Kult X

JEDNOTLIVÉ SÉRIE SERIÁLU AKTA X
1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11.

Nejlepší epizody

Revival seriálu Akta X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

xfiles-seasons.png

6. Bad Blood (5. série, 12. epizoda) režie Cliff Bole | scénář Vince Gilligan | poprvé uvedena 22. února 1998

Bad Blood je naprosté zjevení. S velkým přehledem se jedná o nejvtipnější epizodu Akt X. Zároveň je to zřejmě jediná epizoda v seriálu, kterou můžeme označit za plnohodnotnou parodii klasických Akt X. Tam, kde War of Coprophages a Small Potatoes jsou „jen“ bláznivými komediemi, jejichž děj však nijak nevybočuje z mantinelů běžného vyšetřování Akt X, prezentuje Bad Blood zcela nový koncept, který vše, co dosud známe, obrací totálně vzhůru nohama.

kultx22-bad-blood-001.png

Mulder a Scullyová mají průser, a to takový, že ani součet všech Mulderových průserů za celé roky nepostihne rozsah průserovosti aktuální situace. Při vyšetřování případu údajného vampirismu v jednom texaském zapadákově totiž Mulder kolíkem do srdce zabije mladíka, o němž je přesvědčen, že je upírem. Když dotyčnému později Scullyová z úst vytáhne falešné tesáky, následuje žaloba teenagerovy rodiny na FBI, požadující odškodnění ve výši půl miliardy dolarů. Mulder a Scullyová nutně musejí jednat, a proto zasedají k válečné poradě přímo v kanceláři Akt X, aby dali dohromady takovou verzi, která každému z nich nezajistí teplé (dle Mulderových obav až příliš teplé) místečko v kriminále.

kultx22-bad-blood-011.png kultx22-bad-blood-012.png kultx22-bad-blood-004.png kultx22-bad-blood-005.png kultx22-bad-blood-008.png kultx22-bad-blood-007.png

Jak však ke vzájemné nelibosti zjišťují, verze příběhu každého z nich se diametrálně odlišují. Zatímco Scullyové vyprávění zachycuje Muldera jako typického neotesance, který svou kolegyni nenechá ani promluvit, pouze ji zasype svými bláznivými teoriemi, aby ji jen postavil před hotovou věc (ve formě letenky do Texasu) a následně ji po celou dobu jen hulvátsky úkoloval, Mulderova verze ukazuje věčně věků otrávenou Scullyovou, která nadává kudy chodí a svému po všech stránkách dobrosrdečnému parťákovi není ani v nejmenším oporou. Obě verze příběhu nejenže zdárně parodují všechny stereotypní atributy vyšetřování Akt X, především dávají představitelům hlavních hrdinů příležitost zářit. A ti skutečně září. Duchovny i Andersonová předvádějí jedny ze svých nejlepších hereckých výkonů, a to nejen v kategorii komediální, ale v rámci celého seriálu. O tom, jak dobrý je pak Luke Wilson ve vedlejší roli šerifa Hartwella, nejlépe referuje skutečnost, že se představitelům obou hlavních rolí s přehledem vyrovnává.

Scénárista Vince Gilligan dokazuje, že je vskutku všestranným autorem. Napsat jedny z nejmrazivějších thrillerů Akt X, jako jsou Pusher ze třetí a Paper Hearts ze čtvrté série, aby o rok později napsal nejlepší komedii seriálu, to už vyžaduje kumšt. Pokud bych měl z celého seriálu vybrat pět nejlepších scénářů samostatně stojících epizod, Bad Blood by zaručeně nechyběla. V recenzi jsem svého času napsal, že Bad Blood je nezapomenutelnými scénami naplněna doslova k prasknutí a vyjmenovávat každou z nich by vydalo na kompletní obsah epizody. Dodnes si za tím stojím. Tolik Mulderových hlášek, tolik Scullyové ksichtíků, tolik obhroublých výměn v dialozích mezi oběma našimi agenty, tolik skvělé zábavy v sobě nemá obsažena žádná jiná epizoda z Akt X. Bad Blood je proto dodnes mnohými fandovskými anketami právem hodnocena jako nejlepší epizoda celého seriálu.

xfiles-seasons.png

7. Field Trip (6. série, 21. epizoda) režie Kim Manners | scénář Frank Spotnitz, John Shiban & Vince Gilligan | poprvé uvedena 9. května 1999

Field Trip je nejparanoidnější epizoda Akt X. Výlet Muldera a Scullyové do hor Severní Karolíny, známých zvýšeným výskytem létajících světel, má atmosféru, která by se dala krájet. Je to další z řady případů à la Darkness Falls, při jejichž vyšetřování se agenti dostávají mimo civilizaci, kde jim brzo začne docházet jídlo, voda, munice, vzduch nebo prostě jen zdravý rozum (případně všechno dohromady). Field Trip jde ale ještě dál a mistrovským způsobem si pohrává nejen s tématy paranoii, ale i alternativních realit, bizarních halucinací a strašidelných snových představ.

kultx22-field-trip-000.png

U zrodu epizody stála trojice velkých mozků seriálu Akta X. Hrubé obrysy příběhu načrtl Frank Spotnitz, se scénářem pak vydatně pomohli John Shiban a Vince Gilligan. Jméno prvního zmíněného je důležité, jelikož Spotnitz autorem epizod Detour a Via Negativa, jejichž výpravnost na jedné straně a tuhá atmosféra na straně druhé se ve Field Trip bravurně střetávají. Agenti totiž v nepřístupné horské oblasti narazí na neznámý typ houbového organismu, jehož spóry jsou schopny zásadně ovlivnit lidské vnímání. Mulder se Scullyovou, aniž o tom vědí, se dostávají pod vliv těchto spór a postupně ztrácejí přehled o tom, co je skutečnost a co jen falešná vize, kterou jim do hlavy projektuje jejich vlastní představivost. Po celou dobu jsou přitom jejich těla pohřbena pod zemí, kde jsou organismem pomalu rozkládána a stravována.

kultx22-field-trip-001.png kultx22-field-trip-002.png kultx22-field-trip-003.png kultx22-field-trip-004.png kultx22-field-trip-005.png kultx22-field-trip-006.png

Epizoda triumfuje v technických kategoriích. Jakkoliv je však výpravně a vizuálně velmi silná, možná ještě mocnější je zvuková, potažmo hudební složka. Mark Snow znovu dokazuje svoje mistrovství, když se mu daří vytvářet hudební motivy, které se divákovi neodbytně dostávají pod kůži. V některých scénách, kdy je Mulder pronásledován jeskyní nebo kdy si agenti uvědomují, že se jim vlastně nikdy nepodařilo ze spárů halucinogenní houby uniknout, ve vás hudba budí pocit, že vám někdo zapichuje špendlíky pod nehty. Stejně jako všechny epizody, v nichž skutečnost střídá sen a naopak, je zcela esenciální zručná režie, která neprozradí příliš, ale zároveň dovedně (tedy nenápadně) rozliší jednotlivé reality. Režisérem epizody je zkušený Kim Manners, takže jen těžko mohli tvůrci šlápnout vedle.

