Kult X | Akta X

režie Rob Bowman | scénář Howard Gordon, Alex Gansa | premiéra v USA 10.03.1995 | na TV Prima 17.02.2004 | český název Mrtvolné ticho | hodnocení 100% další názory zde

Mulder a Scullyová se vydávají do oblasti Norského moře, kde zmizela americká válečná loď Ardent. Mulder tuto oblast označuje za druhý bermudský trojúhelník a je přesvědčen, že loď zmizela v souvislosti s jakýmsi moderním filadelfským experimentem, který zde údajně měl probíhat. Jeho podezření je zčásti potvrzeno, když agenti naleznou přeživšího námořníka: jen místo pětadvacetiletého mladíka před nimi stojí devadesátiletý stařec.

Død Kalm je Darkness Falls druhé série. Struktura obou epizod je v lecčems podobná: obě se odehrávají na odlehlých místech, kam noha běžného živáčka jen tak nevstoupí, a v obou si nevysvětlitelné procesy mezi nebem a zemí pohrají s Mulderem a Scullyovou tak, jak to ani kolonisté se Syndikátem dohromady neumějí. Po technické stránce je pak každá z epizod devatenáctým dílem své série a obě byly pro tvůrce technickým oříškem. Právě recenzované epizodě se však rovná jen málokterá, protože s výletem do vod Norského moře přišly komplikace s náročnými interiéry válečné lodi i s maskami jednotlivých hrdinů. O Død Kalm si ale právě čtete ještě z jednoho důvodu: za celých sedm let, co náš web stojí a běží, se tento díl nedočkal jediného vlastního článku. Je to s podivem, protože epizoda tvoří to nejpopulárnější z prvních dvou období seriálu a mezi námi, kteří jsme Akta X sledovali při jejich české premiéře před patnácti lety, je asi málo lidí, které zestárlí agenti nevyděsili.

Oba agenti však i přes ony nánosy kosmetických úprav zůstávají sami sebou. Mulder i nadále pálí jednu příjemně jedovatou poznámku za druhou, k čemuž mu Scullyová už tradičně dobře sekunduje. K ponurosti na placu nicméně nepřispívaly jen potemnělé interiéry válečné lodě, ale i desítky hodin, které oba hlavní herečtí představitelé museli trávit v maskérně. David Duchovny k tomu přidal úžasný stařecký tik, který by při nepovedeném ztvárnění mohl vyznívat směšně, ale celý part je nakonec víc než věrohodný. Gillian Andersonová zase vtipně pozměnila scénář, když v závěru epizody Scullyová říká, kterou věcí si je stoprocentně jista. Místo toho, aby řekla, že smrti se bát nemusíme, řekla: Howard Gordon musí zemřít. Samozřejmě se jedná o jméno scénáristy, který je rovněž autorem námětu. Ten do té doby napsal jen několik slabších epizod plus příběhy ke Conduit, Miracle Man či Sleepless. Jen několik měsíců před výletem na Norské moře vyslal agenty do hlubin oregonských hor v díle Firewalker, který se Død Kalm blíží asi nejvíce. Pro jeho spolupracovníka Alexe Gansu to byla poslední práce na seriálu. Gansa přitom patřil mezi pravidelné přispěvovatele prvních dvou období a blízkého Gordonova spolupracovníka. Svoji zmínku si na tomto místě zaslouží ale především Toby Lindala. Tento umělec tělem i duší se zasloužil o masky a vizuální kouzla těch nejslavnějších epizod seriálu. Překvapil jsem sám sebe, když jsem o něm nalezl informace i v českém jazyce (čtěte zde).

Død Kalm nesporně zůstává nejlepším dílem obou mužů. Po všech stránkách záhadná zápletka slibuje vzrušující podívanou, která může mít co do činění jak s neobvyklými přírodními procesy, tak se starými dobrými experimenty z rukou lidí. Scullyovou hned na začátku napadne myšlenka na nový Bermudský trojúhelník, zatímco Mulder kontruje Filadelfským experimentem. Zkrátka a dobře: fanoušci neznáma a záhad se s chutí poslintají. (Pro ty otrlejší je pak v epizodě scéna, v níž Scullyová připraví z posledních zbytků na lodi tento lahodný nápoj: ano, právě koukáte na džusík z šesti citrónů, šťávy ze sardinek a vody z těžítka.) Bizarní události si pochopitelně žádají divoká vysvětlení, o která tentokrát rozhodně není nouze. Scullyová nezůstane profesi vědkyně nic dlužna, když předloží vysvětlení týkající se volných radikálů, o které se s vámi zkrátka musím podělit: „Volné radikály jsou chemikálie s elektrony navíc. Jsou vysoce reaktivní a mohou způsobit oxidaci buněčných membrán a tělesných tkání. Možná něco tuhle loď unáší k jinému metalickému objektu jako meteor, třeba je někde hodně hluboko v oceánu nebo zapuštěný do ledovce. Tyto dva by mohly působit jako kladný a záporný pól a oceán mezi nimi jako gigantická baterie. Taková intenzita elektromagnetické energie by mohla vybuzovat volné radikály a účinně oxidovat každý kousíček hmoty.“ Ptám se sám sebe, proč vlastně ze škol nevyrazí všechny normalizační učitele a nezavedou do hodin fyziky povinné promítání Akt X?

Působivou a všudypřítomně tíživou atmosféru příběhu vystihují závěrečná slova, která hned vedle umírajícího Muldera zapisuje do deníku vyčerpaná Scullyová: „Mezi Halversonovými věcmi jsem našla dětskou knihu norských legend. Řekla bych, že obrázky v ní znázorňují konec světa. Není to však žádná prudká ohnivá smršť zatracení jak nás učí Bible, ale pomalu padající sněhová pokrývka. Nejprve se Měsíc a hvězdy ztratí v husté bílé mlze, potom zamrznou řeky, jezera a moře, a vlk jménem Sköll nakonec otevře svou tlamu, spolkne Slunce a pošle svět do věčné noci. Zdá se mi, že toho vlka teď slyším za dveřmi.“

Zajímavosti: Americká válečná loď, na níž se celé drama odehrává, ve skutečnosti není americká, ale je součástí kanadského válečného námořnictva. Na mnoha záběrech v epizodě si můžete povšimnout, že nese zřetelné označení 925. Je to samozřejmě již tradiční hraní si s čísly, jímž tvůrci seriálu prosluli. Tentokrát se jedná o odkaz na Piper, dceru Gillian Andersonové, která se narodila 25. září 1994 a způsobila celému štábu nejednu vrásku na čele. || Podivuhodná chyba se tvůrcům vloudila do úvodní scény v kanceláři, kde Mulder vysvětluje Scullyové pozadí případu. Agent říká, že 12. prosince 1949 zmizel bitevník královského námořnictva, který plul z Leedsu. Leeds je přitom severoanglické město ve vnitrozemí, které rozhodně nemá přístav či otevřený přístup k moři. Prochází jím sice řeka, ale ta by válečnou loď snesla jen velmi těžko. || Název epizody se tváří norsky, pravda je to ovšem jen z poloviny. Zatímco slovo død znamená smrt, slůvko kalm v norštině vůbec neexistuje. Nejpravděpodobněji tak odkazuje na anglické podstatné jméno calm značící klid. Celkově pak v epizodě, nejvýrazněji v rozhovoru Trondheima s Olafssonem, padají slova spíše dánská, než norská, případně směsice obou.

režie Allen Coulter | námět Billy Brown, Dan Angel | scénář John Shiban, Frank Spotnitz | premiéra v USA 26.04.1998 | na TV Prima 09.07.2005 | český název Duše | hodnocení 100% další názory zde

Rodinný přítel, otec McCue, požádá Scullyovou o pomoc v případě tajemné smrti postižené dívky. Ta, ač po celý život byla upoutána na invalidní vozík, jedné noci záhadně vstane z postele a odkráčí z domu svých rodičů. Poté, co se objeví silný záblesk, nalezne otec svou dceru klečící na silnici ve strnulé poloze připomínající pozici při modlení. Její oči jsou vypáleny z očních jamek. Scullyová později zjišťuje, že celá tragédie je jen střípkem v mozaice, která sleduje odvěký boj mezi dobrem a zlem.

