Kult X

JEDNOTLIVÉ SÉRIE AKT X
1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11.

Hlasy (povídka)

autorka Leyla Harrison | překlad luca | rating PG-13 | kategorie A, ChD | povídka ke stažení

povidka_hlasy.jpg

Byt Dany Scullyové, 18.45

Scullyová odemkla dveře svého bytu a přidržela si je ramenem, jak táhla dovnitř veliký kufr. S povzdechem ho položila na podlahu v obývacím pokoji, zabouchla za sebou a otočila zámkem. Slunce už zapadalo, a ačkoli večer sotva začínal, byla neuvěřitelně unavená. Posledních šestnáct hodin nespala. Paprsky z červánků pronikaly skrze záclony a vytvářely mihotavé stíny na stěnách. Scullyová se na tu nádheru chvilku zadívala a pak sklopila zrak na kufr ležící u jejích nohou. Měla by ho vybalit. Nikdy nenechávala zavazadla nevybalená, když se vrátila z vyšetřování. Vlastně na to myslela hned mezi dveřmi.

Ale ložnice ji toužebně volala. Její postel byla perfektně ustlaná, právě tak, jak ji před šesti dny opustila, s čistým povlečením, a vábila ji. Vyklouzla z bot, nechala je u kufru společně s kabelkou a vyšla vstříc tak zoufale potřebnému spánku.

Uvnitř místnosti přehodila kabát a sako přes židli a pozorovala se kritickým okem v zrcadle. Vlasy měla téměř nedotčené a stále pěkně učesané, ale tmavé kruhy pod očima prozrazovaly trpkou skutečnost. Byla vyčerpaná.

Přetáhla si halenku přes hlavu a odhodila ji na zem, pak rozepnula sukni a nechala sklouznout ke kotníkům. Otevřela jednu zásuvku, vytáhla čisté bílé tričko, měkké, bavlněné, které dostala jako dárek od sestry Melissy, když se vrátila ze Santa Fe, a pomalu si rozepnula podprsenku, která do té doby pevně svírala její těžká, bolavá ňadra. Blížila se perioda, cítila to.

Čisté triko si natáhla na holé tělo a srolovala dolů punčochy, pak z jiné zásuvky vytáhla spodní kalhotky, měkké, bavlněné a šedé, jaké ráda nosila už na vysoké škole. Často v nich doma chodila, i když velice zřídka si je nechávala i do postele. Ale teď se chtěla cítit především uvolněně. Byla uštvaná.

A protože oknem pronikalo stále slábnoucí světlo zapadajícího slunce, přešla k němu a stáhla roletu dolů, aby se místnost ponořila do tmy. Odhrnula přikrývku, natřásla polštář a schoulila se do klubíčka.

Bože, pomyslela si, to je tak příjemné.

V dalším okamžiku usnula.

< Po dvaceti minutách se už dostala na stupeň čtyři, nehlubší možný spánek. EEG křivka by zcela jistě ukázala mohutné delta vlny v jejím mozku. O pár minut později nastala fáze REM. Mozkové záznamy by byly velice podobné jako při denním bdění. Říká se tomu paradoxní spánek, neboť tlukot srdce, dýchání, mozková aktivita i sexuální vzrušení dramaticky stoupají.>

Scullyová právě proplouvala tou fází, ve které se nám zdají sny. A ona snila. Stála u Melissina hrobu a pokládala k náhrobnímu kameni květiny…

< Během spánku se pravidelně střídají čtvrtá a REM fáze. Pokaždé je ta druhá z nich delší a delší a sny více chaotičtější. Právě ty si nejvíce pamatujeme. Ty, které se nám zdávají k ránu v té nejdelší REM fázi, a ty, které nedávají žádný pořádný smysl.>

Zase se jí zdálo o Melisse, ale tentokrát s ní seděla v autě a přely se spolu o důležitosti otevřené mysli, přístupné i krajním možnostem.