kultx22-field-trip-007.png kultx22-field-trip-008.png kultx22-field-trip-009.png kultx22-field-trip-010.png kultx22-field-trip-011.png kultx22-field-trip-012.png

Podobně jako předcházející epizoda v tomto žebříčku, How the Ghosts Stole Christmas, je i Field Trip obtížné popisovat slovy. Jedná se o jeden z nejsugestiv­nějších audiovizuálních výletů do pochroumaných myslí našich agentů, a jako takový jej musíte zažít na vlastní kůži. Tato epizoda je konečně tou folie à deux, na kterou jsme celý seriál čekali. Toto „šílenství ve dvou“ se ukáže zvláště ve scénách, které zachycují sdílenou halucinaci Muldera a Scullyové. Field Trip proto není jen výletem do krásné přírody, je také výletem do podvědomí našich agentů, do jejich nejčernějších nočních můr, kde se teprve ukáže, jak si na tom se vzájemnou důvěrou skutečně stojí.

xfiles-seasons.png

8. How the Ghosts Stole Christmas (6. série, 8. epizoda) režie Chris Carter | scénář Chris Carter | poprvé uvedena 13. prosinec 1998

Vánoce v roce 1917, v době nejhlubšího zoufalství. Američtí vojáci umírají ve válkou zpustošené Evropě, zatímco na americkém kontinentě zabíjí zákeřný virus chřipky mladé i staré. Tragédie se dotýká každého domu a beznaděj se pomalu vkrádá do duší všech lidí. Na celém světě zavládá zoufalství. Ale tragédii dvou milenců, žijících v marylandském Larkspur Lane, nezpůsobí ani válka, ani mor, ani vojáci, ani bombardéry; přivodí si svou smrt vlastní rukou. Hnáni strachem z odloučení uzavírají mileneckou smlouvu, aby spolu mohli zůstat navždy a nestrávili jediné Vánoce jeden bez druhého.“ Mulder a Scullyová se nyní vydávají na místo jejich tragédie, aby zde čelili možná nejmocnějšímu protivníkovi, s nímž kdy měli tu čest – vlastní osamělosti.

kultx22-how-the-ghosts-stole-christmas-000.png

Vánoční svátky, strašidelný dům, duchové. Scénárista a režisér epizody Chris Carter sebral osvědčené ingredience a vyslal Muldera se Scullyovou na Štědrý večer do opuštěného domu „kdesi v Marylandu“, aby vyšetřili okolnosti sebevraždy, kterou na tomto místě měli spáchat dva mladí milenci před osmdesáti lety. I přesto (nebo možná právě proto), že se takřka celá epizoda odehrává pouze v potemnělých kulisách gotického panství, se jedná o výpravný skvost. Hudba Marka Snowa, který se nechal inspirovat klasickými vánočními symfoniemi Josepha Haydna, celé dění bravurně podkresluje a dopomáhá tomu, že vánoční Duchové a předcházející (rovněž Carterův) postmoderní Prometheus jsou podáni s tak odzbrojující atmosférou, že jen těžko nacházejí srovnání s čímkoliv dalším v Aktech X. Stojí za zmínku, že tvůrci si pohrávali s myšlenkou, že by se dějištěm příběhu mohl stát byt agentky Scullyové, což je varianta jistě zajímavá, ale buďme rádi, že ne vítězná. Na každý pád je výsledkem nejkomornější epizoda Akt X.

kultx22-how-the-ghosts-stole-christmas-001.png kultx22-how-the-ghosts-stole-christmas-002.png kultx22-how-the-ghosts-stole-christmas-003.png kultx22-how-the-ghosts-stole-christmas-004.png kultx22-how-the-ghosts-stole-christmas-005.png kultx22-how-the-ghosts-stole-christmas-006.png

Mocná audiovizuální složka je však pouhou dekorací pro mimořádně silný scénář, který nám dává nahlédnout pod pokličku nejniternějších obav a tužeb obou našich agentů. Zde si Carter bere na pomoc dvojici sympatických duchů Maurice a Lydie, ztvárněných vynikajícími americkými herci Edem Asnerem (ročník 1929) a Lily Tomlinovou (1939). Nezapomenutelná je zvláště psychoanalytická sonda, kterou Maurice uštědří Mulderovi, když jej popíše jako narcistického egocentrického pokrytce, ohánějícího se zbraní v cizích domech, ohrožujícího všechny kolem sebe a ženoucího se za svými paramasturbačními bludy. Vcelku výstižné, že?

kultx22-how-the-ghosts-stole-christmas-007.png kultx22-how-the-ghosts-stole-christmas-008.png kultx22-how-the-ghosts-stole-christmas-009.png kultx22-how-the-ghosts-stole-christmas-010.png kultx22-how-the-ghosts-stole-christmas-011.png kultx22-how-the-ghosts-stole-christmas-012.png

Je úkolem nanejvýš nelehkým představovat tuto epizodu komukoliv, kdo ji neviděl. Stejně jako každé velké dobrodružství, které se odehrává zvláště v našich srdcích, i toto se musí zažít na vlastní kůži. How the Ghosts Stole Christmas je příběhem, který otevírá hluboká existenciální témata. Je to příběh, který o Mulderovi, Scullyové a jejich vztahu, o jejich vzájemné důvěře i dosud nevyslovené lásce řekne víc, než všechny ostatní epizody dohromady. Je to příběh smutný i krásný, hořký i sladký, přesně takový, jaké umí být samy Vánoce.

xfiles-seasons.png

9. The Post-Modern Prometheus (5. série, 6. epizoda) režie Chris Carter | scénář Chris Carter | poprvé uvedena 30. listopadu 1997

Hledáte-li epizodu Akt X, která si nejvíce ze všech zaslouží přízvisko „speciální“, pak nemusíte dál, našli jste ji. Chris Carter, režisér i scénárista The Post-Modern Prometheus, touto epizodou obohatil svůj seriál klasickým příběhem o doktoru Frankensteinovi, který fascinuje západní publikum už od roku 1818, kdy jej na světlo světa přivedla anglická romantička Mary Shelleyová. Carter vytvořil audiovizuální skvost, když své dílo oblékl do černobílého hávu a ozvučil jej kultovními kousky z diskografie folkrockové legendy Cher. Výsledkem je nejkouzelnější příběh z Akt X.

kultx22-the-postmodern-prometheus-012.png

Stejně jako jiná „zrůdná“ epizoda, Leonard Betts, i Carter vyvažuje strach humorem, humor slzami a nakonec zase děsem, což je koneckonců osvědčená taktika mnoha jiných tvůrců Akt X. Komplikovanější postavení The Post-Modern Prometheus spočívá nicméně ve skutečnosti, že, ačkoliv je jeho poselství všeobecné, mnoho drobných narážek a kulturních odkazů je mířeno výhradně na americké publikum. To však není zásadní vadou natolik velkou, že by ji nenapravilo pár návštěv tety Wikipedie. Většina těchto drobností, včetně Mulderových hlášek a Scullyové nevěřícných výrazů, však nakonec zanikne ve velmi mocném audiovizuálním koncertu, který nahrává špičkové atmosféře. Výborný je už jen titulní nápad koncipovat celý příběh jako komiksovou zápletku, stejně tak nezklamou vidlácké prvky, jimž vévodí zvláště Izzy Berkowitzkamarády, intelektuální to výkvět města (a když jsme u města, samozřejmě nemůže chybět oblíbená kratochvíle všech zapadákovů, lynč). Závěrečný taneček Muldera a Scullyové pak patří mezi jeden ze splněných snů shippers komunity, do níž se přidal též David Duchovny, který jej označil za nejlepší závěrečnou scénu Akt X (a teď si představte, že v původní verzi scénáře se Mulder a Scullyová měli pouze držet za ruce).

