V nočním období (povídka)
autorka Revely | překlad nabaa | rating NC-17 | kategorie S, A, MSR
1. část
Až se Scullyové rána zahojí, zůstane po ní jizva natahující se jako úsměv. Teď je ještě oteklá, červený úšklebek, který ona zkoumavě prohlíží pod fluoreskujícím světlem v jeho koupelně. Na pohotovosti odvedli dobrou práci, když ji sešívali, ale přesto bude mít jizvu. Jemná kůže na hřbetu její ruky je bledá a příliš tenká na to, aby unikla permanentním následkům. Další do sbírky, napadlo ji.
Čas od času se je všechny pokouší spočítat. Pokaždé začne u nohou a počítá nejdřív bezvýznamné jizvičky – po planých neštovicích na kotníku, uzlovitou bílou linii na koleni od pádu z kola, vtaženou jizvu od diabolky na stehně, coby známku aktivního života. Přestává počítat, když se dostane k číslu pět – vypouklému O na svém břiše, místu, kam ji zasáhla kulka. Pak už začínají být vzpomínky méně zábavné. Ani jednou se nedostala ke své šíji. Lepší přestat v nejlepším, zastavit dokud to jde, tomu věří.
Není královnou popírání pro nic za nic.
Ne že by její popírací taktika vždycky uspěla – aspoň ne na dlouho. Dřív nebo později bude muset z koupelny vyjít. Už je tady deset minut a není co víc kontrolovat. Blůza, ze které vyklouzla před pár minutami, aby mohla smýt krev a špínu, schne na topení a ona na okamžik zvažuje, že si dá sprchu. Zní to dost troufale a kromě toho, jediné, co by si pak mohla obléknout, jsou šaty, které má teď na sobě, nebo Mulderův červený župan visící na dveřích. Zkusí si ho, nechá ho obalit ji a svézt se jí kolem nohou, pohltit její ruce. Je příliš velký na to, aby v něm chodila po bytě a nezakopla o nadbytečnou látku, ale přesto v něm chvíli zůstane a vyhne se pohledu do zrcadla. V okamžiku, kdy by sama sebe zahlédla dělat něco tak hloupého, zhnusila by se a to je to poslední, co by dnes večer chtěla cítit.
Vyhrne si pravý rukáv nad loket a natáhne se k lékárničce. Je tam kartáček na zuby navíc. Všimla si toho jedno odpoledne asi před rokem, když pátrala po náplasti, a udělalo se jí najednou nevolno. Mulder měl kartáček navíc. Ale obal byl zavřený a jeho kontrola se jí stala soukromým rituálem. Pohled na nepoškozený celofán jí poskytoval drobné ostudné potěšení. Roztrhla ho, popadla jeho pastu a začala si drhnout zuby a jazyk, aby se zbavila pachuti kouře.
Tohle u cigaret nesnášela a byla to nejspíš jediná věc, která jí bránila, aby té závislosti propadla úplně. Po prvním záchvatu rebelie na dvorku pod jasanem šla okamžitě do spíže a vzala si slané krekry. Lepivé kousky spolu s vychlazenou sodou jí vymyly ústa a ona se po špičkách vrátila zpátky do postele, opatrně se vyhýbajíc skřípajícím parketám před ložnicí rodičů.
Asi by se nic nestalo, kdyby ji slyšeli. Nebyla typ dítěte, které by podezřívali z neposlušnosti. Ale stejně, tajná operace vyplížení se a opětovného návratu, aniž by někoho vzbudila, jí dávala pocit nebezpečí. Je zvláštní, že tehdy jí její život připadal vzrušující, zásadní – jako chůze po laně. Když se ohlédne, byl naprosto světský a plný banálních zájmů typických pro každého středoškoláka, ale stejně jí to chybí. Teď, když to vypadá, že každý její krok je svázán s globální destrukcí a apokalyptickým masakrem, cítí se znuděná.
