_zari_1998_interview_david_duchovny_gillian_anderson_b_small.jpg



Komentáře: 5

INTERVIEW: Impozantní druhé jednání Davida Duchovnyho (říjen 2009)

David Duchovny, hvězda seriálu Californication, hovoří o svých literárních ambicích, tvorbě třetího filmu Akta X a hledání „pravé identity“. Nejnovější rozhovor s bývalým představitelem agenta Muldera na konci října 2009 udělala Marty Beckermanová a Kult X vám jej nyní nabízí kompletně přeložený do češtiny. To vše díky luce, autorce více jak čtyř desítek vynikajících povídek, která nám již v květnu 2009 přeložila obsáhlý rozhovor s Gillian Andersonovou. Tímto luce za celý náš web ještě jednou děkuji a níže již nechávám prostor pro samotný text přeloženého článku.

david_duchovny_interview_october_2009_c_small.jpg

Jen velmi málo herců by se rozhodlo zahrát postavu tolik odrážející ducha doby, neřku-li dvě, ale David Duchovny – proslavený coby mimozemšťany posedlý zvláštní agent Fox Mulder ze seriálu Akta X – popřel všechny zažité zvyklosti hlavní rolí v původní sérii Californication televizní společnosti Showtime, která mu vynesla druhý Zlatý glóbus za ztvárnění mizantropického, na sexu závislého spisovatele Hanka Moodyho. Role byla velkou měrou ovlivněna jeho doktorandským studiem na univerzitě v Yale, když mu bylo zhruba dvacet, tedy celou jednu dekádu předtím, než se stal slavným.

Představoval jsem si to jako celý svůj život: pracovat na akademii kvůli živobytí a ve volném létě se věnovat psaní románů“ říká Duchovny. „Rozumím tomu sebezapření a vzteku a disciplíně, která je nutná, aby se člověk každý den posadil před psací stroj nebo počítač, ať už je mu dobře nebo zle… Nepotřeboval jsem se učit, jak se vžít do role profesora (pro třetí sérii Californicati­on), protože jako asistent jsem sám přednášel, když jsem si dělal doktorát; ty vzpomínky jsou stále zcela jasné.

david_duchovny_interview_october_2009_d_small.jpg

Klíč k Hanku Moodymu, zvláště pro mě jako pro herce, který ho ztvárňuje, je takový, že Hank je jeden z těch chlápků, kteří mají všechno na háku, právě jako Larry David, což je samozřejmě zbožným přáním nás všech.

Je zvláštní myslet na televizní a filmovou hvězdu s akademickým titulem – notabene na její úspěch v Hollywoodu – ale v rozhovoru je Duchovny patřičně intelektuální a zpytující. Když se ho ptáte na hraní sebevědomé postavy navzdory vlastní osobní nejistotě (prý kdysi řekl: „Odjakživa mi strašně záleží na tom, co si o mně lidé myslí, což způsobuje spousty vnitřního napětí; snažím se to nedávat najevo, ale uvnitř jsem velká kopice starostí“), poeticky se rozhovoří na téma hledání vlastního místa v naší složité a velmi kritické lidské společnosti.

To je část lidského ducha“ prohlašuje Duchovny. „V tomto věku všemocných médií a neomezeného přístupu na internet jsme více užvanění než kdy předtím. Denně se podílíme na zahanbujícím vyhnanství i zbožném oslavování vůdců. Staráme se o to, jaký zanecháváme dojem, protože všichni jsme otroci lidského podvědomí, nejsme samotáři – nežijeme jako zvířata – tudíž je nám to vepsáno v genech.

Přesto však ho sociální úzkost trápí méně než v minulosti: „Čím jsem starší, tím méně pozornosti a obav tomu věnuji. Nechci kašlat na to, jak se druzí lidé cítí, ale nepociťuji nutkání přihlásit se na Twitter a číst si, co si lidé povídají o tom, co jsem dělal včera.

david_duchovny_interview_october_2009_b_small.jpg

Tenhle kousek bezstarostné opravdovosti je rozhodujícím rysem jeho postavy v Californica­tion. „Klíč k Hanku Moodymu, zvláště pro mě jako pro herce, který ho ztvárňuje, je takový, že Hank je jeden z těch chlápků, kteří mají všechno na háku, právě jako Larry David, což je samozřejmě zbožným přáním nás všech. Hank sám sebe nedrží na uzdě, protože jeho život je reprodukcí jeho práce. Je přesvědčený, že pokud je nezajímavý on sám, bude nezajímavá i jeho práce.“ To je přednost, kterou Duchovny obdivuje na těch pár vyvolených, kteří jsou jí obdařeni. „Setkal jsem se s určitými génii individuality – je jich velmi málo a jsou nám nekonečně vzdáleni – kteří mají otěže svých životů zcela ve svých rukou; jsou velice silní a bývají neskonale šťastní. Měli bychom se od nich učit.

