Kult X

Deset nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

6. Bad Blood (5. série, 12. epizoda) režie Cliff Bole | scénář Vince Gilligan | poprvé uvedena 22. února 1998

Bad Blood je naprosté zjevení. S velkým přehledem se jedná o nejvtipnější epizodu Akt X. Zároveň je to zřejmě jediná epizoda v seriálu, kterou můžeme označit za plnohodnotnou parodii klasických Akt X. Tam, kde War of Coprophages a Small Potatoes jsou „jen“ bláznivými komediemi, jejichž děj však nijak nevybočuje z mantinelů běžného vyšetřování Akt X, prezentuje Bad Blood zcela nový koncept, který vše, co dosud známe, obrací totálně vzhůru nohama.

Mulder a Scullyová mají průser, a to takový, že ani součet všech Mulderových průserů za celé roky nepostihne rozsah průserovosti aktuální situace. Při vyšetřování případu údajného vampirismu v jednom texaském zapadákově totiž Mulder kolíkem do srdce zabije mladíka, o němž je přesvědčen, že je upírem. Když dotyčnému později Scullyová z úst vytáhne falešné tesáky, následuje žaloba teenagerovy rodiny na FBI, požadující odškodnění ve výši půl miliardy dolarů. Mulder a Scullyová nutně musejí jednat, a proto zasedají k válečné poradě přímo v kanceláři Akt X, aby dali dohromady takovou verzi, která každému z nich nezajistí teplé (dle Mulderových obav až příliš teplé) místečko v kriminále.

Jak však ke vzájemné nelibosti zjišťují, verze příběhu každého z nich se diametrálně odlišují. Zatímco Scullyové vyprávění zachycuje Muldera jako typického neotesance, který svou kolegyni nenechá ani promluvit, pouze ji zasype svými bláznivými teoriemi, aby ji jen postavil před hotovou věc (ve formě letenky do Texasu) a následně ji po celou dobu jen hulvátsky úkoloval, Mulderova verze ukazuje věčně věků otrávenou Scullyovou, která nadává kudy chodí a svému po všech stránkách dobrosrdečnému parťákovi není ani v nejmenším oporou. Obě verze příběhu nejenže zdárně parodují všechny stereotypní atributy vyšetřování Akt X, především dávají představitelům hlavních hrdinů příležitost zářit. A ti skutečně září. Duchovny i Andersonová předvádějí jedny ze svých nejlepších hereckých výkonů, a to nejen v kategorii komediální, ale v rámci celého seriálu. O tom, jak dobrý je pak Luke Wilson ve vedlejší roli šerifa Hartwella, nejlépe referuje skutečnost, že se představitelům obou hlavních rolí s přehledem vyrovnává.

Scénárista Vince Gilligan dokazuje, že je vskutku všestranným autorem. Napsat jedny z nejmrazivějších thrillerů Akt X, jako jsou Pusher ze třetí a Paper Hearts ze čtvrté série, aby o rok později napsal nejlepší komedii seriálu, to už vyžaduje kumšt. Pokud bych měl z celého seriálu vybrat pět nejlepších scénářů samostatně stojících epizod, Bad Blood by zaručeně nechyběla. V recenzi jsem svého času napsal, že Bad Blood je nezapomenutelnými scénami naplněna doslova k prasknutí a vyjmenovávat každou z nich by vydalo na kompletní obsah epizody. Dodnes si za tím stojím. Tolik Mulderových hlášek, tolik Scullyové ksichtíků, tolik obhroublých výměn v dialozích mezi oběma našimi agenty, tolik skvělé zábavy v sobě nemá obsažena žádná jiná epizoda z Akt X. Bad Blood je proto dodnes mnohými fandovskými anketami právem hodnocena jako nejlepší epizoda celého seriálu.

Deset nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

7. Field Trip (6. série, 21. epizoda) režie Kim Manners | scénář Frank Spotnitz, John Shiban & Vince Gilligan | poprvé uvedena 9. května 1999

Field Trip je nejparanoidnější epizoda Akt X. Výlet Muldera a Scullyové do hor Severní Karolíny, známých zvýšeným výskytem létajících světel, má atmosféru, která by se dala krájet. Je to další z řady případů à la Darkness Falls, při jejichž vyšetřování se agenti dostávají mimo civilizaci, kde jim brzo začne docházet jídlo, voda, munice, vzduch nebo prostě jen zdravý rozum (případně všechno dohromady). Field Trip jde ale ještě dál a mistrovským způsobem si pohrává nejen s tématy paranoii, ale i alternativních realit, bizarních halucinací a strašidelných snových představ.

U zrodu epizody stála trojice velkých mozků seriálu Akta X. Hrubé obrysy příběhu načrtl Frank Spotnitz, se scénářem pak vydatně pomohli John Shiban a Vince Gilligan. Jméno prvního zmíněného je důležité, jelikož Spotnitz autorem epizod Detour a Via Negativa, jejichž výpravnost na jedné straně a tuhá atmosféra na straně druhé se ve Field Trip bravurně střetávají. Agenti totiž v nepřístupné horské oblasti narazí na neznámý typ houbového organismu, jehož spóry jsou schopny zásadně ovlivnit lidské vnímání. Mulder se Scullyovou, aniž o tom vědí, se dostávají pod vliv těchto spór a postupně ztrácejí přehled o tom, co je skutečnost a co jen falešná vize, kterou jim do hlavy projektuje jejich vlastní představivost. Po celou dobu jsou přitom jejich těla pohřbena pod zemí, kde jsou organismem pomalu rozkládána a stravována.

Epizoda triumfuje v technických kategoriích. Jakkoliv je však výpravně a vizuálně velmi silná, možná ještě mocnější je zvuková, potažmo hudební složka. Mark Snow znovu dokazuje svoje mistrovství, když se mu daří vytvářet hudební motivy, které se divákovi neodbytně dostávají pod kůži. V některých scénách, kdy je Mulder pronásledován jeskyní nebo kdy si agenti uvědomují, že se jim vlastně nikdy nepodařilo ze spárů halucinogenní houby uniknout, ve vás hudba budí pocit, že vám někdo zapichuje špendlíky pod nehty. Stejně jako všechny epizody, v nichž skutečnost střídá sen a naopak, je zcela esenciální zručná režie, která neprozradí příliš, ale zároveň dovedně (tedy nenápadně) rozliší jednotlivé reality. Režisérem epizody je zkušený Kim Manners, takže jen těžko mohli tvůrci šlápnout vedle.

Podobně jako předcházející epizoda v tomto žebříčku, How the Ghosts Stole Christmas, je i Field Trip obtížné popisovat slovy. Jedná se o jeden z nejsugestiv­nějších audiovizuálních výletů do pochroumaných myslí našich agentů, a jako takový jej musíte zažít na vlastní kůži. Tato epizoda je konečně tou folie à deux, na kterou jsme celý seriál čekali. Toto „šílenství ve dvou“ se ukáže zvláště ve scénách, které zachycují sdílenou halucinaci Muldera a Scullyové. Field Trip proto není jen výletem do krásné přírody, je také výletem do podvědomí našich agentů, do jejich nejčernějších nočních můr, kde se teprve ukáže, jak si na tom se vzájemnou důvěrou skutečně stojí.

