Kult X | Akta X

Gillian Andersonová si tento týden odbyla svoji premiéru v seriálu Hannibal. Detektivní seriál s prvky psychologického thrilleru sleduje životní pouť proslulého kanibala Hannibala Lectera, ale obohacuje ji novými prvky. Hannibal, v pracovním životě respektovaný psychiatr, se stává duševní oporou speciálnímu agentovi Willu Grahamovi, nadanému lovci sériových vrahů a hlavní postavě celého seriálu. Vskutku unikátní situace, kterou jsme ani v Aktech X neviděli (jen si představte, že by Mulderovi dělal psychologa Eugene Victor Tooms). A aby toho nebylo málo, do všeho vstupuje naše ex-agentka Scullyová, která Lecterovi v osobním volnu dělá psychoterapeutku. Obrázky naleznete níže. Seriál měl premiéru v dubnu na americké stanici NBC, pro české a slovenské diváky jej už nyní vysílá AXN (celé epizody jsou k nalezení i na oficiálních stránkách). Na závěr dodám, abyste našemu webu ve dnech následujících věnovali zvýšenou pozornost – britská BBC konečně potvrdila, že pilotní epizoda neustále odkládaného The Fall bude vysílána v pondělí 13. května 2013. Náš web bude u toho a na tomto místě vám nabídne obsáhlou reportáž včetně fotomateriálu.

Komentáře: 3

Mytologie je základní příběhová kostra seriálu Akta X. V příbězích mytologických epizod je rozehrán doslova epický příběh, týkající se spolupráce tajné organizace uvnitř americké vlády s mimozemskými bytostmi. Události, které sledujeme v seriálové mytologii, mají kořeny v pradávné historii lidstva, jež se odehrávala před několika tisíci lety. Příběh ale pokračuje, jeho poslední kapitola se začala psát krátce po skončení druhé světové války, kdy při nehodě létajícího talíře padla lidstvu do rukou vyspělá mimozemská technologie. Mytologie Akt X, to jsou různorodá témata jako mimozemské únosy, implantáty, černý olej, Syndikát a projekt hybridizace, mimozemské rasy, armádní experimenty, původ lidstva a v neposlední řadě únos Mulderovy sestry a agentky Scullyové.

Syndikát, projekt hybridizace a spolupráce s mimozemšťany

Syndikát, tajná organizace několika mocných mužů, jejichž vliv sahal až na ta nejvyšší místa: americkou vládou počínaje a nejmocnějšími armádními složkami konče. Syndikát, do jehož řad patřili Muž s cigaretou, Muž z Pentagonu, Muž s pěstěnýma rukama a celá řada dalších bezejmenných postav, spolupracoval s mimozemšťany po celá desetiletí. Byla to právě tato spolupráce s tzv. mimozemskými kolonisty, kterou se agent Mulder snažil odhalit a předhodit americké veřejnosti. I když se mu to nikdy nepodařilo, světová veřejnost se jednou tuto pravdu dozví. Na řadu přichází otázka, proč vlastně mimozemšťany nazýváme kolonisty. Jen členové Syndikátu a několik dalších vyvolených vědělo, že mimozemšťané na naší planetě sídlili již před miliony let a ve chvíli, kdy se rozhodli ke kolonizaci dalších planet, Zemi opustili. Mimo jiné i proto se na naší planetě nacházejí černý olej a mimozemské artefakty, byť pohřbené hluboko pod zemí. Mimozemšťané se v posledních desetiletích pečlivě připravují na svůj návrat a kooperace se Syndikátem jim to měla usnadnit. Oficiální spolupráce byla zahájena 13. října 1973, kdy si obě strany na tajné americké vojenské základně vyměnily základní informace. Základem dohody, kterou mezi sebou obě strany uzavřely, bylo, že Syndikát vytvoří rasu hybridů lidí a mimozemšťanů, kteří pomohou s hladkým průběhem kolonizace. Projekt hybridizace ovšem počítal s celou řadou dalších experimentů, prováděných na lidech, které Syndikát ve spolupráci s armádou unášel. Tyto incidenty probíhaly už od konce války, kdy se na projektu podíleli nejen američtí, ale rovněž němečtí a japonští vědci, kteří v období druhé světové války experimentovali na válečných zajatcích a po válce byli v rámci projektu Paper Clip přesunuti do amerického programu na vývoj biologických zbraní, kde pokračovali v práci.

Původní dohoda mezi Syndikátem a mimozemšťany byla taková, že kolonisté dají lidem na zkoumání část mimozemských genů a Syndikát kolonistům poskytne některé členy svých rodin k testům. Právě takhle přišel Bill Mulder, též vlivný člen Syndikátu, o svou dceru Samanthu. Ve formě získané mimozemské DNA obdržel Syndikát mocnou zbraň, protože mohl začít pracovat na vakcíně proti černému oleji, hlavní mimozemské zbrani. Tato inteligentní mimozemská látka je pro člověka mimořádně nebezpečná, protože dokáže jednoduše zabít nebo nad lidským tělem převzít kontrolu. Proto jediná možnost, jak přežít kolonizaci a mimozemšťanům se postavit na odpor, je získání protilátky vůči této mimozemské entitě. Lidé ovšem zůstávají ve velké nevýhodě: jelikož mimozemšťané už jednou naši planetu obývali, nalézají se pod zemským povrchem a oceány obrovská naleziště černého oleje, který si na okolní podnebí již dokonale přivykl. Černý olej je obsažen v ropě, horninách či meteoritech, které dopadají na Zemi (jedním takovým případem byl i slavný tunguzský meteorit, který zasáhl Sibiř v roce 1908). Z výše uvedeného plyne, že všichni lidé jsou vlastně potomky kolonistů, tedy původních obyvatel tohoto světa, a tak v sobě každý člověk má tento genetický odkaz. Lidé však schopnostmi mimozemšťanů neoplývají, protože tato zbytková DNA je neaktivní a známe ji pouze jako tzv. genetický odpad. V důsledku hybridizace se však podařilo některým lidem tuto DNA zaktivovat, čímž získali zajímavé, de facto mimozemské schopnosti (tou nejvýznamnější je bezesporu mimosmyslová komunikace s mimozemskými bytostmi, čímž subjekt automaticky získává schopnost číst myšlenky i obyčejným lidem). V případech z Akt X se některé tyto fenomény objevily, ale Syndikát se je pochopitelně snažil udržet pod přísným utajením (příkladem jsou Cassandra Spenderová či Gibson Praise: ta první byla úspěšným produktem hybridizace, zatímco Praise zůstal záhadou, protože byl těmito schopnostmi obdařen přirozeně).

Mimozemských plánů a hrozeb z nich plynoucích si jsou vědomy politické reprezentace napříč celým světem. I na těchto úrovních samozřejmě probíhá rivalita, která byla v druhé polovině dvacátého století podtržena Studenou válkou. Svůj výzkum v oblasti mimozemského oleje tedy vede i ruská strana, která na místě dopadu tunguzského meteoritu postavila gulag, jehož vězni jsou v nelidských podmínkách nuceni černý olej těžit. I ruští vědci se pokoušejí nalézt účinnou protilátku vůči černému oleji a v jednu chvíli byli dokonce o jeden krok před Syndikátem. Podařilo se jim vyvinout jantarovou vakcínu, která černý olej sice přímo nezlikviduje, ale oslabí jeho účinky natolik, že dotyčný člověk zůstane sám sebou. Jedním z mnoha testovaných subjektů byl i Mulder, který byl na Sibiři krátce držen společně s Alexem Krycekem. Mulder byl nakažen mimozemským olejem, ale protože mu byla podána ruská vakcína, přežil. Černý olej sice v jeho organismu zůstal, ale pouze v neaktivní formě. To se změnilo ve chvíli, kdy po letech agent přišel do kontaktu s mimozemskými artefakty, které v jeho mozku vyvolaly nadměrnou mozkovou aktivitu. Došlo ke zcela logické reakci, problémem ovšem bylo, že mozková reakce byla natolik silná, že začala Muldera zabíjet. Agent ji nedokázal ovládat, protože na rozdíl od Gibsona Praise ji neměl vrozenou. Vše museli vyřešit až kolonisté, kteří Muldera na začátku nového tisíciletí nakrátko unesli a když byl následně navrácen, došlo s přispěním Scullyové k jeho vyléčení.

Projekt hybridizace, který trval dlouhá desetiletí, dosahoval až obludných rozměrů. V jeho rámci probíhaly stovky experimentů a tisíce větších či menších únosů na území mnoha států. Syndikát dokonce vytvořil speciální zařízení, v nichž uchovával naklonované bytosti, neúplné mimozemsko-lidské hybridy, kteří vypomáhali s dalším výzkumem v rámci hybridizace. Vzniklo i několik zvláštních domovů důchodců, z nichž vybraní jedinci byli infikováni černým olejem, aby lékaři mohli testovat vyvíjené protilátky. Pokusy neprobíhaly pouze v utajených zařízeních, ale též ve vlakových vagonech, které se pohybovaly po území celých Spojených států, aby tím bylo znemožněno jakékoliv jejich zaměření. Syndikát se též rozhodl pro katalogizaci obyvatelstva pomocí očkování proti neštovicím, což mělo do budoucna významně usnadnit další práce. Vědci též vyvinuli geneticky upravené včely, které měly být schopny nakazit lidi černým olejem. Přesně to se stalo i Scullyové, která krátce po kontaktu s jednou takovou včelou upadla do bezvědomí. Mulder ji po několika peripetiích vyléčil jantarovou vakcínou, kterou mu potají poskytl jeden z členů Syndikátu (mimochodem, jednalo se pravděpodobně o stejnou látku, kterou Mulderovi vpravili do těla v Tunguzce).

Mimozemské únosy, experimenty a implantáty

Mimozemšťané unesli mnoho lidí, děti i dospělé, řadu z nich ve spolupráci se Syndikátem, resp. americkou armádou. To pochopitelně odkazuje na již zmiňovanou podmínku v dohodě, v níž se Syndikát zavazoval k úzké spolupráci, včetně vydání některých členů svých rodin. Samotné experimenty byly mnohdy velmi drastické: lidem bylo zaživa vrtáno do různých částí těl, např. do hrudních košů, zubů a kostí. V krajních případech byly obětem odstraňovány orgány, které mimozemšťané využili k dalšímu výzkumu. Existuje několik typů únosů, ale ve všech případech oběti popisují neschopnost hýbat se, stav beztíže a jasné světlo v okolí. Technologii, která dokáže tento stav navodit, získal Syndikát, když v červenci 1947 havarovalo mimozemské plavidlo u amerického Roswellu. V okamžiku, kdy mimozemšťané ukončili své experimenty, byly oběti zpravidla předány do rukou Syndikátu, jehož vědci pokračovali v testování za účelem úspěšné hybridizace. Podobně byla vrácena i Mulderova sestra Samantha. Uneseným lidem zůstávala z experimentů památka ve formě mimozemských implantátů vpravených do těla, zpravidla do šíje či nosu. Tato supermoderní miniaturní zařízení měla unesené po jejich návratu na Zemi monitorovat, aby mohli být v případě potřeby uneseni znovu. Něco podobného potkalo i agentku Scullyovou. Ta byla unesena v polovině devadesátých let a do šíje jí byl implantován miniaturní čip. Později sama na svém těle pocítila nevysvětlitelnou potřebu vydat se na místa, odkud byly unášeny skupiny lidí. Když se Scullyová rozhodla pro odstranění implantátu, vyskytla se u ní smrtelná forma rakoviny. Tímto způsobem se mimozemšťané pojistili, aby neztratili kontrolu nad žádnou z obětí. Jediným způsobem, jak se choroby zbavit, bylo navrácení čipu do těla.