Vdechnout život tak „nefalšované identitě“ na televizní obrazovce je jedna z Duchovnyho nejzajímavějších hereckých příležitostí a on sám říká, že „televize je v tomto ohledu mnohem lépe využitelné médium než film. Když se práce podaří, je zajímavá, vtipná a má spád, pak jsem v pohodě i já“ prohlašuje. „Občas jsem měl pocit viny, že nebavím a pak se na takto vytvořené dílo nikdo nechce dívat.

Jeden z jeho takových poněkud nudných patronů byl po dlouhá léta Fox Mulder, příležitostně parodovaný a znovu zmiňovaný ve filmech jako Evoluce a Zoolander a v různých sci-fi videohrách. „Seriál nebo film s konstantní silou Akt X se objeví zřídka, je to jedna z těch hereckých příležitostí „jednou za život“ a je jisté určité nezlomné splynutí s postavou, ztvárněnou v něčem takovém“ říká Duchovny zamyšleně. „Uvnitř hollywoodské komunity dlouho panoval předsudek, že neumím zahrát nic jiného. Chápu ho a nepopírám, ale zcela určitě jsem šťastný, že jsem stvořil další osobnost, tak odlišnou, ve zcela jiném žánru, a strašně rád v tom budu pokračovat.

Duchovny se přesto těší na filmování třetího filmu Akta X v blízké budoucnosti. „Pokud jde o Akta X film, rád bych natočil další, kdybychom dostali tu šanci, vrátili bychom se k srdci a duši mytologie, kterým je mimozemské spiknutí. Myslím, že pro Akta X by bylo přirozené uvést další film v roce 2012, takže uvidíme, zda se opravdu realizuje.“ Obhajuje loňský, dost kritizovaný film Chci uvěřit, stejně jako nevyrovnanost posledních sezón televizní série: „Dělal jsem to rád… necítím nic víc než respekt ke Chrisu Carterovi (tvůrci Akt X, pozn. autora) a jeho spolutvůrcům.

david_duchovny_interview_october_2009_a_small.jpg

Mezitím předpokládá, že bude ztvárňovat Hanka Moodyho ještě další dva nebo tři roky. „Jedna z nejlepších věcí na práci pro kabelovku je, že nějakých sedm let není součástí síťového finančního modelu, takže se nebojím, že bychom v tom pokračovali příliš dlouho“ tvrdí Duchovny. „Tom Kapinos (tvůrce Californication, pozn. autora) a já máme stejné představy, jak bychom chtěli tuhle záležitost ukončit.

Co se týká podivuhodné podobnosti mezi rodinu riskujícím libidem Hanka Moodyho a skandálními bulvárními zprávami o Duchovnyho manželství s herečkou Téou Leoniovou, otevřeně prohlašuje, že není analytickým hercem a jeho spory mimo kameru neovlivňují ztvárnění rolí: „Chápu, proč se lidé ptají právě na tohle, ale já nikdy neprožívám osobní propojení své postavy a svého osobního života. Jsem profesionál a dokážu předstírat to, co musím, takže nijak netrpím. Nepotřeboval jsem věřit na mimozemšťany, abych hrál Muldera. A pokud jde o můj soukromý život, všechno je v této chvíli absolutně fantastické.

A mladické sny o dráze slavného spisovatele?

Ve třiadvaceti jsem napsal román, který byl dost mizerný – byl spíše dílem houževnatosti než čímkoli jiným, příliš beztvarý a neuvědomělý – stále však leží někde v šuplíku“ vzpomíná Duchovny. „Vždycky jsem to považoval za své prvotní uvědomění se; je to něco, k čemu se doufám někdy vrátím. Vím, že nemůžu čekat věčně.

napsala luca



Komentáře: 6

INTERVIEW: Gillian Andersonová odhaluje všechno (květen 2009)