Najít v Aktech X epizody spojené s postavou agentky Scullyové není příliš složité. Stačí na příběh seriálu nahlédnout jen o něco pozorněji, než obvykle, a rázem zjistíme, že existují minimálně tři velmi významné momenty, jež jsou s agentkou úzce spojeny. Od únosu Scullyové na začátku druhé sezóny, přes její smrtelnou chorobu v polovině čtvrté řady, až po narození jejího syna Williama na konci série osmé, pokaždé jsme procházeli nejen stěžejními okamžiky agentčina života, ale rovněž zcela zásadními událostmi seriálové mytologie. Je zde ale ještě jedno téma, které se nerušeně line celým seriálem a bytostně se týká právě této ženy. Je to víra. Od samého počátku, tedy ode dne, kdy byla Scullyová poprvé přidělena ke svému novému partnerovi, sice působila jako skeptik, ovšem tato pozice se vygenerovala jaksi samovolně. Kdykoliv se Scullyová postavila vedle Muldera, tedy vedle osoby fundamentálně věřící schopné uvěřit i tomu nejbláznivějšímu paranoikovi, nemohla reagovat jinak, než skepticky. Ve skutečnosti je Scullyová, třebaže profesí vědkyně, osobností silně věřící a od svého narození duchovně založenou, která nikdy neodloží malý křížek, symbol křesťanské víry, jež zdobí její krk. Paradox, kterého si v závěru mytologické epizody Ascension všiml sám Mulder, pochopitelně nemůžeme přehlédnout.

Poněkud záměrně jsem při výčtu událostí výše nezmínil jméno Emily. Je to dívenka, vytvořená ve vládních laboratořích z vajíček, jež byla Scullyové odebrána při jejím únosu. Krátce poté, co agentka svou „dceru“ objevila, Emily zemřela. To nejen posílilo Scullyové odhodlání v boji proti vládním lžím, především v ní vybudilo mateřské city, které věda a pracovní vytížení původně zahnaly kamsi do pozadí. Od okamžiku, kdy jí byla diagnostikována rakovina, a definitivně pak poté, co Emily zemřela, Scullyová chtěla změnu. Změnu, která nakonec zasáhla celý její život a změnila Akta X možná radikálněji, než Mulderova cesta za Samanthou. Nepřeháním, naopak zůstávám nohama pevně na zemi; to, co pro Muldera byla Samantha, to pro Scullyovou byla rakovina. Všudypřítomné memento, že smrt není cosi abstraktního, co je nám vzdáleno světelné roky. Byla to nakonec právě choroba, kvůli které agentka přehodnotila svůj život i po stránce vyznání. Jak zmiňuje otec McCue a jak jsme ostatně viděli v epizodách na přelomu čtvrté a páté sezóny, Scullyová se církvi začala vzdalovat od okamžiku, kdy se tváří v tvář postavila zdrcující zprávě. Z konce tohoto období pochází epizoda All Souls, ve které je agentka požádána, aby pomohla silně věřící rodině projít bolestivým obdobím, které započala ztráta dcery. McCue v tom vidí jedinou cestu, kterak se Scullyová může osvobodit od Emily. Agentku pochopitelně na každém kroku pronásledují pochyby a už nyní je jisté, že vztah s její vírou i s církví, je tímto trvale dotčen a nenávratně poškozen. Scullyová přesto zůstává člověkem velmi duchovním a sledujeme, že ani na okamžik ji nenapadne na znamení protestu odložit křížek z krku.

Víra versus důkazy, to tedy zdaleka není jen Mulderova doména. Scullyová hned několikrát v průběhu vyšetřování nevysvětlených případů musela volit ve složitých volbách. Nejlépe byl tento její boj patrný v epizodě Revelations, což je jeden z prvních příběhů, který téma víry otevřeně řeší. V obou epizodách se objevuje totožný problém, který je možná jejich jediným záporem. Je to Mulderova skoro až chorobná neschopnost projevit tápající Scullyové přízeň či alespoň jakoukoliv formu podpory. Vzhledem k tomu, že víme, čemu všemu Mulder běžně bývá otevřený, tato skutečnost skoro až bije do očí a člověk má jen pocit, že je tento rozpor mezi kolegy vložen do obou epizod násilně, uměle. V právě recenzované epizodě to zas tolik patrné není, horší je to se zmíněným příběhem ze série třetí. Je to ale nakonec jediný problém, se kterým jsem v příběhu All Souls setkal. O epizodu se postarali téměř neznámí tvůrci; námět připravili Billy Brown a Dan Angel, scénář podle nich sepsali John Shiban a Frank Spotnitz. Na režisérskou židli usedl Allen Coulter, který se k natáčení seriálu už nevrátil. Po technické stránce je vše téměř dokonalé, od záběrů majestátních náboženských symbolů až po bezchybně vybranou, intimní, skoro až neslyšnou hudbu. Epizoda je velmi silná též herecky, Gillian Andersonová na obrazovku doslova nepustí nikoho dalšího a její scény, ať už ty ve zpovědnici nebo při vyrovnávání se s Emily, jsou prostě skvělé. Herečka byla naprosto zaslouženě nominována na televizní ocenění Emmy.

Chris Carter řekl, že Akta X vždy byla příběhem o víře. Nikoliv o náboženství či konkrétní církvi, ale víře jako takové, víře, kterou v sobě nutně musí mít každý z nás, protože je to právě každodenní víra ve vlastní myšlenky a činy, víra v pravdu, která z nás dělá lidi. Každý věří, nebo by alespoň měl, sám v sebe, případně ve své blízké. Je to právě tato víra, kterou shodně oplývají Mulder i Scullyová. Je to přesně tato víra, která je na jejich životní cestě dovedla tak daleko. Cesta, která započala vyvěšením Mulderova plakátu s titulkem I Want to Believe a pokračovala přes motelový pokoj v Roswellu v Novém Mexiku, by však neměla nikdy skončit. Protože ve chvíli, kdy přestaneme věřit v pravdu a sami v sebe, zemřeme. Ví to Scullyová, ví to i Mulder. A díky víře, kterou nám Chris Carter skrze své dva hrdiny předal, to víme i my, vděční fanoušci jednoho kultovního fenoménu.

Zajímavosti: Scullyové se v této epizodě zjeví seraf, nebeská bytost, jejíž činy jsou zaznamenány v židovské i křesťanské literatuře. Jedná se o nebeské bytosti, anděle čirého světla. Jak popisuje otec McCue, serafíni jsou andělé se čtyřmi tvářemi, člověka, lva, orla a býka. Příběh začal ve chvíli, kdy anděl sletěl z nebe a počal čtyři děti se smrtelnou ženou. Tyto bytosti, vzešlé z hříchu, mají andělské duše, ale jsou nechtěné, postižené a trpí. Proto Bůh sesílá serafína na zem, aby jejich duše přivedl k němu. Tím zabrání, aby se jich zmocnil Ďábel. Scullyová si rázem uvědomí, že právě s tímto se při vyšetřování setkala. || Název epizody je odvozen od tradičního křesťanského svátku All Souls' Day, který u nás dobře známe pod označením Dušičky. Více jsem se tomuto důležitému svátku věnoval ve Vzpomínce na ty, co opustili náš svět. || Epizoda byla vysílána 26. dubna 1998 a její sledovanost byla nadprůměrná, ve Spojených státech ji sledovalo přes třináct milionů domácností. || Kněz, který v průběhu celé epizody zpovídá Scullyovou, není herec, ale dlouholetý producent seriálu Joseph Patrick Finn. Zahrál si už malou roli v díle The List.

režie Kim Manners | scénář Howard Gordon | premiéra v USA 02.02.1996 | na TV Prima 04.07.2004 | český název Groteska | hodnocení 100% další názory zde

Mulder se Scullyovou vyšetřují brutální rituální vraždy, při kterých kdosi znetvořil obličeje mladých mužů tak silně, až jeho oběti vykrváceli. I přesto, že pachatel ohavných zločinů čeká ve vězení na elektrické křeslo, někdo v jeho práci pokračuje. Když se za ním agenti vydají do cely, doufají, že by je mohl přivést na stopu toho, kdo jeho práci kopíruje. Nacházejí ale jen zoufalého muže, který tvrdí, že všechny jeho zločiny jsou dílem samotného satana.

„Zmítáme se v temnotě, děláme všechno, co je v našich silách, abychom zvítězili nad zlem, které by jinak zničilo nás. Ale když se povaha člověka stane jeho osudem, není tento zápas jeho volbou, ale posláním. Přesto nás někdy tíha tohoto břemene nechá klopýtnout a prolomí křehkou pevnost našeho vědomí. Zrůdy pak vstoupí dovnitř a my se osamělí díváme do bezedné propasti, do té rozesmáté tváře šílenství.“ Nádherná slova agenta Muldera ze závěru epizody Grotesque výstižně popisují, o čem přesně celá tato podívaná vlastně je. A o čem tak trochu vždycky byl život tohoto výjimečného muže, jehož vášeň pro spravedlnost a pravdu zamotala hlavu nejedné vládnoucí garnituře. Právě proto jsem Grotesque zvolil epizodou, která o komplikované postavě agenta FBI Foxe Muldera vypráví tolik, jako málokterá jiná. Scénárista Howard Gordon má už v charakteristice agenta Muldera jistou praxi. Jen v první sezóně napsal epizody Conduit a Miracle Man, které pozadí agentova života přiblížily. Do epizody Grotesque pozval Billa Pattersona, Mulderova mentora z dob profilování masových vrahů, se kterým vyšetřování brutálních vražd získává velmi osobní rozměr. Patterson se v tomhle ohledu shoduje s naprostou většinou zástupců Mulderovy minulosti, protože oba muži jsou už nějaký ten pátek na nože. O schopnostech agenta a bývalého žáka hovoří nejlépe samotný Patterson, který Scullyové prozradí, že si na případ Muldera sám vyžádal: „Moje rada agentko Scullyová? Nechte Muldera dělat, co sám uzná za vhodné, nestavte se mu do cesty a nesnažte se držet ho zpátky. Nepodaří se vám to.“ Ona vzájemná úcta, která mezi oběma muži přetrvává i po letech a po mnoha větších či menších potyčkách, se mi na příběhu velmi líbila.