Lidé, kteří byli po svém únosu navráceni, zůstali obvykle hendikepováni mnohými zdravotními obtížemi. Některým ženám, mezi nimi i Scullyové, byla odebrána vajíčka, což vedlo k jejich neplodnosti. V rámci výzkumu ovšem Syndikát nechal některá vajíčka uměle oplodnit, což v případě Scullyové vedlo ke stvoření Emily. Dítě však bylo pouze vedlejším produktem mnohem rozsáhlejšího experimentu, a tak mu nebylo souzeno přežít.

Je zajímavé, že experimenty spojené s mimozemským životem, probíhaly už od konce druhé světové války a ucelenější podobu dostaly po roswellském incidentu, během něhož americká strana získala mimozemskou technologii. To vše se stalo dlouhých pětadvacet let před tím, než Syndikát roku 1973 zahájil s kolonisty oficiální spolupráci. Tyto prvotní výzkumy prováděné od konce války byly neúspěšné a všechny testované subjekty byly bez milosti likvidovány a nakonec úspěšně vyhlazeny, aniž by se o tom dozvěděla veřejnost. Jen agentu Mulderovi se později podařilo nalézt jeden z vagónů plný mrtvých těl připomínajících mimozemské bytosti, vše ovšem důkladně pohřbené v poušti Nového Mexika.

Mimozemští kolonisté, rebelové a replikanti

O vzniku a vývoji mimozemských bytostí toho zainteresované skupiny mnoho nevědí. Významnou roli při zrození mimozemského života pochopitelně hraje černý olej, základní mimozemská látka. Syndikát na konci devadesátých let zjistil, že, pakliže existují ideální podmínky, může mimozemský život vzniknout přímo v lidském hostiteli. Tento parazit se živí tkáněmi hostitele, tedy člověka, kterého postupně zabijí. Když zčásti ukončí svůj vývoj, dostává se mimo tělo roztržením hostitelovy hrudi. Tímto krokem se ovšem nestává dokonalým mimozemšťanem, protože definitivně dokáže svůj vývoj ukončit až ve značně teplém prostředí (fakticky by mu k tomu stačilo lidské tělo, ale v jisté fázi vývoje už parazitovi nedostačuje vzhledem ke své velikosti). To, že mimozemský virus tímto způsobem zmutoval a je tedy schopen vytvořit novou bytost přímo v lidském těle, je pro Syndikát, resp. lidstvo další ze špatných zpráv. Proto Syndikát jednal radikálně, když se jedno z ložisek černého oleje objevilo v rozpálené texaské poušti. Takové místo by vzhledem ke svému extrémně horkému podnebí bylo pro mimozemský virus učiněným rájem.

V hlubinách vesmíru existuje více mimozemských ras a národů, které mezi sebou, podobně jako ty lidské, soupeří a válčí. Pro pozorovatele z povrchu zemského je ovšem tato problematika v podstatě neviditelná. Sám Syndikát teprve nedávno zjistil, že rasa tzv. mimozemských rebelů se pokouší narušit jeho spolupráci s kolonisty. Tito rebelové, jejichž bližší pohnutky jsou neznámé, systematicky sabotovali vojenská a výzkumná zařízení Syndikátu a hromadným upalováním likvidovali unesené. Mimozemští rebelové jsou postavy „bez tváří“, protože si záměrně maskují oči, uši, ústa a další otvory na těle, aby nemohli být infikováni černým olejem či jinak ovládnuti. Rebelům se nakonec podařilo dosáhnout jejich hlavního cíle, když na konci devadesátých let během společného setkání Syndikátu upálili téměř všechny hlavní představitele této organizace. Přežil jen Muž s cigaretou, který se poté několikrát pokoušel obnovit Syndikát, resp. svoji moc, ale nikdy se mu to už nepodařilo. Se zánikem Syndikátu logicky skončila nejen veškerá spolupráce lidí s mimozemšťany, ale také projekt hybridizace. Obě rasy mimozemšťanů zůstaly znepřátelenými stranami a jejich vzájemný boj trvá i nadále. Kolonisté proti rebelům vytvořili velmi účinnou zbraň: mimozemské replikanty. Tyto bytosti, vytvořené pomoci špičkové technologie, jsou de facto úspěšnými hybridy lidí a mimozemšťanů, na jejichž vzniku sehrál významnou roli právě Syndikát. Replikanti vypadají jako lidé, mají nesmírnou sílu a vytrvalost a jejich těly proudí červená krev (to je odlišuje od kolonisty původně využívaných mimozemských lovců, jejichž těla obsahují zelenou a pro člověka toxickou krev). Mimozemští replikanti tedy mohli velmi jednoduše proniknout na důležité pozice v americké administrativě, armádě a dalších oficiálních místech. Lze zároveň říct, že Syndikát post mortem splnil své závazky vůči kolonistům, byť dozajista předpokládal, že přípravy na kolonizaci se lidstvu nakonec podaří zvrátit. Hladkému průběhu kolonizace a tedy i zotročení lidské rasy, zdá se, už nic nebrání.

Původ lidstva a konečná pravda

Krátce před příchodem nového tisíciletí zaznamenali Mulder a Scullyová možná nejzásadnější objev své kariéry. Když se na americké půdě objevily tajuplné artefakty, zjistila Scullyová, že se na jejich povrchu nacházejí základní informace z oblasti matematiky, fyziky či filosofie lidstva, např. pasáže z Bible, Koránu a jiných svatých knih. Při dalším výzkumu zjistila, že artefakty jsou vlastně částmi zříceného mimozemského plavidla, což agentku dovedlo ke skutečnosti, že právě mimozemšťané mohou být autory těchto textů. To jen potvrdilo, co si Mulder už dlouho myslel a co Syndikát už dlouhá léta věděl: „mimozemšťané“ planetu obývali už před miliony let, „vymysleli“ nejstarší světová náboženství, která měla lidstvo připravit na příchod Boha, jímž mají být právě kolonisté. To ostatně ve svých proroctvích předpověděli příslušníci prastarého amerického kmenu Anasazi, kteří před stovkami let s kolonisty pravděpodobně navázali přímý kontakt.

Syndikát své kroky před veřejností tajil, mnohdy brutálními metodami a nevybíravými postupy, v každém případě mu ale šlo o to, aby lidé byli na případnou mimozemskou kolonizaci připraveni co možná nejlépe. Jelikož jsou všichni jeho členové po smrti a tato organizace tedy zanikla, nemá lidstvo právě nejlepší vyhlídky. Ona závěrečná pravda, kterou se na konci společného vyšetřování Mulder se Scullyovou dozvěděli, je tedy možná až příliš stručná: je jí datum 22. prosince 2012, kdy má mimozemská kolonizace naší planety začít.

Komentáře: 14

Poslední roky byly plné výročí. V roce 2008 uplynulo patnáct let od 10. září 1993, kdy byla vysílána první epizoda seriálu, a rok před tím to zase bylo rovných pět let od 19. května 2002, kdy byl seriál Akta X završen. Je tedy nejvyšší čas upozornit na ty největší klenoty, které se v devítileté historii Akt X objevily. Jak můžete vidět níže, vyhlášení není pojato jako žebříček nejlepších epizod, jednotlivé díly seriálu jsou uvedeny v pořadí, ve kterém byly vysílány. Při výběru jednotlivých epizod nebyla brána v potaz pouze jejich kvalita, ale také významnost v rámci celého seriálu, která se podepsala na dalším směřování Akt X. Při čtení nezapomeňte, že se jedná o článek, který jsem sestavil já sám, a tak jde pouze o subjektivní hodnocení jednoho oddaného fanouška Akt X. První část tohoto vyhlášení je zde.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Avatar (3. série, 21. epizoda) režie James Charleston | scénář Howard Gordon podle námětu Davida Duchovnyho | poprvé vysíláno 26.04.1996

I Skinner má svůj osobní život. A dobře si toho byl vědom samotný David Duchovny, podle jehož námětu na konci třetí série vznikla epizoda Avatar. Výsledkem jeho spolupráce se scénáristou Howardem Gordonem, autorem epizod jako Sleepless, Grotesque či Synchrony, byl až neobvykle povedený mix tajuplné, ale zároveň velmi citlivé podívané. Středobodem příběhu byl totiž rozvod zástupce ředitele FBI a nadřízeného Muldera a Scullyové s jeho manželkou. Nebyla by to však Akta X, aby se do toho všeho nepřipletla ještě řádně bizarní vražda s notně pikantní příchutí, a tak na hotelovém pokoji bylo vedle Skinnera nalezeno tělo šlapky. A nebyl by to Mulder, aby z vraždy neobvinil sukuba, středověkého démona, který se po nocích přikrádá k mužům, aby z nich vysál život. Skinner mu pochopitelně opět není schopen příliš porozumět, i když právě Mulder se Scullyovou jsou Skinnerovou jedinou a poslední šancí. Proti nim však stojí těžký kalibr – Muž s cigaretou, který v celém případu vidí velkou šanci, kterak se relativně mocného Skinnera konečně zbavit. S epizodou Avatar nám tak vzniká zajímavý žánrový mix, protože sledujeme částečně samostatně stojící příběh a částečně mytologii. Ale především sledujeme první epizodu, která je primárně věnována Skinnerovi a která je prostě vynikající. Více v recenzi.