kultx22-the-postmodern-prometheus-001.png kultx22-the-postmodern-prometheus-002.png kultx22-the-postmodern-prometheus-003.png kultx22-the-postmodern-prometheus-004.png kultx22-the-postmodern-prometheus-018.png kultx22-the-postmodern-prometheus-005.png kultx22-the-postmodern-prometheus-010-small.png kultx22-the-postmodern-prometheus-006.png

Pohádky jsou důležité dnes, stejně jako v minulosti. Tam, kde před lety nastavovaly zrcadlo celospolečenské totalitě a institucionali­zované lži, dnes dělají stejnou „službu“ vyumělkované komerci a lacinému marketingu. Oba světy jsou postiženy stejnými neduhy, nade všemi z nichž ční přetvářka a povrchnost. Ať už soudíte lidi podle prostředí, z něhož vzešli, nebo oblečení, které nosí, první obětí takového přístupu je vždy pestrost našich životů. (Post)moderní variace klasického příběhu Mary Shelleyové v tomto testu obstála na jedničku a znovu tak potvrdila odvěkou pravdu, že zrůdy poznáme podle činů, nikoliv vzhledu.

xfiles-seasons.png

10. Via Negativa (8. série, 7. epizoda) režie Tony Wharmby | scénář Frank Spotnitz | poprvé uvedena 17. prosince 2000

V období mezi sedmou a osmou sérií, zasaženém především odchodem Davida Duchovnyho z pozice hlavní herecké hvězdy seriálu, odepisoval Akta X takřka celý televizní svět. A přitom to bylo právě toto období, kdy vznikly ty nejstrašidelnější příběhy, které svou ponurostí položí na záda i ty nejzdařilejší thrillery druhé či čtvrté série. Netopýří zrůda z Patience, pouštní sekta uctívající parazitujícího červa z Roadrunners či beznohý fakír pochutnávající si na lidských vnitřnostech z epizody Badlaa – ti všichni se ovšem mohou jít do chladného hrobu zahrabat před snovou hrůzou, kterou cestou do temnoty prostřednictvím nebohého Johna Doggetta absolvují diváci jedné z nejhororovějších epizod vůbec. Via Negativa tak zcela zaslouženě otevírá první desítku nejlepších epizod seriálu Akta X.

kultx22-via-negativa-000.png

Je poněkud paradoxní, že epizoda, v níž se Scullyová objeví zhruba na pět minut a Mulder absentuje zcela, patří mezi nejlepší z Akt X. John Doggett, který je na Aktech X teprve krátce, si tentokrát musí vystačit se společností náměstka ředitele FBI Waltera Skinnera, který se mu nakrátko stane parťákem. Společně vyšetřují hromadnou sebevraždu (vzhledem k okolnostem spíše vraždu) členů sekty, z nichž každý zemřel po dobře mířeném zásahu sekerou přímo mezi oči. Agenti brzy zjišťují, že Anthony Tipet, vůdce zmíněného kultu, je nejspíš schopen vstupovat do snů svých obětí, ve kterých vraždí, což vede k tomu, že na místech činu nezanechává ani ty nejmenší stopy. Postava Johna Doggetta, ztvárněná Robertem Patrickem, je v osmé sérii koncipována jako skeptik, čímž v této pozici nahrazuje agentku Scullyovou (ta vstupuje do Mulderovy, okolnostmi tak trochu vynucené pozice věřícího). Via Negativa je tak svého druhu paranormálním očistcem pro jindy hrdého pochybovače Doggetta.

kultx22-via-negativa-001.png kultx22-via-negativa-002.png kultx22-via-negativa-003.png kultx22-via-negativa-004.png kultx22-via-negativa-007.png kultx22-via-negativa-008.png

Via Negativa triumfuje po stránce atmosféry. Dokonce i v osmé sérii, která je obecně považována za nejtemnější období Akt X, vyniká svou zlovolností. Všechny další příběhy typu Grotesque či Elegy jsou klasické thrillery, které se v různých obdobách objevovaly ve všech sériích (snad jen s výjimkou parodické šestky a rozjařené sedmičky). Snové sekvence, při kterých Doggett prochází potemnělými a liduprázdnými chodbami FBI, nepochybně patří mezi to nejdepresivnější, co se v seriálu kdy objevilo. Dodnes jen těžko z hlavy vyháním moment, kdy si Doggett potěžká hlavu agentky Scullyové, nebo závěrečnou scénu, při níž Doggett se sekerou v ruce navštíví byt své partnerky. Via Negativa má tak tuhou atmosféru, až má divák tendenci odpustit jí, že po příběhové stránce zas tak silná není (na druhou stranu podobný „nešvar“, a sice upřednostnění atmosféry před zápletkou, mají i klasiky Our Town, Home či Folie a Deux).

Krom toho Via Negativa zaujme zvýšeným, skoro až mytologickým výskytem nám dobře známých lokací. Epizoda se odehrává u Doggetta i Scullyové doma, v Mulderově i Skinnerově kanceláři, tak i v pracovně zástupce ředitele Kershe. Dokumentuje rovněž úplně první setkání Osamělých střelců s agentem Doggettem.

kultx22-via-negativa-005.png kultx22-via-negativa-006.png kultx22-via-negativa-009.png kultx22-via-negativa-010.png kultx22-via-negativa-011.png kultx22-via-negativa-012.png

Via Negativa se svými bizarními sekvencemi, násilnými obrazy a pořádnou dávkou paranoii tvoří to nejlepší ze zlatého fondu Akt X. Epizoda tu dnes nezastupuje jen sama sebe, zastupuje celou osmou sezónu, bravurní období plné surového hororu, tíživého dusna a všudypřítomné beznaděje, které se nám neodvratně vrylo do paměti a vzdor všem protivenstvím se stalo jedním z nejlepších období seriálu Akta X.

xfiles-seasons.png

11. Grotesque (3. série, 14. epizoda) režie Kim Manners | scénář Howard Gordon | poprvé uvedena 2. února 1996

Groteska je nejlepší epizoda, kterou nikdo neviděl. Tímto způsobem bychom mohli v jedné větě shrnout osud, který tuto epizodu potkal. Vzdor tomu, že Grotesque je jen vzácně zařazována mezi nejoblíbenější epizody, se jedná o brilantní thriller, který svou ponurostí nachází srovnání jen s těmi největšími klenoty v seriálu. Epizoda vyniká zvláště mocným vizuálním zpracováním, které posloužilo Davidu Duchovnymu, aby na pozadí vší té beznaděje rozehrál jeden z nejlepších výkonů své kariéry. Grotesque se stala vůbec první epizodou seriálu, ve které Mulderovi regulérně hráblo, což je zajímavé prvenství, zároveň však něco, z čehož se následně stane taková malá tradice.

