Já jsem na filmu byla v New Yorku, byla jsem tam asi 14 dnů po premiéře, a jelikož mě otec zlil omylem vařícím kafem, tak filmový zážitek byl můj. Obcházela jsem zmíněné theatre jak hladový slintající pes, tváře a packy jsem měla připláclé na reklamní výlohy, kde se čnily obrovské MS plakáty - hlavně ten, jak M táhne S v Antarktidě, jak utíkají - a jen jsem vnímala můj zrychlený nedočkavý dech, který rosil sklo výlohy. Pro jistotu jsme tam stáli hodinu předem, co kdyby bylo narváno, že? Otec nervní, já rozrušená. Dveře se rozlétli dokořán, vtrhla jsem dovnitř, u kasy jsem byla první. ,,2 lístky, prosím, na akta X!" hlaholila jsem na celé kolo. Nevzrušivá američanka naprosto nechápala mé vzrušení, ten prvotní okamžik, prvotní třes, i vědomí toho, že ze svých kamarádů jsem zřejmě byla první, kdo TEN film uvidí, mě změnil v normálního maníka s jiskrou v oku a růžolícími tvářemi. Netrpělivě jsem poskakovala před ztemnělým sálem, žmoulaje lístky v ruce. Přišoural se otec se znuděným výrazem a jal se dotazovat skutečně v ten okamžik naprosto nedůležitých informací(kde jsou záchody, kdy to začne, v kolik to skončí, kde maj kukuřici, kde maj bonbony, kde je cola, je to lehká cola, proč je tam led, kde je brčko atd.). A pak přišla hodina H. Film začal. Roztála jsem. Začala jsem se přiblbe usmívat. Otec do mě stále něco hučel. Nevnímala jsem ho. Byla jsem TAM, na TOM filmu. Všechno mi bylo jedno. Nevnímala jsem jediné řečené slovo. Jako v mrákotách jsem sledovala scénu v hale. Pak jsem zařvala zkur*ená včela!Otec vedle mě se lek. Zaskočil mu popcorn. Plácala jsem ho do zad. Zklidnění přišlo až na Antarktidě. Při závěrečné scéně jsem slzela dojetím. Film skončil. Při odchodu z kina jsem se zalykala nadšením. Otec měl další dotaz. O čem to vlastně bylo? A já slastně odpověděla: Já ani nevím, ale MaS si málem dali HUDLANA!!!!!!!!!!!!!!!!§Juchůůůůůůůůůůůůůůůůů!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Tím film nijak neznevažuji, zbožňuju ho, ale první promítání jsem nebyla schopná vnímat jinak, než jak je výše popsané. Chápejte!