Po vystudování psychologie na prestižní oxfordské univerzitě v roce 1986 a po úspěšném absolvování studia na Akademii FBI v Quanticu ve Virginii se Mulder v roce 1988 stal plnohodnotným agentem FBI. Ve stejném roce byl převelen na behaviorální vědy právě pod agenta Pattersona. Pod jeho velením získal mnoho mimořádně důležitých profesních zkušeností, které posléze hojně uplatňoval při řešení případů z Akt X. Jedno pravidla je však podstatnější, než všechna ostatní dohromady. Taktika „abys poznal umělce, musíš nahlédnout do jeho díla“ Mulderovi nejednou zachránila život. Hraje rovněž ústřední roli při vyšetřování vražd v epizodě Grotesque, kde se Mulder vydá na cestu do pokroucené mysli vrahovi, aniž by to prodiskutoval se svými nejbližšími (lépe řečeno: se svou nejbližší). Formulka „abys dopadl monstrum, musíš se jím stát“ zní jednoduše, ale její převedení do praxe zas až tak snadné není. Dobrým příkladem je opět tento příběh, protože Mulder se zde dostává až na samý okraj propasti, kdy se po nocích prochází ve vrahově ateliéru, vyzdobí si byt jeho uměním a ukradne ze skladu FBI vražednou zbraň. Všechno toto v Aktech X sice běžně vídáme, ale v podstatně menším měřítku, a tak Grotesque zůstává krystalicky dokonalým příkladem epizody posednutí Muldera vyšetřovanými hrůzami.

Málokdo si toho všimne, a přece se Grotesque podobá jinému obdobně laděnému příběhu. Vznikla přesně rok po uvedení démonického thrilleru Irresistible z poloviny druhé série, ve které se Mulder a Scullyová vydali po stopách fetišistického vraha Donnieho Pfastera. Tehdy se v přímém ohrožení života vyskytla agentka Scullyová, na kterou si Pfaster činil logický zálusk. V obou epizodách vraždí lidé z masa a kostí, ale nad vším děním se rovněž vznáší jakási neidentifikovatelná démonická síla, která lusknutím prstu svým obětem zatemňuje mysl. To se stalo Pattersonovi, to se stalo i Mulderovi. Mohlo by se sice zdát, že paranormální prvek ustupuje kamsi do pozadí a hraje druhé housle, to ovšem není pravda, on jen ustupuje mnohem mocnější psychologické stránce celého díla. O tu se tentokrát stará především David Duchovny, z jehož Muldera jde v jistých chvílích skoro až hrůza (o agentu Pattersonovi si můžete myslet cokoliv, ale nelze popřít, že to musel mít s Mulderem opravdu hodně těžké). Kdo to s Mulderem zas až tak těžké neměl, je David Duchovny, který v období třetí série byl spíše už agentem FBI, než newyorským hercem. Vím, že to příliš často neříkám, ale nebýt hereckého mistrovství Davida Duchovnyho, nebyla by ani Akta X. Rozhodně ne v té podobě, v jaké jsme si tento seriálový klenot zamilovali.

Z atmosférických epizod Die Hand Die Verletzt, Oubliette či Home víme, že Kim Manners prvkům strachu a ponurosti dobře rozumí. Výjimečný režisér si tedy s touto látkou v epizodě Grotesque poradil na jedničku. Sám Manners později prozradil, že ve třetí sérii je právě tato epizoda jeho nejoblíbenější a že za obzvláště povedený považuje Duchovnyho výkon, který mu práci velmi usnadňoval. Scény nočních můr a Mulderova procházení potemnělými sklady se mohou hrdě rovnat s hororovými sekvencemi nejlepších filmů tohoto žánru. Do takřka bezchybné mozaiky děsu přispívá krom Duchovnyho a Mannerse též hudební skladatel Snow, kameraman Bartley a lidé pečující o střih. Právě díky nim epizoda neztrácí tempo i navzdory tomu, do jak tíživé atmosféry je zakleta. Ve výběru nejlepších epizod seriálu jsem napsal, že Grotesque je možná nejlépe zrežírovanou epizodou seriálu. A stále si za tím stojím. Musím též říct, že každá věta z toho článku je i několik let po jeho uvedení platná, takže si jej určitě přečtěte. Existuje však ještě jeden pádný argument, proč brát Grotesque vážně. Je to totiž právě tato epizoda a již zmíněný thriller Irresistible z druhé řady, které Chris Carter v roce 1996 označil za dva základní kořeny svého tehdy vznikajícího dramatického seriálu Millennium. Tak si říkám, existuje vůbec větší pocta, když vás jeho tvůrce označí za svého druhu prolog k jednomu z nejlepších seriálů televizní historie?

Zajímavosti: Epizoda byla vysílána v pátek 2. února 1996 a sledovalo ji více jak 18 milionů amerických domácností. || Kameraman John S. Bartley, který pracoval na Aktech X v prvních třech sezónách, získal za tuto epizodu ocenění Emmy. || Agenta Billa Pattersona ztvárnil americký herec Kurtwood Smith (narozen 3. července 1943). Dnes osmašedesátiletý herec si zahrál ve filmech RoboCop, Rambo 3 či Deep Impact a v seriálech Star Trek: Voyager, That '70s Show či 24. || Jak už je dobrým zvykem tvůrců seriálu, brutálně zavražděného agenta Nemhausera pojmenovali po Lori Nemhauserové, která pracovala na výrobě jednotlivých epizod. Morbidní to pocta!

Byly mi právě dva roky, když se Akta X začala vysílat, a po celé mé dětství, kterému vévodila Hvězdná brána, mě ostudně míjela. Pamatuji si scénu, na kterou jsem se dívala potají; Mulder se šlechetně vzdává posledního zbytku pitné vody ve prospěch Scully. Pak je tu matná vzpomínka na první film, která se trochu rozjasní po slušných pár letech, kdy se k němu dostávám znovu a jako bonus konečně zhlédnu i několik vybraných dílů. Svoje odhodlání, které je zatím k ničemu, podporuji zhlédnutím druhého filmu před dvěma lety v kině, což se stává velkým dobrodružstvím, jelikož nevím, co a proč se tam vlastně děje.

Je začátek roku 2011 a já konečně zapínám pilotní díl. Stačilo k tomu čekat na čtvrtou řadu mého milovaného Californication déle, než bylo v plánu, a vyhnout se pre-airům, čehož začínám litovat. Zjišťuji, že celých čtrnáct let předtím, než se David Duchovny jako Hank Moody postavil před oltář v jednom kalifornském kostele, který je evidentně velmi bohatý na rozpustilé jeptišky, se jako poněkud podivínský Fox Mulder schovával v dolních patrech budovy FBI, kde byl osudově nalezen nejprve Danou Scully, a pak i mnou.

Tahle shoda s roztomilou Scully mi zůstala po celé tři čtvrtě hodiny pilotu. Spolu s ní jsem zachovávala skepticismus, spolu s ní jsem měla pocit, že jsem na jedince třetího druhu narazila v momentě, kdy jsem poprvé spočinula zrakem na Mulderovi, a žádné další hledání není třeba, a spolu s ní jsem se postupně poddávala tomu, co mi bylo naservírováno na stříbrném podnose. Jediný rozdíl mezi mnou a jí je v tom, že já měla možnost vidět, čemu ona jen zdráhavě začíná věřit.

Mládí strávené při Hvězdné bráně a dalších sci-fi „pokladech“ a při frekvenci seriálů, které za rok projdou před mýma očima, mě, troufám si tvrdit, přesvědčilo, že jsem téměř všechno, co jde vymyslet, už viděla ve sto obměnách. (I když je pravda, že ona mnou vzpomínaná úvodní scéna Californication, po které jsem se do onoho seriálu a Hanka Moodyho zamilovala, zatím nebyla překonána a to dokonce ani v seriálech, jejichž podstatnou, ne-li většinovou částí děje jsou právě tyto scény, jen drobátko explicitnější.) Takže co mi můžou Akta X po tomhle všem ještě dát?