Na někoho tak troufalého tráví hodně času skrýváním se. S povzdechem si svlékne župan a pověsí ho zpátky na věšák. Stáhne z radiátoru halenku a zapne knoflíčky. Když otevře dveře, kuchyň je stále prázdná a z tohohle pohledu je jasné, že ještě nerozsvítil světlo v obýváku.
Celý večer čeká, až na ni promluví, ale ticho je husté jako kouř a stejně tak dusivé. Jestli se zlobí, byla by radši, kdyby to řekl, ať to mají za sebou, ale není si jistá, že je to tak. Možná se stydí, ale pokud je tomu tak, pochybuje, že by to dával tak okatě najevo. Nemluví, ale ona cítí, že se na ni soustředí takovou silou, že ji samotnou to ze soustředění vyvádí.
Rozhlédne se kolem dveří. Je jasné, že je pořád zhroucený na gauči. Za poslední půlhodinu se ani nepohnul. Z předsíně vidí na jeho zamazané tváři cestičky vytvořené potem nebo slzami nebo možná obojím.
Jeho byt voní jako nejmírumilovnější prach, jako knihovna. Dokonce ani kuchyň nasáklá kávou a pachem tisíců mikrovlnkových večeří s tím nemůže soupeřit. Vrátí se zpět ke dřezu a začne ho plnit horkou mýdlovou vodou, sesbírá pár kousků nádobí rozházených na lince a zadívá se na hodinky – ještě dvacet minut. Slíbila si, že zůstane hodinu, jen aby se ujistila, že je vše v pořádku. Pak odejde. Není důvod zůstávat, opravdu. On je doma. Jsou v bezpečí. Jen další den v práci. Proč otálet. Jenže nemůže uniknout pocitu, že on něco potřebuje, že chce něco říct. Cítila to celou cestu domů, když zírala na cestu a koutkem oka dávala pozor na něj. Viděla ho jen od stehen dolů, vzhledem k tomu, že sedadlo bylo sklopené a měl paže složené na hrudi a obtočené kolem trupu, jakoby se pokoušel udržet tělo a duši pohromadě, ale i pohled na dolní polovinu jeho těla stačil, aby viděla roztřesené linie. Zábavnost té situace jí neunikla – po sedmi letech uměla číst z jeho kolenou. Bylo na tom něco politováníhodného.
Nezeptala by se prostě normální osoba, co ho trápí? Je si jistá, že ano, ale když se jedná o normálnost, je ztracená. K normálnosti má daleko. Chodí kolem status quo v tak obrovských kruzích, že má dojem, že nikdy nenajdou cestu zpět. Kdysi by to zvládli, napadá ji. Bývaly doby, kdy další krok v jejich vztahu byla jasná věc.
Poprvé se rozhodla, že se věci změní, po Mulderově návratu mezi živé. Po Novém Mexiku a Melisse a smrti Mulderova otce to vypadalo jako perfektní načasování. Přitahovali se navzájem, že? A byli dospělí, schopní udržet profesionální život oddělený od toho osobního. Došla k tomu rozhodnutí brzy poté, co se vrátili, dokráčela k telefonu s pevným odhodláním vše mu oznámit a pak se zalkla nad sémantikou. Než vytočila jeho číslo, dvakrát práskla telefonem jako nemotorná patnáctka pokoušející se zeptat školního playboye, jestli s ní půjde na zábavu Sadie Hawkinsové. To ponížení se nedalo slovy vyjádřit. Byla tak rozzlobená na vlastní směšnost a na to, jak kompletně mimo vlastní chování je, že ji úplně přešla nálada a zbytek večera strávila mračením se na vlastní odraz v zrcadle kdykoliv kolem něj prošla.
Takže touha riskovat jejich vztah se znovu vrací. Stává se jí to asi tak čtyřikrát do roka – jednou za každé období – se stejnou pravidelností, s jakou přichází migréna. Na obojí už si zvykla.
Všechna její předchozí rozhodnutí byla určena osudem – místo, shoda okolností nebo náhlá změna nálady. Tenhle podzim to dotáhla až k zaklepání na jeho dveře, ale nebyl doma, takže odjela k matce a jedla domácí pečeni a pila sladký čaj a mluvila o starých dobrých časech dokud se její odhodlání nerozpustilo jako cukr v horké vodě.
