Kult X | Akta X

Nový rok dorazil už i do Česka a spolu s ním dilema, co si přát. Předloni jsme si přáli co nejméně dětských slz, minulý rok jsme slavili se Scullyovou ve sprše, takže to skoro vypadá, že nic důležitějšího už neexistuje. Přesto mě jedna věc napadá. Zatímco ve vánoční aktualitě jsme se dívali do minulosti, nyní se zahleďme do současnosti s přechodem do budoucna. A protože jsem dobrák od kosti, využiji silvestrovskou aktualitu k napravení alespoň jedné z mnoha křivd uplynulého roku. Dvě mediálně asi nejpropagovanější ceny, osobnost roku podle časopisu TIME a Nobelovu cenu míru, loni obdrželi ti, jejichž zásluhy jsou více než pochybné (připomenu, že osobností roku se stal Barack Obama, cenu za mír obdrželi vůdci Evropské unie). Proto náš web poprvé a zřejmě i naposledy v historii dnes vyhlašuje největší osobnost minulého roku (nebojte, politiku do toho tahat nebudu).

Pákistánská paštúnská školačka Malala, která se na našich stránkách stává osobností roku, od svých jedenácti let nejdříve utajeně a posléze otevřeně a veřejně popisuje život pod nadvládou tálibánského režimu, který před třemi lety okupoval část její země. Angažuje se v boji za zlepšení otřesného postavení žen v tomto islámském regionu, bojuje především za lepší přístup dívek ke vzdělání. Před třemi měsíci, když cestovala do školy, nastoupil do školního autobusu maskovaný islámský ozbrojenec a Malale prostřelil hlavu a krk. Jako by Bůh chtěl dát najevo, na čí straně stojí, Malala přežila a na léčení byla převezena do Londýna. Ne nadarmo napsal magazín Foreign Policy, že největším nepřítelem islámských teroristů nejsou americké bezpilotní letouny, a stejně tak Laura Bushová nepřeháněla, když vložila rovnítko mezi statečnou pákistánskou dívku a Annu Frankovou, židovské děvče, které psalo deníky ze svého úkrytu v nacisty okupovaném Amsterodamu. Jen díky zásahu shůry a vynikajícím lékařům nepotkal Malalu Annin osud. Ale ona ani miliony pákistánských dívek zatím nemají vyhráno. Jejich země, stejně jako země v okolí, ač na první pohled svrchované státy, jsou v zajetí totalitní ideologie, která se ani v nejmenších detailech neliší od režimů, které poznala Evropa pod jařmem nacismu a komunismu. Nemluvím o islámu, který nesporně lze vyznávat v míru a v pokoji, ale o islamismu a džihádismu, ryze politických ideologiích, které povyšují Boha a kázání duchovních nad svobodnou mysl, lidskou důstojnost a slušné zacházení se všemi lidskými bytostmi bez rozdílu pohlaví, rasy či vyznání. Ideologie, jejichž nositelé ve své zvrhlé víře nacházejí oprávnění k zavraždění devíti lékářů, z toho pěti žen, jejichž jediným „prohřeškem“ bylo, že v atmosféře všudypřítomné občanské války očkovali děti proti obrně.

Proti tomu všemu se Malala dokázala postavit už v tak útlém věku, za což jí náleží obrovská úcta, kterou obyvatelé rozbouřeného regionu vyjádřili v nespočtu velkých demonstrací na její podporu. To vše mě naplňuje nadějí a radostí. Vám, milým čtenářům, taktéž přeji, ať v roce nadcházejícím naleznete naději a radost. Ať už to bude v čemkoliv.