Deset nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

8. How the Ghosts Stole Christmas (6. série, 8. epizoda) režie Chris Carter | scénář Chris Carter | poprvé uvedena 13. prosinec 1998

„Vánoce v roce 1917, v době nejhlubšího zoufalství. Američtí vojáci umírají ve válkou zpustošené Evropě, zatímco na americkém kontinentě zabíjí zákeřný virus chřipky mladé i staré. Tragédie se dotýká každého domu a beznaděj se pomalu vkrádá do duší všech lidí. Na celém světě zavládá zoufalství. Ale tragédii dvou milenců, žijících v marylandském Larkspur Lane, nezpůsobí ani válka, ani mor, ani vojáci, ani bombardéry; přivodí si svou smrt vlastní rukou. Hnáni strachem z odloučení uzavírají mileneckou smlouvu, aby spolu mohli zůstat navždy a nestrávili jediné Vánoce jeden bez druhého.“ Mulder a Scullyová se nyní vydávají na místo jejich tragédie, aby zde čelili možná nejmocnějšímu protivníkovi, s nímž kdy měli tu čest – vlastní osamělosti.

Vánoční svátky, strašidelný dům, duchové. Scénárista a režisér epizody Chris Carter sebral osvědčené ingredience a vyslal Muldera se Scullyovou na Štědrý večer do opuštěného domu „kdesi v Marylandu“, aby vyšetřili okolnosti sebevraždy, kterou na tomto místě měli spáchat dva mladí milenci před osmdesáti lety. I přesto (nebo možná právě proto), že se takřka celá epizoda odehrává pouze v potemnělých kulisách gotického panství, se jedná o výpravný skvost. Hudba Marka Snowa, který se nechal inspirovat klasickými vánočními symfoniemi Josepha Haydna, celé dění bravurně podkresluje a dopomáhá tomu, že vánoční Duchové a předcházející (rovněž Carterův) postmoderní Prometheus jsou podáni s tak odzbrojující atmosférou, že jen těžko nacházejí srovnání s čímkoliv dalším v Aktech X. Stojí za zmínku, že tvůrci si pohrávali s myšlenkou, že by se dějištěm příběhu mohl stát byt agentky Scullyové, což je varianta jistě zajímavá, ale buďme rádi, že ne vítězná. Na každý pád je výsledkem nejkomornější epizoda Akt X.

Mocná audiovizuální složka je však pouhou dekorací pro mimořádně silný scénář, který nám dává nahlédnout pod pokličku nejniternějších obav a tužeb obou našich agentů. Zde si Carter bere na pomoc dvojici sympatických duchů Maurice a Lydie, ztvárněných vynikajícími americkými herci Edem Asnerem (ročník 1929) a Lily Tomlinovou (1939). Nezapomenutelná je zvláště psychoanalytická sonda, kterou Maurice uštědří Mulderovi, když jej popíše jako narcistického egocentrického pokrytce, ohánějícího se zbraní v cizích domech, ohrožujícího všechny kolem sebe a ženoucího se za svými paramasturbačními bludy. Vcelku výstižné, že?

Je úkolem nanejvýš nelehkým představovat tuto epizodu komukoliv, kdo ji neviděl. Stejně jako každé velké dobrodružství, které se odehrává zvláště v našich srdcích, i toto se musí zažít na vlastní kůži. How the Ghosts Stole Christmas je příběhem, který otevírá hluboká existenciální témata. Je to příběh, který o Mulderovi, Scullyové a jejich vztahu, o jejich vzájemné důvěře i dosud nevyslovené lásce řekne víc, než všechny ostatní epizody dohromady. Je to příběh smutný i krásný, hořký i sladký, přesně takový, jaké umí být samy Vánoce.

V posledním roce byly v Česku vydány rovnou dvě nové knižní antologie ze světa Akt X. Každá obsahuje po patnácti povídkách, které jsou až překvapivě dobré. První kniha Nikomu nevěř je ve vázané vazbě, má 416 stran a pořídit si ji můžete za 337 Kč. Druhá kniha Pravda je někde tam venku je rovněž ve vazbě vázané, má 352 stran a koupit si ji můžete za 299 Kč. V případě, že chcete mít lepší představu, o čem knihy jsou, přečtěte si podrobné recenze první a druhé knihy na skvělém fanwebu sufloviny.sk, případně jinou detailní recenzi na serveru iliteratura.cz. Příběhy sledují vyšetřování Akt X napříč časem a výborně doplňují nám důvěrně známé televizní epizody. Setkejte se znovu nejen s Mulderem a Scullyovou, ale též se Skinnerem, Krycekem či Johnem Doggettem. Koupí knih si nejen uděláte radost, ale především podpoříte budoucnost Akt X v České republice, což je záslužné za všech okolností. Lidé z Baronetu, kteří za vydáním těchto knih v Česku stojí, si tuto podporu nepochybně zaslouží. Předem mockrát děkujeme!

Opus magnum Brama Stokera v černém sametu, temný povídkový karneval Raye Bradburyho, báje starého Egypta, podstata ženství od rajského stromu až po dnešek, výlet za prvními zemědělci světa, střevo jako druhý mozek, historie a realita půstu, kmenová mentalita lidí, odzbrojující studie spánku, inspirace vlky, živoucí organismus jménem les, evropská cesta do pekel a zpět, americká krize rodiny a kultury. Rozhodně si nemůžeme stěžovat, že by nevycházely zajímavé knihy. Na řádcích níže se vám, stejně jako v letech předcházejících (třeba zde a zde), pokusím shrnout tituly, kterými jsem v letošním roce byl nejvíce nadšen. A jako již tradičně vám za každý z nich mohu ručím svou vlastní levou rukou!

Žena bez viny a studu (Wojciech Eichelberger, Argo) – V čem spočívá podstata ženství? Co se doopravdy stalo u rajského stromu? Kdo a proč přikládal polínka pod hranici, na níž se upalovaly čarodějnice? Na tyto a další otázky se snaží odpovědět kniha známého polského psychoterapeuta Wojciecha Eichelbergera. Po knize Zrazený otcem, která je věnována světu mužství, tentokrát autor čtenáři předkládá svůj náhled na společenské postavení ženy a z toho vyplývající psychologické aspekty, zaměřuje se na odkrývání mýtů a stereotypů ženskosti, jimiž je do značné míry zahlcen dnešní svět stále ovládaný muži. Tyto mýty a stereotypy hodnotí z hlediska kulturního, etického i náboženského.