Na co nezapomeneme: Nevím, jak vy, ale já určitě nikdy nezapomenu na závěr této epizody. Nejde tu jen o to, že našeho drahého Skinnera konečně zase vidíme sedět za jeho stolem, ale především o okamžik, kdy si Skinner znovu nasadí svůj snubní prsten. Možná jsem blázen, ale až v tuto chvíli jsem si jeho postavy začal opravdu vážit.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Quagmire (3. série, 22. epizoda) režie Kim Manners | scénář Kim Newton | poprvé vysíláno 03.05.1996

Akta X by nebyla Akty X, kdyby si to Mulder a Scullyová minimálně jednou nerozdali s příšerou, která by alespoň částečně nepřipomínala veleslavnou Lochnesku. Právě k tomuto došlo v epizodě Quagmire, na které se doslova vyřádili dva jmenovci – scénárista Kim Newton a režisér Kim Manners. Byť je fakt, že tato epizoda trpí jistou nevýrazností v nadupaném závěru třetí série, nic to nemění na tom, že ji prostě zbožňuji. Nejvíce si na ní cením humoru, který je i přes všeobecně odlehčeného ducha třetí sezóny stále docela svižný a originální. A pak všechno to, pro co Akta X milujeme – pro případ nadšený agent Mulder, zamračená a věčně skeptická Scullyová, která by nejraději byla tisíc mil od „místa činu“, a pak samozřejmě Queequeg. Ta malá kulatá hrouda je prostě k sežrání a pokud ji nemilujete, určitě vás rádi přijmou na FBI, protože jste nejspíš replikanti. O to bolestivější je pak způsob, jakým se nebohý pejsek odebere do psího nebe (někdy se prostě nevyplácí, když jste k sežrání). Ještěže zasáhne agent Mulder, který v legendárním souboji Mulder versus aligátor nezapomenutelného psíka pomstí!

Na co nezapomeneme: Nejspíš na ten závěr s náhle se vynořivší Big Blue, který se do toho všeho tak strašně nehodí, že tam nakonec padne, jak ulitý. Každý si taktéž určitě vzpomene na krátký pobyt Muldera a Scullyové na ostrůvku „uprostřed“ jezera, kde se odehrála debata, která byla jistou předzvěstí mnohem slavnější diskuse obou agentů z epizody Detour. A když už jsme u těch diskusí, tak stejně jako jezero vyplavilo několik záhad a lidských těl, kontakty mezi mnohými postavami nabídly hned několik nezapomenutelných slovních přestřelek.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Home (4. série, 3. epizoda) režie Kim Manners | scénář Glen Morgan, James Wong | poprvé vysíláno 11.10.1996

Co napsat a co dodat k již tisíckrát řečenému? Epizoda dvou scénáristických velikánů Glena Morgana a Jamese Wonga nazvaná jednoduše Home je možná nejznámější z celých Akt X. Drastické příběhy Sanguinarium a Unruhe, plné brutálních vražd a násilí, působí vedle této epizody jako takové veselé rodinné komedie. Je pravda, že i Home je tak trochu rodinný příběh, ale vzatý z poněkud jiného konce. Vyšetřování otřesné vraždy novorozeněte zavede Muldera a Scullyovou až na zchátralou farmu do idylického městečka Home ve státě Pensylvánie. Agenti zde objeví tajemství, která neměla spatřit světlo civilizovaného světa (a oči diváků se slabším žaludkem). Žádný div, že Home byla hned po svém odvysílání v USA stažena z televize a znovu uvedena až po třech letech, na Halloween roku 1999. Skrz litry krve, zohavená těla a zaživa pohřbená dětská tělíčka však oči některých diváků neviděly to nejdůležitější – že tato epizoda je skutečně děsivá a její atmosféra je hustší než výraz na tváři Alfreda Hitchcocka. Vskutku jeden z nejbrilantnějších hororů, kterým Morgan a Wong vzpomenuli na své předešlé mistrné kousky Squeeze, Ice a Die Hand Die Verletzt.

Na co nezapomeneme: Na takovou normální americkou rodinku Peackockových a její matku, která dlouhé dny nejraději tráví zastrčená pod postelí v temném pokoji bez oken. Těžko se zapomíná i úžasná skladba „Wonderful! Wonderful!“ od Johnnyho Mathise.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Paper Hearts (4. série, 8. epizoda) režie Rob Bowman | scénář Vince Gilligan | poprvé vysíláno 15.12.1996

Zajímavý paradox. Nejlepší epizoda, která vyprávěla příběh o Mulderově sestře, a přitom není mytologií. Ačkoliv je Samantha stěžejním mytologickým prvkem, tak Paper Hearts, která o příběhu Mulderovy nezvěstné sestry pojednává, je krystalickou samostatně stojící epizodou. Scénárista Vince Gilligan však pro svůj příběh dokázal Samanthy brilantně využít. Pátrání po papírových srdíčkách sice na první pohled vypadá nevinně, nakonec se však sledování této epizody doporučuje jen psychicky silným jedincům. Vince Gilligan, jak už bývá v jeho případě zvykem, ze své epizody vytvořil krásný vícežánrový zážitek, ve kterém si své najdou příznivci smutných dramat, ale i fanoušci zapeklitých detektivek s charismatickou hlavní postavou v záporné roli. Tom Noonan, který ztvárnil úchylného masového vraha Johna Lee Roche, ve své roli odvedl maximum a na výsledku je to znát. Když se k tomu všemu přidaly ještě schopnosti zkušeného režiséra Roba Bowmana, který mimochodem touto dobou již připravoval první celovečerní film, není divu, že vznikla jedna z nejlepších epizod už tak špičkové čtvrté série. Další informace hledejte v recenzi.

Na co nezapomeneme: Je toho hodně. Především Mulderovy sny, které jsou zpracovány na jedničku a mají vše, co mít mají, hutnou atmosférou počínaje. Navíc v nich dojde k několika překvapivým okamžikům – Mulder zažije alternativní verzi únosu své sestry a se Samanthou se dokonce „setká“. Něžnější divačky Akt X si pak tuto epizodu dozajista hned několikrát milerády pauznuly – to když se na scéně objevily Mulderovy nešťastné oči. Na druhou stranu, pohled na dětskou kostru jistě nevyvolá zrovna tu nejlepší náladu ve většině z nás. Na závěr pak vzpomeňme nervydrásající scénu, v níž si to Mulder s Rochem definitivně vyřídí.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• The Post-Modern Prometheus (5. série, 6. epizoda) režie Chris Carter | scénář Chris Carter | poprvé vysíláno 30.11.1997

Napsal jsem to už jednou a napíšu to zas – slunce je horké, voda je mokrá a Chris Carter je geniální. Stejná formulka platí i pro epizodu The Post-Modern Prometheus ze začátku páté série, další z Carterových autorských výtvorů. V jejím případě by se akorát hodilo zdůraznit ještě to, že obraz je černobílý. Aby totiž režisér dodal na atmosféře celého příběhu, dovolil při vzniku epizody použít pouze odstíny černé a bílé barvy. Celé vyprávění tedy vypadá stylově a získává vskutku magický nádech. Špičkové technické řešení se však netýká jen obrazu, ale i hudby, kamery a především výpravy. Je jen škoda, že některým českým divákům nemusí být všechny kulturní narážky a režisérovy pohnutky zcela srozumitelné. To ale nic nemění na velmi vysoké kvalitě epizody, která i navzdory vyřčenému nabízí jedno nádherné poselství, které je srozumitelné všem lidem, bez rozdílu věku, pohlaví, barvy pleti či národnosti. Další názory hledejte v recenzi.

Na co nezapomeneme: Na famózní soundtrack, díky němuž jste si v jednom kuse připadali jako na diskotéce osmdesátých let, a na závěrečné vystoupení nesmrtelné Cher, která svým hudebním poselstvím jistě zvedla náladu nejen Velkému Mutantovi. Nezapomenutelný je i Jerry Springer a vůbec celé to malebné prostředí, v němž se příběh epizody odehrává. A pak taneček… proboha, vždyť to je alfa a omega celého seriálu!

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Bad Blood (5. série, 12. epizoda) režie Cliff Bole | scénář Vince Gilligan | poprvé vysíláno 22.02.1998

V Aktech X snad neexistuje gagy a hláškami nahuštěnější epizoda, než je Bad Blood, vpravdě nesmrtelná klasika z našeho oblíbeného seriálu. Tato věta, která před několika měsíci na našem webu uzavřela recenzi této epizody, je všeříkající a nic dalšího v podstatě netřeba dodávat. Po epizodě The Post-Modern Prometheus je Bad Blood další z tzv. never happened X-Files episodes, tedy epizod, které se ve „skutečném“ světě Akt X nikdy nestaly. Ten, kdo tuto epizodu viděl, jistě toto moudré rozhodnutí Chrise Cartera schválí. Pokud vůbec existují, pak je v Aktech X velmi málo epizod, které jsou bláznivější, než tato. Bad Blood je velkolepá parodie téměř na všechno, co jsme v Aktech X kdy viděli. Vyniká především originálním stylem vyprávění, kdy jeden příběh, konkrétně nepříliš povedené vyšetřování případu z Akt X, vidíme ze dvou různých úhlů pohledu. Vyprávění Muldera a vyprávění Scullyové se přitom liší ve velmi vtipných detailech. Více v recenzi.

Na co nezapomeneme: Když se řekne Bad Blood, tak se většině z vás vybaví jediná věc – zuby šerifa Hartwella. Při sledování těch pohledů, které tomuto fešákovi věnovali Mulder i Scullyová, se člověk nedokáže neusmát. V této epizodě pak agentka Scullyová strávila v pitevně více času, než je obvyklé. A že si tam užila! Jen by nás všechny jistě zajímalo, jaký asi musí mít drobná agentka žaludek, když při vážení všech těch střev a srdcí ještě stihne myslet na večeři a dostat chuť na pizzu. Byly bychom tu do rána, kdybychom vzpomínali na všechny strasti i slasti hlavních postav tohoto po všech stránkách scénáře pošahaného příběhu. Postel na mince i Mulderův taneček nad košem si připomeňme jen heslovitě.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Folie a Deux (5. série, 19. epizoda) režie Kim Manners | scénář Vince Gilligan | poprvé vysíláno 10.05.1998

Epizoda, u které by se bál i Hitchcock. To není žádná laciná propagace, to je holý fakt. Epizoda Folie a Deux obohatila Akta X o velmi specifickou atmosférou, kterou obalila vzrušujícím paranoidním nátěrem. A sladká paranoia postihla krom jiných postav agenta Muldera, což už samo o sobě je zárukou kvality a dobré zábavy. Agent Mulder si o to ostatně říká od samého začátku, když nechává Scullyovou ve Washingtonu a vyráží vyšetřovat na vlastní pěst (to je, mimochodem, jedna z výrazných změn, která tento díl odlišuje od zaběhlého konceptu vyšetřování z ostatních epizod). Onen prvek nelítostné paranoii, kterou člověk prostě nedokáže vyhnat z hlavy, je velmi vzrušující a celé podívané dodává šťávu. Při sledování si tak vzpomenete na příběhy jako Grotesque, Via Negativa a Field Trip, přičemž vliv té první jmenované je patrný téměř na každém kroku. Byla to koneckonců právě Grotesque, ve které si Mulder užil první dávku šílenosti. Více se dočtete v recenzi.