Když už jsou ty Vánoce, nedá mi to, abych nevzpomenul na jednoho svého oblíbeného herce. Nejen herce, ale zároveň velmi dobrého a slušného člověka. Je jím Sir Charles Spencer Chaplin, kterého znáte spíše pod jeho pracovním jménem Charlie Chaplin. Historie jej zná jako možná největšího filmového umělce, co kdy žil. Letos v dubnu uplynulo od jeho narození rovných 123 let (narodil se v Anglii 16. dubna 1889). Byl jedním z těch autorů, kteří své filmy tvořili od prvního nápadu, scénáře, hudby, obsazení až po ztvárnění hlavní herecké role. Vzpomenu dva své oblíbené. Jednak je to Moderní doba, skvostná satira, podávající protest proti moderní civilizaci, která v Chaplinových očích likviduje lidský život a důstojnost. Druhým takovým filmem je Diktátor z roku 1940, který si na mušku bere Adolfa Hitlera, fašismus a nelidskost války. Mimochodem, tato komedie prý Hitlera rozzuřila do ruda, což Chaplin považoval za jeden ze svých životních úspěchů.

Chaplinův civilní vzhled v roce 1917, v době největší slávy a bohatství. Většina z vás si ho ale z této doby jistě lépe vybavuje spíše jako malého tuláka 

Právě z filmu o diktátorovi pochází jedna ze scén, které mi navždy utkvěly v paměti. Je to diktátorova řeč (obsahuje české titulky). Určitě si ji prohlédněte, je pěkná a aktuální ještě dnes. Chaplin byl srdcem pacifista, který odmítal jakékoliv násilí. Není sporu, že to byl dobrý člověk. Systém si však nakonec našel i jeho. V roce 1952, kdy už sláva němého filmu byla pryč, řádil po celém světě bezcitný boj ideologií, který mnohým zatemnil mysl. Chaplin, který byl znám pro své levicové názory, se tohoto roku nesměl vrátit z cesty do Londýna zpět do Spojených států amerických. Usadil se tedy ve Švýcarsku. Návrat do USA mu byl znovu umožněn až roku 1972, na což zareagovala i filmová Akademie, která Chaplinovi okamžitě udělila Oscara za celoživotní dílo. Když jej tehdy už třiaosmdesátiletý Chaplin přebíral, dostalo se mu nejdelších ovací v historii udílení Cen Akademie.

Sir Charles Spencer Chaplin zemřel právě před pětatřiceti lety, 25. prosince 1977

Je to k nevíře, ale letos je to už popáté, co pro vás připravuji dnes už snad tradiční vánoční aktualitu (všechny čtyři předcházející roky si můžete připomenout). Věřím, že vás letošní aktualita potěší, protože na rozdíl od let minulých jsem se rozhodl, že vás tentokrát nebudu zatěžovat nekonečnými příběhy lidí, kteří letos zemřeli. Je sice dobré vědět, že letos odešli lidé zvučných jmen jako byli literát Josef Škvorecký, diplomat mimořádných kvalit Miloš Pojar, průkopník transplantací Vladimír Koza, věhlasný chemik Antonín Holý či válečný veterán, generál a hrdina protinacistického odboje (a proto vězeň komunistického režimu) Tomáš Sedláček, ale plakat pro ně nemusíme. Zůstává jen hrdost a vděk za tyto bohatě naplněné životy mužů, z nichž mnozí zachránili nespočet dalších lidských životů.

Švédský diplomat Wallenberg byl unesen ve věku 34 let

Nejvíce mě na výše zmíněných příbězích fascinuje, že ač muži velmi různorodých profesí, všichni ve svém životě poznali zlo a rozhodli se proti němu bojovat, i kdyby to měla být poslední věc, kterou ve svých životech učiní. A je úplně jedno, jestli to byla totalitní cenzura, rakovina nebo nacistický okupant, důležité bylo, že v těchto iniciativách identifikovali zlo a zakročili proti němu. Jeden příběh si neodpustím rozvést. Letos by se sta let dožil švédský diplomat Raoul Wallenberg. Během druhé světové války působil v nacisty okupované Budapešti, kde díky diplomatické imunitě a omezené možnosti udělovat švédské „ochranné“ pasy zachránil neuvěřitelný počet maďarských židů. Přesné číslo je obtížné zjistit, zdroje hovoří o desítkách tisících mužů, žen a dětí, některé informace uvádějí až sto tisíc lidí uchráněných od transportů smrti. Wallenberg totiž krom pasů, které ke konci války vypisoval a tiskl už zcela sám, využíval dalších výhod diplomatické imunity, např. když se na sklonku války doslechl o vyklizení (tedy vyhlazení) budapešťského ghetta, osobně kontaktoval německého velitele a pohrozil mu stíháním za válečné zločiny po skončení války. Tehdy už kolabující německé velitelství nedokázalo reagovat a od masových vražd alespoň v tomto případě ustoupilo.