Mých prvních 54 000 let (Karin Bojsová, Paseka) – Dějiny lidstva neseme každý v sobě, náš vlastní genom lze číst jako knihu o posledních desítkách tisíc let. Toto poznání vedlo Karin Bojsovou k propojení jejího osobního příběhu se současnými revolučními poznatky archeogenetiky. Kniha rozkrývá fascinující příběh předků, od Vikingů přes dobu bronzovou až k neolitu a dávné době, kdy Evropu obývali naši bratranci neandertálci. Setkáváme se v ní s prvními zemědělci na Středním východě, jeskynními hráči na flétnu v Německu a Francii, lovci mamutů v Brně, prvními výrobci piva, autorka zmiňuje ledového muže Ötziho i možné budoucí zajímavé objevy skrývající se na dně Severního moře. Poznatky, jež Bojsová čerpala ze setkávání s desítkami genetiků, archeologů a historiků, skládají obraz dějin nahlížených z genetické perspektivy.

Druhý mozek: Naše pocity, rozhodování, zdraví a pohoda procházejí střevem (Emeran Mayer, Paseka) – Biologické propojení lidské mysli s trávicí soustavou je přirozené a nedělitelné. Tuto souvislost sami instinktivně cítíme při stresu či nervozitě, v lékařství má její využití dávnou tradici ájurvédskou a čínskou, západní tradici však schází. I když ale naše lékařská věda objevila celostní pohled na lidský organismus teprve nedávno, výzkum komunikace střevního mikrobiomu – tedy mikroorganismů, jež naše tělo obývají – s naším mozkem patří dnes k podstatným trendům. Kniha Druhý mozek je revoluční a provokativní zprávou o tomto rychle se rozvíjejícím vědním oboru a zároveň praktickým průvodcem, který učí, jak využít propojení naší mysli s trávicí soustavou v zájmu našeho zdraví.

Mozek v kondici – Netušený síla střevních mikrobů a cesta ke svěžímu mozku (David Perlmutter, Paseka) – Počet diagnóz autismu, ADHD či demence v posledních letech strmě stoupá, deprese trápí každého desátého, bolest hlavy každého druhého z nás. Revoluce v léčení psychoneurolo­gických poruch je však na spadnutí. Nejnovější výzkum dokazuje úzkou, příčinnou souvislost mezi kondicí mozku a stavem střevního mikrobiomu, tedy zdravím nejmenších obyvatel lidských útrob, jichž je desetkrát více než tělesných buněk. Na základě souvislostí mezi zvoleným životním stylem, stavem trávicího traktu a zdravím mozku stanoví autor několik jednoduchých způsobů, jak zlepšit kondici vyšší nervové soustavy. Cesta ke zdravému mozku vede přes prostou změnu jídelníčku a zachování programu šesti postupných kroků, o nichž se v knize dočtete.

Kompletní průvodce půstem (Jason Fung, Jan Melvil Publishing) – Po celé dlouhé dějiny se lidé postili. Ať z kulturních a náboženských důvodů, nebo jen kvůli neúspěšnému lovu, občasné hladovění bylo tisíce let přirozenou součástí života – až do nedávna. Naše těla se evolučně nezměnila, ale hlad už nemáme nikdy: každý den snídáme, svačíme, obědváme, zase svačíme, večeříme. Má současná epidemie obezity a dalších civilizačních chorob kořeny v této radikální stravovací změně? Lékař Jason Fung proto vyzkoušel s více než tisícovkou pacientů různé postní režimy a dosáhl přitom skvělých výsledků. V knize vysvětluje, jak můžeme využít půstu v boji s nadváhou. S pomocí vědeckých studií také dokazuje, že půst zpomaluje stárnutí, má potenciál pro léčbu cukrovky 2. typu, vysokého krevního tlaku nebo metabolického syndromu a efektivně pomáhá tam, kde selhávají jiné postupy.

Moudrost lesa (Peter Wohlleben, Kazda) – Romantický hvozd, hluboké ticho, vůně mechu a pryskyřice, ševelení v korunách stromů: představujete si les také tak? Tato nádherná místa se stávají vlivem lidské chamtivosti a znečišťování čím dál vzácnějšími. Peter Wohlleben nám ukazuje, že pevnější a zdravější vztah s přírodou kolem nás je uskutečnitelný, a především potřebný. Křehký ekosystém lesa, v němž spolu rostliny komunikují a navzájem si pomáhají, můžeme chránit i my. Autor nám v této knize předává, čemu ho sám les naučil. Chopme se nyní příležitosti a doprovoďme ho na jeho cestách hlubokými, tajuplnými lesy. Nechme se přitom stále znovu překvapovat a objevujme divokou, autentickou přírodu. Naučíme se tak víc starat o stromy, a tím i o sebe. O lese, jaký je a jaký by mohl být.

Tajný život stromů (Peter Wohlleben, Kazda) – Les je pro mnohé z nás vytouženým místem odpočinku. Je synonymem ticha a nedotčené přírody. Renomovaný lesník Peter Wohlleben nám dává nahlédnout do skrytého života stromů a odhaluje nečekané skutečnosti: stromy mají paměť, předávají si informace, pociťují bolesti, dokonce mohou dostat úpal a časem se jim tvoří vrásky. Mnohé stromy, jako například duby, spolu navzájem komunikují prostřednictvím vonných látek. V okamžiku, kdy je některý ze stromů napaden hmyzem, vysílá vůně jako signály a všechny stromy v okolí upozorní na nebezpečí. Peter Wohlleben čerpá ze svých mnohaletých zkušeností lesníka a ukazuje nám les ze zcela nové stránky. Jeho zábavná knížka, plná nových informací o stromech a lesích, nás přivádí k úžasu nad zázraky přírody. Ve vynikajícím překladu PhDr. Magdaleny Havlové.

Moudrost vlků – Jak myslí, jak vnímají a pečují o sebe (Elli H. Radingerová, Mladá fronta) – Miluj svoji rodinu, starej se o ni, nikdy se nevzdávej a nikdy si nepřestávej hrát – to jsou zásady vlků. Vlci se empaticky starají o staré a zraněné příslušníky smečky, láskyplně vychovávají své potomky a mají schopnost při hře na všechno zapomenout. Přemýšlejí, sní, spřádají plány, inteligentně spolu komunikují – a jsou nám podobnější než jakákoli jiná živá bytost. Elli H. Radingerová, nejrespektovanější německá odbornice na život vlků, vypráví napínavé příběhy, které dokládají vlčí smysl pro hodnoty, jako jsou smysl pro rodinu, důvěru, trpělivost, pozornost, zpracování neúspěchů nebo smrti.