Na co nezapomeneme: Na co asi!? Na dost možná nejslavnější scénu mezi Mulderem a Scullyovou, při níž hrozil infarkt desítkám tisíců shippers. Jedná se o sekvenci, ve které Mulder leží upoutaný na nemocničním lůžku a je vzhledem ke svým předešlým paranoidním eskapádám všemi považován za blázna. V ten okamžik zoufalý agent řekne Scullyové, že ona je jeho „jediná z pěti miliard“ – jediná na celém širém světě, kdo mu věří. Myslím, že tomuhle může konkurovat snad jen taneček z Post-Modern Prometheus.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Field Trip (6. série, 21. epizoda) režie Kim Manners | scénář Frank Spotnitz, Vince Gilligan, John Shiban | poprvé vysíláno 09.05.1999

Co říct k epizodě, která je dle mého názoru s největší pravděpodobností nejlepší z celého seriálu. Věnovali jsme se jí už několikrát, krom obsáhlé recenze třeba fotografiemi z natáčení. Field Trip v sobě spojuje pochybnosti, zlá tušení a všudypřítomnou nejistotu prvních pěti sérií, přičemž to celé koření svižnou atmosférou série šesté. Navíc jakožto poslední samostatný díl šesté série toto neobvykle originální a poutavé období symbolicky uzavírá. Byť neustálé dějové zvraty nenechávají diváka v klidu, musím velmi pochválit závěrečnou scénu záchrany obou agentů. Jedná se o zcela jedinečný shippers okamžik, který vztah Muldera a Scullyové dokonale vykresluje a nepotřebuje k tomu, aby zaznělo jediné slůvko.

Na co nezapomeneme: Jak už bylo řečeno v recenzi, Field Trip není jen výletem do krásné přírody, je také výletem do podvědomí našich agentů,  je to cesta do jejich nejčernějších nočních můr. Proto jen těžko budeme zapomínat na okamžiky, kdy Scullyová nalezla „Mulderovu“ kostru, nebo když si Mulder ve „Skinnerově kanceláři“ uvědomí, že dost možná z jeskyně plné houbových výparů nikdy neunikl. Konkrétně u druhé zmíněné scény mám dodnes husí kůži. A myslím, že taktéž velmi obtížně budeme z hlavy vyhánět „Mulderův pohřeb“, na který jen tak mimochodem dorazí sám Mulder.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Via Negativa (8. série, 7. epizoda) režie Tony Wharmby | scénář Frank Spotnitz | poprvé vysíláno 17.12.2000

Nejlepší epizoda osmé série. Už z první věty lze snadno odvodit, že Via Negativa je těžký kalibr. V podstatě se dá říct, že příběh epizody se velmi podobá předcházejícímu Field Trip, je pouze navlečený do temného kabátu, který ponurost celé osmé sezóny skvěle symbolizuje. Scénárista Frank Spotnitz označil tuto epizodu za svůj osobní příspěvek do osmé série seriálu, v níž se tvůrci zavázali k návratu do starých dobrých hrůzostrašných časů prvních dvou sezón. Je jen velká škoda, že Muldera zde nepotkáme a Scullyovou uvidíme jen krátce, zato se do centra dění dostává agent Doggett, který si užije dost za oba dva zmíněné absentéry. Vůbec poprvé od začátku jeho působení na Aktech X se totiž na tohoto vyhlášeného skeptika snesou paranormální a jen obtížně vysvětlitelné jevy. Závěrečných deset minut, v nichž se tvrďák Doggett se svými děsy setká tváří v tvář, snad ani netřeba připomínat. Od prvního uvedení epizody nedávno uplynulo deset let, recenze je zde.

Na co nezapomeneme: Jednoduše řečeno, na posledních deset minut. Doggettovo psycho je jedním z nejmocnějších okamžiků v osmé sérii a každý skutečný fanoušek Akt X musel tuto děsivou sekvenci ocenit potleskem vestoje. Doggett samotný pak bezesporu nezapomene na svou hrůzostrašnou vizi, ve které se mu v rukou zjeví useknutá hlava agentky Scullyové. Sluší se taktéž připomenout, že v této epizodě se Doggett poprvé setkal s trojicí Osamělých střelců.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Release (9. série, 16. epizoda) režie Kim Manners | scénář David Amann | poprvé vysíláno 05.05.2002

Audiovizuální skvost deváté série a zároveň nejlepší epizoda tohoto období. Thriller Release s výraznými detektivními prvky je příkladem bezchybné spolupráce mezi režisérem Kimem Mannersem a hudebním skladatelem Markem Snowem. Hned několik scén této detektivky, která definitivně uzavírá Doggettův bolestivý rodinný příběh, si budete dlouho pamatovat. Téma Doggettova uneseného a zavražděného syna, které bylo představeno na začátku osmé série, tvůrci považovali za velmi důležité, a tak mu nakonec věnovali jednu z posledních epizod celého seriálu. A jak už jsem naznačil, výsledek je téměř výjimečný. Vůbec se nebojím říct, že toto v kapitolách vyprávěné rozloučení se synem agenta Doggetta je prostě lepší, než sbohem, které jsme v sedmé sérii dali Mulderově zmizelé sestře.

Na co nezapomeneme: Na ten jemný, a přece tak silný a nesmírně podmanivý klavírní motiv, kterého maestro Snow využil hned několikrát. Asi už nikdy z hlavy nedostanu zatčení kadeta Haeyese a závěrečnou scénu, v níž smířený Doggett vysypává popel svého syna do moře. Přiznám se, že v ten okamžik jsem měl v očích slzy.

 

Řeč čísel: Nejúspěšnějším obdobím Akt X, pakliže se řídíme tímto vyhlášením, se stala třetí série, z níž se mezi dvacet nejlepších dostalo rovnou pět epizod. Následuje ji série druhá se čtyřmi epizodami. První a pátá řada nabídly po třech epizodách, čtvrtá série epizody dvě a šestá, osmá a devátá série po jednom dílu. Absolutními vítězi celého vyhlašování jsou však dva lidé. Ze scénáristů je to Darin Morgan, jehož tři nejslavnější humorné příběhy v žebříčku pochopitelně nechybějí. Zabojoval také Darinův starší bratr Glen Morgan, který ve spolupráci se svým věčným parťákem Jamesem Wongem procpal do tohoto vyhlášení hned čtyři své epizody – atmosferické klenoty Squeeze, Ice, Die Hand Die Verletzt a Home. Měřeno po stránce režisérských schopností a zkušeností je však rekordman tohoto žebříčku jasný: Kim Manners se posadil na režisérskou židli skoro u poloviny z výše uvedených epizod. Takže díky pane režisére, my nezapomeneme.

Mimochodem, vítězem této ankety je svým způsobem i Queequeg. Ten se všehovšudy vyskytl ve třech epizodách Akt X, z nichž hned dvě se probojovaly do tohoto vyhlášení. Strašlivá smrt v ústech gigantického aligátora však Queequega nezastavila – své zmínky se pejsek dočkal ještě v dílech Alone a Trust No 1. Tomu se říká bojovník!

Komentáře: 16

Poslední roky byly plné výročí. V roce 2008 uplynulo patnáct let od 10. září 1993, kdy byla vysílána první epizoda seriálu, a rok před tím to zase bylo rovných pět let od 19. května 2002, kdy byl seriál Akta X završen. Je tedy nejvyšší čas upozornit na ty největší klenoty, které se v devítileté historii Akt X objevily. Jak můžete vidět níže, vyhlášení není pojato jako žebříček nejlepších epizod, jednotlivé díly seriálu jsou uvedeny v pořadí, ve kterém byly vysílány. Při výběru jednotlivých epizod nebyla brána v potaz pouze jejich kvalita, ale také významnost v rámci celého seriálu, která se podepsala na dalším směřování Akt X. Při čtení nezapomeňte, že se jedná o článek, který jsem sestavil já sám, a tak jde pouze o subjektivní hodnocení jednoho oddaného fanouška Akt X. Druhá část tohoto vyhlášení je zde.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Squeeze (1. série, 2. epizoda) režie Harry Longstreet | scénář Glen Morgan, James Wong | poprvé vysíláno 24.09.1993

Mulder a Scullyová v akci poprvé v samostatně stojící epizodě. A hned se jim do cesty postavil těžký kalibr – psychopatický zabiják, pojídač jater a věčný gurmán Eugene Victor Tooms. Tuto nesmírně chladnou postavu, bravurně ztvárněnou Dougem Hutchisonem (který je mimochodem vegetarián), jsem si zamiloval natolik, že jsem jednu dobu toužil, aby ke mně tento chlapík přišel a zaživa mi vyrval játra z těla. Byla by to pro mě totiž velká čest a rozhodně lepší způsob smrti, než rukou Dannieho Pfastera. Epizoda Squeeze však není zajímavá jen hlavní zápornou postavou – zajímavé je také sledovat, jak si Mulder a Scullyová postupně začínají rozumět. Agentka se v epizodě dokonce rozhodne, že raději bude poslouchat vzrušující nápady svého nového kolegy, než nudné poznatky ostatních vyšetřovatelů. Myslím, že nebudu mluvit jen sám za sebe, když řeknu, že jsem se tehdy Scullyové vůbec nedivil. S dalšími vyznáními lásky pokračujeme v recenzi epizody.

Na co nezapomeneme: Na téměř každou Toomsovu scénu, na každý jeho pohled a na jeho koupelovou rvačku s agentkou Scullyovou.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Ice (1. série, 7. epizoda) režie David Nutter | scénář Glen Morgan, James Wong | poprvé vysíláno 05.11.1993

Epizoda, ve které se Mulder a Scullyová poprvé dostali do divočiny. Jak již zaznělo v recenzi, Ice je matkou všech dramatických výletů Muldera a Scullyové do přírody, ve které našim agentům zpravidla dochází buď kyslík, světlo, náboje nebo prostě jen rozum. Stejně jako ve všech epizodách tohoto typu, se i v díle Ice dočkáme velmi ostré výměny názorů mezi oběma agenty. Mulder a Scullyová se v celé historii seriálu dostali do konfliktu pochopitelně nespočetněkrát, ale zatím ještě nikdy nevyústily nesrovnalosti mezi nimi k namíření pistole jeden na druhého. Všechno navíc vyostřil neznámý parazitický organismus, který na nehostinné Aljašce napadl výzkumnou stanici a později i samotné vyšetřovatele.