Muž, který tisícům ostatních zajistil svobodu, o svou vlastní přišel ještě před koncem války. Když v lednu 1945 do země dorazila Rudá armáda, byl Wallenberg okamžitě zatčen vojenskou policií a odvezen na sovětské velitelství. To bylo naposledy, co ho jeho spolupracovníci viděli. Nejpravděpodob­nějším důvodem bylo, že v mládí studoval na americké univerzitě. Následovaly už jen kusé, těžko ověřitelné informace z moskevské věznice a následně sibiřského gulagu. Na některém z těchto míst byl Wallenberg s největší pravděpodobností umučen a zavražděn. V padesátých letech sovětská prokuratura vydala Švédsku jeho úmrtní list. Co si nedovolili nacisté, vykonali komunisté.

Nezapomínejme, že dvě největší zla 20. století stála svorně bok po boku, aby ničila životy dobrých, slušných a svobodu milujících lidí. Těch příběhů jsou tisíce – letos uplynulo 111 let od narození Witolda Pileckého, polského vojáka a hrdiny protinacistického odboje, který se jako jediný člověk v historii nechal dobrovolně uvěznit v pekle, kterým v době druhé světové války byl vyhlazovací tábor nedaleko Osvětimi. Byl to právě on, díky komu tehdejší svobodný svět získal první informace o zvěrstvech probíhajících v nacistických táborech smrti. Byl to on, kdo v Osvětimi pomohl vybudovat první zpravodajskou síť i náznaky odboje. Byl to opět on, kdo z tábora unikl jen proto, aby se mohl účastnit krvavého Varšavského povstání. Pilecki po válce pokračoval v tom, co započal během německé okupace – shromažďoval důkazy o sovětských zločinech na polském obyvatelstvu (koneckonců, byli to právě Sověti, kdo si s nacisty ještě před válkou tajně rozdělil Polsko a potažmo celou zbylou svobodnou Evropu). To se pochopitelně nelíbilo polským kolaborantům z řad komunistické strany, kteří po převzetí moci Pileckého zatkli, mučili, ve vykonstruovaném procesu odsoudili na smrt a oběsili. Zrůdnost celého činu upevňuje skutečnost, že Pilecki, stejně jako jemu podobní bojovníci za svobodu, byl pohřben do neoznačeného hrobu.

Je mi líto, že jsem vás zrovna na Vánoce musel obdařit těmito nepěknými detaily z minulosti, ale nebylo mým cílem vás znechutit. Mým cílem bylo připomenout tyto dva vzácné a statečné muže, kteří by letos oslavili krásná jubilea. Vám, milým čtenářům, přeji, abyste ve svých životech dokázali identifikovat (mnohdy umně skryté) zlo a postavit se mu. Přeji nám všem, aby každý z nás v sobě našel svého Pileckého a Wallenberga.

Někdy si říkám, jaké štěstí máme, že žijeme na místech, která jsou z velké části postavena na křesťanské tradici. Vedle vánočních svátků neznám krásnější svátky, než dušičky, což je lidový název pro Památku všech věrných zemřelých. Ta se slaví vždy 2. listopadu a následuje po Slavnosti Všech svatých, kterou si připomínáme první den v tomto měsíci. Dušičky mají silné kouzlo proto, že jsou svátkem všech, kteří zemřeli, nebo-li, jak já vždy raději říkám, opustili náš svět. Smrt zůstává nedílnou součástí našich životů, i když se ji mnozí, k vlastní škodě, snaží ze života vytěsnit. Smrt i otázky víry koneckonců vždy byly součástí příběhu Akt X, kdy agentka Scullyová, ač vědec a skeptik, nikdy neodložila malý křížek ze svého krku. Myslím, že tento paradox skrze ni o nás všech něco vypovídá. A tak i když nechodíte do kostela a hřbitovy znáte jen z filmů, vzpomeňte si dnes nebo zítra na něco z toho, o čem tyto svátky jsou. Návštěva kostela ani hřbitova není podmínkou.