O duševním klidu (Lucius Annaeus Seneca, Arista) – Seneca vždy patřil a stále patří k nejznámějším a nejoblíbenějším římským autorům. Jeho filozofické spisy, úvahy a konsolace čili útěchy byly hojně čteny pro naléhavý etický obsah a srozumitelnost. Hledá cesty k mravní odpovědnosti cti, vnitřní svobodě a duševní vyrovnanosti, uvažuje o smrti a o přátelství a jeho prospěšnosti a potřebnosti, chválí odpoutání od materiálních potřeb, prosazuje myšlenku o rovnosti všech lidí apod. Je to filozofie praktického života a lze z ní vyčíst mnoho autorových vlastních zkušeností ze vzrušené doby, kterou prožíval.

Temný karneval (Ray Bradbury, Nakladatelství Plus) – Ačkoli byl Ray Bradbury především mistrem žánru science fiction, ve své tvorbě se neomezoval pouze na něj. Temný karneval z roku 1947 je jeho vůbec první publikovanou sbírkou povídek a Bradbury se v ní čtenářům představuje jako autor hororových a strašidelných příběhů, v nichž nechybí krev, mystika, humor, hrůzostrašné bytosti a tvorové, ale také Bradburyho nezaměnitelná poetika a melancholie. Souborně vycházejí povídky v češtině poprvé.Část povídek byla přeložena nově, několik z nich do češtiny vůbec poprvé. U zbývajících příběhů bylo využito již existujících překladů, které se objevily v dříve vydaných výborech z Bradburyho díla či v jiných antologiích hororových příběhů.

Dracula (Bram Stoker, Argo) – Román Dracula Brama Stokera není třeba dlouze představovat, slyšel o něm snad každý: právě v něm se totiž v dokonalé podobě zrodil moderní mýtus upíra. Ne každý ovšem tento klasický román o fatálním střetu s nesmiřitelným zlem četl – a naše nové vydání nabízí ideální příležitost, jak to napravit. Na své si tu ovšem přijdou i znalci a milovníci Stokerova příběhu – Dracula totiž nyní vychází v revidovaném překladu Tomáše Korbaře, s rozsáhlým, zasvěceným doslovem anglistky Aleny Dvořákové a s fascinujícími dřevoryty Františka Štorma.

Kouzlo boha Thovta. Mýty a báje starého Egypta (Jiří Tomek, Argo) – Kniha představuje v našem literárním kontextu nejucelenější komplex převyprávěné staroegyptské literatury, který zahrnuje prastaré mýty, báje, povídky, pohádky, cestopisy, proroctví, milostné písně, chvalozpěvy a bajky. Provede nás přes příhody faraonů Staré říše, Střední říše a Nové říše až do ptolemaiovské a římské doby a představí nám pestrý svět více než tři tisíciletí trvající říše, svět jejích bohů, legendárních panovníků, mudrců, písařů, stavitelů a kouzelníků, ale také obyčejných prostých lidí, venkovanů, námořníků, rolníků a řemeslníků. Dozvíme se, jaké měli Egypťané představy o vzniku světa, stvoření bohů a lidí a poznáme, jací byli a čemu vládli Re, Usir, Thovt, Anup, Eset, Suteh, Hor, Chnum a další mocná božstva. Jejich příběhy jsou plné intrik, bojů, ale také lásky, něhy, porozumění a moudrosti. Udiví nás podivuhodná kouzla bohů, především boha moudrosti Thovta, a také divy, které faraónům Džoserovi, Nebkovi, Snofruovi a Chufuovi, stavebníkům pyramid, a slavnému Ramessovi II. Velikému, předvedou jejich kouzelníci a mudrci. Poznáme hrdinské činy statečných faraonů Sekenenrea a Ramesse II. Velikého a zaujmou nás napínavé a tajuplné příběhy faraonů Šabaky, Taharky, Sethiho II., Ramesse III., Psammetika a dvořana Sinuheta. Moudrost zvířat prezentuje pět bajek. A je samozřejmé, že se setkáme s nejznámější faraonkou, královnou Kleopatrou.

Americká elegie – Memoáry o krizi rodiny a kultury (J. D. Vance, Argo) – Když Donald Trump nečekaně vyhrál americké prezidentské volby, stal se z čerstvě vydané knihy Americká elegie od debutujícího autora J. D. Vance nečekaný bestseller – kniha totiž čtivě, působivě a výstižně líčí prostředí, z něhož se rekrutovala velká část Trumpových voličů, tj. prostředí bílé americké chudiny. Americká elegie nabízí ovšem nejen detailní popis onoho prostředí, ale rovněž vroucí a osobní analýzu krize kultury chudých bělošských Američanů. O rozkladu této společenské skupiny, procesu, který nenápadně probíhá už více než čtyřicet let, se píše stále častěji a se stále větším znepokojením, ale dosud nikdo jej nepopsal zevnitř a tak kriticky. V Americké elegii J. D. Vance pravdivě líčí, jak prožívá sociální, regionální a společenský úpadek člověk, který se s tímto břemenem narodil.

Do pekel a zpět: Evropa 1914–1949 (Ian Kershaw, Argo) – Renomovaný britský historik moderních dějin Ian Kershaw, mj. autor životopisu Adolfa Hitlera vydaného v nakladatelství Argo, se v devíti kapitolách své nové práce věnuje nejtragičtějšímu období evropských dějin 20. století. Po analýze konce „zlatého věku“ v Evropě se zabývá první světovou válkou a jejími příčinami, sleduje vzestup Hitlera a nacismu v Německu, popisuje katastrofu druhé světové války a její důsledky, včetně zárodků nového poválečného uspořádání Evropy. Hlavní příčiny evropských tragédií v první polovině 20. století vidí v růstu rasově vyhraněného nacionalismu, neslučitelných zájmech imperialistických velmocí i v důsledcích vyhroceného třídního boje, gradujícího především bolševickou revolucí v Rusku. Velmi čtivým způsobem se smyslem pro detail tak čtenářům nabízí odpovědi na otázky, které jsou stále aktuální.

Kmen – Všichni chceme někam patřit (Sebastian Junger, Management Press) – Žijeme ve společnosti, která nám zajišťuje maximální míru pohodlí, aniž bychom přitom museli vstupovat do kontaktu s jinými lidmi. Navzdory všem moderním vymoženostem ovšem máme stále pocit, že nám něco chybí. Máme totiž v sobě bytostně zakódovanou potřebu být součástí nějaké skupiny, která má společný cíl a která se řídí vlastními, nepsanými zákony. Potřebujeme zkrátka být součástí „kmene“. A tisíce let civilizace na tom nic nezměnilo. Moderní psychologové s překvapením zjišťují, že lidé, kteří zažili – a přežili – válku, nebo přírodní katastrofu, na toto období s odstupem vzpomínají jako – v určitém smyslu – na nejlepší období svého života. Byli sice v ohrožení života, ale byli současně částí nějakého celku, měli pevné vazby s jinými lidmi a zažili takový pocit sounáležitosti, jako nikdy před tím a nikdy potom. Proč nám tak chybí pocit, že někam patříme a jsme ještě vůbec schopni žít v „kmenových strukturách“? Autor knihy Sebastian Junger, který působil jako válečný korespondent v Bosně i v Afghánistánu, přináší strhující formou podané důkazy o tom, že pokud se nám nepodaří v sobě znovu objevit „příslušníky kmene“, je naše civilizace odsouzena k zániku.