Na co nezapomeneme: Krom již zmíněných potyček mezi oběma agenty to jsou určitě Mulderovy hlášky a dámský striptýz v podání agentky Scullyové a její vědecké kolegyně.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Darkness Falls (1. série, 19. epizoda) režie Joe Napolitano | scénář Chris Carter | poprvé vysíláno 15.04.1994

Kam se hrabe Blair Witch Project? Epizoda Darkness Falls, jedna z mála samostatně stojících, za kterou stojí převážně mytologický scénárista Chris Carter, spadá do stejné žánrové škatulky, jako výše zmíněná Ice. Jen s tím rozdílem, že je ještě o kousek lepší. Těch důvodů je více, pro mě osobně jsou největším kladem zajímavé lokality, ve kterých se příběh této epizody odehrává – hluboké lesy státu Washington jsou přece jen vzrušivějším místem pro smrt, než zatuchlá vědecká základna na nehostinné Aljašce. Rozsáhlé exteriéry nabízejí krom hutné atmosféry ještě jeden zajímavý prvek, který je taktéž velmi typický pro podobné výlety do divočiny – jedná se o hlavního nepřítele, který se agentům postaví do cesty a který je de facto neviditelný. V případě Darkness Falls to jsou nenasytné světélkující mušky, které si jistě nadlouho zapamatoval každý, kdo tuto epizodu kdy viděl. Více v recenzi.

Na co nezapomeneme: Na mušky. A taky na to, že Scullyová se krásně usmívá a že děsivější, než samotný případ, byly některé módní prvky v podání Muldera a Scullyové.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Irresistible (2. série, 13. epizoda) režie David Nutter | scénář Chris Carter | poprvé vysíláno 13.01.1995

Irresistible je úžasná detektivka z pera Chrise Cartera. Na příběhu tohoto temného thrilleru je zajímavá skutečnost, že je zcela oproštěn od nadpřirozena či paranormálních jevů. Místo mimozemšťanů, vlkodlaků a duchů se totiž do centra dění dostane obyčejný strach. Carter si k vyobrazení dokonalého strachu vybral postavu fetišisty Donnieho Pfastera. Psychicky narušeného vraha prostitutek si zahrál Nick Chinlund, který předvedl famózní výkon, srovnatelný s velikány jako je Doug Hutchison (Tooms), Brad Dourif (Luther Lee Boggs z epizody Beyond the Sea) či Tom Noonan (John Lee Roche z dílu Paper Hearts). V nervydrásajícím finále epizody, které je bravurně natočeno, je unesena i chudinka Scullyová (nebohá agentka jen v druhé sérii zažila několik únosů – např. v dílech Duane Barry, End Game či Our Town). Jelikož je Irresistible jednou z nejlépe natočených epizod celého seriálu, zaslouží si svou zmínku i režisér David Nutter. Ten v období prvních tří sérií natočil na patnáct epizod, z nichž tři se dostaly i do tohoto žebříčku. Více v recenzi.

Na co nezapomeneme: Na závěrečná slova agenta Muldera: „Říká se, že strach z neznámého je iracionální reakcí na přemíru fantazie, ale náš strach z každodennosti, z plíživého cizince a ze zvuků kroků na schodech, strach z násilné smrti a prvotní touha po přežití jsou děsivé jako kterákoliv Akta X a stejně skutečné jako fakt, že se to může stát i vám.“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Die Hand Die Verletzt (2. série, 14. epizoda) režie Kim Manners | scénář Glen Morgan, James Wong | poprvé vysíláno 27.01.1995

Epizoda s netradičním názvem Die Hand Die Verletzt (což v překladu z němčiny znamená „Ruka, která trestá“) v sobě unikátním způsobem spojuje temný horor s komediálními prvky. Za humorem stojí v první řadě nespočet převážně Mulderových hlášek, které podporovala všeobecně dobrá nálada na natáčení. Nejenže je toto nadlouho poslední díl, který napsali scénáristé Morgan a Wong, je to zároveň první epizoda, na níž pracoval Kim Manners. Ten se v následujících sedmi letech vyprofiloval v úžasného režiséra, ale také nejaktivnějšího člena štábu, když natočil rekordních 52 epizod Akt X. Die Hand Die Verletzt ale není jen příběhem, u kterého se budete smát od začátku do konce. Přibližně od poloviny epizody se děj stává podstatně temnějším a některé činy učitelů-satanistů vás dozajista vyděsí. Za zmínku pak stojí především několik vskutku mistrně natočených scén v samém závěru.

Na co nezapomeneme: Zde není co řešit. Raději bych dělal padesát maturit, než abych musel podstoupit jedinou zkoušku v hodině paní Phyllis Paddockové. Tato dravá paní učitelka, která krom školní látky ovládá černou magii, se mi zaryla hluboko do paměti. A nutno říct, že v minulosti se za mnou už i přišla podívat v několika nočních můrách. Krom této strašidelné dámy však epizoda patřila ještě dvěma pánům – scénáristům Glenu Morganovi a Jamesi Wongovi. Ti totiž tímto dílem ukončili práci na Aktech X a jejich milé rozloučení s diváky a štábem seriálu dojalo jistě nejednoho zainteresovaného.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Humbug (2. série, 20. epizoda) režie Kim Manners | scénář Darin Morgan | poprvé vysíláno 31.03.1995

Epizodou Humbug z konce druhé série se Akta X na diváka poprvé usmála. Ačkoliv se ještě před ní v seriálu nejednou objevila vtipná poznámka (ano, nejčastěji z úst agenta Muldera), tak dosud ještě nikdy nebyla žádná z epizod postavena jako čistě komediální. Tou se stal až cirkusový příběh z epizody Humbug, k jehož tvorbě si tvůrci přizvali Darina Morgana. Spolupráce tohoto mladého nadějného scénáristy s režisérem Kimem Mannersem byla geniálním tahem (ať už tento tah udělal kdokoliv, pravděpodobně a pochopitelně to byl Chris Carter). Humbug je totiž skutečně velmi vtipný, obsahuje celou řadou až groteskních scén a v kontextu temné druhé série tak působí jako UFO z čistého nebe. Nejlepší na tom je, že tvůrci epizody měli stále na paměti, v rámci jakého seriálu svůj příběh zpracovávají. Humor tedy funguje převážně na pozadí, v popředí zůstává tajuplný případ z Akt X, jehož vyšetřování nabízí celou řadu strašidelných situací. Pro další informaci čtěte recenzi.

Na co nezapomeneme: Na úžasně originální zrůdy z cirkusu, na to, jak Gillian snědla skutečného brouka a na příběh o Changovi a Engovi.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Our Town (2. série, 24. epizoda) režie Rob Bowman | scénář Frank Spotnitz | poprvé vysíláno 12.05.1995

Moje srdcovka. Our Town vlastně nevyniká žádným svým aspektem – je to prostě jen další z temných případů v Aktech X, v rámci jehož vyšetřování se Mulder a Scullyová vydávají do amerického zapadákova, kde se setkají s komunitou kanibalů. V hlavní roli se tak vyskytuje především ponurá atmosféra, malebné prostředí arkansaského městečka Dudley a vůně lidského a kuřecího masíčka ve vzduchu. A to je nakonec ta nejlepší reklama, kterou tato epizoda může mít. Krom toho měla Our Town velké štěstí na své autory. Je to další díl z tohoto žebříčku, který napsal scénárista převážně mytologických epizod Frank Spotnitz, jehož nápad přivést do Akt X problematiku kanibalismu přinesl své plody. Celé natáčení pak dirigoval Rob Bowman, který je hned po Mannersovi nejvytíženějším režisérem v historii seriálu (natočil 32 epizod a první film). Zajímají-li vás další informace, čtěte recenzi.

Na co nezapomeneme: Na to, jak nám málem sťali agentku Scullyovou.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Clyde Bruckman's Final Repose (3. série, 4. epizoda) režie David Nutter | scénář Darin Morgan | poprvé vysíláno 13.10.1995

„Clydea Bruckmana jsem miloval.“ Toto řekl David Duchovny na adresu epizody scénáristy Darina Morgana v hlavní roli s Peterem Boylem. Nutno přiznat, že se k tomuto prohlášení hrdě přidávám. Nikdy jsem nepochopil, jak se Morganovi podařilo obohatit své mnohdy bláznivé příběhy o tak silnou dávku osobitosti. Snad nejvíce je to patrné právě v epizodě o Clydeu Bruckmanovi. Magická, dojemná, krásná, to jsou všechno označení, která se mi derou na jazyk při vzpomínce na tuto nezapomenutelnou hořkosladkou komedii. Je zajímavé sledovat scénáristu Morgana, jak se jeho tvorba neustále vyvíjí. Clyde Bruckman je výrazně dospělejším příběhem, než Morganova předešlá práce na díle Humbug. I když jsou obě epizody zařazovány do komediálního subžánru Akt X, ve skutečnosti je téměř nic nespojuje. Snad jen to, že se Morgan pokoušel oba tyto příběhy podat v podstatně temnějším duchu, než jak byly nakonec ztvárněny. Krom jiných aspektů Clyde Bruckman vítězí především na frontě hereckých výkonů, kde nelze nezmínit Petera Boylea, který se představil v roli nešťastníka Bruckmana. Svou postavu zahrál famózně a já osobně dodnes v Aktech X nenašel lepší vedlejší herecký výkon, než je ten jeho. Clyde Bruckman's Final Repose je nepřekonatelný klenot, který v závěrečných minutách snad nemůže nedojmout. Více se dočtete v naší „štědrovečerní“ recenzi.

Na co nezapomeneme: No přeci na Clydea Bruckmana – jak postavu, tak celou epizodu. Ale abych i trochu konkrétní, tak já nikdy nezapomenu na zmínku o Buddy Hollym, výrazy Jaapa Broekera, autoerotické zadušení, na to, jak zatraceně Scullyová byla sexy a pochopitelně na první setkání s Queequegem.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Grotesque (3. série, 14. epizoda) režie Kim Manners | scénář Howard Gordon | poprvé vysíláno 02.02.1996

Jen těžko byste v Aktech X hledali ponuřejší epizodu, než je Grotesque. Dokonce i už tak dost temné příběhy z epizod Irresistible, Via Negativa či 4-D se před událostmi z Grotesque klepou kdesi v rohu. Celá epizoda je precizně zvládnuta především po technické stránce, jde možná o nejlepší zrežírovanou epizodu seriálu. Efektní podívanou umocňuje především zlověstná atmosféra, která doslova páchne z každého záběru, a mnoho vskutku děsivých scén, které zvednou tlak nejednomu divákovi. Mimořádný podíl na kvalitě epizody má pochopitelně scénárista Howard Gordon, který po děsivých příbězích jako Sleepless, F. Emasculata a Fresh Bones přišel se suverénně nejlepší epizodou své kariéry. Grotesque je bravurní thriller, který se vyrovná nejlepším áčkovým filmům tohoto žánru. Věčná škoda a velká ostuda, že je mnohými fanoušky seriálu tolik opomíjen.

