Kult X | Akta X

Clyde Bruckman a Postmoderní Prométheus své patnácté narozeniny sice už oslavili, ale až dnes se jich dočkává epizoda, která – ač služebně nejmladší – je považována za nefalšovanou matku komedie v seriálu Akta X. Neotřelý a čirým šílenstvím nasáklý upírský příběh nám v neděli 22. února 1998 odvyprávěl mistr žánru Vince Gilligan, který tehdy potvrdil, že nestřílel naslepo, když rok předtím napsal Small Potatoes. Zatímco ale první Gilliganova komedie využívala pouze jediného (byť komediálně velmi vděčného) tématu (a sice záměny osobnosti), Bad Blood si s nějakými mantinely autenticity hlavu neláme už vůbec a je velkolepou parodií takřka na všechno, co jsme v seriálu kdy viděli – od často výbušného vztahu mezi oběma agenty, přes Mulderovy neortodoxní postupy při vyšetřování, až po Scullyové neschopnost přijmout neobvyklá zjištění. Celková potrhlost je na takovém stupni, že tvůrci byli později nuceni epizodu zařadit mezi tzv. never happened episodes, tedy epizody, které se ve „skutečném“ světě seriálu nikdy neodehrály. Rozhodnutí věru moudré, nutno podotknout. Epizoda je nezapomenutelnými scénami natolik prošpikovaná, že vyjmenovávat každou z nich by dohromady vydalo na její kompletní obsah.

Jediným spojovacím článkem toho všeho je obrovský komediální talent Davida Duchovnyho, jemuž velmi zdatně sekunduje Gillian Andersonová (byť mnohým shippers nemusí být dvakrát po chuti, jak sarkasticky na sebe agenti reagují, stejně tak se někteří diváci podiví při sledování Muldera, kterému je očividně úplně jedno, že dost možná zabil nevinného chlapce). Postavy se zkrátka chovají velmi potřeštěně, což od nich scénář však přímo vyžaduje. Navzdory vší chvále zůstává Bad Blood záležitostí, kterou buď bezmezně milujete, nebo absolutně nenávidíte, a nic na tom nezmění ani její častá umístění mezi nejlepšími epizodami seriálu. Ale to už je údělem všech extrémně vyhraněných či jinak výrazných děl, což je hodnocení, na které může být scénárista Gilligan dodnes velmi hrdý.

Když už jsou ty Vánoce, nedá mi to, abych nevzpomenul na jednoho svého oblíbeného herce. Nejen herce, ale zároveň velmi dobrého a slušného člověka. Je jím Sir Charles Spencer Chaplin, kterého znáte spíše pod jeho pracovním jménem Charlie Chaplin. Historie jej zná jako možná největšího filmového umělce, co kdy žil. Letos v dubnu uplynulo od jeho narození rovných 123 let (narodil se v Anglii 16. dubna 1889). Byl jedním z těch autorů, kteří své filmy tvořili od prvního nápadu, scénáře, hudby, obsazení až po ztvárnění hlavní herecké role. Vzpomenu dva své oblíbené. Jednak je to Moderní doba, skvostná satira, podávající protest proti moderní civilizaci, která v Chaplinových očích likviduje lidský život a důstojnost. Druhým takovým filmem je Diktátor z roku 1940, který si na mušku bere Adolfa Hitlera, fašismus a nelidskost války. Mimochodem, tato komedie prý Hitlera rozzuřila do ruda, což Chaplin považoval za jeden ze svých životních úspěchů.

Chaplinův civilní vzhled v roce 1917, v době největší slávy a bohatství. Většina z vás si ho ale z této doby jistě lépe vybavuje spíše jako malého tuláka 

Právě z filmu o diktátorovi pochází jedna ze scén, které mi navždy utkvěly v paměti. Je to diktátorova řeč (obsahuje české titulky). Určitě si ji prohlédněte, je pěkná a aktuální ještě dnes. Chaplin byl srdcem pacifista, který odmítal jakékoliv násilí. Není sporu, že to byl dobrý člověk. Systém si však nakonec našel i jeho. V roce 1952, kdy už sláva němého filmu byla pryč, řádil po celém světě bezcitný boj ideologií, který mnohým zatemnil mysl. Chaplin, který byl znám pro své levicové názory, se tohoto roku nesměl vrátit z cesty do Londýna zpět do Spojených států amerických. Usadil se tedy ve Švýcarsku. Návrat do USA mu byl znovu umožněn až roku 1972, na což zareagovala i filmová Akademie, která Chaplinovi okamžitě udělila Oscara za celoživotní dílo. Když jej tehdy už třiaosmdesátiletý Chaplin přebíral, dostalo se mu nejdelších ovací v historii udílení Cen Akademie.

