Kult X | Akta X

Někdy si říkám, jaké štěstí máme, že žijeme na místech, která jsou z velké části postavena na křesťanské tradici. Vedle vánočních svátků neznám krásnější svátky, než dušičky, což je lidový název pro Památku všech věrných zemřelých. Ta se slaví vždy 2. listopadu a následuje po Slavnosti Všech svatých, kterou si připomínáme první den v tomto měsíci. Dušičky mají silné kouzlo v tom ohledu, že jsou svátkem všech, kteří zemřeli, nebo-li opustili náš svět, jak já vždy raději říkám. Smrt zůstává nedílnou součástí našich životů, i když se ji mnozí k vlastní škodě snaží ze života vytěsnit. Smrt i otázky víry koneckonců vždy byly součástí příběhu Akt X, kdy agentka Scullyová, ač vědec a skeptik, nikdy neodložila malý křížek ze svého krku. Myslím, že tento paradox skrze ni o nás všech něco vypovídá. A tak i když nechodíte do kostela a hřbitovy znáte jen z filmů, vzpomeňte si dnes nebo zítra alespoň na něco z toho, o čem tyto svátky jsou. Kostel ani hřbitov nejsou podmínkou.

Musím se přiznat, že Akta X částečně stojí za mojí vírou. Nepatřím žádné církvi, ale zajímá mě, jak různé kultury, náboženství a ideologie přistupují k otázkám života a smrti. V tomto směru mě nejsilněji zaujala myšlenka, která byla vyslovena v Aktech X. V mytologické epizodě Piper Maru kapitán Johansen říká agentce Scullyové, že k nám mrtví promlouvají, varují nás a snaží se nás zachránit před zatracením sama sebe. A právě to je svědomí.

Předem se omlouvám za tuto aktualitu, která se vůbec netýká Akt X, nicméně týká se tématu, které je pro mě velmi důležité, zvláště pak dnes, kdy si připomínám jedno hezké výročí. Následující článek jsem napsal přesně před dvěma lety, kdy zemřel mladý americký profesor Randy Pausch. Tento muž proslul svou poslední vysokoškolskou řečí, v níž se rozhovořil na téma dětských snů a cest, kterak jich dosáhnout. Pokud si ve svém programu najdete nějaký volný čas, byla by pro mě radost, kdybyste si přečetli zaktualizovaný text.

Dnešní den, tedy neděle 23. května 2010, se zapíše tučným písmem do dějin televizního vysílání. Pokud pocházíte z České republiky, pak bude tento zářez ještě významnější. Dnes večer se totiž čeští hokejisté postaví ve finále mistrovství světa svému odvěkému rivalovi z Ruska. Tým bezejmenných outsiderů pod vedením Velkého Jaromíra Jágra se do finálové bitvy probojoval skrze semifinále snů a už jen za tu neuvěřitelnou bojovnost si tato parta zaslouží naše hlasy, ať už budou znít z obýváků, hospůdek nebo náměstí.

Michael Emerson jako démonický Benjamin Linus. Znáte ho i z Akt X

Ale pojďme k tomu hlavnímu: z neděle na pondělí totiž proběhne ještě jedno velké finále. Seriál LOST, na českých obrazovkách známější pod názvem Ztraceni, bude po dlouhých šesti letech definitivně ukončen. Tvůrci tohoto mysteriózního klenotu, který nabídl desítky zajímavých postav a nespočet bravurních zápletek, se nikdy netajili tím, jakou inspirací pro ně Akta X byla. O to více by nás měl tento seriál zajímat. A pokud vás náhodou tento fenomén doposud nezasáhl, vřele vám jeho zhlédnutí doporučuji. Více čtěte na českém fanwebu lost.cz, americké Lostpedii či v našem článku Televizní událost desetiletí se blíží.

Dnes uplynulo rovných 30 let ode dne, kdy zesnul fenomenální filmový režisér Sir Alfred Hitchcock (1899–1980). Tímto bych vás chtěl požádat, abyste dnes drželi alespoň jednu malou, symbolickou minutu strachu, během níž se budete opravdu upřímně bát. Doporučuji vám k tomu třeba Psycho, kterým se Hitchcock navždy zapsal velmi tlustým písmem do dějin kinematografie. Pro mě osobně je „mistr Hitch“ doslova srdeční záležitostí, protože jsem za svou diváckou kariéru nepoznal lepšího režiséra, než jakým byl právě tento podivínský pán. Hitchcock navždy zůstane filmařem, který tak brilantně nadefinoval žánr psychologických thrillerů. Stačí vzpomenout na jeho spolupráci s Jamesem Stewartem, hereckou legendou, s níž Hitchcock natočil jedny z nejlepších kriminálních thrillerů historie. Jmenujme třeba Provaz, Okno do dvora, Muž, který věděl příliš mnoho či Vertigo. Nebo Mrtvá a živá, Podezření, Rozdvojená duše či špionážní thriller Na sever severozápadní linkou, v němž exceloval pro změnu Cary Grant. Zdaleka to tedy není jen Psycho a Ptáci, tedy filmy, které se v souvislosti s osobou tohoto tvůrce skloňují určitě nejčastěji.