Jak se sklání pod dřez, aby našla saponát, ztratí knoflík. Ustřelí z halenky a zamíří ke dveřím. Koulí se k nim jakoby chtěl, aby ho následovala. Tichý zvuk kroužení plastu na dřevěné podlaze je v tichu desetkrát hlasitější. Mohla by klidně rozbít okno.
Vzdychne. Tohle je poslední výstřel ve válce s oblečením, kterou už pár měsíců vede.
Nejdřív to nic neznamenalo – chybějící knoflíček, sako, které se zdá být trochu těsnější, ale teď už to překročilo meze racionálního vysvětlení. Její oblečení se, z důvodů, které by radši nezvažovala, začalo zmenšovat. Na začátku si myslela, že přibírá. Když ji ale váha neustále přesvědčovala o opaku, začala doufat, že se jí jen díky aktivitě formuje horní polovina těla, ale ani to nebyl ten případ. Vypadala pořád stejně. Poslední dobou je oblékání se do práce boj. Dnes ráno si musela vyzkoušet čtyři různé halenky, aby našla aspoň jednu, která by naprosto neodhalovala její dekolt, a přesto se pohybuje na hranici decentnosti. Dokonce i saka, která na ní vždy visela, má přes prsa napjatá a získává si tím lascivní pohledy mužů v Úřadu. Samozřejmě kromě Muldera. Neutrousil ani jedinou poznámku stran jejího prostopášného vzhledu. I přesto cítí, že se na ni dívá. Může to být jen její představivost, ale připadá jí, že jsou jí šaty těsnější pokaždé, když je někde poblíž, jakoby mizely silou jeho vůle. Normálně by tím úkazem byla pohoršená, ale není tak úplně ta pravá, co by měla házet kamením. Jenže jeho oblečení nevypadá jakoby se scvrkávalo. Záhadně se objevuje v jejím bytě.
Začátkem týdne prala bílé oblečení a když se vrátila, zjistila, že všechny její kalhotky a podprsenky jsou obarvené na růžovo. Chvíli se přehrabovala v pračce a na konec vylovila jeho červené boxerky. Už dvakrát se natáhla do skříně pro župan a vytáhla jeho koženou bundu. Začínala být nervózní kdykoliv ráno stlala, protože skoro pokaždé narazila na jeho měkké šedé bavlněné tričko čouhající zpod polštáře nebo přikrývky. Někdy je ještě teplé, jako kdyby mu ho právě stáhla ze zad.
Zvažovala, že si s ním o tomhle problému promluví, ale zdálo se to bezpředmětné. Jeho mlčení určovalo to její a po pěti měsících odmítání by nevěděla, jak začít. Naučili se s tím vypořádat v tichosti. Když on našel její červené sako s černým sametovým límcem viset ve své skříni, prostě ho vzal do práce a beze slova ho pověsil na věšák. Osobnější kousky – jeho červené boxerky, její hedvábné pyžamo a tělové mléko s vůní zeleného čaje, ty nechávali v tašce na židli u stolu. Až na dva páry punčoch, které si doma vyprala a které zmizely ze šňůry. Objevily se o dva týdny později v Mulderově horním šuplíku. Pro něco sáhl a pak zamumlal, „Ehm..Scullyová..chytej!“ Smotal je a hodil jí je. Kdyby je někdo pozoroval, pomyslela si, měl by dost důkazů, aby mohl tvrdit, že spolu něco mají.
Scullyová zaslechne z obýváku kliknutí vypínače lampy. Chvíli čeká, ale žádný další zvuk už nenásleduje. Ještě deset minut, všimne si. Aby zabila čas, nedbale otáčí zdravou rukou sklenici ve vodě a přemítá.
„Ten chlap má ducha,“ řekla jednou Melissa a zabořila prsty do valentýnské bonboniéry, aby prohledala její obsah.