kultx22-grotesque-001.png

Grotesque svým tématem monster v nás (po vzoru Stokerova Drákuly a Shelleyové Frankensteina) připomíná gotický horor, což je příhodné, protože chrliče, které v této epizodě sehrávají svoji zlovolnou roli, jsou charakteristickým prvkem architektury právě období gotiky. Tematicky pak Grotesque čerpá z ponuré nietzscheovské filosofie, potažmo klasických hororových námětů, které nás varují, že „když dlouho nahlížíme do propasti, nahlédne propast do nás“. Stejně jako ve všech ostatních případech, které jako by Grotesce z oka vypadly (Paper Hearts, Folie à Deux, Field Trip), i tentokrát do propasti nahlédne (a na samé její dno dopadne) Mulder. Právě scény, ve kterých agent ztrácí zdravý rozum, jsou nejsilnější. V této souvislosti je – vedle Duchovnyho hereckého umu – třeba pochválit zanícení scénáristy Howarda Gordona, který se rozhodl v maximální možné míře oprostit od paranormálních jevů a fiktivních démonů, aby prozkoumal démony, kteří jsou každému z nás rovnocenně blízcí – démony vlastního vědomí, projevující se obsedantními poruchami, rozdvojenými osobnostmi, paranoidními představami, zkrátka psychózami i běsy všech možných hloubek a rozměrů.

kultx22-grotesque-002.png kultx22-grotesque-003.png kultx22-grotesque-004.png kultx22-grotesque-005.png kultx22-grotesque-006.png kultx22-grotesque-007.png

Ze závěrečných slov agenta Muldera mě mrazí pokaždé, když je slyším. Pro jejich naléhavost, jejich pravdivost, i pro to, že agent mluví nejen sám o sobě a posedlostech, které jím celý život zmítají, ale o všech skutečných vyšetřovatelích, kteří do tváří šílenství nahlížejí dnes a denně po celém světě, abychom my všichni ostatní mohli zůstat v bezpečí, třeba jen zdánlivém:

Zmítáme se v temnotě, děláme všechno, co je v našich silách, abychom zvítězili nad zlem, které by jinak zničilo nás. Ale když se povaha člověka stane jeho osudem, není tento zápas jeho volbou, ale posláním. Přesto nás někdy tíha tohoto břemene nechá klopýtnout a prolomí křehkou pevnost našeho vědomí. Zrůdy pak vstoupí dovnitř a my se osamělí díváme do bezedné propasti, do té rozesmáté tváře šílenství.

xfiles-seasons.png

12. Darkness Falls (1. série, 20. epizoda) režie Joe Napolitano | scénář Chris Carter | poprvé uvedena 15. dubna 1994

Zde je jakékoliv představování zbytečné. Darkness Falls je kultovní epizoda, kterou si pamatují i lidé, kteří Akta X nikdy aktivně nesledovali. Kdykoliv se svátečního diváka zeptáte, co si ze seriálu vybavuje, dočkáte se odpovědi ve stylu „takový ty svítící mušky a pak ten magor, co žral ty játra“. Právě světélkující, hladový a zdánlivě nezahubitelný hmyz je hlavním protivníkem, kterému Mulder a Scullyová budou muset čelit při vyšetřování záhadného zmizení skupiny zkušených dřevorubců v lesích u kanadských hranic. Tedy, protivníkem až zprostředkovaným, protože hlavní part nakonec dostává prachobyčejná tma, díky níž je parazitický organismus schopen hladce napadat své oběti, znehybnit je formou kokonu a tímto způsobem pomalu trávit.

kultx22-darkness-falls-001.png

Darkness Falls tu dnes zastupuje všechny epizody, mapující výlety našich agentů za hranice měst, do neprobádané a obtížně přístupné divočiny, zkrátka mimo civilizaci. Vynikající tituly jako Ice, Firewalker, Død Kalm, Detour, Field Trip a Roadrunners jasně dokazují, že podobný typ Akt X tvůrcům jednoznačně svědčí. Hlavním hrdinou Darkness Falls bychom mohli s jistou nadsázkou označit majestátní deštné lesy amerického státu Washington, nacházející se v severozápadním cípu Spojených států, kam vyšetřování agenty tentokrát přivádí. Herecké výkony v epizodách tohoto ražení ostatně nikdy nehrály prim, na rozdíl od výpravy, technických kategorií a režisérského umu. Jsou to právě lokace arktického výzkumného střediska, útrob vulkánu, Norského moře, kde čas plyne tak trochu jinak, nebo pouštního městečka v Utahu, domova zvrácené červí sekty, které nás tak dokonale pohlcují a vyvolávají v nás klaustrofobické pocity mrazení a nejistoty.

kultx22-darkness-falls-002.png kultx22-darkness-falls-003.png kultx22-darkness-falls-004.png kultx22-darkness-falls-005.png kultx22-darkness-falls-006.png kultx22-darkness-falls-007.png

xfiles-seasons.png

13. Die Hand Die Verletzt (2. série, 14. epizoda) režie Kim Manners | scénář Glen Morgan & James Wong | poprvé uvedena 27. ledna 1995

Subžánr černé komedie není něco, co by Aktům X bylo zcela cizí. Humbug, známý jako první epizoda tohoto typu, zůstává zřejmě nejcharakteris­tičtějším představitelkou tohoto specifického žánrového odklonu od zelených mužíčků a ryzího hororu. Humbug je první však jen zdánlivě, protože mix záhrobního humoru i teroru v sobě skrývá už epizoda, která výlet našich agentů mezi cirkusová monstra o několik týdnů předchází. Klaunů se bojí kdekdo, Die Hand Die Verletzt se proto rozhodla, že systému prokáže jinou velkou službu – naučí děti respektu k učitelskému sbo­ru.

kultx22-die-hand-die-verletzt-022.png

Die Hand Die Verletzt je z těch epizod, které si označení kultovní zaslouží plným právem. V podstatě neexistuje scéna z této epizody, která by se neuhnízdila hluboko v naší paměti – učitelský sbor vzývající ďábla ve školní sborovně, satanské rituály prováděné v hlubokých lesích, žáby padající z nebe, pitva malého selátka, znásilňování dětí ve sklepě idylicky se tvářícího rodinného domku na americkém předměstí, anakonda pomalu polykající a trávící živou lidskou oběť, vyjmuté srdce ve stole paní učitelky Paddockové a samozřejmě Mulderovy kousavé hlášky, které všechno toto veselé dění komentují… jak sami vidíte, tvůrci se tentokrát skutečně vyblbli. A kdo že jsou ti tvůrci? Kdo jiný, než Glen Morgan a James Wong. Od autorů, v jejichž geniálních hlavách se zrodil Eugene Victor Tooms, nás jen těžko může něco překvapit, i tak je Die Hand Die Verletzt přeplněná k prasknutí, a to i na poměry těchto dvou tvůrců.

kultx22-die-hand-die-verletzt-001.png kultx22-die-hand-die-verletzt-002.png kultx22-die-hand-die-verletzt-003.png kultx22-die-hand-die-verletzt-004.png kultx22-die-hand-die-verletzt-005.png kultx22-die-hand-die-verletzt-006.png