Luca, jedna z našich nejpilnějších povídkářek, připravila pro méně zdatnější angličtináře český překlad zbrusu nového obsáhlého interviewGillian Andersonovou, které se objevilo ve vydání magazínu Seven ze 3. května 2009. Tento magazín vychází jako pravidelná součást prestižních britských novin The Daily Telegraph každou neděli. Úžasné fotografie, které se v článku objevily, si můžete prohlédnout níže (po kliknutí na náhledy dostanete fotky ve vysoké kvalitě). Nyní už ale předávám slovo luce, které chci touto formou velmi poděkovat za to, že věnovala svůj čas k překladu tohoto zajímavého článku.

gillian_anderson_seven_kveten_2009_a_small.jpg gillian_anderson_seven_kveten_2009_b_small.jpg

Zapomeňte na Akta X: Gilian Andersonová, svého času nejvíce sexy žena na světě, se pouští do Ibsena v nové hře na West End „Dům pro panenky“.

Prvním překvapením je její přízvuk. Slyšel jsem o tom, jak lehce umí přecházet z britského do amerického, rychleji, než vám proteče mezi prsty hedvábná látka. Pečlivě jsem zkoumal její rozhovory v show Jaye Lena (americký) a Michaela Parkinsona (britský). A už také vím jak a proč to dělá – žila zde (v Británii, pozn. překl.) do svých jedenácti, pak se sem opět vrátila v pětatřiceti a už natrvalo zůstala. Ale stejně vás nic nepřipraví na konfrontaci zvláštní agentky Dany Scullyové     s mluvou někdejší vůdkyně dívčí školy v Cheltenhamu.

Dalším překvapením je, jak je bezstarostná a nesvázaná. Směje se hlasitě a zvonivě, přátelsky a důvěřivě, jaký rozdíl oproti vážné a skeptické Scullyové. Tahle bezelstnost je ještě více neočekávaná, když si uvědomíte, že její vztahy s novináři nejsou vždy právě srdečné – paparazzi v LA se jí jednou cpali do auta tak, že musela vystoupit a zavolat do pojišťovny, aby přijeli obhlédnout škody. A teď sedí tady v londýnském baru v 8 hodin večer a vypráví mi, kam její čtrnáctiletá dcera chodí do školy, jak ji strašně baví jezdit na zkoušky do divadla autobusem a, no ano, i to, jak musela svého partnera dlouho uhánět, než s ní konečně strávil noc. Ne, vážně.

Měl bych ji nejprve popsat. Je mnohem menší, než si představíte, sotva 160 cm, ale proporcionálně tak nevypadá. Má lehce smutné, dolů stočené oči, pihu nad horním rtem (ano, tu, kterou tak pečlivě maskovali v Aktech X) a tetování na vnitřní straně zápěstí, asiaté by řekli, že má něco společného s jógou. S dlouhými blond vlasy, padajícími přes černé tričko (je oblečená také v černé sukni a černých kotníkových botách, které vtahuje pod židli, jak sedí) vypadá bezvadně – jako  půllitr sametového Guinness.

Nehádali byste jí čtyřicet a už vůbec ne, že je máma třech dětí, nejmladšímu je teprve šest měsíců. Sama říká, že ostatní matky v parku nejsou ani tak znechuceny tím, jak zanedbaně vypadá, jako spíše vyděšeny. Dívají se na mě, jako by chtěly říct „Bože, copak nemá v domě zrcadlo?“ No dobře. Měl bych také říct něco o její práci, nebo možná spíše o její pouti od přes noc zazářící hvězdy v populární a sáhodlouhé TV show o mimozemských únosech k vysoce uznávané divadelní a filmové herečce. Ačkoliv se k televizi vrátila v roli v seriálu BBC Bleak House, nominované na cenu Bafta (a jestli jsou klepy pravdivé, vrátí se do televize znovu jako vesničanka v Doktoru Who), také byla tak trochu omezená ve výběru filmových rolí, vždy upřednostňovala ty inteligentní a stylové jako byl Tristram Shandy: Ptákovina a bejkárna nebo Poslední skotský král nad ryze komerčními (i přes loňský druhý Akta X film).

Mimochodem, ty divadelní zkoušky jsou pro Ibsenovu hru Dům pro panenky, která si v novém nastudování odbude premiéru v půlce tohoto měsíce. Andersonová hraje hlavní roli Nory, ženy, která opustí svého manžela a děti pro sílící feministické tendence (když hru hráli poprvé v roce 1879, způsobila doslova skandál). Zatímco s opuštěním rodiny Andersonová tak zcela nesouhlasí, tvrdí, že ty feministické argumenty a aspekty hry dokáže přijmout a pochopit Nořiny pohnutky. Také sama moc dobře ví, jaké to je být ovládána a vlastněna mužem (jako Nora ve svém domě pro panenky), a dokáže si uvědomit všechnu odpovědnost k rodině a mateřství.