Hitchcock ostatně působil již od dob němého filmu, byť období největší slávy se datuje od čtyřicátých do šedesátých let minulého století. Při vzniku svých filmů si rád hrál – tak třeba kriminální thriller Provaz byl natočen pouhými deseti záběry, z nichž každý trvá přibližně deset minut. Byl to režisér, který se nespokojil s tím, když jeho film byl vynikající. Musel být geniální. Nikdy nezískal Oscara, zato si získal srdce milionů fanoušků umělecky hodnotných a přesto nesmírně zábavných filmů, které mají co říct ještě v dnešní době.

Všichni jste z médií jistě zaznamenali ničivé zemětřesení, které téměř srovnalo se zemí nejchudší stát západní polokoule – Haiti. Podle posledních zpráv může být na místě až půl milionu mrtvých. Pomoci může celý svět, jen ve Spojených státech amerických se zformovaly desítky humanitárních akcí, to samé se týká záchranné mise OSN. Pomoci však mohou i obyčejní lidé, a tak pokud máte ve svém mobilním telefonu malou částku, kterou můžete postrádat, prosím, zašlete dárcovskou SMS. Stačí poslat SMS na číslo 87777 v jednom z následujících tvarů: DMS SOSHAITI nebo DMS HAITI nebo DMS ADRA. Já před chvílí poslal čtvrtou SMS a i kdyby to znamenalo třeba jen deset litrů flašek vody, pak to za to stojí.

Do záchrany nebohých obětí zemětřesení se krom španělských záchranářů (nahoře) zapojuje i Téa Leoniová v dresu organizace UNICEF, na video se podívejte zde 

A abych vám nabídl i něco, v čem karibský stát Haiti přímo souvisí se světem Akt X, připomenu epizodu Fresh Bones z poloviny druhé série. Ta totiž pojednávala o náboženském kultu jménem voodoo, který se dodnes aplikuje zejména na Haiti. Jedná se o fenomén, který v sobě mixuje prvky starých náboženských tradic Afriky s římským katolicismem. V naší kultuře bývá voodoo poněkud neprávem označováno za jistou formu černé magie a je běžně spojováno s kanibalismem, chodícími mrtvolami, propichováním panenek či s temnými orgiemi za zvuku bubnů. Tyto stereotypy se však do našeho povědomí dostaly spíše skrz béčkové hororové filmy, než díky opravdovému důkazu.

Když jsem přesně před rokem psal na tento web novoroční přání, skutečně jsem nevěřil tomu, že za 365 dní budu psát přání další. Asi jsem nevěřil tomu, že by rok 2009 mohl fanouškům Akt X něco nabídnout – krom pátého výročí našeho webu, které jsme oslavili jedním z mnoha speciálů, se totiž nic velkého nerýsovalo. K ničemu velkému nakonec ani nedošlo, třetí film se natáčet nezačal, ani Akta X se na televizní obrazovky nevrátila. Přesto doufám, že jste si užili plno legrace a že se na tom všem náš web alespoň částečně podílel. Nyní už před námi stojí rok nový, v němž vstoupíme rovnou do nového desetiletí. Co si přát? Každý z nás má vlastních přání jistě pěknou řádku. Já si dovolím za všechny fanoušky nejlepšího seriálu historie přát jednu jedinou věc – aby nám Chris Carter a lidé kolem něho třeba již v příštím roce dokázali, že Akta X mají své místo i v dnešní době.

Na zdraví. A na lepší rok, než byl tento

Pokud jde o dnešek, užijte si to všichni po svém. Já už několikátým rokem slavím komorně. Určitě si nezapomenu připít s rodinou, ale pak se zase ztratím. Někdy kolem druhé ráno si pustím Lost in Translation, jeden z nejlepších filmů, co znám. Moc hezký příběh, navíc velmi vtipný, a myslím, že nikdo se pro silvestrovské veselí nehodí víc, než Bill Murray, komik s kamennou tváří. Takže se mějte hezky a vykročte do nového roku tou správnou nohou! A pokud nemáte co dělat, podívejte se na worldometers.in­fo, abyste viděli, jak jsme si letos žili. Schválně napište, které z čísel vás děsí nejvíc… :)