Sir Charles Spencer Chaplin zemřel právě před pětatřiceti lety, 25. prosince 1977

Dneškem uplynulo přesně patnáct let ode dne, kdy byla v neděli 30. listopadu 1997 odvysílána epizoda The Post-Modern Prometheus, která jako jedna z mála v seriálu Akta X má právo pyšnit se označením kultovní. Duchovní otec seriálu Chris Carter ji napsal a natočil jako černobílou pohádku o tom, že nic není černobílé. Vzdal tak hold slavnému příběhu o doktoru Frankensteinovi, který ve stejnojmenném gotickém románu, jednom z vrcholů romantické literatury z roku 1818 s podtitulem The Modern Prometheus, poprvé zachytila Mary Shelleyová, a jeho historicky prvnímu filmovému zpracování režiséra Jamese Whalea z roku 1931. Jakákoliv podoba tím ale končí – Carter vyslal Muldera se Scullyovou do typického amerického vidlákova, aby tam prožili frankensteinský příběh po svém, tedy tak černohumorně jako to umí jen Akta X (vzpomeňme na příběhy typu Humbug, Bad Blood či Jose Chung's ‚From Outer Space‘, které se této černobílé podívané svým humorem a celkovou náladou podobají asi nejvíce). Samotnou kapitolou je pak hudební závěr s písní Walking in Memphis, který si zamilovali nejen shippers, ale i David Duchovny. Ten o něm hovoří jako o své nejoblíbenější závěrečné scéně z celého seriálu. Nedivím se ničemu a dodávám, že i taková Existence z konce osmé řady může nad uvolněností a nenuceností této scény tak akorát rudnout závistí. Chcete si připomenout výročí některých dalších významných epizod? Tady jsou: Pilot, The Blessing Way, Clyde Bruckman's Final Repose, Wetwired, Leonard Betts, Requiem, Within, Via Negativa či DeadAlive.

Dnes odpoledne mi ztěžklo srdce, když jsem se dozvěděl, že odešel jeden ze tří seriálových hrdinů, které jsem v životě skutečně miloval. Pan Larry Hagman, představitel vpravdě nesmrtelného J. R. Ewinga z velekultovní soap opery Dallas byl bojovník každým coulem. Nejen ve své životní roli ďábelského ropného magnáta a věčného sukničkáře, ale i v životě čistě civilním, kde jakožto celoživotní pijan po desítky let bojoval s transplantacemi a zákeřnými chorobami jícnu a jater. Rakovina ho nakonec dostihla, symbolicky právě v dallaské nemocnici, ale nevzala si s sebou ďábla, jak by mohlo být patrné z jeho seriálových vystoupení a bulvárních článků, nýbrž slušného a na rozdíl od svého alter ega mimořádně liberálního muže, který víc jak padesát let zůstal věrný jediné ženě – Maj, jíž si vzal v roce 1954. Odchod texaského rodáka bolí ještě z jednoho důvodu – letos se Dallas po dvaceti letech od svého ukončení vrátil na obrazovky v nových epizodách a vrátil se ve vskutku vynikající formě. Když toto léto Larry Hagman natáčel nové epizody a dozvěděl se, že u něj znovu propukla rakovina, ani na okamžik neuvažoval, že by kvůli takové drobnosti měl s prací na svém vytouženém seriálovém dítku přestat. Teď, když nejvášnivější srdce celé show přestalo bít, to bude mít právě vznikající druhá řada zatraceně těžké.

V úctyhodném věku pětadevadesáti let zemřel v pátek ráno americký herec Robert G. Armstrong, kterého znají fanoušci seriálu Millennium. Charakterní herec původem z americké Alabamy se narodil 7. dubna 1917, jeho přítelem a spolužákem ve škole byl Andy Griffith, nedávno zesnulý představitel televizního Mattlocka. Během své padesátileté herecké kariéry natočil řadu westernů, objevil se rovněž ve známých thrillerech Predator a Children of the Corn. V mysteriózním televizním klenotu Chrise Cartera ztvárnil pan Armstrong postavu bezejmenného muže, který byl vůdcem skupiny Millennium. Ta byla obdobou nám lépe známého Syndikátu ze seriálu Akta X. Frank Black se s ním poprvé setkal v epizodě Beware of the Dog ze začátku druhé série, ve které tento tajemný muž začal Blackovi odkrývat podstatu zla. Později se objevil v epizodách Owls a  Roosters.

Americká televizní společnost Fox Broadcasting Company nám ke svému pětadvacátému výročí nadělila pěkný dárek. V pořadu FOX 25th Anniversary Special byly připomenuty nejvýznamnější show, které se na obrazovkách této americké televize objevily. Krom seriálu Akta X, který stanice FOX vysílala od 10. září 1993 do 19. května 2002, byly připomenuty další klasiky jako Ally McBeal, Beverly Hills 90210 a Married With Children. Vedle promítnutí slavných scén z našeho oblíbeného seriálu promluvili jeho tvůrce Chris Carter, a představitelé hlavních rolí David Duchovny a Gillian Andersonová. Po kliknutí na náhled níže si můžete prohlédnout několikaminutovou pasáž, která byla věnována našemu seriálu.