Proč spíme – Odhalte sílu spánku a snění (Matthew Walker, Jan Melvil Publishing) – Kolik hodin jste dnes v noci spali? Pokud méně než osm, pak asi stejně jako většina lidstva trpíte spánkovou deprivací. O co přicházíte? Lidé, kteří si dopřávají dostatek spánku, jsou zdravější, chytřejší, štíhlejší, atraktivnější a šťastnější. Evoluce nás touto bezbrannou fází denního rytmu nevybavila náhodou! Kniha předního světového neurovědce Matthewa Walkera odkrývá nejnovější poznatky z výzkumu spánku. Poprvé v historii dnes věda dokáže zodpovědět, proč vůbec spíme, jak spánek prospívá našemu tělu a mozku a proč má spánková deprivace tak ničivé následky. Walker fascinujícím způsobem objasňuje vliv spánku na logické rozhodování, učení a paměť, na seřizování našich emocí a imunitní systém, ale i metabolismus a chuť k jídlu. A přesvědčivě dokládá, že nedostatek spánku nás může mnoha různými způsoby zabít.

režie Holly Dale | scénář Benjamin Van Allen | premiéra v USA 7. 3. 2018 | premiéra v ČR 2018 | české titulky se chystají | hodnocení 100%

Je dobré najít konsenzus. Tak třeba lidé napříč kulturami a náboženstvími se pravděpodobně shodnou, že zřejmě neexistuje tragičtější a hrozivější zločin, než je vražda dítěte. Tvůrci Akt X tuto ne-úplně-chutnou přísadu vzali, smíchali ji s čarodějnicemi, kletbami a těmi nejnižšími pudy v nás všech a pozvali nás do městečka, které právě přišlo o poslední zbytky své nevinnosti.

VAŠE NÁZORY: Nenechte si ujít názory čtenářů našeho webu a zapojte se do diskuse

Epizoda Familiar je nenápadná, podobně jako městečko Eastwood v Connecticutu, v němž se odehrává její děj. Mulder a Scullyová přijíždějí vyšetřit vraždu malého chlapečka, k níž došlo v přilehlých lesích. Zdejší policisté jsou přesvědčeni, že zabití, připomínající útok predátora, má na svědomí divoká zvěř, něco mezi kojotem a vlkem. My však vidíme, že dětským obětem se před smrtí zjevují bytosti, působící zdánlivě neškodně a připomínající postavičky z dětských seriálů. Za těmito zjeveními však stojí démonická síla, která touží pohltit duše svých obětí.

Tvůrci se evidentně nesnaží objevit Ameriku a staví na osvědčených základech. Zcela jasná je inspirace Stephenem Kingem a jeho velkolepou učebnicí hororu To, odehrávající se v městečku Derry v novoanglickém Maine a jako hlavní strašidlo využívající zlovolnou entitu vtělenou to postavy klauna Pennywise. Kingův tisícistránkový román je pochopitelně trochu jiná liga, než několikastránkový scénář, a proto do Eastwoodu nepronikneme nikdy tak důvěrně jako do Derry.

Když však nahlédneme na show Bibbletiggles (takovou démoničtější verzi Teletubbies), kterou denně sledují děti v Eastwoodu a v níž jako hlavní hrdina vystupuje Mr. Cuckleteeth, který by vyděsil i Edgara Allana Poea, můžeme si být jisti tím, že děti z obou měst jsou proklety zhruba stejnou měrou.

Epizoda Familiar překvapuje brutalitou, která se staví do solidního kontrastu se skotačivým blbnutím z předešlé epizody. Vcelku zjevná je analogie s honem na čarodějnice, s nímž má zrovna Nová Anglie bohatou historickou zkušenost. Tentokrát vidíme muže, v minulosti odsouzeného pedofila, na kterého se zaměří pozornost zdejší policie i obyvatel města ve chvíli, kdy se nedostává solidních důkazů a nedaří se tak identifikovat skutečného viníka. Scéna lynčování i následné zavraždění stylem veřejné popravy by se mohly odehrát v jakékoliv komunitě, kdykoliv a kdekoliv na světě, kde emoce zvítězily nad rozumem a bezpráví nad zákonem. (Druhá otázka však zní, jak si zachovat rozum ve chvíli, kdy jsou vražděny děti.)

Hon na čarodějnice je starý jako lidstvo samo. Byl tu ve starověku i středověku, je tu dnes a bude tu i v budoucnu. Nonkonformnost, xenofobie, ale i pouhá potřeba likvidovat své politické/nábo­ženské/jednoja­ké odpůrce je věčná. Když na závěr Scullyová říká, že se nemůže dočkat, až z tohoto města vypadne, odvětí jí Mulder: „Není způsob, jak se odsud dostat. Ne v dnešní době.“ Já bych jen dodal: ne v jakékoliv době.

Epizoda nám na pozadí velmi ponurého příběhu s parádní atmosférou říká, že zabít dítě může jen monstrum – jedno zda posednuté ďáblem nebo ovlivněné vlastním zvráceným podvědomím (pokud to rovnou nejsou dvě různá pojmenování pro jednu a tu samou věc). Teď už jen najít nějaký adekvátní trest za takový zločin, řekněme něco mezi lynčem (tedy sadismem středověku) a 18 lety odnětí svobody (tedy výsměchem současnosti).

Ze všech dosud uvedených epizod revivalu Familiar vůbec nejvěrněji připomíná klasická Akta X, tu Calusari, tam Die Hand Die Verletzt. Jedná se skoro o volné pokračování jiné polozapomenuté epizody, a sice Chimery z poloviny sedmé série. Mulder tehdy zjistil, že přízraky, zjevující se a vraždící v ospalém vermontském městečku, produkuje zlo páchané zdejšími lidmi.

Familiar je tak připomínka samé podstaty Akt X, skutečnosti, že tento seriál nevznikl jako rozjařená akční blbůstka, do které ji tvůrci v posledních letech možná až příliš často stylizují (k vlastní škodě!), ale jako temný thriller podávající nám až bolestně detailní svědectví o těch nejhorších lidských predátorech mezi námi.

režie Glen Morgan | scénář Shannon Hamblin & Kristen Cloke | premiéra v USA 28. 2. 2018

Epizoda Rm9sbG93ZXJz je zapeklitá. Hodnotit dobrý příběh je radost, hodnotit mizerný příběh už taková radost není, ale kritizovat je vždy snadnější, takže to jde ještě líp. Hodnotit ovšem příběh takřka bez děje, to už není ani radost ani snadné. Rm9sbG93ZXJz je takový hraný hi-tech Tom a Jerry, problém je, že na rozdíl od klasických pětiminutových animáků tento díl trvá 44 minut. V epizodě Rm9sbG93ZXJz tak jasně vítězí forma nad obsahem. Stačí to?