„Missy, prosím.“ Použila tehdy svůj ´ušetři mě´ tón. „Má v sobě hodně viny a bolesti, ale ´duch´ je trochu přehnané, nemyslíš?“
„Jak myslíš, sestřičko. Jen ti říkám, co vidím. Ber, nebo nech být.“
„A co já? Mám to brát tak, že i já mám ´ducha´?“
Missy se zašklebila, vytáhla prsty z čokolády a utřela si jahodový nugát do ubrousku.
„Ne. Ne, ty máš…“ orámovala rukama tvář Scullyové, jako kdyby pořizovala snímek, „kolem sebe spoustu prostoru.“
„Prostoru?“
„Jo.“
„Skvělé. Perfektní. To sedí. On má ducha a já prostor. Proč mě to nepřekvapuje?“
„Něco ti řeknu. Co kdybych doběhla pro láhev ducha, ty zavoláš svému sexy posedlému partnerovi, aby ses rozdělila, a uvidíme, jestli ti pomůže vyčistit trochu tvého prostoru, Day.“
„Jsi zhýralá. A přestaň se cpát těmi bonbóny.“
Vypustí vodu ze dřezu a ta zmizí v odpadu s tak zuřivým polknutím, že se jí napnou svaly na krku. Rozhodne se, že to, co opravdu potřebuje, je pořádný drink, ale jediné, co má Mulder v lednici, jsou dva litry mléka, nějaké koření a pytel mandarinek. Ovoce ji trochu zarazí. Mulder není typ muže dodržujícího stravovací režim. A pak si vzpomene. „Vitamín C, Muldere,“ řekla mu před týdnem, když jí kašlal a prskal bacily přes rameno. „Další nachlazení už letos nezvládnu. Zařaď si do jídelníčku vitamín C.“ Očividně si její radu vzal k srdci.
Vytáhne pytel a začne loupat mandarinku. Tahle alternativní činnost ji těší. Zanedlouho už slupky tvoří malou hromádku. Olupování ovoce jí připomene vlastní dospívání. Na začátku střední školy, po dvou letech krvavých prstů, konečně porazila zlozvyk okusování nehtů s pomocí bezbarvého laku. Když si pak začala otrhávat kůžičku, máma jí řekla, že takového tiku se nikdy nezbaví, jen ho prostě nahradí jiným. A měla pravdu. Tohle léto, když už si podesáté za odpoledne natírala rty pomádou, si Scullyová uvědomila, že si rty až moc olizuje. Nový zlozvyk. Celý podzim se ho snažila zbavit a poslední dobou pozoruje, že přestala kupovat pomády a místo toho v restauracích trhá ubrousky a dělá z nich konfety.
Scullyová se podívá na hodinky, sbalí mandarinky a vrátí je do lednice. Rozhodne se, že zítra donese ovoce, které jim zbylo v autě, a naplní mu ledničku. Pak vejde do pokoje a zastaví se před svým partnerem.
„Muldere, jestli nic nepotřebuješ, půjdu domů.“
Svaly na nohou jí brní, jakoby uběhla deset kilometrů do kopce a ne jen došla z kuchyně do obýváku. Při čekání na jeho odpověď se cítí roztřesená, takže se opře o zeď a předstírá nenucenost. Stěna za jejími zády je drsná.
Mulder se zvedne z gauče – rozvážné odhalení jeho plné výšky. Pokaždé, když má Scullyová možnost sledovat ho, jak vystupuje z auta, něco se v ní hne. Bez ohledu na situaci se její touha probudí, jakmile se zvedne ze židle.
Neřekne ani slovo, jen na ni kývne a dál studuje podlahu. Ona rychle zmizí na chodbě a zamíří k výtahu. Je si vědoma toho, že část jeho osobnosti ji následuje.
„Jdi domů,“ řekne vzduchu kolem sebe, ale on zůstane a nastoupí s ní do auta. Scullyová sedí za volantem, ale on jakoby zaujímal zbytek prostoru.
Je na půl cesty domů, když si to uvědomí.