První dítě porodila svému prvnímu manželovi. Pak se s ním rozvedla, vzala si někoho jiného a opět se rozvedla jen o 16 měsíců později. Dvě nejmladší děti má se svým nynějším partnerem, britským obchodníkem Markem Griffithsem (vydělal jmění na soukromých parkovištích a zabezpečovacích systémech pro automobily). Dříve dnes v podvečer svedla souboj vůlí se svým dvouapůlletým synem Oscarem, který za nic na světě nechtěl sníst večeři. A díky půlročnímu Felixovi je vzhůru od půl šesté ráno, ostatně jako obvykle. Probouzí se třikrát za noc a když ho nakonec ukolébám, je více či méně čas připravit Oscarovi snídani. Cvičívala jsem hodně jógu, ale teď vůbec nemám čas. Budete si říkat, že si přece můžu na hodinku někam zalézt, ale já nechci. Nechci ubírat z času, který můžu trávit se svými dětmi. Z domu odcházím ve čtvrt na 10, abych stihla zkoušku o desáté. Pauza. Když stojím na jevišti, připadá mi, jako by se řítila obloha k zemi. Někdy se mi zastaví srdce. Je to až děsivé. Tahle hra je složitá a dlouhá a já vystupuju v každé scéně kromě jedné.

Naučila se přinutit si zdřímnout o obědové přestávce. Kdysi mi připadalo nemožné, abych přes den spala, ale… Nikdy předtím jsem nedělala divadlo s tak malými dětmi. Točila jsem velmi brzo po prvním porodu, deset dní po císařském řezu, pět dní poté, co mě pustili z porodnice domů. Vypadá to šíleně, ale já si tenkrát říkala, že je to daň za to, že jsem vůbec otěhotněla a přidělala starosti všem, co do mě a toho seriálu tolik vložili. To bylo v roce 1994, ke konci první sezóny Akt X. Andersonová si myslí, že kdyby si s Davidem Duchovnym (Mulder) tolik nerozuměli, šéfové by ji okamžitě nahradili. Rádi by mě potrestali, ale zjistili, že by to zvedlo vlnu odporu. Tenkrát jsem nechápala, proč z toho dělají takovou vědu. Teď už to vidím z jejich perspektivy. Vařila by se ve mně všechna krev, kdybych byla na jejich místě a herečka, kterou by mi v podstatě vnutili proti mé vůli, si ještě dovolila po první sezóně otěhotnět.

Hrát v nové divadelní hře jí nabídli loni v únoru. Rozhodla jsem se, že chci v únoru otěhotnět… Bože, úplně jsem na to zapomněla! Právě jsem se vrátila z Indie a jela rovnou na dotáčení filmu Akta X. Věděla jsem, že chci mít dítě právě v určitý čas, protože po Aktech jsem měla v plánu další film. Takže, únor byl perfektní a… Přitiskne si ruku přes ústa. Měla jsem z pekla štěstí, ale zároveň mě to dost omezovalo, protože jsem nechtěla dokončování Akt X prozvracet. Pracovala jsem co nejvíce, abych všechno stihla, než budu vypadat jako slon.

Ne, není zrovna plánovací typ. Jasně, že nejsem, směje se. První dvě děti plánované nebyly. Takže si s partnerem sjednotili diáře, když ovulovala? Ne doslova, ale je to těžká věc. Moc romantiky v tom nehledejte, zvlášť když pracujete šestnáct hodin denně. Přijdete domů ve tři ráno a řeknete: „Hej, dnes je ten správný čas.“ „Ale jsou tři ráno!“ Pak se vzbudíte a slyšíte: „Co? Zase? Než půjdu do práce? Ale ne.“

Sama měla dost náročné dětství, poznamenané snad všemi úskalími, které může přinést. Bojí se, že její děti budou prožívat totéž? Hodně jsme se stěhovali, kvůli práci, kvůli škole. Ale nebrala jsem to nějak negativně. Spíš mám pocit, že jsem měla štěstí. Vyrůstala jsem tady v Londýně. Spousta Američanů nikdy nevytáhne paty z USA, a to je dost omezuje.