Poslední sen, na který si pamatovala, byl ještě více zmatený. Stála před Hooverovou budovou uprostřed rušné křižovatky. Vítr si pohrával se šosem jejího kabátu, prudký déšť jí bičoval tváře a vlasy se jí lepily na obličej. Náhle u ní zastavilo auto, dveře na straně spolujezdce se otevřely a ona uviděla za volantem Skinnera. „Nastupte do auta“ poručil jí.

„Kam jedeme?“ ptala se ho nervózně. Cítila, že před ní něco skrývá.

„Scullyová, okamžitě nasedněte“ křičel na ni.

A náhle vzduch prořízla siréna přijíždějící ambulance. Scullyová se otočila a modročervené světlo jí bodalo do očí. Když se podívala zpět k autu, Skinner byl pryč. Na místě řidiče seděl Mulder.

„Scullyová, nastup do auta“ naléhal na ni hlasitě. „Musíme si promluvit.“

Ta siréna ji vyděsila.

Nepřetržité vyzvánění telefonu na nočním stolku ji ze sna vytrhlo docela. Pomalu se posadila na posteli a podívala se na budík. Byly tři minuty po půlnoci. Spala celých pět hodin. Natáhla se pro sluchátko. „Haló?“ ozvala se ospale s očima zavřenýma.

„Dana Scullyová?“ ptal se neznámý ženský hlas.

„Ano.“

„Volám z nemocnice v Georgetownu. Jste zapsaná jako kontaktní osoba v případě nouze pro Foxe Muldera. Měl nehodu.“

Scullyová se okamžitě posadila a hmátla po vypínači. Přimhouřila oči, jak se snažila přizpůsobit ostrému světlu. „Je v pořádku?“ zjišťovala opatrně.

„Bude lepší, když sem hned přijedete.“

„Co se mu stalo?“

„Bude lepší, když sem hned přijedete“ opakoval ten strohý hlas.

Scullyová už na nic nečekala. Práskla se sluchátkem, vyskočila z postele a hledala ponožky a nějaké kalhoty. Pak utíkala do haly, natáhla si kabát, popadla klíče a peněženku a vyběhla z bytu, jako by hořelo.

Nechala samu sebe poddávat se té panice, která jí svírala hrdlo.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nemocnice, Georgetown, 00.30

Scullyová vrazila do dveří pohotovosti, a tak trochu čekala, že uvidí to, co už mnohokrát: Muldera ležícího na lůžku s průstřelem jakékoliv části těla, nebo v zahřívací vaně kvůli podchlazení, popřípadě obepnutého hadičkami kvůli retroviru neznámého původu. Ale nic takového nespatřila. Jen prázdnou čekárnu a zdravotní sestru za bílým pultem u dveří. Utíkala k ní.

„Já hledám Foxe Muldera, přivezli ho sem před pár hodinami“ řekla a rukou tahala z kapsy kabátu odznak FBI, který jí zaručoval okamžitou odpověď. Co víc by měla říct? Vlastně vůbec nevěděla, co mu je a jak moc je jeho stav vážný.

Sestra jí ukázala někam dozadu. Georgetownská pohotovost byla podobná stovkám jiných pohotovostí v různých nemocnicích. Jednotlivé místnosti pro příjem a základní vyšetření pacientů byly situovány okolo rozlehlé haly s lavičkami, pokoje pro psychicky nemocné a pro sexuálně napadené byly odděleny neprůhlednou stěnou od ostatních, s pevnými dveřmi na zámek, zatímco obyčejné místnosti pro běžná zranění, která nevyžadovala striktně soukromé zacházení, vypadaly jako krychle oddělené vzájemně jen bílým závěsem.