Nepatřím žádné církvi, neboť jsem přesvědčen, že už jen z podstaty lidství bude jakákoliv instituce řízená člověkem náchylná ke korupci a tedy k morálnímu zkažení, ale zajímá mě, jak různé kultury a náboženství přistupují k otázkám života a smrti. V tomto směru mě nejsilněji zaujala myšlenka, která byla vyslovena právě v Aktech X. V mytologické epizodě Piper Maru kapitán Johansen říká agentce Scullyové, že k nám naši mrtví promlouvají, varují nás a snaží se nás zachránit před zatracením sama sebe. A právě to je svědomí.

Dnes mám narozeniny, potlesk si nicméně můžete schovat až pro naše osobní setkání. Ale ne, pochopitelně si dělám legraci (s tím potleskem, narozeniny dnes skutečně mám a všechno, co o mě potřebujete vědět, jste se dozvěděli před rokem), jen se pokouším o podobný styl humoru, který byl tolik vlastní Randymu Pauschovi, americkému profesorovi interaktivních médií, jehož příběh mě inspiroval, abych v jistých ohledech změnil svůj přístup k životu. Mladý profesor proslul, když na půdě své domovské univerzity v Pittsburghu před pěti lety přednesl svou poslední vysokoškolskou řeč, ve které se věnoval dětským snům a cestám, jak jich dosáhnout. Dnes jsou tomu čtyři roky, co tento unikátní člověk opustil náš svět. Jeho příběh, zaktualizovaný o několik drobností, je zde.

Kdybych ji měl, vzal bych si nafukovací Scullyovou nejspíš do nejbližšího kukuřičného pole, nicméně chápu, že to pro vás nemusí být zrovna ideální způsob, jak trávit léto, a tak můžete vyrazit třeba na koupaliště, pokud tedy netrpíte stejnými předsudky jako já či hrdinové geniální epizody Pee ze seriálu South Park. Právě dnes, 21. června 2012, léto začíná. Toto roční období na našem webu po dlouhá léta znamenalo velké letní speciály, během kterých se na vás nahrnuly stovky aktualit v rozmezí několika málo týdnů. Dnes už na ně bohužel můžeme jen vzpomínat, a tak vás odkážu na letní speciály posledních tří let (2009, 2010 a 2011), které nabídly kolem 350 aktualit. Pokud nemáte čas, který byste tomu kvantu materiálů mohli věnovat, upozorním vás na aktualitu Mulder, Scullyová a tajemství úspěšného pracovního vztahu, která vám může nabídnout i nejednu inspiraci pro toto léto.

Čas nám nepřeje, tak to letos vezmeme spěšně. Za pár hodin končí jeden báječný a strašný rok, aby začal nový, který dozajista bude podobně báječný a strašný, jako ten předešlý. My na tom mnoho nezměníme, zaručeně změnit můžeme jen sebe. A k tomu vám upřímně přeji mnoho sil, ať už chcete ten půlnoční předěl oslavit běsněním a devastací svého těla, nebo, podobně jako já, vypnutím veškeré elektroniky, rozsvícením svíčky a otevřením oblíbené knihy. A pak samozřejmě nám, českým a slovenským x-philes, přeji, aby Chris Carter už konečně vyslal agenty Muldera a Scullyovou na jejich poslední výpravu. Kim Manners a John Neville teď shora určitě jen tiše pokyvují…