1) Chemie. Samozřejmě ne onen zbytečný středoškolský předmět, jehož podstatu Scully evidentně na rozdíl ode mě ovládá, myslím lidskou chemii – konkrétně chemii mezi Mulderem a Scully. Přestože se sbližují díky společnému případu, přestože se spolu smějí, a přestože se objímají – to všechno už v pilotním díle – cítím neuvěřitelnou propast mezi nimi, na kterou poslušně dbají, a přesto chci, aby přestali.

Ačkoliv obzory Scully byly na konci dílu povážlivě rozšířeny, pořád si je tak jistá, že mu šplouchá na maják, jako v momentě, kdy zastavil uprostřed silnice a nakreslil na beton kříž, a logicky si od něho drží odstup. A ačkoliv na ni Mulder celkem rychle začne brát ohledy, nedělá si iluze, že by byla jiná, než všichni ti, co ho vyhnali do podzemí – ale na rozdíl od Scully tyto předsudky brzy překonává. Aspoň se zdá.

Už po prvním díle je vztah mezi nimi zkrátka výjimečný. (Také výjimový, výjimistý, výjimičelý.)

2) Mulder. Když jsem byla malá, naši mi říkali, že se na to nemám dívat, že se budu bát. Že je to děsivé. V tom, uznávám, měli pravdu, a možná postupem času a sezón zjistím, že je to fakt děsivé celkově. Nicméně jediná věc, co byla děsivá v pilotu, byl Mulder. Myslím to vážně – já bych s ním nejela na výlet exhumovat mrtvoly a chodit v temném lese ani za krev jednorožce. Je pravda, že ze začátku na něm není děsivé vůbec nic, a že působí opravdu schopně a racionálně. Pak ale náhle zastaví vprostřed silnice a začne sprejovat kříž na silnici (ano, tahle scéna mě evidentně dostala), exhumovat těla a mluvit o mimozemšťanech, a pak se dlouze zadívá přes polopropustné sklo na konci dílu přesně na Scully, ačkoliv by ji správně neměl vidět, a já mám pocit, že se z něj počůrám strachem. Mulder je jeden z důvodů, proč slovo „creepy“ nelze přeložit do češtiny beze ztráty významu. Mulder je „creepy“. No fakt.

3) Scully. Je roztomilá, je normální a je prostě k pomilování. Člověk má pocit, že ke creepy Mulderovi nemohli vybrat do dvojice lepší postavu, než Scully, a že ji nemohl hrát nikdo lepší, než Gillian. Její velké, až neuvěřitelně vykulené oči, nechápavý výraz a ono, „co tu sakra dělám,“ a, „dejte ho prosím pryč,“ si zkrátka nedovedu přestavit na jiné tváři.

4) Mimozemšťani. Vyrostla jsem sice na Hvězdné bráně a Hvězdných válkách, ale octnout se ve světě příšerné americké módy devadesátých let a v momentě, kdy si nikdo nemůže být jistý, že malí zelení (šedí?) mužíčci skutečně existují, a pokud už si je někdo jistý, tak i věří i tomu, že jsou bez výjimky zlí a úchylní (a upřímně, kdo jiný, než úchyl, by vám strkal sondu do nosu?), je velmi osvěžující. Možná právě proto, že už mi ukázali všechno, co šlo, mimoděk způsobili, že vrátit se k něčemu, v čem nikdo nic neví a všechno je jedno velké X, a v čem všechny jistoty musí být teprve objeveny, je vlastně velmi dobrý nápad.

Přestože doba, která uplynula mezi dneškem a datem vysílání, je už plnoletá, pilotní díl ukazuje minimum efektů a jen velmi vágní „něco“, co si z nás dělá pokusné králíky (a strká nám sondy do nosu – ne fakt, komu tohle mohlo přijít jako dobrý nápad?), pořád to funguje. Nedokážu posoudit, jestli víc, nebo míň, než tehdy, ale na mě to opravdu zabralo. (Ale taky to může být i tím, že Mulder je creepy.)

5) Humor. Scullyino protáčení očí, nevěřícné výrazy, spolu s Mulderovým nefalšovaným překvapením, když si před ním začne sundávat svršky a stojí tam jen ve spodním prádle (ačkoliv si najednou nejsem jistá, z čeho byl překvapen víc – jestli z faktu, že tam stojí skoro nahá, nebo z faktu, že chce jen zkontrolovat komáří štípance), i to stačilo, abych odhadla jistý komický podtón, u kterého věřím, že bude jen sílit.

6) Všeobecné povědomí. Je to staré a všichni to znají, a i já mám pocit, že vlastně vím, na co se dívám. A pak přijde ten krásný moment – může to být jedna scéna, může to být epizoda, nebo třeba jen záběr – kterou bych tam nečekala, ale která tam funguje, patří tam, a já se cítím, jako bych něco skvělého objevila. (Ano, mluvím o té scéně s polopropustným sklem.) A je celkem fuk, že už to tu je taaak dlouho a že spousta lidí přede mnou už ten objev dávno učinila, protože ten pocit a zážitek je jen můj.

7) David Duchovny. Přiznám se, že jsem Davida za příliš velkého herce nikdy neměla, ale po prvních desíti minutách pilotu jsem zapomněla, kdo je Hank Moody. Nevím, co je víc hodné obdivu – jestli fakt, že se po tolika letech u Akt X dokázal vzpamatovat a postavit na sobě naprosto odlišné Californication, nebo jeho herecké umění jako takové.

Tohle všechno jsem našla v pilotní epizodě, a nemám jedinou námitku, která by zabránila tomu, abych se pustila do dalších dílů. Mimoto má sledování takového seriálu hned dvě výhody – všichni ví, že je to kvalitní, a nepřibývají další díly, které vás nutí sledování uspěchat. Je to tam, nehýbe se to, a je to tu jen pro mě.

napsala SaM

režie Cliff Bole | scénář Vince Gilligan | premiéra v USA 20.04.1997 | na TV Prima 06.02.2005 | český název Malé ryby | hodnocení 100% další názory zde

V malém americkém městečku se rodí děti s ocáskem nad zadečkem. Na místo činu tedy vyrážejí agenti Mulder a Scullyová, jejichž vyšetřování je zavede k muži, který je schopen měnit svou podobu. Mulder se o tom přesvědčí na vlastní kůži, zatímco Scullyová na vlastní oči, když ji v pátek večer zaklepe na dveře „Mulder“ s flaškou vína v ruce. 

Čtvrtá série je až nezvykle ponurým obdobím Akt X, což je způsobeno nejen samotnou povahou tohoto seriálu, ale také smrtelnou nemocí agentky Scullyové, která právě v druhé polovině čtvrté série dosáhla svého vrcholu. Všiml si toho scénárista Vince Gilligan, který se jednoho dne vypravil za Chrisem Carterem, aby mu řekl o svém úmyslu napsat do Akt X komedii. Když od duchovního otce seriálu dostal požehnání, nestálo už nic v cestě. Začala vznikat Small Potatoes, epizoda, která má bez nadsázky parametry bláznivé komedie. Samotný Gilligan cítil povinnost přispět do seriálu podobným kouskem, protože doposud se věnoval striktně vážnějším žánrům. Scénárista, který dosud měl na svém kontě vyloženě temné epizody Pusher, Unruhe a Paper Hearts, snil napsat něco ve stylu Darina Morgana. S odstupem dlouhých let vidíme stále čistěji, jak zásadní epizoda Small Potatoes nakonec byla. Její mimořádně kladné přijetí totiž Gilligana povzbudilo, a tak do roka byla na světě parodická Bad Blood, mnohými fanoušky i kritikou opěvována jako nejlepší epizoda seriálu.

My se ale pojďme věnovat epizodě, která toto šílenství odstartovala. Alfou a omegou v příběhu Small Potatoes je záměna osobnosti, což je předpoklad, který vyvolává úsměv na tváři mnohdy sám o sobě (jen si vzpomeňte na dvojdíl Dreamland ze šesté série, za kterým je mimochodem taktéž podepsán Gilligan). Někomu to tak nemusí připadat, ale Eddie Van Blundht je opravdu hlavním hrdinou po všech stránkách (byť prakticky už v polovině epizody na sebe jeho roli bere David Duchovny, s jehož Mulderem si Blundht vymění tělo). Z odvážného nápadu obsadit do role Blundhta skutečného scénáristu Darina Morgana se nakonec vyklubal nápad geniální, protože Morgan dokázal svůj part zahrát bez nejmenší chybičky. Jeho Blundht je obtloustlý loser, který toho moc neumí (neumí vlastně nic) a je docela škaredý (je vlastně škaredý opravdu hodně). Jak jsem napsal ve shrnujícím článku o čtvrté sérii, Darin je svým způsobem sympaťák, ale jistou vizáž úchyla mu upřít nelze, takže se do této role hodil skoro tak dokonale, jako do epizody The Host ze druhé série, kde si zahrál mutanta. Když pak tohoto človíčka „navléknete“ do těla poměrně upjatého agenta Muldera, nemůže být výsledkem nic jiného, než trefa do černého.