Die Hand Die Verletzt přesto umí u srdce zahřát (tedy pokud se to srdce ještě nachází v těle). Zpráva „It's been nice working with you“ („Bylo pěkné s vámi spolupracovat“), kterou paní Paddocková v samém závěru epizody nechává pro Muldera a Scullyovou napsanou na školní tabuli, je poděkováním Morgana a Wonga celému štábu. Oba scénáristé se totiž po této epizodě přesunuli k vlastnímu seriálovému projektu a návrat neplánovali. Die Hand Die Verletzt, která se stala rozlučkou pro dva veterány, byla však premiérovým dílem jiného velikána – Kima Mannerse, budoucího nejplodnějšího režiséra seriálu Akta X.

xfiles-seasons.png

14. Detour (5. série, 4. epizoda) režie Brett Dowler | scénář Frank Spotnitz | poprvé uvedena 23. listopadu 1997

Frank Spotnitz, scénárista epizody Detour, šel na jistotu. Spojení osvědčených principů z Darkness Falls a humorných hlášek àla Quagmire vytvořilo jednu z nejpopulárnějších a nejprohláškova­nějších epizod celého seriálu. Na rozdíl od lochnesky, kterou agenti proháněli koncem třetí série v nehostinné Georgii, jsou hluboké, ještě nehostinější floridské lesy domovem hrůzu nahánějících molích lidí, kteří pro změnu prohánějí Muldera se Scullyovou.

kultx22-detour-000.png

Detour má dva silné momenty, které se táhnou celou epizodou. V prvé řadě to jsou vtipné výměny mezi Mulderem a Scullyovou, které trefně vystihují jejich komplikovaný vztah. Agenti jsou totiž právě na cestě na skupinový seminář, který má utužit jejich komunikační schopnosti. Mulder, který by raději nastoupil do služeb Syndikátu, než aby absolvoval jeden jediný socializační kurz, bere všemi deseti, když se mu cestou naskytne případ, který třeba jen vzdáleně připomíná Akta X. Později, když jsou ztraceni v lese, si však agenti některé tipy z kurzu vyzkouší na vlastní kůži, například když ve snaze dostat se z jeskyně využijí tzv. skupinovou stavbu – jen s tím rozdílem, že místo kancelářských potřeb využijí ke stavbě pomocné věže mrtvá lidská těla. Svoji dávku dostanou i shippers, to když se osamocení agenti (s posledním nábojem ve zbrani) k sobě choulí, aby vyrobili trochu vzájemného tepla. Ke smůle nás všech, shippers i neshippers, však neprojde Mulderův zásadní návrh – že nejvíce tepla vytvoříte, když si nazí ve dvojici vlezete do společného spacáku. I tak se ale jedná o jednu z nejpamátnějších scén celého seriálu.

kultx22-detour-001.png kultx22-detour-002.png kultx22-detour-003.png kultx22-detour-004.png kultx22-detour-005.png kultx22-detour-006.png

Druhým silným momentem jsou samotní molí lidé, vynikající mysteriózní prvek epizody a jedny z nejpůsobivějších příšer, jimž se agenti kdy postavili. Už případ z Akt X z roku 1952 popisuje primitivně vypadající lidi s rudě žhnoucíma očima, kteří jsou schopni dokonale splývat s okolní přírodou, zabíjejí dobytek a terorizují lidi z přilehlých městeček. Zajímavá je i teorie, kterou Mulder zasadí do souvislosti s dávnou kolonizací jihu Spojených států, ale jejímž vyzrazením bych vám službu rozhodně neudělal. Pokud jste epizodu zatím neviděli, spokojte se s tvrzením, že se jedná o Akta X klasická v tom nejlepším smyslu slova, plná jemného humoru a štiplavých poznámek, ale napínavá takřka od první minuty až po poslední útok jedněch z nejtajemnějších „záporáků“, které nám seriál kdy představil.

xfiles-seasons.png

15. Jose Chung's ‚From Outer Space‘ (3. série, 20. epizoda) režie Rob Bowman | scénář Darin Morgan | poprvé uvedena 12. dubna 1996

Epizoda, kterou pro nás ústy Jose Chunga vypráví Darin Morgan, je prvním velkým experimentem v Aktech X. Vůbec poprvé je opuštěn klasický koncept vyšetřování případu a my s agentkou Scullyovou a řečeným spisovatelem brakové literatury zasedáme v kanceláři Akt X, abychom si vyslechli něco natolik se vymykajícího zavedeným pořádkům, že i samotný režisér epizody a matador mezi tvůrci seriálu Rob Bowman se nechal slyšet, že zápletku pochopil až po patnáctém přečtení scénáře a několikahodinovém rozhovoru s jeho autorem. Není tedy divu, že Chungova epizoda založila v Aktech X vlastní subžánr, který nikdy nezískal oficiální charakteristiku, ale pracovně bychom si jej mohli nazvat jednoduchou zkratkou WTFWT („What The Fuck Was That“).

kultx22-jose-chung-006.png

Jose Chung's ‚From Outer Space‘ nachází v oné (nutno říci záměrné) roztříštěnosti až chaotičnosti, odvíjející se zvláště od postav, které v ní vystupují, svoji největší devizu i základní slabinu. Jakž takž pohromadě to drží jen titulní postava pana Chunga, ztvárněna sympatickým, dnes už bohužel zesnulým kalifornským komikem Charlesem Nelsonem Reillym. Ačkoliv je zápletka jako ztřeštěná zamýšlena samotným autorem, zůstává hlavním důvodem, proč epizoda nedosahuje úrovně podobných speciálů, které přeci jen působí kompaktnějším a tedy lepším dojmem. Tam, kde je The Post-Modern Prometheus lepší pohádkou a Bad Blood lepší groteskou (respektive sérií humorných scének), tam Jose Chung's ‚From Outer Space‘ triumfuje neotřelým humorem a revolučním pojetím. Právě to je důvodem, proč se jedná o jednu z nejrozporuplněji přijímaných epizod seriálu, proč ji někteří nesnáší a někteří – jako třeba Gillian Andersonová – považují za jednu z nejlepších epizod Akt X.

kultx22-jose-chung-003.png kultx22-jose-chung-004.png kultx22-jose-chung-005.png kultx22-jose-chung-002.png

Osobně považuji Chungovu epizodu za jednu z nejoriginál­nějších, jakou jsem kdy v nějakém televizním seriálu viděl. Obdivuji schopnost Darina Morgana formou desítek narážek a odkazů vystihnout americkou popkulturu stejně jako vypozorovat naprosto přesnou povahu charakterů agentů Muldera a Scullyové. Jenom díky tomu je Morgan schopen bravurním způsobem tyto postavy karikovat a parodovat. Vidět je to zvláště na dodnes mimořádně kouzelné závěrečné sekvenci, kdy Jose Chung rozebírá osud svých hrdinů: jak Muldera, „té časované nálože šílenství, jehož hledání ve světě neznáma zdeformovalo jeho psyché natolik, že ani netuší, kolik radosti mu skutečný svět může přinést“, tak Scullyové, která, „ač ušlechtilého ducha a čistého srdce, zredukovala hledání vší té vzrušující pravdy do suchopárného zaměstnání od devíti do pěti“.