Když černošský herec Ving Rhames v roce 1998 obdržel Zlatý glóbus za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli dramatického filmu, nikdo nečekal to, co pak následovalo. Očividně dojatý Rhames totiž na pódium pozval legendárního herce Jacka Lemmona, který byl s ním nominován ve stejné kategorii, a cenu mu věnoval. Nevzpomínám si, kdy jsem v průběhu podobného udílení cen viděl tak hezký okamžik, a proto se o něj s vámi chci podělit. Navíc, Jack Lemmon byl po celý svůj život naprosto úžasný herec. BTW, na rozdíl od dvou předešlých vánočních aktualit se tato aktualita Akt X alespoň částečně týká. Schválně se podívejte na video, na jeho konci se vám naskytne pohled do jedné známé tváře… ;)

Když už jsou ty Vánoce, nedá mi to, abych nevzpomenul na jednoho svého oblíbeného herce. Nejen herce, ale zároveň velmi dobrého a slušného člověka. Je jím Sir Charles Spencer Chaplin, kterého znáte spíše pod jeho pracovním jménem Charlie Chaplin. Historie jej zná jako možná největšího filmového umělce, co kdy žil. Letos v dubnu uplynulo od jeho narození rovných 120 let (Charlie se narodil v Anglii 16. dubna 1889). Byl jedním z těch autorů, kteří své filmy tvořili od prvního nápadu, scénáře, hudby, obsazení až po ztvárnění hlavní herecké role. Vzpomenu dva své oblíbené. Jednak je to Moderní doba, skvostná satira, podávající protest proti moderní civilizaci, která v Chaplinových očích likviduje lidský život a důstojnost. Druhým takovým filmem je Diktátor z roku 1940, který si na mušku bere Adolfa Hitlera, fašismus a nelidskost války. Mimochodem, tato komedie prý Hitlera rozzuřila do ruda, což Chaplin považoval za jeden ze svých životních úspěchů.

Chaplinův civilní vzhled v roce 1917, v době největší slávy a bohatství. Většina z vás si ho ale z této doby jistě lépe vybavuje spíše jako malého tuláka 

Právě z filmu o diktátorovi pochází jedna ze scén, které mi navždy utkvěly v hlavě. Je to diktátorova řeč. Určitě si ji prohlédněte, je pěkná a aktuální ještě dnes. Chaplin byl srdcem pacifista, který odmítal jakékoliv násilí. Není sporu, že to byl dobrý člověk. Systém si však nakonec našel i jeho. V roce 1952, kdy už sláva němého filmu byla pryč, řádil po celém světě bezcitný boj ideologií, který mnohým zatemnil mysl. Chaplin, který byl znám pro své levicové názory, se tohoto roku nesměl vrátit z cesty do Londýna zpět do Spojených států amerických. Usadil se tedy ve Švýcarsku. Návrat do USA mu byl znovu umožněn až roku 1972, na což zareagovala i filmová Akademie, která Chaplinovi okamžitě udělila Oscara za celoživotní dílo. Když jej tehdy už třiaosmdesátiletý Chaplin přebíral, dostalo se mu nejdelších ovací v historii udílení Cen Akademie.

Sir Charles Spencer Chaplin zemřel právě před dvaatřiceti lety, 25. prosince 1977

Kult X přeje všem svým čtenářům krásné svátky vánoční, plné pohody, radosti a štěstí. Dnes je Štědrý den, což je pro mě osobně ten nejkouzelnější den z celého roku. Každý z nás slaví Vánoce nějak jinak, někdo ještě narychlo kupuje dárečky pro své nejbližší, někdo se topí v cukroví a brousí si zuby na kosti z kapra a někdo se zašije ke krásným českým pohádkám. Já osobně dělám od všeho trochu (jen ty dárky už mám díkybohu nakoupeny), nejvíce však myslím na to, co nám právě končící rok přinesl (a co vzal), což jsem ostatně už jemně nakousl v přání z minulého roku. Byly zde některé drobné světlé okamžiky, třeba vystoupení Susan Boyle v soutěži Britain's Got Talent, které bylo jednoduše dech beroucí. Představte si, kolik asi potenciálu se ukrývá možná v desítkách milionů lidí, kteří za svého života nedostanou šanci se projevit. Když pak Susan zpívala ve finále, měl jsem husí kůži a bylo mi úplně jedno, jak to dopadne – tato dáma je pro mě absolutní vítězkou.

Husí kůži mi však stále nahání ještě jedna věc – to když si ve slabších chvílích vzpomenu, jaké úžasné lidi nám letošní rok navždy vzal. Odešel velikán popové hudby či politik velkého srdce, jehož skonem vzala za své celá jedna slavná politická generace. Česká jména bolí snad ještě víc. Už nikdy živě nezazní zlatý hlas velkého českého vlastence, už nikdy nenastoupí na hřiště legendární „sešívaný“ fotbalista a již nikdy neuslyšíme na vlastní uši charakteristický hlas charismatického profesora práva, který se spolupodílel na naší ústavě a tedy na naší dnešní svobodě. Všichni tito tři pánové a s nimi desítky dalších žen a mužů proslavili naši malou zemičku za jejími hranicemi, za což jim patří neskonalý dík.