VAŠE NÁZORY: Nenechte si ujít názory čtenářů našeho webu a zapojte se do diskuse

Ve smyslu prezentace moderních technologií byla Akta X vždy průkopnická – samozřejmě vedle pár jiných televizních seriálů. Sledovací zařízení, e-maily, chatovací místnosti, mobilní telefony, vždy hojně využívané Osamělými střelci, Mulderovými kontakty i samotnými agenty FBI. Všemi těmito technickými vychytávkami se tvůrci seriálu chlubili již od první sezóny před rovným čtvrt stoletím. Dabing tomu všemu dodal kouzlo naivity a nevinnosti, když chatovací místnosti překřtil na debatní kroužky a dopisy uložené na disk (koukněte na epizodu 2Shy a nebudete stačit koukat). Kdo v polovině devadesátých let slavil desáté narozeniny (jako třeba já) ten na toto období, pro střed Evropy ještě magičtější díky čerstvě zbořené Železné oponě, nedá dopustit. Beverly Hills, NHL, MTV, HBO, Schwarzenegger, videopůjčovny naplněné k prasknutí. Všechno bylo nové, všechno se blyštilo a všechno jsme sledovali s otevřenými ústy.

Dnes už jsme jinde. Ne, nebudu zase začínat s plačtivou historkou o tvůrcích Akt X, kteří to mají těžké, když ze světa konce devadesátek skočili po hlavě přímo do roku 2018. Do současnosti skočili dobrovolně a vědomi si všech novot, které dnešní svět nabízí, a nároků, které dnešní divák vyžaduje. Jelikož jsme pěkných pár desetiletí již součástí západního světa, můžeme (a mohli jsme) jeho technologické dospívání sledovat naživo všude kolem sebe. Chytrá zařízení všeho druhu již dávno prostoupila naše životy a jakýkoliv „moment překvapení“ je tedy pryč.

Epizoda Rm9sbG93ZXJz na tento současný i lehce budoucí stav reaguje a snaží se varovat před potenciálními riziky. Otázka je, jak se jí to daří – úspěšně podat takové svědectví totiž není vůbec lehké. Jakkoliv mohou být většinovým publikem považovány za brakovku, jsou dystopické vize přetechnizované budoucnosti žánrem naopak mimořádně sofistikovaným.

Nepočítáme-li epilog, pak jedinými živými herci, které v epizodě vidíme, jsou David Duchovny a Gillian Andersonová. Ve světě, ve kterém technologie zasahují do všech možných aspektů našich životů, tak prakticky absentují živí lidé, kteří by nám uvařili, obsloužili nás, odvezli domů, případně s námi ulehli do postele (už i na to máme růžové vibrující pomocníky, že jo, Scullyová!). Tomuto kontrastu odlidštění sice rozumím, přesto mě velmi irituje, do jakých krajností je děj hnán. Co třeba dialogy, nebo aspoň monology, které by nás trochu uvedly do myšlenkových pochodů našich hrdinů? Citoslovce a úšklebky jsou opravdu málo.

Přiznám se, že Philip K. Dick a William Gibson patří mezi mé oblíbené autory, ovšem i ve chvíli, kdy nečekáte Scotta či Spielberga, ale jen a pouze dobrou a chytrou zábavu, nedostává se vám ani tohoto minima. Ono sdělení, že technologie jsou sice úžasné, ale leccos se může podělat, je sice naléhavé dnes stejně jako kdykoliv v minulosti, samo o sobě však neobstojí.

Napsat dobrou antiutopii ve formátu televizní epizody, ovšem není jen tak. Své o tom ví sám William Gibson, jeden z otců kyberpunku, který s tvůrci Akt X v minulosti spolupracoval hned dvakrát. First Person Shooter z poloviny sedmé série, ve které Muldera a Scullyovou pohltila virtuální realita, platí za jednu z nejslabších epizod seriálu. Vysoký rozpočet, vůbec nejvyšší v historii Akt X, tehdy přetrhl všechny řetězy a v záplavě vizuálních efektů zaniklo vše, co mohlo byť jen z dáli připomínat příběh.

Jedinou opravdu vkusnou dystopií v Aktech X tak zůstává jiný Gibsonův příběh, epizoda Kill Switch z páté série, která obstála i ve zkoušce časem. Mysl uploadnutá na server, kdy mizí smrtelné tělo a objevuje se hrozba zotročení všeovládajícím matrixem, i dnes působí mnohem věrohodněji a strašidelněji, než armáda dronů vyslaná ze sushi restaurace, aby nás ve sprše donutila zaplatit dýško. Vypadá to, jako bychom hrozbám, plynoucím z přetechnizovaného světa, rozuměli mnohem lépe v dobách, kdy chytré domácnosti a poštovní drony byly jen hudbou budoucnosti. Nebo jsme toho za tu dobu prostě jen víc viděli, načež jsme taky víc otupěli?

Těžko říct. Škoda, že v nové epizodě Mulder neotevřel ústa, aby k tomu řekl byť jen dvě na sebe navazující věty. Myslím, že pak by to mohlo být mnohem zajímavější.

režie Carol Banker | scénář Gabe Rotter | premiéra v USA 7. 2. 2018 | premiéra v ČR 2018 | české titulky ke stažení | hodnocení 40%

Lesy. Existuje vůbec nějaká krásnější smrt, než smrt v lesích, nejlépe rukou nějakého rafinovaného sadistického maniaka? Troufám si tvrdit, že ne, a pro utvrzení v tomto přesvědčení v minulosti mnohé vykonala sama Akta X. Snaží se v tom pokračovat i šestá epizoda nové řady, která by se ráda stala novou Detour, ale v mnoha ohledech bohužel kriticky selhává.

VAŠE NÁZORY: Nenechte si ujít názory čtenářů našeho webu a zapojte se do diskuse

Marná sláva, nejlepší epizody Akt X se odehrávaly mimo civilizaci. Zvláště náročné zkoušky lesem podstoupili Mulder a Scullyová v rozmezí pouhého měsíce na jaře 1994 v epizodách Shapes a Darkness Falls, nejprve při hrátkách s vlkodlačími indiány, poté se světélkujícími všežravými muškami. První série obecně je na tyto lokality bohatá, pamatujete výlet do arktického výzkumného střediska nebo setkání s jerseyským ďáblem či lehce zmutovanou amišskou sektou? A samozřejmě poztrácení puberťáci v zalesněných oblastech oregonského Bellefleur, to byl taky docela známý případ.

Přiznejme si hned na začátku – výlety Muldera a Scullyové do terénu nikdy neoslňovaly skvělými zápletkami. Jejich silným momentem byla výpravnost, technické kategorie a režisérské schopnosti, ordinující nám tu správně hutnou atmosféru a lekačky v tu pravou chvíli.