Zahledí se na nápis nad Quickie Martem, všimne si monstrózní ceny benzínu a pak jí to dojde a ona zvedne nohu z pedálu a prudce zabočí na parkoviště, aby popadla dech. Strach. Nezlobil se na ni, měl strach.
Měla ten výraz poznat, ale popravdě se nedívala tak pečlivě. Za posledních pár měsíců strávila dost času vyhýbáním se pohledu do Mulderových očí, napůl se bála toho, co v nich uvidí, a napůl toho, co neuvidí. Začali si říkat věci, které ani jeden z nich neměl odvahu dřív vyslovit. „Jsi mou oporou,“ řekl. Možná nebylo až tak divné slyšet ta slova z jeho úst – koneckonců už učinil pár těchhle chodbových prohlášení – ale to, že mu svými ústy ten sentiment zrcadlila, ji překvapilo. Poslední dobou sama sebe dost šokuje. Polovinu času stráveného s Mulderem se snaží udržet své ruce v bezpečné vzdálenosti od něj. Normálně je to on, kdo narušuje její osobní prostor, ale od té doby, co na Nový rok převzal iniciativu, se jí už tolik nedotýká a ona zjišťuje, že má co dělat, aby mu nenarovnávala kravatu nebo neuhlazovala sako na ramenou. Jakoby její ruce posedl někdo jiný, někdo jménem Vixen nebo Bunny nebo nedej bohu Bambi. Nejsou to Daniny ruce a rozhodně to nejsou ruce Scullyové.
Kdyby ho mohla obvinit z plánování, měla by příležitost. Jako kdyby říkal ´Míč je na tvé straně, Scullyová. Další krok je na tobě´. Je skoro iritující, jak trpělivě čeká. Vrásky v jeho tváři, na které si za ta léta partnerství zvykla, se vyhlazují. Po takové době našel Mulder určitým způsobem završení a proč ji to děsí je jedna z položek na seznamu věcí, které váhá prozkoumat. Poprvé v životě má pocit, že doopravdy rozumí termínu ´netečnost´.
Před Quickie Martem se po chodníku šourá starší pár. Vnímají kroky toho druhého s intenzivní péčí plnou obav a křehkosti. To je ona, napadne ji, to jsou oni. Ona a Mulder. Cítí každý krůček v jejich partnerství s rozechvěním a obavou. I ledovce se pohybují rychleji než oni. Páry, které se vzaly v době, kdy začala pracovat s Mulderem, teď mají děti v předškolním věku. A teď, když se on konečně přestal bát a nechává se vést, její vlastní strach hrozí, že ji pohltí.
Scullyová si rozzlobeně stáhne manžety smrskávající se blůzy k zápěstím a zadívá se na zledovatělé parkoviště. Pak otočí klíčkem v zapalování, vyjede na cestu a zamíří směrem, ze kterého přijela.
Touha, pomyslí si, je Achillovou patou strachu.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
2. část
Jedla hrozny a zaklela, když dupnul na brzdy a poslal auto do pomalého smyku. Bez rozmyslu natáhla paži před něj, kde se srazila s tou jeho, kterou vymrštil, aby ji ochránil.
„Muldere, pozor!“ vykřikla příliš pozdě. Ve chvíli, kdy jí ta slova unikla z úst, dokončili kruh na ledě a srny mezitím došly na druhou stranu cesty.
Auto se pohybovalo jako starý opilec, sjíždělo na stranu až konečně narazilo do svodidel a zastavilo se.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Mulder a odepnul si pás.
Scullyová vyhlédla z okna a podívala se na svodidla. Byla to jediná věc, která je dělila od pádu do zasněžené rokle. Přikývla.
Mulder otevřel dveře na své straně a vystoupil. Scullyová se jimi protáhla po něm. Oba stáli a koukali na namrzlý asfalt a skupinu srn, které se shromáždily přímo před nimi. Dokonce i z téhle vzdálenosti jich Scullyová napočítala devět. Nad hlavami jim zaječelo hejno ptáků křižujících zoufale oblohu.