David Duchovny je skvělý herec, o tom není pochyb. Až v epizodě Small Potatoes však mohl poprvé natvrdo předvést svoje komediální umění. A že k tomu měl hned několik příležitostí v každé své scéně. Někdy tuto epizodu nazývám nevyčerpatelnou studnicí Duchovnyho ksichtíků a hlášek, což myslím podepíše hodně z vás. Když se řekne Small Potatoes, většině fanoušků asi automaticky na mysli vyvstane scéna z Mulderova bytu, v níž Eddie v agentově těle hláskuje zkratku F-B-I. Ano, to je bezpochyby scéna, která změnila mnoho životů k lepšímu, přesto jsem si já osobně během sledování všiml ještě něčeho jiného. Duchovny totiž naprosto dokonale vystihl Morganovy výrazy (především usmívání) a výsledné imitaci nelze nic vytknout. Dobře si toho můžete všimnout ve scéně, kdy „Mulder“ přichází za poslední zneužitou ženou a s fotkou v ruce se jí vyptává na Eddieho. Tohle je prostě na Oscara. A i přesto, že oscarová soška z toho nakonec nebyla, Duchovny byl za svou roli v této epizodě nominován alespoň na cenu Emmy v hlavní mužské herecké kategorii. Scénárista Gilligan by jistě souhlasil s tím, že si ji herec zaslouží, protože Duchovnyho výkon v této epizodě označil za jeden z nejlepších, co kdy herec v seriálu předvedl. Rob Bowman si v této souvislosti povšiml zajímavé věci: že se Duchovnymu podařilo zesměšnění postavy Muldera, aniž by to celé vyznělo poníživě a urážlivě. S tím lze jedině souhlasit. Je zajímavé, že některé z nejslavnějších scén (především ty, ve kterých si „Mulder“ prohlíží svůj byt a kancelář) obohatil Duchovny o vtípky, které se ve scénáři vůbec nevyskytovaly („driblování“, krmení rybiček, ksichty u zrcadla či kouzelné padání od stolu v kanceláři). A to jsme skoro zapomněli na „Mulderovy“ hrátky s ocasem či jeho kukuč v kukátku.

Pokud jde o Eddieho „objevování Muldera“, jedná se o velmi vzácný zdroj informací o tomto agentovi, po čemž fanoušci v období čtvrté série doslova dychtili. Vtipné je, když se Eddie při pohledu na Mulderův byt ptá sám sebe, kde vlastně spí. Stejná otázka nedala spát tisícům x-philes, kteří se po internetu neúnavně pídili po odpovědi na tuto otázku (Mulder byl totiž dosud viděn při odpočinku pouze na gauči). To zdaleka není všechno, v epizodě se nám totiž poprvé naskytne pohled na Mulderův řidičák, respektive na jeho domácí adresu, kterou je byt č. 42 na Hegal Place, Alexandria, Virginia 23242. To všechno byly detaily, které fanoušci dozajista ocenili. A to jsme se ještě nedostali k tomu nejzásadnějšímu. Poprvé v Aktech X se totiž mezi oběma našimi agenty odehrála otevřená osobní scéna s romantickým podtextem. Mulder s flaškou v ruce a nalomená Scullyová vyprávějící své příhody ze střední školy, to bylo přesně to, po čem valná část fanouškovské základny po těch čtyřech letech toužila tak, jako Syndikát tou dobou prahl po vakcíně proti černému oleji. Nic dalšího netřeba dodávat, dlouhé pohledy do očí, které jsou rozesety na obrázcích všude kolem, hovoří za sebe. A tak mi na závěr dovolte krásné zjištění, které na konci našeho příběhu vmetl Eddie Mulderovi přímo do tváře: „I was born a loser, but you're one by choice.“

Zajímavosti: Děti z této epizody se původně měly rodit s andělskými křidýlky, namísto ocásků. Jednalo se by se však o technicky příliš náročnou variantu, a tak se od původního záměru nakonec upustilo. Gilligan navíc uznal, že by křídla nebyla tak roztomilá, jako jsou ocásky. || Čtvrtá série je sama o sobě divácky velmi úspěšným obdobím, přesto epizoda Small Potatoes byla i v tomto kontextu mimořádně nadprůměrná. V den premiéry ji sledovalo úctyhodných 20 800 000 amerických domácností. Gilliganovi se tedy sázka na humornou notu vydařila ve všech směrech. || Epizoda byla vysílána 20. dubna 1997. Shodou náhod je její produkční číslo 4×20, které v americké dataci označuje právě datum premiéry. || Celý štáb se prý hodně nasmál, když vybíral fotku Darina Morgana, která by byla ideální pro použití v epizodě. Nedivím se. Myslím, že nic dokonalejšího jsem ještě neviděl… :)

režie Chris Carter | scénář Chris Carter | premiéra v USA 20.10.1995 | v ČR 02.05.2004 | český název Seznam | hodnocení 60%

Těsně před svou popravou černý vězeň tvrdí, že se po smrti vrátí, aby zabil pět lidí, kteří mu během jeho života nejvíce ubližovali. Když se pak krátce po vykonání trestu stane první vražda, šokovaný vězeňský personál na místo přivolává agenty Muldera a Scullyovou.

Třetí série, která divákům Akt X nakonec nabídla až nezvyklé množství humorných příběhů, začala řádně zostra. Hned pátý přírůstek do této řady, The List, je jednou z nejdrastičtějších epizod, které v Aktech X najdete. Vše je umocněno ještě dvěma následujícími příběhy, 2Shy a The Walk, které spolu s právě recenzovaným dílem tvoří vskutku nervy drásající trojlístek. A abych byl úplně důsledný, dodám, že proud horké krve nezastavila ani osmá epizoda třetí řady Oubliette, ve které se Mulder se Scullyovou zapotili možná nejvíce. Odpověď na otázku, proč vlastně v této recenzi hovořím hned o několika epizodách, je prostá. Všechny čtyři kousky si jsou svojí potemnělou atmosférou a drsně vyprávěnými příběhy velmi podobné (byť brutalita je s příchodem Oubliette postupně střídána napětím). Všechny tyto epizody taktéž představují vrahy obdobného typu, mezi něž tentokrát nepatří vlkodlaci, upíři, zoologická zahrada či výsledky zrůdných experimentů, ale vrazi, kteří jsou (nebo před svou smrtí byli) obyčejnými lidmi. Vybroušený klenot typu Irresistible sice čekat nemůžete, ale akčně laděné masakry ano. To se týká především The List a The Walk, zatímco 2Shy a především pak Oubliette míří více do hloubky. Všechny tyto epizody pak mají parametry béčkových hororů, a tak hraje poměrně důležitou roli, zda jste či nejste fanoušky Muldera a Scullyové. Pokud máte agenty FBI rádi, dozajista epizodám leccos odpustíte a vychutnáte si alespoň těch pár hlášek, které v jejich příběhu padnou.

Důvodů, proč jsem si do tohoto článku vybral právě The List, je více. Tím hlavním ovšem je, že jste se na adresu této epizody dosud nevyjádřili v našem diskusním fóru (což jste v případě 2Shy, The Walk či Oubliette již učinili). Z epizody The List mám radost především proto, že nás jejím prostřednictvím tvůrci alespoň jednou v historii Akt X pozvali přímo do basy, ve které jsou odpravovány ty nejhorší existence. Je jen velká škoda, že výprava nebyla v tomto ohledu poněkud bohatší a že jsme se nemohli podívat hlouběji do útrob „nápravného“ zařízení. Mimochodem, tou hlavní postavou, která nás na tento dobrodružný příběh pozvala, je tvůrce seriálu Chris Carter, pro kterého toto byla teprve druhá epizoda, jíž režíroval (tou první byl mytologický Duane Barry rok před tím). Další věc, která může případné diváky odradit, je jakási plochost příběhu (byť obohaceného o částečně novátorské prvky, jako je třeba fakt, že Mulder se Scullyovou tentokrát nevyřeší absolutně nic). The List vypráví o Napoleonovi Manleym, odsouzenci na smrt, který těsně před popravou přísahá, že se po smrti vrátí a zlikviduje pět lidí, kteří mu v posledních letech života dělali peklo. Když pak začnou postupně umírat jednotlivé postavy z věznice, někomu to může jistě připadat cool, ale když si k jednotlivým postavám (a třeba i k odsouzenému Manleymu) nevytvoříte nějaký vztah, těžko vás bude vraždění nějak zvlášť vzrušovat. Takhle, u čtyřicetiminutové epizody, vám to nejspíše bude dost jedno. A tak nám tu opět zbývají jen usekané hlavy, rozežraná těla a všudypřítomní červíci, které si tvůrci v tomto díle očividně oblíbili. Ani sebevětší várka červů však není děsivější, než pohled do prázdných očí hereckého představitele popraveného Manleyho, který se jmenoval Badja Djola. Tento chlapík uměl zahrát opravdu nepříčetný, skoro až pološílený pohled, který vás zaručeně zneklidní. Djola, který se později objevil i v epizodách seriálů Millennium a The Lone Gunmen, zemřel v roce 2005 na infarkt, bylo mu pouhých 56 let.