Epizoda Kitten má dva silné momenty. Prvním je Mitch Pileggi. Už jsme si zvykli, že kdykoliv je Walteru Skinnerovi v Aktech X věnováno více prostoru, je to ku prospěchu věci. První epizoda, která postavu Skinnera přiblížila, Avatar z konce třetí série, byla velmi příjemnou sondou do (rozvráceného) osobního života zástupce ředitele FBI, který tou dobou zrovna procházel (pro něj mimořádně bolestivým) rozvodem s manželkou. Tehdy do jeho života vstoupila žena nová, ne úplně vítaná, a sice sukuba, která se mu vkradla až do postele a tam se z něj pokusila vysát život. Zhruba o rok později, koncem čtvrté série, dorazila epizoda Zero Sum. Skinner tehdy vzal do vlastních rukou osud Dany Scullyové, procházející smrtelnou chorobou, aby této agentce, pro kterou měl vždy jistou slabost, zachránil život. V obou případech se však musel zaplést do špinavých her, které v zákulisí nejvyšších míst FBI rozehrál Muž s cigaretou.

Mitch Pileggi je na poměry televizní nabídky vynikajícím hercem. Jeho Skinner je skvělá postava, přísný šéf a byrokrat tělem i duší, který ctí pravidla úřadu i jeho hierarchii, zároveň ale správný a zásadový chlap. Vždy mě bavilo sledovat Skinnerovo zhnusení pokaždé, kdy musel jednat s Kouřícím mužem, a miloval jsem jej ve chvílích, kdy Kuřákovi „představil“ Alberta Hosteena nebo když Muldera v epizodě Anasazi srovnal takříkajíc „do latě“.

Veskrze paranoidní Mulder měl v minulosti tendenci Skinnera podezřívat a nevěřit mu, což po událostech z osmé a deváté série, kdy se Skinner stal ochráncem Scullyové, značně omrzelo a začalo působit spíše jako Mulderova zabedněnost. Závěrečný pokec agentů se Skinnerem v aktuální epizodě i jeho odhodlání odhalit konspiraci stojící za šílenstvím a smrtí jeho přítele se jeví jako snaha celé toto období vzájemné nedůvěry definitivně ukončit. Uvidíme tedy, zda jim nově vyhlášené spojenectví vydrží aspoň do osmé epizody.

A právě toho se týká největší výtka, kterou k této epizodě mám. Poprvé od konce deváté série v roce 2002 se do Akt X vrací Alvin Kersh. Postavu tohoto náměstka ředitele FBI jsem měl vždy rád, a tak jsem se těšil na jeho vývoj za celé ty roky. Kersh byl vždy otevřeně nepřátelský vůči Mulderovi i celé jeho „křížové výpravě“, jíž ve snaze najít svou sestru vedl proti americké vládě i samotné FBI. Jako takového jsem jej vždy respektoval a jeho pozici chápal – Muldera, útočícího na FBI, považoval za (potenciálně, ale i fakticky) neloajálního člena týmu i úřadu. Když pak závěrem deváté série probíhal vykonstruovaný soudní proces, na jehož konci byl agent Mulder odsouzen k trestu smrti, Kersh otočil a pomohl ex-agentovi uprchnout z vězení. Vzhledem ke všem nejasnostem, které proces provázely, se jednalo o změnu v chování vcelku pochopitelnou.

Nyní, o patnáct let později, se zdá být vše úspěšně zapomenuto a Kersh se vůči agentům znovu extrémně vymezuje. Zajímavý veletoč vzhledem k tomu, jak moc si Kersh ušpinil ruce, když před lety pomohl Mulderovi uprchnout z přísně střeženého vojenského zařízení a zradit tak všechny ideály, kterým nyní znovu zřejmě věrně slouží. Člověk má až pocit, že sleduje jakousi alternativní realitu, ve které hned po šesté sérii následovala ta jedenáctá. Tuto nekonzistentnost můžeme pochopit v případě nezkušeného scénáristy, ale že proti ní nezasáhnou dlouholetí spoluautoři Akt X i jejich mytologie Chris Carter a Glen Morgan, to už je za hranou.

Vedle Pileggiho je druhým velkým pozitivem epizody Haley Joel Osment. Kdysi rozkošná dětská hvězdička z velkých hollywoodských bijáků (Šestý smysl, A.I.: Umělá inteligence) dnes sice připomíná profesionálního pojídače Big Maců kdesi z amerického středozápadu, talentu však, troufám si říct, mu zůstalo na rozdávání. Skvělé jsou všechny jeho scény s Pileggim („Now who sees monsters?“), zvláště vynikající je pak ve scéně, kdy jej do jeho lesního karavanu přijdou vyslechnout Mulder se Scullyovou. Když se řeč stočí na snahu americké vlády skrze rozprašování chemických látek ovládat myšlení každého muže, ženy i dítěte, vypadá to v jednu chvíli, že Mulder si hned týden po rozlučce s Willem našel k adopci nového syna.

Vedle dvou skvělých herců a standardně dobrých představitelů ústřední dvojice však epizoda nabízí až strašidelně málo. Napětí je pomálu, v lesích je tentokrát až příliš velká tma na to, abychom zahlédli aspoň něco děsivého, a konspirační linka působí příliš lacině a naivně. O iritující nekonzistentnosti v případě některých postav ani nemluvě. Záběry z Vietnamu nevyděsí ani nedojmou, a to je co říct, když jsme svědky vcelku bestiálního vraždění civilistů.

Po jistou dobu v průběhu desáté série jsem si říkal, zda už není na čase, aby Chris Carter, Glen Morgan a James Wong neustoupili do pozadí a nepředali žezlo někomu novému, kdo by byl schopen nabídnout úhel pohledu více patřící do 21. století. Scénárista Gabe Rotter a režisérka Carol Bankerová však nenabídli nic, co bychom neviděli už tisíckrát. Půvabné kulisy městečka Mud Lick i přilehlých lesů amerického Kentucky jsou strašně málo.

režie James Wong | scénář James Wong | premiéra v USA 31.01.2018 | premiéra v ČR 02.09.2018 | české titulky ke stažení | hodnocení 80%

Pokud se cíleně vyhýbáte spoilerům, ať už ve formě oficiálních upoutávek či nekončících debat na sociálních sítích, děláte zatraceně dobře. Epizoda Ghouli pro vás bez jakýchkoliv dalších debat bude největším překvapením 11. série. To, co se v prvních deseti minutách tváří jako ta nejklasičtější ze všech klasických monster-of-the-week epizod, totiž záhy doroste v mytologii jako řemen, vrcholící v rodinném znovushledání, na které fanoušci Akt X čekali patnáct let.
 