Kult X vám, nejdražším čtenářům a vytrvalým fanouškům, přeje kouzelný Štědrý den. Letos víc než kdy jindy pozbývám sil psát. Je to o to těžší proto, že štědrovečerní aktualitu už tradičně věnujeme uplynulému roku a hlavně pak všem, kteří nás v posledních dvanácti měsících opustili. Letos odešlo mnoho velkých mužů, kteří byli velmi blízko mému srdci, a aby toho náhodou nebylo málo, na sklonku roku se na Onen svět vypravil člověk, kterého jsem miloval ze všech nejvíc. Pokud jste i vy stoupenci prvorepublikového Československa a demokratických principů, na nichž se zrodilo, máte v tuto chvíli asi stejně těžké srdce jako já. Pro mě to nejlepší, co mladá republika nabízela, byli prezident Tomáš Garrigue Masaryk a literát Karel Čapek. Poslední československý a první český prezident Václav Havel byl unikátní směsicí obou těchto pánů. Mimořádná osobitost, skromnost, slušnost a lidskost, zdvořilost a férovost, schopnost uznat vlastní chybu, neobyčejná vášeň pro spravedlnost, statečnost. Tím vším pro mě Václav Havel byl, je a napořád zůstane.

Pan prezident by si dozajista dobře rozuměl s další osobností, kterou chci vzpomenout. Letos v dubnu byl v palestinském Jeninu na Západním břehu Jordánu zastřelen arabsko-židovský dramaturg Juliano Mer-Khamis. I přesto, že se za svého života profiloval spíše propalestinsky, nebylo mu to nic platné a zvrhlá islámská spravedlnost nakonec dostihla i jej. Trestem za to, že v palestinském městě založil kulturní centrum s divadlem, kde se setkávali chlapci s dívkami, byla brutální vražda za bílého dne. Bylo mu 52 let. Na začátku června zemřel Jack Kevorkian, lékař, patolog a bojovník za právo na důstojnou smrt, kterého média pejorativně přejmenovala na Dr. Smrt. Pro mě osobně to ale vždy byl spíše Dr. Život, protože na rozdíl od ostatních lékařů si uvědomoval, že medicína není všemocná, a pochopil konečné důsledky tohoto faktu. Na Onen svět pomohl bezbolestně odejít více jak stovce lidí, kteří do té doby umírali v nepopsatelných bolestech na ty nejstrašnější choroby, co lidstvo zná. Nespravedlivá spravedlnost jej poslala na pětadvacet let do vězení, odkud byl téměř osmdesátiletý muž po osmi letech propuštěn. Zemřel čtyři roky na to ve věku 83 let.

Životu a dílu Petera Falka jsme se na našich stránkách už věnovali. Já si už jen říkám, jestli v nebi mají vraždy. Protože pokud ne, tak se tam poručík Columbo právě teď asi hodně nudí. Na začátku léta pak v požehnaném věku 98 let zemřel Otto von Habsburg, bojovník proti nacismu i komunismu, především ale nejstarší syn Karla I., císaře rakouského a krále uherského a českého, který do své smrti zůstával de facto korunním princem v zemích rakouskouherské monarchie, tedy i v Českém království. Ano, to je to stejné království, ve kterém před nějakými tisíci lety vládli Přemyslovci. Mnohem dříve, než měl, odešel v říjnu Steve Jobs, vizionář, zakladatel a výkonný ředitel společnosti Apple, jedné z nejdůležitějších korporací digitálního věku. Pochopitelně byl miliardářem, přesto svoji společnost vedl za jeden dolar ročně. Řekl něco, co by si za uši měli zapsat všichni, co se v životě ženou za co největším možným ziskem: „Mým cílem není být nejbohatším člověkem na hřbitově. Chci v noci usínat s pocitem, že jsme ten den udělali něco báječného, a na tom mi záleží.“ Posledních osm let bojoval se zákeřnou formou rakoviny slinivky břišní (podobně jako jiný génius mediálního světa – Randy Pausch), přesto právě během této doby přišel s těmi nejlepšími nápady. I když hovořil o smrti, zůstával věren pověsti nekompromisního inovátora, když smrt označil za zřejmě nejdokonalejší vynález života, který zařizuje, aby staré uvolnilo cestu novému. Zemřel ve věku 56 let. Ale i kdyby žil sto let, bylo by to stále málo.