Závěrečná pravda – že i když asi nejsme sami v tomto vesmíru, tak na této planetě, na našich vlastních cestách je každý z nás svým zvláštním způsobem dočista sám – je pak ze všech pravd vyřčených v Aktech X nejspíš tou nejpravdivější. Už jen proto tu s námi dnes Jose Chung nemůže nebýt.

xfiles-seasons.png

16. Elegy (4. série, 22. epizoda) režie James Charleston | scénář John Shiban | poprvé uvedena 4. května 1997

Ponurost epizody Elegy dobře ilustruje skutečnost, že se jedná o jeden z nejtemnějších příběhů čtvrté řady, která sama o sobě tvoří zřejmě nejdepresivnější období Akt X devadesátých let. K samotné zápletce možná jedno varování. Když si člověk přečte anotaci o zjevujících se přízracích obětí násilných činů, mohl by získat mylnou představu o tom, že Elegy vypráví duchařský příběh. To sice ano, ale děje se tak až v druhém plánu. V prvé řadě je Elegy o strachu z něčeho mnohem staršího, než jsou přízraky. O strachu z vlastního konce.

kultx22-elegy.png

Epizodou Elegy scénárista Shiban pokračuje v tom, co spolu s autorským týmem ve složení Carter, Spotnitz a Gilligan započal v mytologické epizodě Memento Mori. Následkem odstranění mimozemského čipu z jejího těla onemocněla agentka Scullyová rakovinou, s níž se v následujících epizodách vypořádává. Velmi intenzivním způsobem se tak děje i v epizodě Elegy, kterou si svým bravurním herectvím agentčina představitelka Gillian Andersonová uzmula tak trochu sama pro sebe, a to zvláště ve chvílích, kdy její postava musí bojovat jak se svým tradičním skepticismem, tak s nepopsatelným strachem vůči hrozbě, kterou pro ni její nemoc představuje.

Elegy je mimořádně důležitá epizoda. Závěrečný střet mezi Mulderem a Scullyovou považuji za jeden z fundamentálních okamžiků ve vztahu těchto dvou postav. „Klidně si věř, čemu věřit chceš, Scullyová, ale nesnaž se zatajovat pravdu, protože když to uděláš, tak jsi proti mně. A proti sobě.“ Těmito slovy, stejně jako následným přiznáním, že i on má strach, Mulder dokonale vystihl podstatu vztahu, který oba agenti mají. Vztahu, který je na společně sdíleném citu a sounáležitosti založen ve stejné míře, jako na vzájemné úctě a upřímnosti. Jedno bez druhého nefunguje.

xfiles-seasons.png

17. Folie à Deux (5. série, 19. epizoda) režie Kim Manners | scénář Vince Gilligan | poprvé uvedena 10. května 1998

Epizodou Folie à Deux jako by do Akt X promluvil samotný Alfred Hitchcock. V pozoruhodném, dvojsmyslně podaném příběhu nám Vince Gilligan vypráví o šéfovi call centra, jenž se proměňuje v nelidskou stvůru, která ze svých zaměstnanců vysává život a tím je proměňuje v chodící („čísla vytáčející a smějící se“) zombies. Otylému chlapíkovi všechno vychází do chvíle, kdy se mu do cesty postaví agent Mulder, který žádný život nemá, a tak se mu stává skutečnou výzvou.

kultx22-folie-a-deux.png

Osobně na epizodě obdivuji onu smělost tvůrců, kteří se označení monter of the week rozhodli vytěžit na maximum. Obsazení hmyzí příšery jako hlavního netvora epizody byl krok odvážný, protože stačilo málo a celé by to mohlo působit nechtěně komickým dojmem. Audiovizuální (tentokrát více audiální, než-li vizuální) mistrovství, které předvedli lidé kolem režiséra Kima Mannerse však z Folie à Deux činí přesně to, čím jí scénárista Gilligan zamýšlel v prvé řadě – hrůzu nahánějící podívanou, kdy cítíte husí kůži pokaždé, co se jen obtížně definovatelné monstrum zjeví na obrazovce. I tentokrát však platí, že se vám epizoda musí trefit do nálady (a vkusu), protože pokud nejste naladěni na přesně takovou notu, na kterou Gilligan hraje, nemusí to dopadnout dobře. Pokud jste však fanoušky příjemné paranoii a béčkových hororů let devadesátých, máte vyhráno.

Vedle hutné atmosféry boduje Folie à Deux v drobných momentech, které potěší zvláště všechny shippers, tedy fanoušky vztahu Muldera a Scullyové. Ve chvíli, kdy dojde k tomu, co každý divák Akt X považoval již od prvopočátku za nevyhnutelné, tedy Mulderovo umístění do sanatoria pro duševně choré, zazní jedna z nejslavnějších hlášek seriálu. Když zoufalý agent označí Scullyovou za „jedinou z pěti miliard“, tedy jedinou duši na celém širém světě, která mu kdy skutečně naslouchala a na niž se mohl vždy dokonale spolehnout, je to hudba, u níž se nejeden shipper jistě slastně zasní.

Za ještě silnější moment, který vztah obou agentů vystihuje ještě dokonaleji, považuji úplný závěr. Když má na konci Scullyová potvrdit či vyvrátit verzi agenta Muldera tím, že i ona viděla příšeru, pomůže si agentka právě titulním termínem folie à deux. Jedná se o odborný výraz pro takzvané sdílené šílenství, které popisuje stav, kdy dva lidé sdílejí stejnou formu psychózy, při níž jsou bludy a halucinace z jedné osoby přenášeny na osobu druhou. Řekněte sami, existuje vůbec diagnóza, která by naše dva milované agenty vystihovala lépe?

xfiles-seasons.png

18. Milagro (6. série, 18. epizoda) režie Kim Manners | scénář Chris Carter, John Shiban & Frank Spotnitz | poprvé uvedena 18. dubna 1999

Intimní, smutná. Právě taková je Milagro, epizoda, která završuje šestou sérii, paradoxně to příběhově nejpotrhlejší a finančně nejnákladnější období celého seriálu. Co ztrácí v rozpočtu, to vynahrazuje na scénáři. Carter, Spotnitz a Shiban píší tak trochu sami o sobě – jejich hrdinou je totiž spisovatel na volné noze Phillip Padgett, trpící autorským blokem, z něhož jej trochu překvapivě vysvobodí agentka Scullyová, v níž najde svou novou vzrušující múzu. Co by mohlo vypadat jako milý románek (a zároveň noční můra všech shippers), z toho si vyklube nejnovější případ z Akt X, když agenti zjišťují, že brutální detektivka, kterou Padgett píše a v níž Scullyová hraje hlavní roli, do nejmenších detailů popisuje jimi právě vyšetřovaný případ brutálních vražd.

kultx22-milagro-001-small.png

Pro intenzivně vykreslený vztah Scullyové a Padgetta, který je hlavním tématem epizody, si mnoho diváků nevšimlo jiného, dle mého názoru zajímavějšího vztahu, který vzniká mezi Padgettem a Mulderem. Padgett, stejně jako Mulder, je svého druhu charismatický muž, vášnivě oddaný své práci, dobrovolně kvůli tomu žijící až na okraji společnosti. Mulder, forenzní psycholog, který profiluje sériové vrahy, a Padgett, spisovatel detektivek, který sériové vrahy vytváří. Oba musejí být schopni se do těchto individuí vžít a prožít v jejich kůži určitý čas. O tom, jak moc se to na nich a jejich duševním zdraví podepíše, pojednává nejen tato epizoda, ale vlastně celá Akta X.

