Kult X

JEDNOTLIVÉ SÉRIE SERIÁLU AKTA X
1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11.

Všechny zprávy z rubriky 'Život'

Vzpomínka na ty, co už přešli na druhou stranu

Při všech těch vánočních záplavách dárky lidé zapomínají, že křesťanská tradice nabízí jeden ještě podstatně duchovnější svátek. Jsou jím dušičky, což je lidový název pro Památku všech věrných zemřelých. Ta se slaví vždy 2. listopadu a následuje po Slavnosti Všech svatých, kterou si připomínáme první listopadový den. Dušičky mají kouzlo proto, že jsou svátkem všech, kteří zemřeli, nebo-li, jak já vždy raději říkám, přešli na druhou stranu. Smrt zůstává nedílnou součástí našich životů, i když se ji mnozí, k vlastní škodě, snaží ze života vytěsnit. Smrt i otázky víry koneckonců vždy byly součástí příběhu Akt X, kdy agentka Scullyová, ač vědec a skeptik, nikdy neodložila malý křížek ze svého krku. Myslím, že tento paradox skrze ni o nás všech něco vypovídá. A tak i když nechodíte do kostela a hřbitovy znáte jen z filmů, vzpomeňte si dnes nebo zítra na něco z toho, o čem tyto svátky jsou. Návštěva kostela ani hřbitova není podmínkou.

kultx-emily-scully-church-small.png

Nepatřím žádné církvi, neboť jsem přesvědčen, že už z podstaty lidství bude jakákoliv instituce, řízená člověkem, náchylná ke korupci a tedy morálnímu zkažení. Zajímá mě však, jak různé kultury a náboženství přistupují k otázkám života a smrti. V tomto směru mě mimořádně zaujala myšlenka, která byla vyslovena právě v Aktech X. V mytologické epizodě Piper Maru kapitán Johansen říká agentce Scullyové, že k nám naši mrtví promlouvají, varují nás a snaží se nás zachránit před zatracením sebe samých. A právě to je svědomí.



Komentáře: 0

Do nového roku si přejme více odvahy

Je to tady, za několik okamžiků vstoupíme do roku 2016, do roku, kdy s vámi Kult X bude neskutečných dvanáct let, především pak do roku, v němž po čtrnáctileté přestávce znovu přivítáme seriál Akta X, jeho hrdiny i jeho tvůrce, všechny ty, s nimiž jsme se před dvaadvaceti lety vydali na nádhernou pouť plnou dobrodružství, napětí, smíchu a štěstí. Co víc si do nového roku můžeme přát? Zdánlivě nic, něco mě však přesto napadá.

Akta X nejsou jen o vlkodlacích a mimozemšťanech. Jsou i o monstrech mezi námi, o lži a teroru, který na nás dnes a denně číhá na každém kroku. Odvážní agenti, kteří odhalují konspiraci uvnitř vlastní vlády, to jsou naši hrdinové. Neustálá snaha najít rovnováhu mezi pravdou a chaosem, který by způsobila, je charakteristickým a přetrvávajícím prvkem příběhu Akt X.

Když se podívám na současný svět, zjišťuji, že Akta X jej vcelku věrně vystihují. V jednom zásadním bodě ale zaostáváme – pravdu neznáme, avšak chaos už tu máme. V posledním roce jsem naprosto konsternován debatou, která se v západním světě vede na téma uprchlíků/migrantů (nehodící se škrtněte). Je fascinující, jak často se považujeme za kultivovanou společnost, a přesto nejsme schopni se na toto téma bavit jako sobě rovní. Jednou si stoupenci uprchlíků osobují právo mluvit za celou zemi a každého, kdo nesouhlasí, značkovat jako xenofoby a fašisty, jindy odpůrci migrantů pasují sami sebe za obránce české (potažmo evropské) kultury a přitom jejich znalosti psaní shody přísudku s podmětem nedosahují úrovně základní školy.