Ke konci roku odešli rovněž dva muži, kteří nezaměnitelně obohatili kulturu naší země: undergroundová básnická legenda Ivan Martin Jirous a tvůrce Krtečka Zdeněk Miler. Krtek se letos konečně dostal do vesmíru, takže u srdce hřeje, že se toho jeho táta ještě dožil. My, x-philes, jsme letos přišli o Johna Nevilla, kultovního Muže s pěstěnýma rukama z mytologických epizod. Ve speciálním článku jsme si připomněli jeho život a dílo. Možná nejlepší příklad běžným lidem letos dali menželé Norma a Gordon Yeagerovi. Ti se vzali v roce 1939 v americké Iowě a prožili společných 72 let. Dokázali, že některé věci nerozdělí ani smrt; to když v říjnu cestovali autem a stala se jim nehoda. Na jednotku intenzivní péče je už dovezli v bezvědomí a i přesto, že se oba stále drželi za ruce, z kómatu už se neprobrali. Gordon zemřel první, Norma hodinu po něm. Když zemřel Gordon, tak přístroje stále zaznamenávaly jeho životní funkce. Lékaři posléze zjistili, že citlivé přístroje ve skutečnosti zachycovaly tlukot Normina srdce, které tak skrze sevřené dlaně bilo za oba.

Abychom ale neskončili v úplně smutném tónu, dovolím si letošní štědrovečerní aktualitu uzavřít citátem Dalajlámy, nejvyšší tibetské autority. Ten se vskutku důvtipným způsobem vyjádřil tak trochu o každém z nás, když na otázku, co ho nejvíce překvapuje na lidstvu, odpověděl: „Člověk. Neboť obětuje své zdraví, aby vydělal peníze. Pak obětuje peníze, aby získal zpět své zdraví. A dále, že je tak úzkostlivý ohledně budoucnosti, že si neužívá přítomnost; následkem čehož nežije v přítomnosti, ani v budoucnosti; žije, jako by neměl nikdy umřít a pak umírá, aniž kdy skutečně žil.“ Tak tedy amen. A ať s vámi mír zůstává!

V nejbližší době čekají českého i slovenského fanouška seriálu Akta X hned tři svátky, které by neměl minout. Dnes máme státní svátek připomínající zřízení samostatného státu československého, což s problematikou science-fiction a fantasy naštěstí nemá zhola nic společného. Do světa nadpřirozených jevů se ale můžeme vydat už posledního října, kdy je slaven pohanský svátek starých Keltů. Ti jej znali pod označením Samhain, nám je dnes znám spíše jako Halloween. S tímto svátkem jsou ostatně bytostně spjaty naše Dušičky, které slavíme druhý den v měsíci listopadu. Oba svátky jsou úzce spojeny s našimi blízkými, kteří už jsou na druhém břehu, na onom světě. Bývá tradicí pro ně prostírat u stolu, případně rozsvítit svíčku za oknem, kdyby se náhodou chtěli stavit. Tak nezapomeňte.

Co by to bylo za aktualitu, kdyby chyběla naše sexy agentka? Gillian Andersonovou si můžete prohlédnout na fotografiích výše, na kterých je zachycena, když ve středu 26. října 2011 dorazila na předávání BFI 2011 London Film Festival Awards. Nyní už se ale nenechte rušit a připravte si dušičkový program dle vlastních nálad a chutí. Za sebe vřele doporučuji The Curse of Frank Black, skvělou atmosférou prodchnutý halloweenský příspěvek do seriálu Millennium, případně nahlédnutí do naší bohaté Galerie zrůd, ve které si formou desítek obrázků můžete připomenout ty nejlepší monstra ze seriálu Akta X. Nemohu opomenout rovněž American Horror Story, nový hororový seriál, který ve velkém stylu odstartoval teprve na začátku října. Venku jsou zatím čtyři epizody, ale ty jsou téměř bezchybné a slibují tak velmi zajímavou budoucnost. Více na Vánoce…

Když už mám ty narozeniny, tak jsem si usmyslil, že si zasloužím dárek, se kterým mohu prožít opravdu kvalitní čas. A protože na Google nedám dopustit, rozhodl jsem se, že si do něj vpustím Gillian Andersonovou. Agentka Scullyová tak vystřídala Olivii Wilde, do které jsem se zamiloval v posledních několika letech. Obě nebesky nádherné dámy budu odteď pravidelně střídat; nakonec jsem stále svobodný, a tak si chci užívat do konce svých dnů… ;)