„Co se děje?“ Když promluvila, oblak páry z jejích úst zhoustnul tak, že jí skoro zakryl výhled. Počkat, to není možné. Nebyl to její dech. Otočila se a zadívala se přes střechu auta ke skupině stromů. Mezi holými větvemi rozpoznávala záblesk tmavnoucího nebe. Tenký proužek kouře se zvedal ze strže a vytvářel chuchvalce podél silnice.
„Oheň.“ Z Mulderova hlasu jí přeběhl mráz po zádech. Měl zvláštní schopnost naplnit to jediné slovo takovou hrůzou, že se jí lítostí nad ním zachvělo srdce. Tak moc oheň nenáviděl.
„Odkud myslíš, že to jde?“ zeptala se
„Nemám tušení. Měli bychom se vrátit do auta a ujistit se, že to někdo nahlásil.“
Mulder ji nechal vklouznout zpět dovnitř jako první a pak opatrně vyjel od svodidel na cestu. Bylo typické, že narazili na něco podobného právě když se tak dobře bavili. Případ v Ogdenu ve Virginii se ukázal být fiaskem, ale ten výlet měl i svá pro – jmenovitě jejich kontakt, Judith Tylerovou. Vlastnila obchod s ovocem a než odjeli, napakovala je čerstvými jahodami, ananasy a hruškami. Samozřejmě je ujistila, že má sice nedostatek důkazů podporujících její příběh, ale že si je jistá, že ji navštěvují mimozemšťané. Přísahala, že se každých pár týdnů vloupají do obchodu a seberou všechno, od nezralých avokád ve skladu až po balíky banánových chipsů u pokladny. Poté, co ochutnala první blumu, se Scullyová rozhodla, že se jim nediví. Tak výborné ovoce pravděpodobně na Retikule neseženeš, řekla Mulderovi. Zvlášť v únoru, souhlasil.
Ukolébána fruktózou a příjemným vrčením topení v autě dokonce souhlasila, že si po cestě domů zahrají s Mulderem Hádej, hádej hadači. Hrát tu hru s barvoslepým partnerem představovalo jedna z nejsnazších vítězství v jejich vztahu. Zvlášť když nebe bylo jasně zimně bílé a stromy na pozadí jiskřivého sněhu a ledu vypadaly bezbranně. Nebyla to zrovna pastva pro oči. Dobrých pět minut už dumala nad jeho „Vidím něco a má to zelenou barvu“, když jim do cesty vběhla vysoká. Světlý interiér auta a důkladná prohlídka všeho, včetně drážek v rohožkách na podlaze a obsahu přihrádky na rukavice, ji donutilo připomenout mu (tónem většinou rezervovaným pro její malé synovce a slabomyslné), že podle pravidel musí ten objekt být někde v zorném poli. Nezmínila fakt, že je barvoslepý na červenou a zelenou a co že to na ni hraje. Jen se usmál, udělal dvoubodové plivnutí pecky do sáčku u jejích nohou a řekl jí, ať hádá znovu. Teď mlčeli. Zatímco pohledem zkoumali krajinu, hra byla zapomenuta.
„Támhle nahoře, Muldere. Je to dům?“ Scullyová ukázala z okýnka. Po jejich pravé ruce se cedulí označená cesta nořila mezi dva kopce. Skrz pokřivené větve stromů rozeznávala komín a vrchol střechy. Mulder odbočil a začal manévrovat autem po zledovatělé silnici. Pruhy kouře se otíraly o boky auta a prodíraly se ventilací. Scullyová nakrčila nos.
„Odkud myslíš, že to jde?“ zeptala se.
Mulder zavrtěl hlavou a rozkašlal se. „Nevím. Nevidím, že by někde hořelo. Co ale vím je, že nechci zabočit a ocitnout se tváří v tvář lesnímu požáru bez možnosti rychlého úniku. Řekl bych, že bychom se měli vrátit, zavolat policii a odpískat to.“
Odpískat to. Muž, který se nikdy nebál rizika, se konečně rozhodl být rozumný. Jeho obavy způsobily, že se Scullyová cítila odvážně a neporazitelně. Zajímalo by ji, jestli se mu stávalo to samé, když navrhovala opatrná řešení.