Doslova mě pak irituje, když se jeden evropský státník vedle druhého předhánějí, aby nám po každém dalším masakru, spáchaném ve jménu Alláha a jeho proroka Mohameda, potvrdili, že islám je náboženstvím míru a tyto útoky jsou jen výsledkem jeho špatného pochopení. Naši vládci se tím dopouštějí mnohem závažnější a nebezpečnější dezinterpretace, než džihádisté sami. Pokud by totiž měla být pravda to, co tvrdí, pak by evropští středověcí křižáci nebyli žádní křesťané, jen pomýlení chudáci, kteří nepochopili Bibli. Je mi líto, ale takhle to nefunguje – křesťané byli v minulosti často křižáky stejně jako muslimové jsou dnes často teroristy.

Nebudu zastírat, že se k islámu stavím kriticky. Stavím se k němu kriticky už od doby, kdy kritika islámu a muslimů nebyla v módě. Zhruba od svých dvaceti let (tedy od roku 2006) načítám nikoliv obskurní blogy, ale autority z oblasti arabistiky a islamologie, jako jsou profesor Kropáček nebo docent Mendel, jejichž znalosti jsou nezpochybnitelné a kteří se nijak netají svým vcelku kladným vztahem k islámu. Díla těchto uznávaných vědců i obskurní blogy však potvrzují jedno a to samé – že ve svatých textech islámu je mnoho krve, tedy dostatek prostoru k ospravedlnění a páchání násilností a zvěrstev, které se dnes odehrávají doslova po celém světě, Evropu nevyjímaje.

Nehodlám vás teď oblažovat tisící variací kritiky multikulturalismu. Chci však velmi varovat před módní relativistickou snahou slučovat jako stejně dobré (potažmo špatné) náboženství křesťanů, které v našem postkřesťanském evropském prostoru stále převažuje, a náboženství muslimů, které svým demografickým džihádem po vzoru marxistického pochodu institucemi začne v následujícím půlstoletí měnit evropskou realitu. Myslete si o křesťanství co chcete, ani já nejsem kdovíjaký fanoušek těch vatikánských tlouštíků, ale křesťanství, na rozdíl od islámu, si prošlo svou masivní reformací i mnoha menšími, okolnostmi vynucenými reformami, když stálo tváří v tvář Velké francouzské a posléze průmyslové revoluci s jejich sociálními superkrizemi, marxismu a komunismu, nacismu, stalinismu i militantnímu ateismu, ztělesněnému v komunistických satelitech sovětských režimů, a nakonec i liberální demokracii, v jaké žijeme dnes. To vše přispělo k tomu, že se křesťanství stalo kultivovanějším, po toleranci volajícím a po svobodě toužícím.

aitzaz1.png palestine.png

Pákistánský hrdina a palestinští teroristé? Všechno muslimové

Křesťanství samozřejmě není dokonalé, jen chci říct, že islám je dokonalejší ještě mnohem méně. Tam, kde křesťanství stálo před řadou zkoušek, které jej nutně reformovaly, islám neprodělal žádnou významnější všeobecnou reformaci, nikdy nestál proti opoziční síle a ideji, kterou by přijala významná (či rovnou většinová) část společnosti. I proto dnes britští muslimové v takřka 100 procentech případů považují homosexualitu za amorální a 94 procent tuniských muslimů si myslí, že společnost by měla homosexualitu odmítnout. Britský a tuniský islám jsou přitom obecně považovány za úspěšné a v rámci islámského světa liberální projekty.

Proto, prosím, neznačkujme kritiky islámu jako islamofoby (nevím o tom, že bychom někdy mluvili o křesťanofobech nebo komunistofobech) jen proto, že si dovolili kritizovat nějakou náboženskou ideologii, což by mimochodem mělo být svatým právem každého svobodného občana. Já taky nemám rád islám, ne proto, že bych se děsil neznámého, na to znám islám už relativně dobře, ale prostě proto, že nemám rád ultrapatriarchální raněstředověká tmářská náboženství ze staré Arábie, která mají pověst systémů kolidujících s demokratickými principy, jak je známe. Proto se přestaňme svazovat politicky korektními hesly, která si možná mohou dovolit naši od reality odtržení evropští politici, ale určitě ne my, kteří žijeme ve světě, do kterého se znovu vrátily náboženská intolerance a politický fanatismus.