Frank Spotnitz přiznává, že scénáristé se při psaní scénářů mají tendenci identifikovat spíše s Mulderem a postavu Scullyové častěji pojímají jako vedlejší. Epizodou Milagro, která je prý koncipována jako milostný dopis Scullyové, to agentce chtěli vynahradit. Gillian Andersonová, ač hraje bravurně, však není tou, kdo si tuto epizodu nakonec ukradl pro sebe. Představitele obou agentů totiž přebíjí podmanivý výkon Johna Hawkese, jehož asketický Romeo zahoří pro Scullyovou tak nevídanou vášní, až se sami přistihnete, doufajíc, že jeho city budou opětovány. Jeho závěrečná oběť, díky níž může dát to, co jemu samotnému bylo odepřeno, ale jen potvrdí, komu srdce agentky Scullyové celou dobu skutečně patří.

xfiles-seasons.png

19. Kill Switch (5. série, 11. epizoda) režie Rob Bowman | scénář William Gibson & Tom Maddox | poprvé uvedena 15. února 1998

Epizodou Kill Switch do Akt X promluvil kyberpunkový žánr ústy svých stvořitelů. Pod scénářem jsou podepsáni William Gibson a Tom Maddox, dva guru tohoto obskurního a podivínského způsobu žití. Sám Gibson je autorem románu Neuromancer, který je pro fanoušky kyberpunku zhruba tím, čím je Bible pro fanoušky Krista. Jakkoliv má dnes počítač doma už opravdu každý, vědecké zkoumání kyberprostoru, umělé inteligence či virtuální reality zůstává nadále jasně minoritní záležitostí, kterou není lehké přiblížit laikovi. Tvůrcům, pro něž je popularizace těchto fenoménů ostatně denním chlebem, se to ale podařilo dokonale.

kultx22-kill-switch.png

Kill Switch přitom neměla na kilobajtech ustláno. Jedná se o nejdražší epizodu Akt X, která vznikla v kanadském Vancouveru, tedy v období prvních pěti sérií (pokořena byla až dílem First Person Shooter, který v sedmé sérii rovněž napsali Gibson a Maddox). Jedno prvenství však epizoda má – natáčení žádného jiného dílu neprobíhalo tak dlouho jako v případě Kill Switch. Na dvaadvacetidenní natáčecí anabázi obzvláště neradostně vzpomíná režisér Rob Bowman, který souběžně s natáčením prováděl dokončovací práce na prvním celovečerním filmu.

Vzdor tomu, že se žánrově nejedná o horor ani thriller (jako spíše o vědeckofantas­tickou černou komedii), má Kill Switch jednu z nejhutnějších atmosfér, jaké pro nás tvůrci Akt X kdy připravili. Zvláště tíživě pak působí „hudba“, která se ve formě elektrického hučení line celým příběhem a zaručeně se vám dostane pod kůži. Dodnes nezapomenutelné jsou scény, které se odehrávají ve virtuální realitě. Právě tyto sekvence, kdy realita našeho světa, často bez vědomí diváka, přechází do reality virtuální, zvládají tvůrci špičkově. Jistě nejsem jediný, komu Mulderovy ohořelé ruce či Scullyové karatistické výpady svého času způsobily doslova šok. Všech typicky gibsonovských témat jako odcizení, paranoia či přenos vědomí do kyberprostoru je zde využito v hojné míře a depresivní vyznění celého příběhu tomu jen odpovídá.

Když na závěr Mulder a Scullyová prohlížejí ohořelé zbytky karavanu, zničeného výbuchem, v němž při jednom z mnoha datových přenosů „zahynula“ hlavní hrdinka, není asi nikdo, kdo by se při jejich slovní výměně minimálně na pár okamžiků nezasnil. „Co když ještě stihla navázat náhradní spojení, třeba přes satelit?“ „Muldere, nechceš mi snad tvrdit, že Esther… že by mohla být naživu?“ „Umělý život může existovat. Možná, že se pomalu vyvíjí všude kolem nás.“ „Elektrony, které se honí v elektrických okruzích? To není život, Muldere.“ „A co jinýho jsou lidi? Elektrický a chemický impulsy, obalený masem a kostma. Ty jsi vědec, ty bys to měla vědět.“

xfiles-seasons.png

20. Monday (6. série, 14. epizoda) režie Kim Manners | scénář Vince Gilligan & John Shiban | poprvé uvedena 28. února 1999

Epizoda Monday je jedním z nejpříznačnějších příběhů šesté série. Toto období je charakteristické pestrostí, hravostí a neotřelostí, s níž tvůrci přistoupili k vyprávění jednotlivých příběhů. Chris Carter v díle Triangle vyslal Muldera do Bermudského trojúhelníku, aby si tam zaboxoval s nacisty, v dvojdíle Dreamland si agent pro změnu vyzkoušel roli zaměstnance Oblasti 51, proslulého to muže v černém, a Arcadia zase představila Muldera se Scullyovou jako spokojený manželský pár, právě nastěhovaný do luxusního sousedství, obývaného podezřelou komunitou. Monday v této tradici, úspěšně nabourávající zavedená pravidla vyprávění předešlých pěti období, vesele pokračuje. A daří se jí to na jedničku.

kultx22-monday.png

Ze všech zmíněných, už tak silných epizod je Monday pravděpodobně nejkomplexnější. Alespoň zčásti se jí daří dodržet tradiční koncept vyšetřování, přestože jej ozvláštňuje řadou nekonvenčních prvků. (Srovnání to ale je, uznávám, nespravedlivé už z podstaty, minimálně Triangle je totiž epizoda tak speciální, že srovnání s čímkoliv jiným snad ani nesnese.) V epizodě Monday scénáristé Vince Gilligan a John Shiban nabízejí osobité zpracování oblíbeného tématu časové smyčky, do které zakleli Muldera se Scullyovou ve vskutku nezáviděníhodném období. Agenti jsou tak nuceni stále znovu a znovu prožívat den, v němž se stanou oběťmi bombového atentátu v městské bance, jako třešničku pak Mulderovi ráno co ráno praskne vodní postel a Scullyová si v pravidelných intervalech užije poctivého seřvání od Skinnera.

Autoři však zdůrazňují, že jejich hlavní inspirací při psaní epizody nebyla slavná (a skvělá) komedie Na Hromnice o den více, nýbrž proslulý televizní thriller The Twilight Zone z přelomu padesátých a šedesátých let. Jedna z jeho epizod, Shadow Play z roku 1961, vypráví příběh na elektrické křeslo odsouzeného muže, jemuž se události posledního dne života opakují stále dokola. Ve svých posledních hodinách se snaží přesvědčit jednotlivé účastníky procesu – soudce, právníky, prokurátory, vězeňské zřízence – že všechno kolem je vlastně jen zlý sen a oni jsou jeho aktéry. Pokud tedy dojde k vykonání rozsudku, pak nejen on, ale všichni přestanou existovat.