Gillian Andersonová se narodila v Chicagu a stále se cítí být více Američankou než Britkou. Ale i v telefonu se můj přízvuk nezávisle na vůli mění. Jedna část mého já by si přála to umět kontrolovat, ale nedokážu to. Prostě přecházím z jednoho do druhého. Když jsme se přestěhovali do Států, strašně jsem se snažila britský přízvuk maskovat, protože jsem kvůli němu byla „ta jiná“.

Nevšímali si jí snad kvůli vzhledu? Nebyla jím dostatečně odlišená? Až v pubertě. Byla jsem pitomá nebo… Nepřemýšlela jsem o oblečení do patnácti, pak jsem si obarvila vlasy a nosila křiklavě červené boty, abych se odlišovala. Nikdy jsem nepatřila mezi krasavice, vždycky jsem stála vzadu.

Takže kdy začala být sama se sebou spokojená? Až se šestou sezónou Akt X. Tehdy přišla nová kadeřnice a zeptala se mě: „Vážně chcete vypadat takhle?“ A já na to: „Co se vám nezdá?“ A ona jen pronesla, že bychom ty vlasy měly narovnat, že vypadám staromódně. Že potřebuju pastelové barvy. Jo. Neforemné kostýmy, příšerné účesy. Nikdy jsem to neřešila. Abych vypadala jako slečny z titulek časopisů mi nedávalo žádný smysl. V svých dvaceti, třiceti jsem si stále myslela, že bych tím lidi jen klamala. „Kdy by prozřeli? Nemám na to právo.“ Neměla jsem žádné sebevědomí. Pamatuju si, jak jsem kdysi fotila pro časopis Jane, byla jsem na sebe hrdá, ale zároveň jsem se záměrně srážela, nedokázala jsem si to užít. Až loni jsem na ty fotky znovu narazila a viděla opravdu hezkou mladou holku s krátkými vlasy, pěkně nalíčenou, štíhlou a vzpomněla jsem si, jak jsem si tenkrát připadala tlustá, jak jsem se schválně trápila. Najednou jsem ty fotky uviděla v úplně jiném světle a pomyslela si: „Bože, kolik času jsem vyplýtvala zaobíráním se svým vzhledem?“

V roce 1996 nafotila celkem odvážný set fotek pro FHM. Tvůrci přišli s myšlenkou vyobrazit inteligentní ženu ve vyzývavém oblečením, provokativně pózující na přikrývce. Prodej časopisu pro pány tenkrát zlomil všechny rekordy. Když jí tohle připomenu, udiveně zvedne obočí. Vážně? No, teď je mi čtyřicet, tak to ráda poslouchám. Pamatuju si svůj první rozhovor pro FHM – byla jsem ve Vancouveru ve flanelovém pyžamu s kovbojskými klobouky. Vlasy mi stály na všechny strany a vůbec jsem si nepřipadala atraktivní. Byla jsem k smrti unavená, dcera křičela dole pod schody, a když mi řekli, že mám být sexuálním objektem, hlasitě jsem se rozesmála. Je to zvláštní. Vidím tu legrační stránku věci, ale má feministická část bytí se stále stará o to, jak se ospravedlnit.

Když jsem byla mladší, byla jsem strašně naivní. Udělala jsem spoustu chyb. Některé byly velmi zahanbující a špatné. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se byla schopná ohlédnout a říct: „Ano, tohle nebylo správné. Neuvědomila jsem si, že mám možnost jiné volby.“ V tomtéž roce, kdy poprvé fotila pro časopis FHM, byla zvolena nejvíce sexy ženou na světě. Vedlo to však k nejistotě a zoufalé touze po bezpečí. Vždycky se mě ptají, jak jsem se vůbec k té práci dostala. Z FOXU chtěli prsatou dlouhonohou blondýnu a dostali mě. Nikdy jsem o tom zvlášť nepřemýšlela, ale nejspíš to měl být stupínek k mému znovuobjevení.

Ptám se na časy, kdy zjistila, že honorář jejího mužského protějšku je dvojnásobný proti jejímu. Zpočátku to dávalo smysl. On (Duchovny, pozn. překl.) byl obsazen jako první, měl už toho hodně natočeno, zatímco já vylezla z kanálu. I tak jsem vydělávala mnohem víc než moji rodiče, mnohem víc, než jsem kdy v životě viděla. (Otec pracuje ve filmové průmyslu jako producent a editor.) Takže jsem byla za to ráda, jenže po třech letech mě to přestalo bavit. Tak jsem si dupla. Jestli to bylo sexistické? Možná. Zapadalo to do scénáře, já byla vždycky ta, která za ním má jít krok pozadu, nikdy vedle něj. Když tak nad tím uvažuju, stálo to za prd. Když jsme vylézali z auta, měla jsem stát za ním a přitom s ním vést dialog z očí do očí.