Princip kolektivní viny se mi samozřejmě hnusí, proto jedním dechem dodávám – hodnoťme lidi jako jednotlivce, dle jejich názorů a činů, ne podle kultury a víry, které převažují v prostředí, z něhož vzešli. Příklad? Mým velkým hrdinou je Aitzaz Hasan, sedmnáctiletý pákistánský muslim, který si jednoho rána všiml, že před jeho školou stojí podezřelý jedinec. Při bližším prozkoumání zjistil, že dotyčný tálibánec má na sobě navlečen pás s dynamitem. Když viděl, že terorista chce vstoupit do školy, skočil na něj a srazil jej k zemi. Následný výbuch usmrtil útočníka i Aitzaze, nikdo další nezemřel. Přátelé, takhle vypadá mučedník podle mého gusta.

Svět není černobílý, žije v něm mnoho úžasných lidí i odpudivých lidských zrůd. Jedny od druhých dobře rozlišujme, těch druhých se nebojme a bojujme proti nim slovy i činy. Prohrají. Zlo často v dějinách vítězilo, ale nikdy nezvítězilo. Nenávist dodávala energii k útoku, ale sama nikdy nic nevybudovala. Islamisté od Nigérie, přes Francii až po Sýrii hrdě hlásají, že milují smrt víc, než my milujeme život. Výjimečně mají pravdu. Právě úcta k životu a láska k vlastním dětem i rodičům, to jsou principy, které jednoho dne budou stát na prahu triumfu svobodného světa, jehož obyvateli nejsou konkrétní náboženství nebo národy, ale všechny svobodné a svobodu milující duše.



Komentáře: 7

Vzpomínka na ty, co už přešli na druhou stranu

Při všech těch vánočních záplavách dárky lidé zapomínají, že křesťanská tradice nabízí jeden ještě podstatně duchovnější a tedy nádhernější svátek. Jsou jím dušičky, což je lidový název pro Památku všech věrných zemřelých. Ta se slaví vždy 2. listopadu a následuje po Slavnosti Všech svatých, kterou si připomínáme první listopadový den. Dušičky mají silné kouzlo proto, že jsou svátkem všech, kteří zemřeli, nebo-li, jak já vždy raději říkám, přešli na druhou stranu. Smrt zůstává nedílnou součástí našich životů, i když se ji mnozí, k vlastní škodě, snaží ze života vytěsnit. Smrt i otázky víry koneckonců vždy byly součástí příběhu Akt X, kdy agentka Scullyová, ač vědec a skeptik, nikdy neodložila malý křížek ze svého krku. Myslím, že tento paradox skrze ni o nás všech něco vypovídá. A tak i když nechodíte do kostela a hřbitovy znáte jen z filmů, vzpomeňte si dnes nebo zítra na něco z toho, o čem tyto svátky jsou. Návštěva kostela ani hřbitova není podmínkou.

kultx-emily-scully-church-small.png

Nepatřím žádné církvi, neboť jsem přesvědčen, že už jen z podstaty lidství bude jakákoliv instituce, řízená člověkem, náchylná ke korupci a tedy k morálnímu zkažení. Zajímá mě však, jak různé kultury a náboženství přistupují k otázkám života a smrti. V tomto směru mě nejsilněji zaujala myšlenka, která byla vyslovena právě v Aktech X. V mytologické epizodě Piper Maru kapitán Johansen říká agentce Scullyové, že k nám naši mrtví promlouvají, varují nás a snaží se nás zachránit před zatracením sama sebe. A právě to je svědomí.



Komentáře: 2

Nafoukněte si Scullyovou a užijte nový rok!