V centru toho všeho se nacházela jakási kruhovitá recepce, místo pro sestry a lékaře k telefonování, zakládání a vypisování zdravotní dokumentace a přípravě léků. V Georgetownu si dali zvláště záležet na barevnosti a útulnosti a hlavně jednoduché dosažitelnosti ke všem pacientům ze kteréhokoliv místa recepce.

Scullyová si teď všimla dvou nebo tří sester přijímajících pokyny od lékařů ve službě. Zdravotní sestra od pultu ji seznámila s jedním z nich: „To je doktor Young.“

„Jsem Dana Scullyová“ představila se mu a ukázala odznak. „Jsem tu kvůli Foxi Mulderovi.“

„To jsem netušil, že je to záležitost FBI“ zvedl lékař udiveně obočí.

„Je to můj partner“ vysvětlovala Scullyová. „Jsem jeho kontakt v případě nouze.“

„Chápu“ pokýval doktor hlavou a jeho rysy trošku změkly.

„Co se stalo?“

Doktor Young otevřel Mulderovu kartu. „No, můžu vám s jistotou říct, že jel po dálnici I-395, když se jeho vůz čelně srazil s jiným, jedoucím rychlostí více než 120 km/h. Policie vzala toho druhého řidiče do vazby. Vypadá to, že byl úplně namol. Nic moc se mu nestalo, což se bohužel o vašem partnerovi říct nedá.“

Scullyová cítila srdce až v krku. Čelní střet. Vysoká rychlost. Říct nedá… „Můžete mi povědět, jaká má Mulder zranění? Jsem také lékařka.“

„Pan Mulder utrpěl vážné poranění hlavy. Má tři zlomená žebra a roztrženou pravou plíci, která úplně zkolabovala. Bohužel byla zasažena i levá, museli jsme ho zaintubovat. Také může mít rozsáhlé vnitřní poškození na slezině a ledvinách. Vlastně ještě pořád zjišťujeme přesný rozsah poranění. Zavolali jsme neurochirurga,“ ukázal Young na lékaře za sebou, „který ho vezme na sál hned, jak jen to bude možné.“

Scullyová těžce polkla a přikývla. Sestry si ji prohlížely. Sklopila oči dolů a pochopila, že opravdu vypadá divně oblečená v teplácích, pomačkaném tričku a rozepnutém kabátě. Vlasy měla jistě jako vrabčí hnízdo. „Chtěla bych ho vidět.“

„Pojedeme za nedlouho na sál, takže jen krátce“ oznámil jí neurochirurg.

Opět přikývla. „Je na šestce“ pokynul jí doktor Young.

Scullyová zamířila k závěsům a zastavila před tím, který měl nad sebou napsáno číslo 6. Zhluboka se nadechla. Muldere, pomyslela si, zatraceně, musíš být v pořádku. Snažila se uklidnit třesoucí se ruku a odhrnula závěs.

Na ten pohled nebyla připravená.

Mulder ležel na posteli se zavřenýma očima. Obličej měl samou modřinu a jedna ze sester mu právě měnila obvaz na hlavě, pod kterým zela ošklivě vypadající hluboká rána. Vzhlédla od práce, nepatrně se na Scullyovou usmála a pak ji nechala s Mulderem samotnou.

Fyziologický roztok pravidelně odkapával do jeho pravé paže společně s krevní transfuzí. Oba sáčky visely na kovové konstrukci nad Mulderovou hlavou. Na hrudi měl přilepené elektrody, které monitorovaly činnost jeho srdce. Drény trčely z jeho prsou a přes ústa i nos měl přitisknutou kyslíkovou masku.

Tvář měl popelavě šedou. Scullyová si přikryla ústa rukou, aby nevykřikla, když se jí konečně začalo před očima vyjasňovat.

Vypadal, jako by byl mrtvý.

Oči se jí zalily slzami, a i když byla Dana Scullyová žena, která má své emoce vždy pod kontrolou, nesnažila se s nimi bojovat.