VAŠE NÁZORY: Nenechte si ujít názory čtenářů našeho webu a zapojte se do diskuse

James Wong je poctivý řemeslník. Jako spoluautor epizod Squeeze, Beyond the Sea či One Breath dobře ví, jak spojit sofistikovanou mytologii s akcí, thrillerem a detektivkou tvářící se jako samostatně stojící případ. Jako tvůrce postav typu Waltera Skinnera či Osamělých střelců důvěrně rozumí pohnutkám a motivům mytologických postav. Jako úspěšný výkonný producent seriálu Millennium, kde převzal prokleté žezlo přímo po Chrisi Carterovi, dobře zná všechny mechaniky a nástrahy, které stojí za výrobou televizního seriálu. A konečně jako duchovní otec slavné slasher série Final Destination (u nás známé jako Nezvratný osud) ví, co je to napětí a budování strachu.

Pětidílná filmová série, ač v jádru není ničím jiným, než klasickou brutální vybíjenou bezejmenných puberťáků, přišla s výbornou premisou. Nenudila nás žádným předvídatelným maniakem s hokejovou maskou na tváři a mačetou v ruce, představila se nám v ní prachobyčejná a vzdor své abstraktnosti zatraceně děsivá Smrt, která si nakonec přijde zkrátka pro všechny. Ačkoliv všechna další pokračování působila spíše jako relax a pohoda, první film, který režíroval a napsal právě Wong, svým napětím, atmosférou a neotřelým pojetím zafungoval jako svěží vánek do již řádně vyčpělého (sub)žánru.

Na svou devadesátkovou hororovou tvorbu Wong vzpomíná ve chvílích, kdy ztvárňuje spánkovou paralýzu, která se v nové epizodě opakovaně projevuje u Scullyové. Jedná se o stav někde na pomezí spánku a bdění, kdy jedinec není schopen rozlišit sen od reality. Živé sny, ve kterých agentka pronásleduje postavu, jevící se být pouhým stínem, jsou skvělé a předznamenávají jedno osudové setkání.

Zdánlivým antihrdinou příběhu je Jackson Van de Kamp, sedmnáctiletý mladík se zvláštními schopnostmi, díky nimž umí silou vůle vnutit ostatním lidem své vlastní, často velmi divoké představy. Prostě taková ošklivější teen verze Clarka Kenta. Jackson je teenager, a tak své schopnosti využívá k tomu nejužitečnějšímu, co ho napadá – strašení vlastních přítelkyň. Ano, přítelkyň, plurál, Jackson je puberťák a rozhodně se potatil. Jak Mulder se Scullyovou zjišťují během výslechu holek, který vedou odděleně ve stylu Syzygy, chlapec má příjmení shodné s rodinou, která před patnácti lety adoptovala jejich malého syna.

William je sice potomek agentky Scullyové a, jak jsme všichni toužebně přesvědčeni, agenta Muldera, ovšem tak, jak se nám představuje v nové epizodě, by vůbec největší radost udělal někomu úplně jinému. Robert Modell, známý z epizody Pusher jako úhlavní Mulderův nepřítel, by jistě zamáčkl slzu při pohledu na Willovy nadpřirozené schopnosti. Dávno před Williamem, a sice koncem třetí série, totiž totožnou schopnost supersugesce názorně předvedl Modell, když pouhou silou vůle donutil elitního člena zásahové jednotky, aby sám sebe upálil, nebo Muldera, aby namířil zbraní na svoji parťačku. Schopnosti, v případě Williama vzešlé z mimozemské DNA, nyní chlapec využívá primárně k tomu, aby mohl snadněji proplouvat životem.

Jackson však není žádné apriori zlomyslné monstrum, v prvé řadě je to spíš klučina, který ve své mladické nerozvážnosti nedomýšlí, kam až mohou jeho vtípky, notně znásobené právě nadpřirozenými schopnostmi, dojít. Není ani neporazitelný, dobře je to vidět v akčních scénách, kdy ho nemocničními chodbami pronásledují elitní agenti ministerstva obrany, kteří po něm pálí jednu salvu za druhou. Jakkoliv jsem nikdy nebyl příznivcem akčních scén v Aktech X, tentokrát jsou skvěle zakomponovány. Dokonce i v případě, že nejste fanoušky williamovské mytologie (jako třeba já), budete velmi překvapeni ve chvíli, kdy se přistihnete, že chlapci vlastně fandíte a vládním kovbojům přejete jednu pořádnou přes hubu. Ostatně Mulderovo prohlášení „keep cracking wise – you have no idea my state of mind“ mluví za vše a mnozí z nás by jej jistě bez váhání podepsali.

Epizoda odhaluje, že James Wong má pro mytologii, pro intimní momenty mezi Mulderem a Scullyovou i pro vztah Scullyové k jejímu synovi přinejmenším stejně dobrý cit jako Chris Carter v době, kdy psal mytologii osmé a deváté řady. David Duchovny hraje svůj standard. Jeho Mulder působí, jako by se s Williamem rozloučil už před dlouhými lety, a nyní, víc, než cokoliv jiného, jej zajímá psychická rovnováha jeho milované partnerky. Gillian Andersonová je bez jakýchkoliv hlubších rozborů výborná. Scéna z pitevny, v níž se Scullyová psychicky zhroutí nad „ostatky“ svého syna, v celé nahotě ukazuje, nakolik agentčina představitelka za celé roky herecky pokročila a vyspěla. Pozoruhodná byla již před dvěma dekádami, když její nemocná agentka v díle Memento Mori skrze pod obrazem předčítaný deník posílala svému partnerovi nesmělá vyjádření vděků za vzájemnou důvěru. Stejně tak je její projev k Williamovi láskyplným poselstvím, vyjádřeným však ústy zdrcené matky, která ztratila své dítě, a tedy všechnu víru. Jeden z mytologických vrcholů deváté řady se tak nyní konečně dočkává svého završení.

Nesporným vrcholem epizody je pak její závěr, setkání agentky Scullyové s Williamem. Stává se tak šestnáct let poté, co si se svým jednoletým synkem koncem deváté série dala své zdánlivě poslední sbohem. Již tehdy se jednalo o emocemi nabitou epizodu, jejíž události eskalovaly až k rozhodnutí Scullyové dát svého syna k adopci, aby ho uchránila před událostmi, které mohly a měly nastat. Scéna, v níž se agentka poprvé setkává se svým dospělým synem „tváří v tvář“, je vynikající, dokonce i vzdor tomu, že William během ní nemá svoji skutečnou podobu. S úlevou kvituji, že po všech těch až obřadně působících vládních a vojenských hi-tech experimentech, kterými jsme za posledních pětadvacet let prošli, je celé setkání pojato velmi civilně, skoro až komorně.

Akta X nikdy nepotřebovala bojové vrtulníky a mimozemské koráby k tomu, aby budila emoce, vzrušení a dojetí. A jsem rád, že na to tvůrci i po letech pamatují.

Mimochodem – Williamova přezdívka z webovek ghouli.net je @rever – ve francouzštině „to dream“, v portugalštině „to see again“.