Na závěr jedna vzpomínka na herce, kterého si z této epizody zapamatujete bezkonkurenčně nejlépe. J. T. Walsh, který v tomto díle ztvárnil podlého správce věznice Brodeura, se v osmdesátých a devadesátých letech vyskytl v některých vynikajících dramatech jako Dobré ráno, Vietname, Misery nechce zemřít, Pár správných chlapů, Hoffa, Smrtící epidemie, Nixon, Smrtící bumerang či Městečko Pleasantville. Jednu z hlavních rolí hrál i ve sci-fi seriálu Dark Skies, jež v letech 1996 až 1997 pojednával o konspiracích z oblasti UFO. I Walsh zemřel na srdeční infarkt, konkrétně v únoru 1998, necelé tři roky poté, co pozvedl epizodu The List z bahna průměru.

režie Michael Watkins | scénář Daniel Arkin | premiéra v USA 07.03.1999 | v ČR 27.10.2007 | český název Arkádie | hodnocení 100% další názory zde

Mladí manželé David a Nancy Klineovi si pronajali dům v komunitě, kde chtějí nerušeně trávit chvíle odpočinku. V noci Davida probudí kroky z přízemí. Sejde dolů, ale nic nevidí. Náhle se k němu zezadu přiblíží cosi velkého. Nancy uslyší jeho výkřik, to už ale ono „cosi“ vstoupí do ložnice a ženu zabije. O několik měsíců později přijíždějí do komunity Mulder a Scullyová jako manželé, aby tam vyšetřili záhadné zmizení Klineových i jiných párů před nimi. Agenti se zapíšou jako Rob a Laura Petrieovi a jsou ubytováni ve stejném domě, ze kterého zmizeli Klineovi. Šťastní „manželé“ se záhy dozvědí, že v komunitě, jejímž prezidentem je jakýsi pan Gogolak, platí mnoho striktních pravidel. Ta mají prý zlepšit soužití mezi obyvateli komunity. Ve skutečnosti však mají lidem zachránit život.

6×13 Arcadia je sladkou jednohubkou pro všechny shippers-pozitivní diváky Akt X. Mulder a Scullyová v přestrojení za manžele přicházejí do typicky bohatého amerického sousedství, ve kterém na ně čeká typicky bílý domek s typicky zeleným trávníkem. A samozřejmě také společná ložnice. Ruku v ruce s touto novou rolí přichází několik vtipných a nezapomenutelných momentů. I když se budete po většinu času při pohledu na manželský pár složený z našich dvou agentů nejspíš přiblble usmívat, atmosféra epizody nabídne i napínavější momenty. Půvabné sousedství The Falls at Arcadia totiž obsahuje několik strašidelnějších míst, které obývá tajemné monstrum, vraždící „neposlušné“ obyvatele komunity. Ale dřív, než se začnete o naše agenty vůbec bát, už se budete bavit při veselém stěhování Muldera a Scullyové do krásného nového domku.

Shippers, tedy skupina těch diváků, kteří touží po jakémkoliv intimnějším kontaktu mezi Mulderem a Scullyovou, budou zkrátka nadšeni. Zatímco v prvních pěti sériích byla přitažlivost mezi oběma agenty vždy jen jemně naznačena, v této epizodě se tvůrci konečně pořádně rozhoupali. Vy, kteří názory shippers nesdílíte, se ale nemusíte děsit. Všechny momenty, kdy jsou agenti spolu v ložnici nebo u jídelního stolu, jsou natočeny odlehčeně, s citem a se smyslem pro humor. Považovat Arcadii za typickou humornou epizodu Akt X však není nejšťastnějším řešením. Samozřejmě, že by někam mezi epizody tohoto ražení patřila a patří, ale zároveň se nejedná o „blbost“ typu Bad Blood či Jose Chung (slůvko „blbost“ myšleno v nejlepším smyslu slova). Arcadia je mišmaš tolik typický pro období šesté série, kdy jak známo nebylo tvůrcům nic svaté. Zároveň však v jejím příběhu najdete několik již zmíněných momentů, při nichž může některým divákům běhat mráz po zádech. Pak ale hned následují okamžiky, které vám vrátí úsměv na tvář. Arcadia zkrátka nabízí od všeho něco a my se teď můžeme už jen divit tomu, jak to všechno vlastně drží pohromadě.

Z velké části díky šikovným tvůrcům. Epizodu napsal Daniel Arkin, pro něhož to byla vůbec první práce na seriálu Akta X. Jak to tak vypadá, člověk ani nemusí být s Akty X výrazně spjat a přesto mu nic nebrání, aby vytvořil nezapomenutelnou klasiku (něco podobného, kdy jinak neznámí a nezkušení autoři napsali perfektní epizodu, jsme viděli už v první sérii v případě epizody Eve). Arkinovi se to podařilo na výbornou a své schopnosti pak o rok a půl později už jen potvrdil scénářem k temné Redrum z osmé řady. Ta je sice diametrálně odlišná od právě recenzované epizody, ve svém subžánru v Aktech X však tvoří naprostou špičku. Seriál je u konce a my tak můžeme už jen doufat, že v Arkinovi nezůstal ještě nějaký nevyužitý potenciál. Nováčkem je ve své podstatě i režisér Michael Watkins, který se mezi tvůrce Akt X zařadil až s přesunem celého štábu do Los Angeles. Dohromady pracoval na šesti epizodách a své bohaté zkušenosti (režíroval např. scénář Franka Spotnitze k jedné z epizod seriálu Millennium) pak už jen potvrdil v dílech Tithonus a X-Cops, které zaujmou právě svým netradičním zpracováním.

:: Obrázky z rodinného alba Muldera a Scullyové :: 

Pokud jde o Arcadii, je zajímavé podívat se na ni i z jiného soudku, než jen jako na dalšího zástupce humorných epizod. Hlavní zápornou „postavou“ příběhu je monstrum, jež nelítostně likviduje všechny obyvatele sousedství, kteří se nějakým způsobem proviní proti přísně nastaveným pravidlům. Ve své podstatě tento netvor neexistuje, ale zhmotní se vždy jen v okamžiku, když dojde k porušení pravidel. Scénáristovi do hlavy nikdo nevidí, ale dění v epizodě si můžeme vyložit také jako kritiku podobných lidských striktně uzavřených společenství, ve kterých platí mnohdy nesmyslná pravidla, která tamější obyvatele spíše terorizují, než aby jim zpříjemňovala či zlepšovala život.

Arcadia – stejně jako hromada dalších epizod šesté a sedmé série – nemusí zachutnat každému. Pravdou ovšem je, že jsem ještě nenarazil na nikoho, komu by se vyloženě nelíbila. Dokonce i můj bratr, který jinak ignoruje vše, co následovalo po díle Die Hand Die Verletzt, byl s výletem do dokonalého sousedství v Arcadii spokojen. Zda budete, nebo nebudete spokojeni i vy, těžko předjímat. Pokud máte Akta X rádi, pak jste Arcadii již dávno navštívili. Scény, jako je ta u jídelního stolu, kdy agenti hostí své sousedy a Mulder jim barvitě líčí, jak jeho manželka miluje všechny „ty mimozemské blbinky“, jsou prostě fantastické. Z hlavy budete taktéž těžko dostávat okamžiky, kdy Mulder zve svou drahou do postele, nebo kdy agent hledá ideální způsob vykonání potřeby. Ale co to povídám – z hlavy budete jen velmi obtížně dostávat celou tuto pěknou epizodu. Arcadia je vtipná, milá a hlavně nesmírně pohodová. A takové věci si člověk rád pamatuje.