Na dva lidi však nezapomenu nikdy. Jedním z nich je můj děda. Můj děda odešel z tohoto světa na konci letošního dubna. Byl a stále je to můj velký hrdina a vzor. I přesto, že půl století prožil v totalitě, pevně si vážil lidského života, demokracie a svobody – ještě na podzim 2008 byl volit. Právě s tímto je spojena jedna z největších cenností, které jsem po dědovi zdědil. Takových bolestí, kdy ztratíte někoho opravdu velmi blízkého, koho milujete víc, než sami sebe, má však každý z nás bezpočet. I mnozí z vás letos dozajista něco podobného prožili. Nechci tu probírat osobní záležitosti, proto mi dovolte zaměřit se na druhou velkou osobnost, kterou jsem letos definitivně našel v jedné lidské bytosti. Možná některé z vás překvapím, když řeknu, že tou osobností je Patrick Swayze. Mnozí z nás – i já ještě před nějakými dvěma roky – měli tohoto člověka spojeného především s rolemi filmových frajírků a tanečníků. Romantické filmy jako Hříšný tanec nebo Duch jsou známé jistě většině z vás, ostatně jsou to klasiky. Na začátku roku 2008 byl Patrick Swayze diagnostikován se smrtelnou formou rakoviny, která napadá slinivku břišní. Statistiky týkající se této choroby jsou zdrcující – rok po vyslovení diagnózy přežívá přibližně 5% pacientů, do pěti let jich přežije pouhé jedno procento. To znamená, že ze stovky pacientů za pět let žije pouze jeden. Rakovina slinivky je mimo jiné jednou z nejbolestivějších forem rakoviny.

Že by tato nemoc člověka doslova zasypala nadějí, to se říct vskutku nedá. Patrick se ovšem nevzdal a jeho statečný boj proti rakovině posléze sledoval celý svět. Nadále pracoval, natáčel televizní seriál, vystupoval na dobročinných akcích, hovořil o hrozbě rakoviny v nespočet talk show a především žil. Žil svůj život jako by se nic nedělo. Miloval svou manželku a stále věřil, že se jim jednou společně podaří počít nový život. Nejvíc ze všeho miluji fotku níže, která je z léta 2009, kdy rakovina Patricka ničila již nějakým osmnáctým měsícem. I navzdory tomu na ní mistr vypadá skvěle.

Co je to vlastně s těmito lidmi? V minulém roce Randy Pausch, letos zase Patrick Swayze. A vedle těchto dvou mužů samozřejmě desítky a stovky dalších bohužel zcela neznámých lidí, kteří se se svým handicapem perou až do posledního dechu. Kde se v nich bere ta síla, ta nekonečná vůle? Kdykoliv se seznámím s dalším takovým osudem, vzpomenu si na Christophera Reevea. Ten se supermanem stal až po svém zranění. Stejně jako všichni tito další lidé.

Víte, ono vůbec není důležité, že Patrick Swayze nakonec zemřel. Alespoň pro mě osobně a doufám, že i pro většinu lidí na světě, je mnohem podstatnější to všechno, co se odehrálo před jeho skonem. Všechen ten nekonečně statečný boj, kdy i pohublý a vysílený se dokázal smát smrti přímo do tváře. Kdy dokázal život milovat tak, jak málokdo na tomto světě. Nedokáži ani popsat tu úctu, kterou k němu chovám. Toto byl člověk, který zemřel jako opravdový hrdina. Proto je moje přání do dalšího roku velmi jednoduché – více takových!

Pomáhat bychom měli, i když nejsou Vánoce, třeba jen proto, že je středa. Dobře to ví Gillian Andersonová, která se aktivně věnuje charitativní činnosti a pravidelně přispívá na výzkum nádorového onemocnění neurofibromatóza, kterým trpí její bratr Aaron. Herečka je také aktivní členkou organizace PETA, která se zabývá ochranou ohrožených zvířat po celém světě. Např. v minulém roce se její hlas objevil ve videu na webu furisdead.com, které bojuje proti utrpení zvířat na kožešinových farmách ve Francii a v Číně. Informace v češtině čtěte na adresách svobodazvirat.cz a ochranazvirat.cz.

Gillian Andersonová, její bratr Aaron a dcerka Piper

David Duchovny se charitativní činnosti věnuje především skrze svou manželku Téu Leoniovou, jejíž jméno je již dlouhá léta spjato se značkou UNICEF, Dětským fondem OSN, který se zabývá ochranou a zlepšováním životní úrovně dětí po celém světě. Video s Davidem najdete zde. Další informace hledejte na oficiálních stránkách unicef.cz.