„Ještě kousek, Muldere. Jen zajedeme za další zatáčku a ujistíme se, že nehoří ten dům.“
„Nerad poukazuju na zřejmé, Scullyová, ale tohle je farmářská oblast. Klidně by to mohl být nějaký stařík ilegálně pálící odpadky.“
„S takovým kouřem?“
„Je to pravděpodobné.“
Usmála se. „Mluvíš jako já.“
„Já vím. Není to jedno ze znamení apokalypsy?“
„Doufám, že ne. Za celý rok už mám apokalypsy dost, děkuji.“
Cesta se obtáčela kolem kopce. Krajina byla skoro prázdná, kromě dvou přívěsů, které vypadaly jakoby je někdo shodil z nebe, aby nejistě postávaly na úpatí kopce. Kouř postupně houstnul, jak přejížděli přes krátký most a vjížděli do zatáčky. Mulder prudce zastavil, oba sebou škubli a zůstali zírat na scénu před nimi. Přímo naproti se zpoza kopce plazil oheň a pohyboval se směrem k domu, který viděli ze silnice. Scullyová se pohnula k akci jako první. Otevřela dveře, zapnula si kabát až ke krku, aby se ochránila před lezavou zimou, a vystoupila z auta.
„Co to děláš?“ zeptal se Mulder. Hrůza v jeho tváři při prvním pohledu na oheň se změnila v paniku v momentě, kdy se začala zvedat.
„Doběhnu nahoru a ujistím se, že tam nikdo není. Vidíš? Tahle strana ještě nehoří.“ Mulder se natáhl přes sedadlo a zachytil lem jejího kabátu. „To je šílenství. Je to příliš nebezpečné, Scullyová. Zůstaň tady, zavoláme pomoc a počkáme. Jestli tam zůstaneš uvězněná, ven se nedostaneš.“
Zadívala se na plameny. V tichu noci praskaly a syčely a vypouštěly k nebi kouř jako démonický dech.
„Muldere, nemůžeme tady jen tak sedět a čekat. Co když tam někdo je? Poslouchej, budu v pořádku. Zaběhnu tam, zazvoním a když nikdo neodpoví, vrátím se zpátky.“ Než měl možnost odpovědět, zabouchla dveře a rozběhla se po štěrkové cestě. Únorový vítr jí to moc neusnadňoval. Když byla v půli cesty, změnil směr a otočil horký štiplavý závan proti ní. Otočila se a uvědomila si, že už nevidí auto, ale slyšela křik svého partnera.
„Scullyová?!“
„Jsem v pořádku, Muldere. Zavolej pomoc,“ křičela zpátky, ale syčení a praskání ohně pohlcovalo její slova. Udělala ještě pár rychlých kroků, opustila cestu a zamířila do dvora. Šest starých dubů obklopovalo dům a dlouhé větve se skláněly k verandě a v jednom místě se téměř dotýkaly střechy. Jestli ty stromy chytnou, dům lehne popelem během pár minut. Dřív než se Scullyová stačila předklonit a rozkašlat se z náhlého útoku kouře, pohltil oheň první strom jako třísku. Sledovala, jak se druhý vzňal jako zápalka, a pak se dala do běhu. Pohybovala se rychle směrem k verandě a mrkala, aby odplavila slzy vyvolané kouřem. Konečně. Vkročila na první schod právě ve chvíli, kdy se první dub skácel na střechu. Dům se zachvěl a zůstal stát. Scullyová rozrazila dveře a byla málem sražena ženou, která se vypotácela zevnitř.
„Pomoc!“ volala. Měla na sobě jen tepláky a tenké triko a její rty byly ve světle ohně jasně modré.
„Jste v pořádku?“ Scullyová se snažila překřičet hukot plamenů. Žena přikývla a popadla Scullyovou za rameno.