Na co nezapomeneme: Na to, že Mulderovi vůbec poprvé skutečně hráblo.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Jose Chung's ‚From Outer Space‘ (3. série, 20. epizoda) režie Rob Bowman | scénář Darin Morgan | poprvé vysíláno 12.04.1996

Když před dvěma lety probíhalo na našem webu vyhlašování nejlepších epizod poprvé, umístil se příběh o Jose Chungovi na první příčce. Pokud bych aktuální výběr epizod taktéž řadil od nejlepších, měl by to Chung hodně těžké s Clydem Bruckmanem a dost možná by tento souboj tentokrát dopadl příznivěji právě pro nerudného pana Bruckmana. Ono je to ale v podstatě úplně jedno; epizoda o Jose Chungovi je totiž dokonalá. Stejně jako u všech předešlých příběhů Darina Morgana, jsem i tentokrát hledal odpověď na otázku, čím vlastně tato epizoda tolik vyniká? Já osobně na ní nejvíc miluji, že i přes ten šílený mišmaš to všechno nějak záhadně drží pohromadě, je to ucelené, přehledné, dokonale fungující a především nesmírně vtipné. Příběh o dvojici teenagerů, kteří byli uneseni mimozemšťany (nebo jen vlastními hormony?), je bravurně odvyprávěn, což znamená, že si Darin vedle Mannerse (Humbug) a Nuttera (Clyde Bruckman's…) dobře rozuměl i s režisérem Robem Bowmanem. Epizoda o fiktivním spisovateli Jose Chungovi v sobě snoubí úžasný mix mnoha zajímavých prvků a žánrů od komedie až po drama – to na povrchu možná působí nesourodě, v jádru se však jedná o další nepřekonatelný klenot.

Na co nezapomeneme: Na Muldera-androida, koláče, výrazy některých postav, závěrečnou sekvenci a pochopitelně také na Jose Chunga, člověka, díky němuž to vše vzniklo.

Komentáře: 35

režie Rob Bowman | scénář Howard Gordon, Alex Gansa | premiéra v USA 10.03.1995 | na TV Prima 17.02.2004 | český název Mrtvolné ticho | hodnocení 100% další názory zde

Mulder a Scullyová se vydávají do oblasti Norského moře, kde zmizela americká válečná loď Ardent. Mulder tuto oblast označuje za druhý bermudský trojúhelník a je přesvědčen, že loď zmizela v souvislosti s jakýmsi moderním filadelfským experimentem, který zde údajně měl probíhat. Jeho podezření je zčásti potvrzeno, když agenti naleznou přeživšího námořníka: jen místo pětadvacetiletého mladíka před nimi stojí devadesátiletý stařec.

Død Kalm je Darkness Falls druhé série. Struktura obou epizod je v lecčems podobná: obě se odehrávají na odlehlých místech, kam noha běžného živáčka jen tak nevstoupí, a v obou si nevysvětlitelné procesy mezi nebem a zemí pohrají s Mulderem a Scullyovou tak, jak to ani kolonisté se Syndikátem dohromady neumějí. Po technické stránce je pak každá z epizod devatenáctým dílem své série a obě byly pro tvůrce technickým oříškem. Právě recenzované epizodě se však rovná jen málokterá, protože s výletem do vod Norského moře přišly komplikace s náročnými interiéry válečné lodi i s maskami jednotlivých hrdinů. O Død Kalm si ale právě čtete ještě z jednoho důvodu: za celých sedm let, co náš web stojí a běží, se tento díl nedočkal jediného vlastního článku. Je to s podivem, protože epizoda tvoří to nejpopulárnější z prvních dvou období seriálu a mezi námi, kteří jsme Akta X sledovali při jejich české premiéře před patnácti lety, je asi málo lidí, které zestárlí agenti nevyděsili.

Oba agenti však i přes ony nánosy kosmetických úprav zůstávají sami sebou. Mulder i nadále pálí jednu příjemně jedovatou poznámku za druhou, k čemuž mu Scullyová už tradičně dobře sekunduje. K ponurosti na placu nicméně nepřispívaly jen potemnělé interiéry válečné lodě, ale i desítky hodin, které oba hlavní herečtí představitelé museli trávit v maskérně. David Duchovny k tomu přidal úžasný stařecký tik, který by při nepovedeném ztvárnění mohl vyznívat směšně, ale celý part je nakonec víc než věrohodný. Gillian Andersonová zase vtipně pozměnila scénář, když v závěru epizody Scullyová říká, kterou věcí si je stoprocentně jista. Místo toho, aby řekla, že smrti se bát nemusíme, řekla: Howard Gordon musí zemřít. Samozřejmě se jedná o jméno scénáristy, který je rovněž autorem námětu. Ten do té doby napsal jen několik slabších epizod plus příběhy ke Conduit, Miracle Man či Sleepless. Jen několik měsíců před výletem na Norské moře vyslal agenty do hlubin oregonských hor v díle Firewalker, který se Død Kalm blíží asi nejvíce. Pro jeho spolupracovníka Alexe Gansu to byla poslední práce na seriálu. Gansa přitom patřil mezi pravidelné přispěvovatele prvních dvou období a blízkého Gordonova spolupracovníka. Svoji zmínku si na tomto místě zaslouží ale především Toby Lindala. Tento umělec tělem i duší se zasloužil o masky a vizuální kouzla těch nejslavnějších epizod seriálu. Překvapil jsem sám sebe, když jsem o něm nalezl informace i v českém jazyce (čtěte zde).

Død Kalm nesporně zůstává nejlepším dílem obou mužů. Po všech stránkách záhadná zápletka slibuje vzrušující podívanou, která může mít co do činění jak s neobvyklými přírodními procesy, tak se starými dobrými experimenty z rukou lidí. Scullyovou hned na začátku napadne myšlenka na nový Bermudský trojúhelník, zatímco Mulder kontruje Filadelfským experimentem. Zkrátka a dobře: fanoušci neznáma a záhad se s chutí poslintají. (Pro ty otrlejší je pak v epizodě scéna, v níž Scullyová připraví z posledních zbytků na lodi tento lahodný nápoj: ano, právě koukáte na džusík z šesti citrónů, šťávy ze sardinek a vody z těžítka.) Bizarní události si pochopitelně žádají divoká vysvětlení, o která tentokrát rozhodně není nouze. Scullyová nezůstane profesi vědkyně nic dlužna, když předloží vysvětlení týkající se volných radikálů, o které se s vámi zkrátka musím podělit: „Volné radikály jsou chemikálie s elektrony navíc. Jsou vysoce reaktivní a mohou způsobit oxidaci buněčných membrán a tělesných tkání. Možná něco tuhle loď unáší k jinému metalickému objektu jako meteor, třeba je někde hodně hluboko v oceánu nebo zapuštěný do ledovce. Tyto dva by mohly působit jako kladný a záporný pól a oceán mezi nimi jako gigantická baterie. Taková intenzita elektromagnetické energie by mohla vybuzovat volné radikály a účinně oxidovat každý kousíček hmoty.“ Ptám se sám sebe, proč vlastně ze škol nevyrazí všechny normalizační učitele a nezavedou do hodin fyziky povinné promítání Akt X?

Působivou a všudypřítomně tíživou atmosféru příběhu vystihují závěrečná slova, která hned vedle umírajícího Muldera zapisuje do deníku vyčerpaná Scullyová: „Mezi Halversonovými věcmi jsem našla dětskou knihu norských legend. Řekla bych, že obrázky v ní znázorňují konec světa. Není to však žádná prudká ohnivá smršť zatracení jak nás učí Bible, ale pomalu padající sněhová pokrývka. Nejprve se Měsíc a hvězdy ztratí v husté bílé mlze, potom zamrznou řeky, jezera a moře, a vlk jménem Sköll nakonec otevře svou tlamu, spolkne Slunce a pošle svět do věčné noci. Zdá se mi, že toho vlka teď slyším za dveřmi.“

Zajímavosti: Americká válečná loď, na níž se celé drama odehrává, ve skutečnosti není americká, ale je součástí kanadského válečného námořnictva. Na mnoha záběrech v epizodě si můžete povšimnout, že nese zřetelné označení 925. Je to samozřejmě již tradiční hraní si s čísly, jímž tvůrci seriálu prosluli. Tentokrát se jedná o odkaz na Piper, dceru Gillian Andersonové, která se narodila 25. září 1994 a způsobila celému štábu nejednu vrásku na čele. || Podivuhodná chyba se tvůrcům vloudila do úvodní scény v kanceláři, kde Mulder vysvětluje Scullyové pozadí případu. Agent říká, že 12. prosince 1949 zmizel bitevník královského námořnictva, který plul z Leedsu. Leeds je přitom severoanglické město ve vnitrozemí, které rozhodně nemá přístav či otevřený přístup k moři. Prochází jím sice řeka, ale ta by válečnou loď snesla jen velmi těžko. || Název epizody se tváří norsky, pravda je to ovšem jen z poloviny. Zatímco slovo død znamená smrt, slůvko kalm v norštině vůbec neexistuje. Nejpravděpodobněji tak odkazuje na anglické podstatné jméno calm značící klid. Celkově pak v epizodě, nejvýrazněji v rozhovoru Trondheima s Olafssonem, padají slova spíše dánská, než norská, případně směsice obou.

Komentáře: 21

Clyde Bruckman a Postmoderní Prométheus své patnácté narozeniny sice už oslavili, ale až dnes se jich dočkává epizoda, která – ač služebně nejmladší – je považována za nefalšovanou matku komedie v seriálu Akta X. Neotřelý a čirým šílenstvím nasáklý upírský příběh nám v neděli 22. února 1998 odvyprávěl mistr žánru Vince Gilligan, který tehdy potvrdil, že nestřílel naslepo, když rok předtím napsal Small Potatoes. Zatímco ale první Gilliganova komedie využívala pouze jediného (byť komediálně velmi vděčného) tématu (a sice záměny osobnosti), Bad Blood si s nějakými mantinely autenticity hlavu neláme už vůbec a je velkolepou parodií takřka na všechno, co jsme v seriálu kdy viděli – od často výbušného vztahu mezi oběma agenty, přes Mulderovy neortodoxní postupy při vyšetřování, až po Scullyové neschopnost přijmout neobvyklá zjištění. Celková potrhlost je na takovém stupni, že tvůrci byli později nuceni epizodu zařadit mezi tzv. never happened episodes, tedy epizody, které se ve „skutečném“ světě seriálu nikdy neodehrály. Rozhodnutí věru moudré, nutno podotknout. Epizoda je nezapomenutelnými scénami natolik prošpikovaná, že vyjmenovávat každou z nich by dohromady vydalo na její kompletní obsah.