Krom obligátního agentovského polibku jsme nový rok dosud slavili výhradně se Scullyovou, jednou ve sprše, jednou v šatníku. Jinak tomu nebude ani letos. Pro tentokrát si po kliknutí na náhled vlevo vychutnejte tu nejvyšší kvalitu, kterou agentčina představitelka Gillian Andersonová v současnosti nabízí. Vpravo už je klasická nafukovací Scullyová, se kterou jsme si v minulosti užili už tolik srandy. Hezký nový rok vám všem!

scullyova-2014.png scullyova-nafukovaci-panna.png



Komentáře: 1

Svět neskončil, svět trvá - a my s ním

Nový rok dorazil už i do Česka a spolu s ním dilema, co si přát. Předloni jsme si přáli co nejméně dětských slz, minulý rok jsme slavili se Scullyovou ve sprše, takže to skoro vypadá, že nic důležitějšího už neexistuje. Přesto mě jedna věc napadá. Zatímco ve vánoční aktualitě jsme se dívali do minulosti, nyní se zahleďme do současnosti s přechodem do budoucna. A protože jsem dobrák od kosti, využiji silvestrovskou aktualitu k napravení alespoň jedné z mnoha křivd uplynulého roku. Dvě mediálně asi nejpropagovanější ceny, osobnost roku podle časopisu TIME a Nobelovu cenu míru, loni obdrželi ti, jejichž zásluhy jsou více než pochybné (připomenu, že osobností roku se stal Barack Obama, cenu za mír obdrželi vůdci Evropské unie). Proto náš web poprvé a zřejmě i naposledy v historii dnes vyhlašuje největší osobnost minulého roku (nebojte, politiku do toho tahat nebudu).

malala.png

Pákistánská paštúnská školačka Malala, která se na našich stránkách stává osobností roku, od svých jedenácti let nejdříve utajeně a posléze otevřeně a veřejně popisuje život pod nadvládou tálibánského režimu, který před třemi lety okupoval část její země. Angažuje se v boji za zlepšení otřesného postavení žen v tomto islámském regionu, bojuje především za lepší přístup dívek ke vzdělání. Před třemi měsíci, když cestovala do školy, nastoupil do školního autobusu maskovaný islámský ozbrojenec a Malale prostřelil hlavu a krk. Jako by Bůh chtěl dát najevo, na čí straně stojí, Malala přežila a na léčení byla převezena do Londýna. Ne nadarmo napsal magazín Foreign Policy, že největším nepřítelem islámských teroristů nejsou americké bezpilotní letouny, a stejně tak Laura Bushová nepřeháněla, když vložila rovnítko mezi statečnou pákistánskou dívku a Annu Frankovou, židovské děvče, které psalo deníky ze svého úkrytu v nacisty okupovaném Amsterodamu. Jen díky zásahu shůry a vynikajícím lékařům nepotkal Malalu Annin osud. Ale ona ani miliony pákistánských dívek zatím nemají vyhráno. Jejich země, stejně jako země v okolí, ač na první pohled svrchované státy, jsou v zajetí totalitní ideologie, která se ani v nejmenších detailech neliší od režimů, které poznala Evropa pod jařmem nacismu a komunismu. Nemluvím o islámu, který nesporně lze vyznávat v míru a v pokoji, ale o islamismu a džihádismu, ryze politických ideologiích, které povyšují Boha a kázání duchovních nad svobodnou mysl, lidskou důstojnost a slušné zacházení se všemi lidskými bytostmi bez rozdílu pohlaví, rasy či vyznání. Ideologie, jejichž nositelé ve své zvrhlé víře nacházejí oprávnění k zavraždění devíti lékářů, z toho pěti žen, jejichž jediným „prohřeškem“ bylo, že v atmosféře všudypřítomné občanské války očkovali děti proti obrně.

Proti tomu všemu se Malala dokázala postavit už v tak útlém věku, za což jí náleží obrovská úcta, kterou obyvatelé rozbouřeného regionu vyjádřili v nespočtu velkých demonstrací na její podporu. To vše mě naplňuje nadějí a radostí. Vám, milým čtenářům, taktéž přeji, ať v roce nadcházejícím naleznete naději a radost. Ať už to bude v čemkoliv.