Známá slova velkého římského řečníka Marca Tullia Cicera lze stejně dobře aplikovat pro naši vlastní vášeň k seriálu Akta X. Ať už si to přiznáváme částečně, nebo naplno, Mulder a Scullyová patří minulosti, jejich kancelář ve sklepeních budovy FBI už zapadla prachem a manželé Van de Kampovi pomalu chystají svého adoptovaného syna Williama na střední. Je tedy naší povinností si celý seriálový vesmír pravidelně připomínat, protože – jak jsme si už zvykli – tvůrci nám při udržování Akt X naživu příliš nepomáhají. Jaké štěstí, že existuje alespoň těch několik málo (létajícími talíři) osvícených hlav, které se v poslední době zasloužily o vysílání seriálu na českých a slovenských obrazovkách. Pozadu nezůstane ani náš web; americká televize nedávno odvysílala dokument, ve kterém se seriálu Akta X dostalo zasloužené pozornosti. Kochat se můžete zatím jen náhledy na řádcích níže. K tomu přibudou recenze dvou klasických epizod, z nichž jedna je zčásti mytologická a druhá samostatná. Jen stěží byste našli rozdílnější epizody, obě však spojuje jejich mimořádný význam v kontextu celého seriálu, v každé byla navíc představena nezapomenutelná postava. A žádné z nich jsme se doposud téměř nevěnovali. Vše napravíme.

Před dvaceti lety, konkrétně 7. března 1992, se Mulder a Scullyová vydali do oregonského městečka Bellefleur, aby tam vyšetřili první společný případ. Autor námětu Chris Carter se při psaní scénáře inspiroval svým rodištěm, které se nachází v kalifornském městě Bellflower. Natáčení pilotní epizody ve skutečnosti ale probíhalo v okolí kanadského Vancouveru v průběhu čtrnácti březnových dnů roku 1993. Rozpočet se vyšplhal ke dvěma milionům amerických dolarů. Akta X už ve své pilotní epizodě slibovala unikátní mix mysteriózních sérií The Twilight Zone a The Night Stalker s příchutí proslulých thrillerů typu The Silence of the Lambs, což u zástupců televize naštěstí nezůstalo bez odezvy. Hned poté, co v květnu 1993 viděli pilotní film, dali seriálu zelenou a Carterovi možnost natočit první sadu epizod, které už v září toho roku odstartovaly to, co dodnes uctíváme.

Fotospeciály: Pilot | Zákulisí prvních sérií | Basket | Líbání | Loučení | Úsměvy | Náckové | Mimozemšťané | Vánoční Doggett | Kim Manners | Osamělí střelci | Jose Chung | Pusher | Monday | All Things | Patience | Existence | Improbable | První film | Druhý film

Je to tak, právě uplynulo patnáct let ode dne, kdy byla v neděli 26. ledna 1997 odvysílána epizoda Leonard Betts. Příběh záhadného mutanta, jež se v evoluci dostal o krůček dál, než běžní lidé, díky čemuž byl schopen unikátní regenerace, se stal jedním z nejpamátnějších v celé historii seriálu. Především pak v Aktech X není epizody, kterou by v premiérovém týdnu sledovalo více lidí, než právě Leonarda Bettse. Částečně díky finále amerického Super Bowlu, jež proběhlo těsně před vysíláním epizody, se sledovanost vyšplhala na abnormálních 29 milionů diváků. Bezhlavý sympaťák, který se plným právem dostavil na halloweenský sraz těch nejlepších zrůd, se zrodil v hlavách scénáristů Vince Gilligana, Franka Spotnitze a Johna Shibana. Události z této epizody, v jejímž závěru si Scullyová uvědomila, že s ní není něco tak úplně v pořádku, tři zmínění pánové chytře přenesli do hned následujícího mytologického dílu, slavné Memento Mori, kde agentka oznamuje Mulderovi, že trpí nádorem na mozku. Člověka jen nádherně mrazí v zádech, když na tu dobu vzpomíná. Teď už jen nasednout do stroje času a vrátit se patnáct let zpět…

Muž ušlechtilého vzhledu a jednání, věčný gentleman. To byl John Neville, anglický herec, který v Aktech X ztvárnil Muže s pěstěnýma rukama, jednu z nejúžasnějších mytologických postav. Na svět přišel 2. května 1925 v Londýně a v mládí studoval na chlapecké škole v Chiswick County. Po své službě u britského královského námořnictva se přihlásil na divadelní školu Royal Academy of Dramatic Art. Během svého života obdržel Řád britského impéria a Řád Kanady. Pan Neville po sobě zanechal manželku Caroline, se kterou byl ženat neuvěřitelných dvaašedesát let, šest dětí, tři syny a tři dcery, a šest vnoučat. Zemřel 19. listopadu 2011 po nerovném boji s Alzheimerovou chorobou. Bylo mu 86 let. Více o jeho charismatické postavě si můžete přečíst zde, obrazovou vzpomínku naleznete zde. Prohlédněte si rovněž ohlédnutí za životem a kariérou tohoto jedinečného muže. Prestižní deník The New York Times před pár dny zveřejnil nekrolog, ve kterém naleznete rovněž fotografie z hercových divadelních představení. Rozhodně si ale nenechte ujít znamenité a vtipné interview, které vzniklo před pár lety. Je to poslední rozhovor s panem Nevillem.