Vaše názory: „Tenhle díl nelze přehlédnout. Mulder a Scullyová jako manželé – povedený kousek. Epizoda podle mě obsahuje plno skvělých hlášek a scének, které trochu parodují ideální americkou rodinku. Když vidím, jak Mulder ničí poštovní schránku a provokuje sousedy kopáním bazénu, basketbalovým košem, poznávám, že jsem si to pořádně užila. A přestřelky se Scullyovou co by manželkou nelze vynechat.“ - peta111 || „Arcadia je výborná. ‚Manželské‘ scény jsou naprosto dokonalé, např. Scullyová s maskou a Mulder na posteli. A místní obyvatelé byli dost strašidelní, tam bych nevydržela, monstrum by mě dostalo hned první den… :)“ - terentule || „Tento díl mám taky moc ráda, i když jsem hodně dlouho přemýšlela o tom, proč je tam Scully tak odtažitá. V předešlých epizodách se objímají a líbají na čelo jak na běžícím pásu a tady jí vadí, když ji Muldy vezme kolem ramen? Asi se bála, že by k něčemu mohlo dojít… příležitost dělá zloděje… :)“ - haci || „Vynikající díl, jejich hra na manžele mě pokaždé dostane do kolen. Jak se k ní Muldy pořád tak nějak tulí a hledá každou příležitost si na ni sáhnout, nebo aspoň utrousit nějakou tu vtipnou hlášku (a že jich je tady hodně) ‚Kde jste se seznámili?‘ ‚Na konferenci ufologů, moje manželka je do toho celá blázen.‘“ - XGirl || „Scullyová má úžasně silnou vůli. Při tom, jak se Mulder tváří, když se jí ptá ‚You want to make that honeymoon video now?‘, bych nejspíš odhodila kameru a vrhla se na něj přímo uprostřed pokoje. Škoda, že ji Mulder nenesl přes práh, to mohla být dobrá scéna. Naprosto světový je taky to, jak Scullyová puntíčkářsky opravuje Pat a Vina, když špatně vysloví jejich příjmení a pak to sama řekne špatně. Záměr? :) Dokážu si představit, že takhle by opravdu vypadalo jejich manželství, pokud by jim nebyli neustále v patách emzáci, supervojáci a jiní -áci… :) Škoda jen, že v českém překladu opět zcela nečekaně většina různých něžnůstek naprosto zanikla, přesněji řečeno ani nebyla zaregistrována a přeložena. Konkrétně třeba ‚honey‘ dabing zcela ignoruje, což atmosféru lehce ochuzuje o ten správný prožitek.“ - nabaa

Arcadia je divácky mimořádně populární, což dobře dokumentuje třeba obsáhlá diskuse, kterou tato epizoda vyvolala na našem hlavním webovém fóru.

režie Harry Longstreet | scénář Glen Morgan, James Wong | premiéra v USA 24.09.1993 | v ČR 06.05.2003 | český název Škvíra | hodnocení 100% další názory zde

Mulder a Scullyová vyšetřují bizarní případ série brutálních vražd, které se odehrávají každých třicet let už od roku 1903. Nejzají­mavější aspekt celého případu se týká vraha – všechno totiž nasvědčuje tomu, že všechny vraždy spáchal jeden a ten samý člověk. 

První samostatně stojící epizodu seriálu Akta X snad netřeba blíže představovat. 1×02 Squeeze je vynikající thriller, který oplývá originální zápletkou a především pak jedním z nejlépe napsaných a zahraných vrahů v celé historii seriálu. Není to však jen sympaťák Tooms, který této epizodě přidává na významu; Squeeze je v kontextu celého seriálu zásadní také proto, že po pilotním filmu a mytologické epizodě Deep Throat tímto dílem tvůrci divákům jasně ukázali, že Akta X nejsou jen seriál o UFO a mimozemských civilizacích. V Aktech X mají své zastoupení také bizarní úkazy, paranormální jevy a zrůdy všeho druhu. A právě do posledně jmenované, nepříliš lichotivé skupiny patří i hlavní záporná postava této epizody, genetický mutant, kterého si deseti tisíce z nás zamilovaly natolik, že nám ho tvůrci v závěru první série znovu vrátili do akce. Tato skutečnost je však dávno známa nám všem, málokdo se na to ovšem dívá z té stránky, že Eugene Victor Tooms vlastně založil MOTW subžánr v Aktech X. Zkratkou MOTW, která znamená monster-of-the-week (tedy „zrůda týdne“), označujeme všechny samostatně stojící epizody v Aktech X. Epizoda Squeeze tak byla důležitým poselstvím divákům, kterým chtěli tvůrci sdělit, jak bude vypadat další směřování seriálu.

Tooms, který působí jako takový méně společenský Norman Bates, symbolizuje největší přednost této epizody. Je to velmi výrazná postava, která dává vědět, že MOTW epizody budou do budoucna stát především na silných vedlejších záporných postavách (to nám ostatně později potvrdil např. Donnie Pfaster v Irresistible, Robert Modell v Pusher či Luther Lee Boggs v Beyond the Sea). Americký herec Doug Hutchison, který se shodou okolností narodil tři týdny před premiérou již zmíněného Hitchockova Psycha, předvedl v této epizodě výkon, pro který jsem si ho zamiloval na hodně dlouho dopředu. Každý jeho pohled, jemuž se mimochodem režisér v epizodě Squeeze věnuje skutečně často, je doslova hypnotizující. Vynikajících výkonů jsme se v Aktech X dočkali hned několikrát, vzpomeňme třeba na již zmíněného Brada Dourifa v kůži Luthera Boggse, z Douga Hutchisona však sálá až neuvěřitelný mix charismatu, nebezpečí a podivnosti. Své kvality pak tento nenápadný herec potvrdil na konci první série, kdy se do své role opět vžil.

:: Prohlédněte si desítky obrázků z této epizody ::

Ačkoliv to tak na první pohled (a první zhlédnutí epizody) vypadá, Squeeze není jen o Toomsovi. Ostatní herci nezůstávají příliš pozadu – např. Donal Logue, který ztvárnil kamaráda agentky Scullyové Toma Coltona, zahrál perfektního slizouna. Při sledování jeho výstupů člověk jen přemýšlí, která přezdívka se na něho hodí víc – jestli „osina v zadnici“ nebo „přizdisráč“. Pokud jde o agentku Scullyovou (tedy o její představitelku Gillian Andersonovou), tak se přiznám, že u Squeeze jsem si poprvé uvědomil, jak sexy ta žena umí být. Poslední z hereckých představitelů, u kterého se musím pozastavit, je Henry Beckman. Tento americký herec si v epizodě zahrál starého detektiva Franka Briggse, v jehož kůži se na konci první série v epizodě Tooms znovu vrátil. Beckman, jehož herecká kariéra trvala od roku 1951 až do 2002, měl mnoho hereckých zkušeností, což prokázal i v Aktech X. Chris Carter ho požádal o spolupráci ještě v páté série, konkrétně v epizodě Chinga, v níž si Beckman zahrál starce. Henry Beckman zemřel před rokem ve věku 86 let.

:: Přečtěte si povídku Naučit se důvěře ::

Napsat scénář k první samostatně stojící epizodě bylo dovoleno Glenu Morganovi a Jamesi Wongovi, kteří ve své spolupráci pokračovali až do čtvrté série. Originální je především způsob, jakým oba scénáristé přišli na hlavní zápletku teprve vznikajícího příběhu. V kanceláři, ve které připravovali příběh epizody, totiž byla ve stěně velká ventilační šachta. Pak už jen stačilo, aby pohled Glena Morgana spočinul na otvoru do šachty, a bylo vymalováno. Jednoduchý motiv mutanta, který se dokáže protáhnout lidem nepřístupnými cestami, a schopné ručičky techniků stačily, aby vznikla jedna z nejlepších epizod Akt X.

Působivý je i onen námět o vrahovi, který se vrací každých třicet let. Všechny ty bizarní prvky jako je hibernace a pojídání jater dávají celému tomuto nápadu tu pravou šťávu. A pak je tu samozřejmě ten Hutchisonův Tooms. Všechny jeho projevy – od toho uhrančivého pohledu až po ten nepopsatelný psychopatický klid – jsou naprosto nezapomenutelné.

režie David Nutter | scénář Marilyn Osborn | premiéra v USA 01.04.1994 | v ČR 26.08.2003 | český název Tvary | hodnocení 100%

Vyšetřování tohoto případu zavede Muldera se Scullyovou do indiánské rezervace v americkém státě Montana. Jakási nelidská bestie tu brutálním způsobem roztrhala několik místních lidí. Série podobných vražd na tomto místě probíhala už v roce 1946 a i když byl tehdy hlavní podezřelý zabit, vraždění nyní pokračuje.

Epizoda 1×18 Shapes nabízí intenzivní hororový zážitek, což z ní činí jednoho z nejžhavějších adeptů na páteční večer. V působivě vystavěné atmosféře se dozvídáme o americké legendě týkající se pojmu manitou. Indiánská mytologie takto označuje zlého ducha, který vstupuje do lidských obětí a mění je ve zvíře. V podstatě stačí, aby manitou někoho napadl a oběť se jím pak sama stane. Hlavní zápletka tedy bohatě stačí na potencionálně vynikající strašidelnou podívanou; je jen škoda, že některé akčnější sekvence nevypadají zas tak efektně. Většina hororových scén (a to nejen z této epizody, ale z celého seriálu) by si však měla vzít příklad z jedné ze závěrečných scén, v níž je zachycena bravurně zpracovaná přeměna člověka v manitou. Shapes je jedna z těch epizod, v nichž byla výborně vystižena všudypřítomná ponurost a zlověstnost, která se s vyšetřovaným případem pojí (jiným případem takové epizody může být Irresistible z druhé série). Obrovská pochvala tak směřuje především k režisérovi Nutterovi, o němž se více dozvíte v druhé části recenze, a který krom jiného stojí také za zmíněnou Irresistible z druhé série.