Komentáře: 9

“Den bez smíchu je promarněný den”

Když už jsou ty Vánoce, nedá mi to, abych nevzpomenul na jednoho svého oblíbeného herce. Nejen herce, ale zároveň velmi dobrého a slušného člověka. Je jím Sir Charles Spencer Chaplin, kterého znáte spíše pod jeho pracovním jménem Charlie Chaplin. Historie jej zná jako možná největšího filmového umělce, co kdy žil. Letos v dubnu uplynulo od jeho narození rovných 123 let (narodil se v Anglii 16. dubna 1889). Byl jedním z těch autorů, kteří své filmy tvořili od prvního nápadu, scénáře, hudby, obsazení až po ztvárnění hlavní herecké role. Vzpomenu dva své oblíbené. Jednak je to Moderní doba, skvostná satira, podávající protest proti moderní civilizaci, která v Chaplinových očích likviduje lidský život a důstojnost. Druhým takovým filmem je Diktátor z roku 1940, který si na mušku bere Adolfa Hitlera, fašismus a nelidskost války. Mimochodem, tato komedie prý Hitlera rozzuřila do ruda, což Chaplin považoval za jeden ze svých životních úspěchů.

charlie_1917_small.jpg

Chaplinův civilní vzhled v roce 1917, v době největší slávy a bohatství. Většina z vás si ho ale z této doby jistě lépe vybavuje spíše jako malého tuláka 

Právě z filmu o diktátorovi pochází jedna ze scén, které mi navždy utkvěly v paměti. Je to diktátorova řeč (obsahuje české titulky). Určitě si ji prohlédněte, je pěkná a aktuální ještě dnes. Chaplin byl srdcem pacifista, který odmítal jakékoliv násilí. Není sporu, že to byl dobrý člověk. Systém si však nakonec našel i jeho. V roce 1952, kdy už sláva němého filmu byla pryč, řádil po celém světě bezcitný boj ideologií, který mnohým zatemnil mysl. Chaplin, který byl znám pro své levicové názory, se tohoto roku nesměl vrátit z cesty do Londýna zpět do Spojených států amerických. Usadil se tedy ve Švýcarsku. Návrat do USA mu byl znovu umožněn až roku 1972, na což zareagovala i filmová Akademie, která Chaplinovi okamžitě udělila Oscara za celoživotní dílo. Když jej tehdy už třiaosmdesátiletý Chaplin přebíral, dostalo se mu nejdelších ovací v historii udílení Cen Akademie.

Sir Charles Spencer Chaplin zemřel právě před pětatřiceti lety, 25. prosince 1977



Komentáře: 4

Úspěšný boj se zlem nejen o Vánocích přeje Kult X

Je to k nevíře, ale letos je to už popáté, co pro vás připravuji dnes už snad tradiční vánoční aktualitu (všechny čtyři předcházející roky si můžete připomenout). Věřím, že vás letošní aktualita potěší, protože na rozdíl od let minulých jsem se rozhodl, že vás tentokrát nebudu zatěžovat nekonečnými příběhy lidí, kteří letos zemřeli. Je sice dobré vědět, že letos odešli lidé zvučných jmen jako byli literát Josef Škvorecký, diplomat mimořádných kvalit Miloš Pojar, průkopník transplantací Vladimír Koza, věhlasný chemik Antonín Holý či válečný veterán, generál a hrdina protinacistického odboje (a proto vězeň komunistického režimu) Tomáš Sedláček, ale plakat pro ně nemusíme. Zůstává jen hrdost a vděk za tyto bohatě naplněné životy mužů, z nichž mnozí zachránili nespočet dalších lidských životů.