Pohnula se k němu blíže a nejprve se ho bála dotknout, aby nějak nepoškodila všechny ty přístroje, na kterých byl závislý, nakonec však vztáhla ruku a lehce ho pohladila po paži. Byl teplý. Oči se mu otevřely a vypadal vystrašeně. Jako by nevěděl, kdo je. Co se stalo. Scullyová se snažila povzbudivě usmát. „Ahoj“ zamumlala uplakaným hlasem. „To jsem já, Scullyová. Měl jsi autonehodu. Nesnaž se mluvit, ano?“

Nepřikývl. Jen zamrkal.

„Máš velké bolesti?“ ptala se starostlivě.

Opět zamrkal.

Ach, Muldere, myslela si v duchu.

Sevřela jeho ruku a hladila ji. „Uzdravíš se“ ujišťovala ho. Mulder lehounce pohnul hlavou ze strany na stranu. „Uzdravíš“ trvala na svém. „Mluvila jsem s lékaři. Musíš na operaci, ale už sis pár karambolů prožil a vždycky ses z toho vylízal, tak i teď…“

Mulder opět zavrtěl hlavou a zavřel oči.

„Muldere, nehádej se se mnou“ přela se s ním naoko zhurta, ale hlas se jí zlomil.

On už oči neotevřel.

A ona zase nepustila jeho ruku.

Mulder byl stále na sále, když okolo sedmé ranní vyšlo slunce. Scullyovou brněly nohy, jak seděla schoulená v čekárně před chirurgií a chvílemi lehce podřimovala. Když ji sluneční paprsky zalechtaly na tváři, vstala a vytáhla z kapsy telefon. Bez zaváhání vyťukala číslo Skinnerovy kanceláře.

Byla překvapena, když se ozval hluboký hlas nadřízeného místo sekretářky: „Skinner.“

„Pane“ odkašlala si. „Tady agentka Scullyová.“

„Ano, Scullyová?“

„Jsem v nemocnici. Mulder… on… měl nehodu.“

Téměř slyšela, jak Skinner těžce dýchá. „Není to, jak si myslíte, pane. Naboural do něj opilý řidič.“

Na druhé straně linky zavládlo na okamžik ticho. „Jak je na tom?“ ozval se Skinner po chvíli.

„Právě je na sále. Je v kritickém stavu.“ Scullyová cítila, jak se jí podlamují nohy. Zbytek rozhovoru si už téměř nepamatovala.

Scullyová? Jsi tady?

Tak sakra, Scullyová, kde jsi?

Já jsem tady. Nevím teda přesně, kde to k čertu vlastně jsem, ale jsem tady.

Je to temné, hodně temné místo. Vím, že to bude znít legračně, ale Melissa mi řekla, že se nacházíš tamtéž, když jsi tenkrát ležela na nemocničním lůžku. Když jsem tě málem ztratil.

Scullyová, je mi taková zima…

Scullyové dovolili Muldera navštívit až po osmé, když ho konečně přivezli z operačního sálu. „Nešlo to tak dobře, jak jsme si přáli“ řekl jí doktor Young. „Jeho stav se během operace dost zhoršil. Museli jsme ho oživovat a dát mu více plazmy, ale stejně je jeho hemoglobin nebezpečně nízko. Stejně tak krevní tlak a zásoba kyslíku. Vypadá to, že ať uděláme cokoliv, moc to nepomáhá.“

Scullyová stála u Mulderova lůžka a ani se nepohnula. Viděla na něm, že je mu hůř. Řekla jí to barva jeho kůže. Konečně si uvědomila, jak je strašně vyčerpaná. Kabát ji tížil na ramenou, ale sundat ho nemohla vzhledem k tomu, co měla pod ním. Ruce i nohy ji bolely a dala by nevím co za to, kdyby si oblékla něco pořádného.

„Převezeme ho okamžitě na jednotku intenzivní péče.“ Přikývla. Znovu se dotkla jeho paže a jemně ho pohladila. Tentokrát však oči neotevřel.