Monday obsahuje řadu vtipných narážek. Tak třeba: během jednoho z opakujících se rán se Mulder Scullyové svěřuje, že mu praskla vodní postel. Agentka je překvapena a parťáka se ptá, kdy si ji vůbec pořídil. Ten se zamyslí, ale nedokáže odpovědět, protože si něco takového vůbec nevybavuje. Ani nemůže. Vodní postel totiž Mulderovi pořídil Morris Fletcher, když pobýval v jeho kůži v dvojepizodě Dreamland (jedná se o jednu z never happened episodes). A takových vtípků je tu víc. Tak na co ještě čekáte? Běžte si Monday pustit! A pak Dreamland. A pak začněte celý seriál zase od začátku. Není lepší smyčka, než maratón všech epizod Akt X stále dokola.

xfiles-seasons.png

21. Leonard Betts (4. série, 12. epizoda) režie Kim Manners | scénář Vince Gilligan & Frank Spotnitz & John Shiban | poprvé uvedena 26. ledna 1997

„Ve všech nemocnicích se nějak zpracovává biologický odpad. Tohle zařízení likviduje chirurgické zbytky – amputace, vyřezané nádory, rozemelou se a pak se žhaví, tak vzniknou sterilizované saze, které se používají do silničních výplní.“ Ano, tak i takovéhle chuťovky na vás čekají při sledování epizody Leonard Betts. Příběh o bezhlavém salamandřím chlapíkovi je bez nejmenších pochyb jedním z nejbizarnějších případů, které Mulder se Scullyovou v Aktech X otevřeli.

kultx22-leonard-betts.png

Leonard Betts lehce připomíná slavnou českou pohádku, ovšem ve verzi, kdy pejsek s kočičkou vařili dortík z nádorů. Josefa Čapka tentokrát zastoupili Vince Gilligan, Frank Spotnitz a John Shiban, kteří dali hlavy dohromady a výsledek nabízí všechna negativa i pozitiva od toho očekávatelná. Jednotlivé zápletky případu jsou vynalézavé i potrhlé, příběh obsahuje řadu strašidelných sekvencí i vyloženě odpudivých okamžiků. Naproti tomu Mulder hláškuje tempem prvních sérií a spolu se Scullyovou vytvoří několik nezapomenutelných dialogových výměn. Osobně si nevybavuji, že bychom se u jakékoliv jiné epizody tak často báli jako smáli.

I na zápletce se podepisuje možná až příliš zdivočelá myšlenková syntéza všech tří scénáristů. Základní myšlenka – že si Bettsova životní síla zachovává matrici původního člověka a aby se zachránila, vyvolává rychlý růst buněk, nikoliv však ve formě rakoviny, která právě takovým nekontrolovatelným buněním organismus hubí, ale naopak ve formě komplexní regenerace i té nejsložitější tkáně, třeba hlavy (uf, máte to?) – mi přišla geniální stejně tak jako komukoliv jinému může přijít úplně pitomá. Vědecká stejně jako pavědecká. Nechutně prvoplánová stejně jako nechutně dobrá.

Leonard Betts je potvrzením toho, že čtvrtá série je, taktně řečeno, nejsmělejším obdobím seriálu Akta X. Poté, co v epizodě Home zaživa pohřbili novorozence a rozpoutali nefalšované incestní orgie, a v dílech Unruhe a Sanguinarium vypumpovali mozky několika ženám, připravili si tvůrci ideální půdu pro příchod Leonarda Bettse, který se svým tumorovým jídelníčkem stal ještě větším fajnšmekrem, než jakým byl svého času Eugene Tooms. Bettsova epizoda je tak, jakkoliv se jedná o velmi subjektivní kategorii, s velkou pravděpodobností vůbec nejodpornějším příspěvkem do seriálu Akta X.

xfiles-seasons.png

22. Beyond the Sea (1. série, 12. epizoda) režie David Nutter | scénář Glen Morgan & James Wong | poprvé uvedena 7. ledna 1994

V devítileté historii seriálu se tvůrci vícekrát zaměřili na hlavní hrdiny, jejich osobní životy, vnitřní obavy, všudypřítomné pochyby, úzkosti, strasti a důvěrnosti. Poté, co jsme se hned v úvodu Akt X seznámili se zmizením Mulderovy sestry, impulsem, který zcela ovlivnil agentův osobní i pracovní život, přichází na řadu Scullyová, jejíž osobnost i rodinu blíže přibližuje epizoda Beyond the Sea.

kultx22-beyond-the-sea.png

Ta popisuje setkání našich agentů s Lutherem Lee Boggsem, trestancem odsouzeným k smrti, který tvrdí, že díky svým schopnostem komunikovat s dušemi mrtvých lidí dokáže najít nebezpečného vraha, po němž agenti právě pátrají. Scullyová je po nedávném úmrtí svého otce zmatená natolik, že vůbec poprvé při své práci na Aktech X opouští svůj odolný skepticismus a otevírá se extrémním možnostem, dosud vlastním výhradně Mulderovi. Agentka začne Boggsovi věřit a uvidí v něm jedinou naději, jak se se svým zesnulým tátou naposledy setkat.

Beyond the Sea je v tomhle ohledu pramatkou příběhů typu Elegy ze čtvrté, Milagro ze šesté nebo all things ze sedmé série. Ačkoliv je každá z nich pojata trochu jinak a agentčinu postavu nám přibližuje z rozličných úhlů, všechny spojuje fenomenální herectví Gillian Andersonové, která právě v těchto dílech ukazuje, že je Davidu Duchovnymu více než důstojným hereckým partnerem (stejně jako Scullyová, která rozměrově roste do zdatné konkurence postavě Muldera). To je v případě této epizody o to markantnější, o co mizivější měla tehdy pětadvacetiletá Andersonová zkušenosti. Nutno dodat, že partnerem konkrétně v této epizodě je pak spíše na Oscara nominovanému Bradu Dourifovi, excelujícímu v roli odsouzence Boggse, jehož několikaminutové proslovy jsou pro Scullyovou vpravdě zatěžkávající zkouškou.

Vedle četných fanoušků, mezi něž patří tvůrci seriálu Darin Morgan a Chris Carter, kteří epizodu označují za vůbec nejlepší díl první série, měla Beyond the Sea i své odpůrce. Mezi ně svého času patřilo vedení společnosti Fox, které v prvotním plánu přípravu epizody dokonce zcela zamítlo. Kritika směřovala na přílišné příběhové podobnosti se slavným thrillerem Mlčení jehňátek (The Silence of the Lambs), uvedeným do kin jen o dva roky dříve, v němž excelovali Anthony Hopkins a Jodie Fosterová. Tvůrce seriálu Carter se nicméně nikdy netajil skutečností, že Dana Scullyová nejenže je inspirována agentkou FBI Clarice Starlingovovou, hlavní hrdinkou zmíněného filmu, ale že Mlčení jehňátek bylo jednou z jeho nejsilnějších inspirací při vzniku samotného seriálu Akta X.

Zatím žádné komentáře.

Řekněte nám svůj názor!