raoul-wallenberg-small.png

Švédský diplomat Wallenberg byl unesen ve věku 34 let

Nejvíce mě na výše zmíněných příbězích fascinuje, že ač muži velmi různorodých profesí, všichni ve svém životě poznali zlo a rozhodli se proti němu bojovat, i kdyby to měla být poslední věc, kterou ve svých životech učiní. A je úplně jedno, jestli to byla totalitní cenzura, rakovina nebo nacistický okupant, důležité bylo, že v těchto iniciativách identifikovali zlo a zakročili proti němu. Jeden příběh si neodpustím rozvést. Letos by se sta let dožil švédský diplomat Raoul Wallenberg. Během druhé světové války působil v nacisty okupované Budapešti, kde díky diplomatické imunitě a omezené možnosti udělovat švédské „ochranné“ pasy zachránil neuvěřitelný počet maďarských židů. Přesné číslo je obtížné zjistit, zdroje hovoří o desítkách tisících mužů, žen a dětí, některé informace uvádějí až sto tisíc lidí uchráněných od transportů smrti. Wallenberg totiž krom pasů, které ke konci války vypisoval a tiskl už zcela sám, využíval dalších výhod diplomatické imunity, např. když se na sklonku války doslechl o vyklizení (tedy vyhlazení) budapešťského ghetta, osobně kontaktoval německého velitele a pohrozil mu stíháním za válečné zločiny po skončení války. Tehdy už kolabující německé velitelství nedokázalo reagovat a od masových vražd alespoň v tomto případě ustoupilo.

Muž, který tisícům ostatních zajistil svobodu, o svou vlastní přišel ještě před koncem války. Když v lednu 1945 do země dorazila Rudá armáda, byl Wallenberg okamžitě zatčen vojenskou policií a odvezen na sovětské velitelství. To bylo naposledy, co ho jeho spolupracovníci viděli. Nejpravděpodob­nějším důvodem bylo, že v mládí studoval na americké univerzitě. Následovaly už jen kusé, těžko ověřitelné informace z moskevské věznice a následně sibiřského gulagu. Na některém z těchto míst byl Wallenberg s největší pravděpodobností umučen a zavražděn. V padesátých letech sovětská prokuratura vydala Švédsku jeho úmrtní list. Co si nedovolili nacisté, vykonali komunisté.

Nezapomínejme, že dvě největší zla 20. století stála svorně bok po boku, aby ničila životy dobrých, slušných a svobodu milujících lidí. Těch příběhů jsou tisíce – letos uplynulo 111 let od narození Witolda Pileckého, polského vojáka a hrdiny protinacistického odboje, který se jako jediný člověk v historii nechal dobrovolně uvěznit v pekle, kterým v době druhé světové války byl vyhlazovací tábor nedaleko Osvětimi. Byl to právě on, díky komu tehdejší svobodný svět získal první informace o zvěrstvech probíhajících v nacistických táborech smrti. Byl to on, kdo v Osvětimi pomohl vybudovat první zpravodajskou síť i náznaky odboje. Byl to opět on, kdo z tábora unikl jen proto, aby se mohl účastnit krvavého Varšavského povstání. Pilecki po válce pokračoval v tom, co započal během německé okupace – shromažďoval důkazy o sovětských zločinech na polském obyvatelstvu (koneckonců, byli to právě Sověti, kdo si s nacisty ještě před válkou tajně rozdělil Polsko a potažmo celou zbylou svobodnou Evropu). To se pochopitelně nelíbilo polským kolaborantům z řad komunistické strany, kteří po převzetí moci Pileckého zatkli, mučili, ve vykonstruovaném procesu odsoudili na smrt a oběsili. Zrůdnost celého činu upevňuje skutečnost, že Pilecki, stejně jako jemu podobní bojovníci za svobodu, byl pohřben do neoznačeného hrobu.

Je mi líto, že jsem vás zrovna na Vánoce musel obdařit těmito nepěknými detaily z minulosti, ale nebylo mým cílem vás znechutit. Mým cílem bylo připomenout tyto dva vzácné a statečné muže, kteří by letos oslavili krásná jubilea. Vám, milým čtenářům, přeji, abyste ve svých životech dokázali identifikovat (mnohdy umně skryté) zlo a postavit se mu. Přeji nám všem, aby každý z nás v sobě našel svého Pileckého a Wallenberga.