Jela do jeho bytu. Pár minut se jen tak rozhlížela po obývacím pokoji, pak se posadila na gauč. Mulder také nebyl doma šest dní. Ale nepřišel sem ani minulou noc, ne jako ona k sobě. Vzpomněla si na poslední společné okamžiky před nehodou.

„Tenhle případ stál za starou bačkoru, Scullyová“ mumlal. „Pojedu domů a pořádně se vyspím.“

„Jo, já taky.“

„Uvidíme se ráno“ usmál se na ni.

„Jeď opatrně“ pobídla ho, než se otočila k odchodu.

„Jak jinak“ volal za ní.

Není to ironie? myslela si se slzami v očích. Všude bylo ticho, jen v akváriu tiše unikaly bublinky a pár rybiček plavalo kolem dokola. Jedna byla mrtvá, vznášela se ve vodě břichem vzhůru. Scullyová ji spláchla do záchodu a ostatní nakrmila.

Ještě jednou se rozhlédla kolem. Z nějakého důvodu věděla, že bude muset brzy sbalit všechny jeho věci. Pochopila, že Mulder se domů už nikdy nevrátí.

O pár minut později zamířila k matce. Margaret byla velmi rozrušená. Nebylo divu. Brala Foxe už jako člena rodiny. Tiše sledovala mrtvé oči své dcery, když jí monotónním hlasem vykládala, co se vlastně stalo.

„Dano, zlatíčko, jsi v pořádku?“ zeptala se nakonec.

Scullyová zmlkla a podívala se matce do očí. Přemýšlela nad tím, co jí právě řekla, jak se přitom chovala. Uvědomila si, že na ničem už nezáleží. „On umře, mami“ pronesla po chvíli tiše.

Margaret zavrtěla hlavou. „Lékaři…“

„Lékaři dělají, co mohou, ale zázraky neumějí. Nikdo mu už nepomůže.“

Sestra z oddělení intenzivní péče přinesla k Mulderově posteli židli, aby se Scullyová mohla posadit. Byla mnohem pohodlnější, než tak, na které proseděla hodiny před operačním sálem. Oči se jí klížily a byla by usnula, kdyby si najednou někdo za jejími zády neodkašlal.

Otočila se. Frohike tam stál s nefalšovaným smutkem ve tváři. Pocítila lehounký záblesk déja vu. „Zdravím“ pronesla a vstala. Skinner a její matka odešli před malou chvilkou a ona už ani další návštěvu nečekala, ani Mulderovu matku ne, natož pak Frohikeho, který přistoupil k posteli a pozorně si svého přítele prohlížel.

„On opravdu umírá?“ ptal se tiše, jak bojoval s pláčem.

Scullyové stékaly slzy po tvářích. Přikývla. „Myslím že ano“ vyrazila ze sebe z posledních sil.

Frohike ji objal. Bylo to nečekané a neobvyklé gesto, ale ona ho přesto ráda přijala. Cítila z něj alkohol, jenže v téhle chvíli jí to bylo jedno. Frohike byl někdo, od koho by se za normálních okolností jen tak obejmout nenechala. Ale teď to bylo jiné. Sklopila mu hlavu na rameno a rozvzlykala se.

Zůstala s Mulderem zase sama. Zírala do jeho tváře a zavřených očí. Pípání monitoru se jí vrývalo do uší. „Tolik bych ti toho chtěla říct, Muldere“ zašeptala a na vteřinu čekala, že se najednou posadí s tím svým trošku škodolibým úsměvem a pronese: Tentokrát jsem tě vážně dostal, co, Scullyová? Jenže on se ani nepohnul. Tohle nebyla legrace.