Jediným spojovacím článkem toho všeho je obrovský komediální talent Davida Duchovnyho, jemuž velmi zdatně sekunduje Gillian Andersonová (byť mnohým shippers nemusí být dvakrát po chuti, jak sarkasticky na sebe agenti reagují, stejně tak se někteří diváci podiví při sledování Muldera, kterému je očividně úplně jedno, že dost možná zabil nevinného chlapce). Postavy se zkrátka chovají velmi potřeštěně, což od nich scénář však přímo vyžaduje. Navzdory vší chvále zůstává Bad Blood záležitostí, kterou buď bezmezně milujete, nebo absolutně nenávidíte, a nic na tom nezmění ani její častá umístění mezi nejlepšími epizodami seriálu. Ale to už je údělem všech extrémně vyhraněných či jinak výrazných děl, což je hodnocení, na které může být scénárista Gilligan dodnes velmi hrdý.

 

Komentáře: 3

V epizodě Clyde Bruckman's Final Repose se pan Bruckman zmínil o hudebníkovi jménem Buddy Holly, jehož předčasná smrt přivedla Bruckmana k věštění. Kdo to vlastně Holly byl, jak zemřel a proč se tento článek jmenuje tak, jak se jmenuje? Charles Hardin Holley, známý především pod pseudonymem Buddy Holly, byl velmi talentovaný americký kytarista a zpěvák, který je dodnes považován za jednoho z největších průkopníků hudebního stylu rock'n'roll. Hollyho kariéra naplno odstartovala v roce 1955 ve věku pouhých osmnácti let. O dva roky později založil kapelu The Crickets, se kterou definitivně prorazil. Songy jako That'll Be the Day, Everyday či Maybe Baby se okamžitě po jejich vydání v roce 1957 staly velkými hity. V té době byl v hudebním průmyslu Holly jediným profesionálním autorem rock'n'rollu, který své písně nejen zpíval, ale také skládal a textoval.

Magický pohled: Buddy Holly v 50. letech s elektrickou kytarou v ruce 

Výčet hudebních kapel i jednotlivých interpretů, kteří se nechali Hollyho hudbou inspirovat, je úchvatný. Hudební inovace, se kterými Buddy Holly v polovině padesátých let přišel, později převzali Beatles, Rolling Stones, Beach Boys, Bob Dylan, Bruce Springsteen i samotný král rock'n'rollu Elvis Presley. Ve stejné době, kdy Holly tvořil, fungovali i další nadějní hudebníci jako byli Ritchie Valens a J.P. Richardson, jinak známý jako The Big Bopper. Oba pánové seděli 3. února 1959 na palubě malého osobního letadla společně s Buddy Hollym. Se třemi zpěváky byl v letounu ještě pilot Roger Peterson. Ten po několika minutách letu vletěl přímo do sněhové bouře, ze které už svůj stroj nedokázal dostat. Když nedaleko městečka Mason City v americkém státě Iowa letadlo spadlo, všichni cestující zahynuli. V době smrti bylo Hollymu 22, Richardsonovi 28 a Valensovi pouhých 17 let. Už tak velká tragédie má ještě několik dalších hořkých příchutí. Jak poznamenal pan Bruckman v epizodě Akt X, Richardson původně letadlem vůbec letět neměl. Protože ale spěchal, vyměnil si své místo s Waylonem Jenningsem, Hollyho parťákem z kapely The Crickets. Když se Holly dozvěděl, že jeho kamarád nepoletí, tak v narážce na mrazivé počasí řekl Jenningsonovi, že doufá, že jeho autu zamrzne motor. Jennings na to s úsměvem zareagoval, že doufá, že Hollyho letadlo spadne. Netřeba dodávat, že tato věta ho pronásledovala až do konce jeho života. Když v jednom jediném dni vyhasly životy tří talentovaných autorů, způsobilo to u milionů fanoušků šok, ze kterého se americká hudební scéna vzpamatovávala ještě dlouhou dobu. Právem je 3. únor 1959 dodnes považován za den, kdy zemřela hudba. Toto označení se vžilo se slavnou písní American Pie, kterou v roce 1971 nazpíval Don McLean. Nádhernou písničku s celou řadou zajímavých odkazů si můžete poslechnout níže.

Clyde Bruckman byl fascinován představou, co všechno se v životech zúčastněných muselo stát, aby toho dne společně nasedly na osudný let. Mě osobně spíš fascinuje představa, co všechno se mohlo stát, kdyby letadlo nikdy nehavarovalo. Je pravda, že Elvis Presley odvedl práci za Buddy Hollyho více než dostatečně, přesto člověk nemůže nemyslet na to, o co všechno byl toho dne hudební svět ochuzen. Buddy Holly po sobě zanechal těhotnou manželku, se kterou byl v době smrti ženat půl roku. Více o něm si můžete poslechnout v zajímavém rozhovoru na serveru rozhlas.cz, ve kterém se redaktorka Ivana Šamonilová ptala renomovaného hudebního publicisty Jiřího Černého. Vřele doporučuji.

Komentáře: 6

režie Kim Manners | scénář Howard Gordon | premiéra v USA 02.02.1996 | na TV Prima 04.07.2004 | český název Groteska | hodnocení 100% další názory zde

Mulder a Scullyovou vyšetřují brutální vraždy se zjevným rituálním provedením, při kterých kdosi znetvořil obličeje mladých mužů tak silně, až jeho oběti vykrvácely. I přesto, že pachatel ohavných zločinů čeká ve vězení na elektrické křeslo, někdo v jeho práci pokračuje. Když se za ním agenti vydají do cely, doufají, že by je mohl přivést na stopu toho, kdo jeho práci kopíruje. Nacházejí ale jen zlomeného muže, který tvrdí, že všechny jeho zločiny jsou dílem samotného satana.

„Zmítáme se v temnotě, děláme všechno, co je v našich silách, abychom zvítězili nad zlem, které by jinak zničilo nás. Ale když se povaha člověka stane jeho osudem, není tento zápas jeho volbou, ale posláním. Přesto nás někdy tíha tohoto břemene nechá klopýtnout a prolomí křehkou pevnost našeho vědomí. Zrůdy pak vstoupí dovnitř a my se osamělí díváme do bezedné propasti, do té rozesmáté tváře šílenství.“ Nádherná slova agenta Muldera ze závěru epizody Grotesque dokonale vystihují, o čem přesně celá tato podívaná vlastně je. A o čem tak trochu vždycky byl život tohoto výjimečného muže, jehož vášeň pro spravedlnost a pravdu zamotala hlavu nejedné vládnoucí garnituře. Právě proto jsem Grotesque zvolil epizodou, která o komplikované postavě agenta FBI Foxe Muldera vypráví tolik, jako žádná jiná. Scénárista Howard Gordon má už v charakteristice agenta Muldera jistou praxi. Jen v první sezóně napsal epizody Conduit a Miracle Man, které pozadí agentova života přiblížily. Do epizody Grotesque pozval Billa Pattersona, Mulderova mentora z dob profilování masových vrahů, se kterým vyšetřování brutálních vražd získává osobní rozměr. Patterson se v tomhle ohledu shoduje s naprostou většinou zástupců Mulderovy minulosti, protože oba muži jsou už nějaký ten pátek na nože a téměř se nemohou vystát. O schopnostech agenta a bývalého žáka hovoří nejlépe samotný Patterson, který Scullyové prozradí, že si na případ Muldera sám vyžádal: „Moje rada agentko Scullyová? Nechte Muldera dělat, co sám uzná za vhodné, nestavte se mu do cesty a nesnažte se držet ho zpátky. Nepodaří se vám to.“ Ona vzájemná úcta, která mezi oběma muži přetrvává i po letech a po mnoha větších či menších potyčkách, dává příběhu silný emoční náboj.

Po vystudování psychologie na prestižní oxfordské univerzitě v roce 1986 a po úspěšném absolvování studia na Akademii FBI v Quanticu ve Virginii se Mulder v roce 1988 stal plnohodnotným agentem FBI. Ve stejném roce byl převelen na behaviorální vědy právě pod agenta Pattersona. Pod jeho velením získal mnoho mimořádně důležitých profesních zkušeností, které posléze hojně uplatňoval při řešení případů z Akt X. Jedno pravidla je však podstatnější, než všechna ostatní dohromady. Taktika „abys poznal umělce, musíš nahlédnout do jeho díla“ Mulderovi nejednou zachránila život. Hraje rovněž ústřední roli při vyšetřování vražd v epizodě Grotesque, kde se Mulder vydá na cestu do pokroucené mysli vrahovi, aniž by to prodiskutoval se svými nejbližšími (lépe řečeno: se svou nejbližší). Formulka „abys dopadl monstrum, musíš se jím stát“ zní jednoduše, ale její převedení do praxe zas až tak snadné není. Dobrým příkladem je opět tento příběh, protože Mulder se zde dostává až na samý okraj propasti, kdy se po nocích prochází ve vrahově ateliéru, vyzdobí si byt jeho uměním a ukradne ze skladu FBI vražednou zbraň. Všechno toto v Aktech X sice běžně vídáme, ale v podstatně menším měřítku, a tak Grotesque zůstává krystalicky dokonalým příkladem epizody posednutí Muldera vyšetřovanými hrůzami.

Málokdo si toho všimne, a přece se Grotesque podobá jinému obdobně laděnému příběhu. Vznikla přesně rok po uvedení démonického thrilleru Irresistible z poloviny druhé série, ve které se Mulder a Scullyová vydali po stopách fetišistického vraha Donnieho Pfastera. Tehdy se v přímém ohrožení života vyskytla agentka Scullyová, na kterou si Pfaster činil logický zálusk. V obou epizodách vraždí lidé z masa a kostí, ale nad vším děním se rovněž vznáší jakási neidentifikovatelná démonická síla, která lusknutím prstu svým obětem zatemňuje mysl. To se stalo Pattersonovi, to se stalo i Mulderovi. Mohlo by se sice zdát, že paranormální prvek ustupuje kamsi do pozadí a hraje druhé housle, to ovšem není pravda, on jen ustupuje mnohem mocnější psychologické stránce celého díla. O tu se tentokrát stará především David Duchovny, z jehož Muldera jde v jistých chvílích skoro až hrůza (o agentu Pattersonovi si můžete myslet cokoliv, ale nelze popřít, že to musel mít s Mulderem opravdu hodně těžké). Kdo to s Mulderem zas až tak těžké neměl, je David Duchovny, který v období třetí série byl spíše už agentem FBI, než newyorským hercem. Vím, že to příliš často neříkám, ale nebýt hereckého mistrovství Davida Duchovnyho, nebyla by ani Akta X. Rozhodně ne v té podobě, v jaké jsme si tento seriálový klenot zamilovali.