Další technické parametry, které neměl na starosti primárně režisér, na tom však nejsou ani o trochu hůř. Masky i kostýmy jsou špičkové (nezapomeňme, že jsme v první sérii, tedy v technicky ještě stále nepříliš vyspělém období), stejně tak si dozajista zapamatujete prostředí, v němž se příběh Shapes odehrává. Okolní prostředí a tajuplná příroda mě natolik zaujala, že jsem vytvořil několik ukázkových obrázků z epizody, které najdete zde, zde a zde. Myslím, že nebudu mluvit jen za sebe, když řeknu, že jsem měl během sledování hned několikrát chuť hodit batoh na záda a vyrazit do hlubokých lesů.

Každého věrného fanouška seriálu pak epizoda bezesporu potěší celou řadou příjemných odkazů na předešlé dění v Aktech X. Ve scéně v nemocnici Scullyová připomene, že nedávno přišla o otce (epizoda Beyond the Sea). Mulder pak zmatené agentce ještě osvětluje pozadí případu, když zmíní vůbec první vyšetřování v rámci Akt X, které probíhalo v roce 1946 a vedl ho samotný zakladatel FBI J. Edgar Hoover. Své zmínky se dokonce dočká Mulderovo křestní jméno Fox, které prý v řeči indiánů znamená „chytrý lišák“. Mulder si pochopitelně nezapomene oddechnout, že „cokoliv, jen ne strašidelnej“.

David Nutter je jedním z nejúspěšnějších režisérů prvních tří let seriálu, natočil slavné epizody jako Ice, Beyond the Sea, Tooms, Irresistible či Clyde Bruckman's Final Repose, ale i akčnější kousky jako Firewalker a Revelations nebo mytologické klasiky Little Green Men a Nisei. Jak vidíte sami, jedná se o výčet té nejkvalitnější podívané prvních tří období Akt X. Samotný David Nutter je taktéž mistrem pilotů, což se v této souvislosti vztahuje k jeho práci na dalších seriálech. Tento režisér totiž natočil pilotní epizody pro mnoho jiných populárních seriálů, jmenoval bych Roswell, Dark Angel, Smallville, Without a Trace, Supernatural, The Mentalist či Terminator: The Sarah Connor Chronicles. O spolupráci ho požádal i Chris Carter, když pro něho Nutter natočil první epizodu seriálu Millennium. V roce 1995 Nutter pracoval také na pilotní epizodě Space: Above and Beyond, což byl ambiciózní televizní projekt Jamese Wonga a Glena Morgana, který tito dva scénáristé vytvořili hned po svém odchodu ze štábu Akt X v polovině druhé série. Na tomto seriálu koneckonců pracovala i scénáristka Marilyn Osbornová, která napsala právě epizodu Shapes a pro Morgana s Wongem do jejich seriálu připravila další tři díly.

Vraťme se ovšem zpět k právě recenzované epizodě. V úvodu tohoto článku jsem psal, že Shapes je ideálním adeptem pro páteční večer. K celkové atraktivnosti epizody navíc přispívá, že v rámci první série není tak dobře známá a v porovnání s dalšími výpravnými kousky jako je Ice nebo Darkness Falls je de facto neviditelná. Toto jsou však jen jakási technická pozitiva, skutečné lákadlo epizody spočívá v její zápletce a tématu, kterým se zaobírá. Problematiku vlkodlaků a podobných monster jsme tu ještě neměli a já osobně velmi oceňuji, že se k tomuto sice již značně provalenému, ale stále velmi přitažlivému tématu tvůrci dostali ještě v období první série. Fanoušci i tvůrci samotní si nakonec zrůdy oblíbili, hned na začátku druhé série totiž na nebohého Muldera a Scullyovou poslali upíry (epizoda 3). Nejsilnější aspekt epizody Shapes však spočívá v atmosféře, díky níž jí odpustíte i poněkud pomalejší tempo. Ono skvěle vybudované napětí je cítit téměř v každé scéně a divák se ho nezbaví ještě nějakou chvíli po závěrečných titulcích.

režie Daniel Sackheim | scénář Chris Carter | premiéra v USA 23.09.1994 | v ČR 14.10.2003 | český název Hostitel | hodnocení 100% další názory zde

Fox Mulder již s agentkou Scullyovou na Aktech X nepracuje. Zástupce ředitele FBI Skinner tak osamělého agenta pošle do New Jersey, aby zde Mulder vyšetřil smrt technika, který pracoval v místních kanalizacích. Na první pohled rutinní případ se změní ve chvíli, kdy agent v blízkosti místa činu objeví nebezpečného genetického mutanta.

„Říká se, že každý den zmizí z povrchu zemského tři živočišné druhy. Ale kdo ví, kolik jich vzniká nových,“ ptá se Mulder sám sebe v závěru epizody 2×02 The Host. Tvůrci nám na tuto otázku odpovědí po svém. Konkrétní odpověď sice nenajdou, ukáží však, co všechno by podle jejich názoru vzniknout mohlo. Při zrodu epizody se tak zapotily především ruce maskérů, které vytvořily možná tu nejpamátnější příšeru, kterou jsme kdy v seriálu potkali. Odporné motolici s lidskou podobou jsme se již věnovali v článku Flukemana má každý rád, což je jméno, které se v souvislosti s tímto mutantem vžilo asi nejvíce.

Epizoda The Host je však populární z mnohem více důvodů, než jen díky proslulému monster of the week. Po epizodách The Jersey Devil, Space, Young at Heart, Miracle Man a Darkness Falls je to další nemytologický kousek scénáristy Chrise Cartera. Je však nanejvýš logické, že se scénáře epizody ujal samotný tvůrce seriálu (a mytologie). Jednak se mu po psaní už asi stýskalo (první a tedy mytologický díl druhé série byl jediným v celé historii seriálu, který Carter nenapsal), ale především v epizodě The Host představil postavu, která v pozdějších dvou letech sehrála v mytologii stěžejní roli. Řeč není o nikom menším, než o Panu X (v originále označován jednoduše jako X), Mulderův druhý informátor. Pan X, který přichází na scénu jen velmi krátce po smrti prvního informátora Muže z Pentagonu, se v této epizodě sice neobjeví, uslyšíme však jeho hlas, když Muldera po telefonu ujistí, že „má v FBI přítele“. The Host nabízí celou řadu památných scén, troufám si však tvrdit, že Mulderův první telefonní hovor s Panem X je v této epizodě tím nejlepším a zároveň nejdůležitějším, alespoň pokud jde o dění v následujících epizodách. Navíc to celé má nádech atraktivní a pro Akta X velmi typické atmosféry, kdy znovu máme pocit, že Mulder je na cestě k něčemu velkému.

Sluší se také krátce představit muže, kterému Carter svěřil režii první samostatně stojící epizody druhé série. Tím autorem se stal Daniel Sackheim, jehož jméno vám asi moc neřekne, ale který se na Aktech X podílel od roku 1993 až po některé díly ze sedmé řady. Sackheim, mimo jiné držitel ceny Emmy za seriál NYPD Blue, totiž z pozice jednoho z producentů dohlížel již na pilotní epizodu seriálu a své režisérské zkušenosti potvrdil hned v následující Deep Throat. Jako producent se pak vrátil na téměř celou šestou a část sedmé série, naposledy byl pak jeho vliv cítit v epizodě Signs and Wonders z poloviny sedmé řady. Když se tvůrci ve svých vzpomínkách vracejí do léta 1994, kdy vznikala právě recenzovaná epizoda, první věc, na kterou si vzpomenou, je vedro a zápach. Většina scén této epizody totiž vznikala v blízkosti (nebo přímo uvnitř) kanalizací, jejichž zápach navíc zvýrazňovalo až třicetistupňové vedro, které toho léta bylo.

Na závěr se nemohu nepozastavit u Mitche Pileggiho, pro kterého je tato epizoda (po dílech Tooms a Little Green Men) teprve třetím ztvárněním Waltera Skinnera. Pileggi si přísného zástupce ředitele FBI zahrál očividně s velkou chutí a představil svou postavu jako věčně znechuceného byrokrata, který má dost své vlastní práce a nemá čas, náladu ani potřebu zabývat se excesy nějakého Muldera. Minimálně do poloviny třetí série (než se stal převážně Mulderovým spojencem) tak Mitch Pileggi předváděl naprosto perfektní herecký výkon, který epizodou The Host teprve startoval.

Přesně před patnácti lety vznikla vynikající epizoda, která v obří mozaice s názvem Akta X tvoří další hrdou součást celé skládačky. Budete-li mít někdy chuť na svižný thriller s tou správnou béčkovou příchutí, pak je tato epizoda jedním ze žhavých kandidátů.