Stála po jeho boku a svírala jeho chladnoucí ruku v dlani. Cítil se taky tak bezmocně, když jsem tady ležela já? pomyslela si. Taky se tolik bál? Jeho krevní tlak i kyslíková saturace stále klesaly. Scullyová věděla, že to nezvládne. Věděla. Ale přesto ho neodepsala. Ještě ne. Ne, dokud mu nepoví, jak se cítí, co má na srdci.

„Víš, Muldere,“ zamumlala, „přála bych si, abys mohl slyšet, co ti chci říct. Dala bych všechno za to, kdybych věděla, že mě posloucháš.“ Odmlčela se. Celá se třásla. Vyčerpáním, strachem, smutkem. „Miluju tě“ pronesla jemně. „Vždycky jsem tě milovala. A vím, že bys to chtěl slyšet, že ano?“ Byla si jistá, že by ho to potěšilo. Nastal čas pravdy. A jedinou pravdou bylo, že ho milovala. Nenáviděla se za to, že mu to neřekla dřív. „Já…“ ošila se, jak hledala správná slova a pak pochopila, že žádná nejsou. Jak mu má vysvětlit, co k němu cítí? Jak mu říct, že jí navždy změnil život? „Miluju tě“ opakovala tiše. Popotáhla a otřela si oči. „Jen bych si přála, abys to slyšel.“

Scullyová?

Já tě slyším. Slyším tě jasně a zřetelně.

A Dano?

Taky tě miluju. Přál bych si, abys to věděla.

Scullyová nakonec usnula přemožena únavou a vyčerpáním. Náhle ucítila lehký stisk ruky na svém rameni. Otevřela oči. Skláněl se nad ní doktor Young. Napřímila se. „Co se děje?“ ptala se zmateně.

„Odešel. Je mi to líto“ řekl jí lékař tiše.

Vyskočila ze židle. Monitory byly vypnuté. Všechny hadičky odpojené. Mulderovo tělo leželo bez hnutí na posteli.

Byl mrtvý.

Konec.

Slzy se jí pomalu vkrádaly do očí. Jakmile se rozplakala, už to nemohla zastavit. Pohled na něj to jen zhoršoval. Byl pryč. Nejživější část jejího bytí byly nenávratně odtržena. Navždy.

Sestra jí nakonec pomohla odejít z místnosti do čekárny, kde měla více soukromí.

Jako by na tom záleželo.

Nepotřebuji soukromí, myslela si Scullyová skrze záclonu slz. Potřebuju tebe, Muldere. Nemůžu bez tebe žít.

Nemůžu…

Tento článek byl zveřejněn 8.3.2009 v 20:00 v kategorii Povídky.

Komentáře: 7

  1. Queequeg napsal(a) 8.3.2009 v 20:57

    Uf, takový konce já nemám ráda…Taky si nemyslím, že by to Scullyová vnitřně vzdala a uvažovala ještě předtím, než by on zemřel, že bude muset sbalit jeho věci. Překlad skvělej, dík!

  2. bella-donna napsal(a) 8.3.2009 v 21:48

    Ten konec je jak dostat drátem do oka… Taková depka už tu dlouho nebyla.
    Četlo se to pěkně, až na ten konec. Jdu si dát panáka…

  3. Petraela napsal(a) 9.3.2009 v 10:54

    No tak to je ťažká poviedka…

  4. janniex napsal(a) 9.3.2009 v 15:41

    Takovéhle drastické úkony na mě raději neprovádějte… to je jako pěkně napsaná noční můra…

  5. GOOFY napsal(a) 9.3.2009 v 16:39

    smutny…

  6. PetraZelva napsal(a) 9.3.2009 v 17:18

    jj, smutná ale pěkná.. taková pro depku jak dělaná :)

  7. ZuzkaMuf napsal(a) 9.3.2009 v 18:33

    hezky přeloženo, ale moc moc smutný – člověk přijde urvanej z práce, vidí povídku a říká si ha zvednu si náladu a ono je to snad horší než to bylo předtím :o(

Řekněte nám svůj názor!