Povídá také o tom, jak si nedovolila užívat si slávu naplno. Prvních pět sezón jsme točili ve Vancouveru. V Los Angeles jsem skoro nebyla. Nikoho jsem neznala. Hned v prvním roce jsem se vdala za Kanaďana a měla dítě. Kdyby šly věci jinak, mohla jsem někde vymetat večírky a žít úplně jiný život. Jenže jsem skočila rovnýma nohama do řádu a zodpovědnosti. Zajímala mě jen práce a kolik času budu moci strávit se svým dítětem. Byla jsem posedlá kontrolou. Jen jsem cvičila, točila, malovala dům, uklízela a chodila s malou ven.

Byl ten čas, který věnovala dcerce, odpočinkový? Ani náhodou, bylo to strašně napjaté. Pořád jsem byla na pozoru, pořád mi mozek pracoval na plné obrátky. S odpočíváním mám problém dodnes. Všichni v mém životě… Odmlčí se. Žertuju. Zkrátka se dost nadřu, abych odpočívala.

Možná jsou určité rysy v její povaze, se kterými se jí těžko žije, i když s prací nesouvisejí. Jo, jo, chápu. Jasně že ano, nemůžu všechno svádět na práci. Mohla bych jich napsat celý tlustý seznam.

Sama sebe popisuje jako rozzlobenou puberťačku, která si propíchla nos, načesala pankáčské číro a byla svými spolužačkami zvolena „Osobou, která nejspíš skončí v base“. Nejspíš tomu pomohly pocity osamocení, když se s rodiči přestěhovala z Londýna zpět do Států a rázem přišla o veškeré bezpečné zázemí. Je to stavěno také na trvalém pocitu nestálosti, pocitu, že na ničem na světě nezáleží. V téhle době docházela k psychologovi a učila se chápat svůj vlastní život. Pořád k němu chodím. Nepravidelně, ale chodím. Myslím, že je důležité mít někoho, před kým se nemusíte přetvařovat, komu se můžete vypovídat, aniž by vás soudil. Na druhou stranu jsem se hodně naučila spoléhat sama na sebe a své názory, na partnera, dokážu se vyrovnat i s tím, když mi nejbližší člověk řekne něco bolestivého a nepříjemného.

Myslí si, že její úzkostlivost má kořeny v dětství. Jsou tady některé okolnosti, aspekty mé osobnosti, které ve mně byly už od mala, moje matka vždycky říká, že jsem byla neuvěřitelně umíněná. Nikdy jsme nedošly ke kompromisu a ona si připadala jako rodič k ničemu.

Mínění? Myslím, že jsem nikdy nepotřebovala rodičovské dovolení. Chtěla jsem udělat to a to, a tak jsem to taky udělala. Máma říká, že neví, po kom tohle mám, tu ideu, že můžu dokázat všechno, co si zamanu. Ale s přibývajícím věkem si už taky dávám větší pozor na svou vlastní omylnost. Když mi bylo 16, režírovala jsem jednu hru a chtěla ovládat úplně všechno od světel až po tvorbu pozvánek. Teď jenom hraju a jsem vyděšená k smrti. Říkám si stále dokola: „Všechno bude o.k.“ A do toho můj mozek začne syčet: „A co když ne? Co když ti vypadne text přímo na scéně?“ Holt, je mi 40. Můžu si všechno pamatovat? Co když mě paměť zradí? Má úzkostné sny, kdy přijdu na premiéru, a přitom jsem nebyla ani na jedné zkoušce. Připadám si stále nepřipravená.

Ohromující. Je to však férové. Zažila návaly paniky během představení, jednou dokonce málem musela z jeviště. Zdá se však, že ji její běsy posilují. Rozhlíží se kolem sebe po nějakém dřevě, na které by mohla zaťukat, protože právě řekla, že se ta hra určitě povede. K čertu. Musím to zaklepat. Ťuk, ťuk, ťuk. Její prsty tančí po mahagonové desce baru. Promiňte, řekne pak uvolněně, klepání na dřevo pro mě hodně znamená.

napsala luca



Komentáře: 6

Následující články ►►