Komentáře: 2

Vzpomínka na ty, co už přešli na druhou stranu

Někdy si říkám, jaké štěstí máme, že žijeme na místech, která jsou z velké části postavena na křesťanské tradici. Vedle vánočních svátků neznám krásnější svátky, než dušičky, což je lidový název pro Památku všech věrných zemřelých. Ta se slaví vždy 2. listopadu a následuje po Slavnosti Všech svatých, kterou si připomínáme první den v tomto měsíci. Dušičky mají silné kouzlo proto, že jsou svátkem všech, kteří zemřeli, nebo-li, jak já vždy raději říkám, přešli na druhou stranu. Smrt zůstává nedílnou součástí našich životů, i když se ji mnozí, k vlastní škodě, snaží ze života vytěsnit. Smrt i otázky víry koneckonců vždy byly součástí příběhu Akt X, kdy agentka Scullyová, ač vědec a skeptik, nikdy neodložila malý křížek ze svého krku. Myslím, že tento paradox skrze ni o nás všech něco vypovídá. A tak i když nechodíte do kostela a hřbitovy znáte jen z filmů, vzpomeňte si dnes nebo zítra na něco z toho, o čem tyto svátky jsou. Návštěva kostela ani hřbitova není podmínkou.

kultx-emily-scully-church-small.png

Nepatřím žádné církvi, neboť jsem přesvědčen, že už jen z podstaty lidství bude jakákoliv instituce řízená člověkem náchylná ke korupci a tedy k morálnímu zkažení, ale zajímá mě, jak různé kultury a náboženství přistupují k otázkám života a smrti. V tomto směru mě nejsilněji zaujala myšlenka, která byla vyslovena právě v Aktech X. V mytologické epizodě Piper Maru kapitán Johansen říká agentce Scullyové, že k nám naši mrtví promlouvají, varují nás a snaží se nás zachránit před zatracením sama sebe. A právě to je svědomí.



Komentáře: 3

Jak si splnit své sny a vysmát se smrti do tváře

Dnes mám narozeniny, potlesk si nicméně můžete schovat až pro naše osobní setkání. Ale ne, pochopitelně si dělám legraci (s tím potleskem, narozeniny dnes skutečně mám a všechno, co o mě potřebujete vědět, jste se dozvěděli už před rokem), jen se pokouším o podobný styl humoru, který byl tolik vlastní Randymu Pauschovi, americkému profesorovi interaktivních médií, jehož příběh mě inspiroval, abych v jistých ohledech změnil svůj přístup k životu. Mladý, teprve šestačtyřicetiletý profesor proslul, když na půdě své domovské univerzity v Pittsburghu před pěti lety přednesl svou poslední vysokoškolskou řeč, ve které se věnoval dětským snům a cestám, jak jich dosáhnout. Dnes jsou tomu už čtyři roky, co tento unikátní člověk opustil náš svět. Jeho příběh, zaktualizovaný o několik drobností, je zde.

randypausch.png



Komentáře: 9

Nafoukněte si Scullyovou a vyrazte si užít léto

Kdybych ji měl, vzal bych si nafukovací Scullyovou nejspíš do nejbližšího kukuřičného pole, nicméně chápu, že to pro vás nemusí být zrovna ideální způsob, jak trávit léto, a tak můžete vyrazit třeba na koupaliště, pokud tedy netrpíte stejnými předsudky jako já či hrdinové geniální epizody Pee ze seriálu South Park. Právě dnes, 21. června 2012, léto začíná. Toto roční období na našem webu po dlouhá léta znamenalo velké letní speciály, během kterých se na vás nahrnuly stovky aktualit v rozmezí několika málo týdnů. Dnes už na ně bohužel můžeme jen vzpomínat, a tak vás odkážu na letní speciály posledních tří let (2009, 2010 a 2011), které nabídly kolem 350 aktualit. Pokud nemáte čas, který byste tomu kvantu materiálů mohli věnovat, upozorním vás na aktualitu Mulder, Scullyová a tajemství úspěšného pracovního vztahu, která vám může nabídnout i nejednu inspiraci pro toto léto.

scullyova-nafukovaci-panna-small.jpg



Komentáře: 11

Následující články ►►