Z atmosférických epizod Die Hand Die Verletzt, Oubliette či Home víme, že Kim Manners prvkům strachu a ponurosti dobře rozumí. Výjimečný režisér si tedy s touto látkou v epizodě Grotesque poradil na jedničku. Sám Manners později prozradil, že ve třetí sérii je právě tato epizoda jeho nejoblíbenější a že za obzvláště povedený považuje Duchovnyho výkon, který mu práci velmi usnadňoval. Scény nočních můr a Mulderova procházení potemnělými sklady se mohou hrdě rovnat s hororovými sekvencemi nejlepších filmů tohoto žánru. Do takřka bezchybné mozaiky děsu přispívá krom Duchovnyho a Mannerse též hudební skladatel Snow, kameraman Bartley a lidé pečující o střih. Právě díky nim epizoda neztrácí tempo i navzdory tomu, do jak tíživé atmosféry je zakleta. Ve výběru nejlepších epizod seriálu jsem napsal, že Grotesque je možná nejlépe zrežírovanou epizodou seriálu. A stále si za tím stojím. Musím též říct, že každá věta z toho článku je i několik let po jeho uvedení platná, takže si jej určitě přečtěte. Existuje však ještě jeden pádný argument, proč brát Grotesque vážně. Je to totiž právě tato epizoda a již zmíněný thriller Irresistible z druhé řady, které Chris Carter v roce 1996 označil za dva základní kořeny svého tehdy vznikajícího dramatického seriálu Millennium. Tak si říkám, existuje vůbec větší pocta, když vás jeho tvůrce označí za svého druhu prolog k jednomu z nejlepších seriálů televizní historie?

Zajímavosti: Epizoda byla vysílána v pátek 2. února 1996 a sledovalo ji více jak 18 milionů amerických domácností. || Kameraman John S. Bartley, který pracoval na Aktech X v prvních třech sezónách, získal za tuto epizodu ocenění Emmy. || Agenta Billa Pattersona ztvárnil americký herec Kurtwood Smith (narozen 3. července 1943). Dnes osmašedesátiletý herec si zahrál ve filmech RoboCop, Rambo 3 či Deep Impact a v seriálech Star Trek: Voyager, That '70s Show či 24. || Jak už je dobrým zvykem tvůrců seriálu, brutálně zavražděného agenta Nemhausera pojmenovali po Lori Nemhauserové, která pracovala na výrobě jednotlivých epizod. Morbidní to pocta!

Komentáře: 6

režie Allen Coulter | námět Billy Brown, Dan Angel | scénář John Shiban, Frank Spotnitz | premiéra v USA 26.04.1998 | na TV Prima 09.07.2005 | český název Duše | hodnocení 100% další názory zde

Rodinný přítel, otec McCue, požádá Scullyovou o pomoc v případě tajemné smrti postižené dívky. Ta, ač po celý život byla upoutána na invalidní vozík, jedné noci záhadně vstane z postele a odkráčí z domu svých rodičů. Poté, co se objeví silný záblesk, nalezne otec svou dceru klečící na silnici ve strnulé poloze připomínající pozici při modlení. Její oči jsou vypáleny z očních jamek. Scullyová později zjišťuje, že celá tragédie je jen střípkem v mozaice, která sleduje odvěký boj mezi dobrem a zlem.

Najít v Aktech X epizody spojené s postavou agentky Scullyové není příliš složité. Stačí na příběh seriálu nahlédnout jen o něco pozorněji, než obvykle, a rázem zjistíme, že existují minimálně tři velmi významné momenty, jež jsou s agentkou úzce spojeny. Od únosu Scullyové na začátku druhé sezóny, přes její smrtelnou chorobu v polovině čtvrté řady, až po narození jejího syna Williama na konci série osmé, pokaždé jsme procházeli nejen stěžejními okamžiky agentčina života, ale rovněž zcela zásadními událostmi seriálové mytologie. Je zde ale ještě jedno téma, které se nerušeně line celým seriálem a bytostně se týká právě této ženy. Je to víra. Od samého počátku, tedy ode dne, kdy byla Scullyová poprvé přidělena ke svému novému partnerovi, sice působila jako skeptik, ovšem tato pozice se vygenerovala jaksi samovolně. Kdykoliv se Scullyová postavila vedle Muldera, tedy vedle osoby fundamentálně věřící schopné uvěřit i tomu nejbláznivějšímu paranoikovi, nemohla reagovat jinak, než skepticky. Ve skutečnosti je Scullyová, třebaže profesí vědkyně, osobností silně věřící a od svého narození duchovně založenou, která nikdy neodloží malý křížek, symbol křesťanské víry, jež zdobí její krk. Paradox, kterého si v závěru mytologické epizody Ascension všiml sám Mulder, pochopitelně nemůžeme přehlédnout.

Poněkud záměrně jsem při výčtu událostí výše nezmínil jméno Emily. Je to dívenka, vytvořená ve vládních laboratořích z vajíček, jež byla Scullyové odebrána při jejím únosu. Krátce poté, co agentka svou „dceru“ objevila, Emily zemřela. To nejen posílilo Scullyové odhodlání v boji proti vládním lžím, především v ní vybudilo mateřské city, které věda a pracovní vytížení původně zahnaly kamsi do pozadí. Od okamžiku, kdy jí byla diagnostikována rakovina, a definitivně pak poté, co Emily zemřela, Scullyová chtěla změnu. Změnu, která nakonec zasáhla celý její život a změnila Akta X možná radikálněji, než Mulderova cesta za Samanthou. Nepřeháním, naopak zůstávám nohama pevně na zemi; to, co pro Muldera byla Samantha, to pro Scullyovou byla rakovina. Všudypřítomné memento, že smrt není cosi abstraktního, co je nám vzdáleno světelné roky. Byla to nakonec právě choroba, kvůli které agentka přehodnotila svůj život i po stránce vyznání. Jak zmiňuje otec McCue a jak jsme ostatně viděli v epizodách na přelomu čtvrté a páté sezóny, Scullyová se církvi začala vzdalovat od okamžiku, kdy se tváří v tvář postavila zdrcující zprávě. Z konce tohoto období pochází epizoda All Souls, ve které je agentka požádána, aby pomohla silně věřící rodině projít bolestivým obdobím, které započala ztráta dcery. McCue v tom vidí jedinou cestu, kterak se Scullyová může osvobodit od Emily. Agentku pochopitelně na každém kroku pronásledují pochyby a už nyní je jisté, že vztah s její vírou i s církví, je tímto trvale dotčen a nenávratně poškozen. Scullyová přesto zůstává člověkem velmi duchovním a sledujeme, že ani na okamžik ji nenapadne na znamení protestu odložit křížek z krku.

Víra versus důkazy, to tedy zdaleka není jen Mulderova doména. Scullyová hned několikrát v průběhu vyšetřování nevysvětlených případů musela volit ve složitých volbách. Nejlépe byl tento její boj patrný v epizodě Revelations, což je jeden z prvních příběhů, který téma víry otevřeně řeší. V obou epizodách se objevuje totožný problém, který je možná jejich jediným záporem. Je to Mulderova skoro až chorobná neschopnost projevit tápající Scullyové přízeň či alespoň jakoukoliv formu podpory. Vzhledem k tomu, že víme, čemu všemu Mulder běžně bývá otevřený, tato skutečnost skoro až bije do očí a člověk má jen pocit, že je tento rozpor mezi kolegy vložen do obou epizod násilně, uměle. V právě recenzované epizodě to zas tolik patrné není, horší je to se zmíněným příběhem ze série třetí. Je to ale nakonec jediný problém, se kterým jsem v příběhu All Souls setkal. O epizodu se postarali téměř neznámí tvůrci; námět připravili Billy Brown a Dan Angel, scénář podle nich sepsali John Shiban a Frank Spotnitz. Na režisérskou židli usedl Allen Coulter, který se k natáčení seriálu už nevrátil. Po technické stránce je vše téměř dokonalé, od záběrů majestátních náboženských symbolů až po bezchybně vybranou, intimní, skoro až neslyšnou hudbu. Epizoda je velmi silná též herecky, Gillian Andersonová na obrazovku doslova nepustí nikoho dalšího a její scény, ať už ty ve zpovědnici nebo při vyrovnávání se s Emily, jsou prostě skvělé. Herečka byla naprosto zaslouženě nominována na televizní ocenění Emmy.

Chris Carter řekl, že Akta X vždy byla příběhem o víře. Nikoliv o náboženství či konkrétní církvi, ale víře jako takové, víře, kterou v sobě nutně musí mít každý z nás, protože je to právě každodenní víra ve vlastní myšlenky a činy, víra v pravdu, která z nás dělá lidi. Každý věří, nebo by alespoň měl, sám v sebe, případně ve své blízké. Je to právě tato víra, kterou shodně oplývají Mulder i Scullyová. Je to přesně tato víra, která je na jejich životní cestě dovedla tak daleko. Cesta, která započala vyvěšením Mulderova plakátu s titulkem I Want to Believe a pokračovala přes motelový pokoj v Roswellu v Novém Mexiku, by však neměla nikdy skončit. Protože ve chvíli, kdy přestaneme věřit v pravdu a sami v sebe, zemřeme. Ví to Scullyová, ví to i Mulder. A díky víře, kterou nám Chris Carter skrze své dva hrdiny předal, to víme i my, vděční fanoušci jednoho kultovního fenoménu.

Zajímavosti: Scullyové se v této epizodě zjeví seraf, nebeská bytost, jejíž činy jsou zaznamenány v židovské i křesťanské literatuře. Jedná se o nebeské bytosti, anděle čirého světla. Jak popisuje otec McCue, serafíni jsou andělé se čtyřmi tvářemi, člověka, lva, orla a býka. Příběh začal ve chvíli, kdy anděl sletěl z nebe a počal čtyři děti se smrtelnou ženou. Tyto bytosti, vzešlé z hříchu, mají andělské duše, ale jsou nechtěné, postižené a trpí. Proto Bůh sesílá serafína na zem, aby jejich duše přivedl k němu. Tím zabrání, aby se jich zmocnil Ďábel. Scullyová si rázem uvědomí, že právě s tímto se při vyšetřování setkala. || Název epizody je odvozen od tradičního křesťanského svátku All Souls' Day, který u nás dobře známe pod označením Dušičky. Více jsem se tomuto důležitému svátku věnoval ve Vzpomínce na ty, co opustili náš svět. || Epizoda byla vysílána 26. dubna 1998 a její sledovanost byla nadprůměrná, ve Spojených státech ji sledovalo přes třináct milionů domácností. || Kněz, který v průběhu celé epizody zpovídá Scullyovou, není herec, ale dlouholetý producent seriálu Joseph Patrick Finn. Zahrál si už malou roli v díle The List.

Komentáře: 4