„Tohle je dům mýho dědy. Celý jsem ho prohledala, ale nemůžu ho najít. Nejspíš není doma, ale nechtěla jsem utéct a nezkontrolovat to.“
„Určitě tady není?“
„Volala jsem pořád dokola. Žiju v přívěsu a ten už je pryč a prohlídla jsem přízemí, ale slyšela jsem rány a nechtěla jsem jít nahoru.“
Scullyová si rozepnula kabát a přehodila jej přes ženina ramena. „Běžte!“ řekla a ukázala směrem ke dvoru, odkud přišla. „Můj partner je dole na cestě. Pospěšte si. Ještě se tady porozhlédnu.“
Žena se s hrůzou zadívala na verandu, kterou už olizovaly plameny. „Počkám na vás,“ zašeptala.
„Ne,“ křikla Scullyová a vystrčila ženu na schody. „Budu v pořádku. Budu hned za vámi. Tak už běžte.“
Nečekala na odpověď, jen vrazila dovnitř a dveře se za ní zabouchly. V domě byla tma, jen skrz okno na východě prosvěcovala záře. Scullyová si uvědomila, že nezná jméno majitele. „Je tady někdo?“ křičela a probíhala z pokoje do pokoje. Na konci dlouhé chodby zahlédla sloupek zábradlí a pomalu začala šplhat vzhůru. Spadený strom na střeše se začal propadat do domu. Díky kouři a nedostatku světla se musela Scullyová orientovat spíš hmatem. Přála si, aby si z kapsy kabátu vytáhla baterku předtím, než ho půjčila. Před poslední místností začala nad hlavou cítit žár ohně. Pekelné plameny a síra, napadlo ji.
Hlavní ložnice byla prázdná. Dvě velká okna jí poskytla plný výhled na hořící kopec a místo, kde tušila přítomnost silnice. Střecha nad verandou se zaskřípěním a chvěním povolila. Scullyová sledovala jak kusy hořícího dřeva odpadávají z cihlové zdi na chladnou zem. Někdo se snažil vyhrabat ze sutin. Někdo v jejím kabátě. Všimla si, že okraj látky už začínají lemovat plameny.
Neutíkejte. Tichá mantra se pomalu zesilovala, dokud se nevydrala z jejích úst. „Neutíkejte!“ zakřičela a zabouchala na okno. Ale bylo pozdě. Žena zpanikařila a začala se pokoušet rozepnout kabát, ale plameny se jí začaly šplhat na záda a ochutnávat vlasy. Oheň tančil podél límce a ona se zběsile rozběhla k silnici. Scullyová skrz kouř vyděšeně pozorovala, jak plameny ženu pohltily. Na zem! Naváděla ji v duchu Scullyová, jako kdyby mohla psychicky ovládat její jednání.
Scullyová seběhla po schodech dolů. Použila židli z obýváku, aby vyrazila okno, a vyskočila na pevnou zem. O střep skla si přitom roztrhla kůži na ruce. V dálce slyšela houkání sirén, ale kromě toho tady byl jen zvuk ohně. Praskal a syčel smíchy. Scullyová si přetáhla halenku přes ústa, aby se ochránila před kouřem, a rozběhla se k silnici utírajíc si krvácející ruku o látku blůzy.
Jak se blížila k úpatí kopce, kouř pomalu řídnul. Policejní auta a hasičské vozy stále klouzaly po zledovatělé cestě, ale vzduch kolem ní už byl naplněný červeným a modrým světlem majáků. Vykoukla zpoza límce a uviděla Muldera svírajícího cosi v náručí a běžícího směrem k sirénám.
Ne, nebylo to cosi, byla to ta žena, uvědomila si Scullyová. Už nehořela, ale byla černá jako uhlí. Černá jako kabát, který jí půjčila.
Sledovala, jak zastavil u hromady sněhu na kraji silnice a opatrně na ni ženu položil. Scullyová k němu doběhla a zarazila se ve chvíli, kdy se jejich pohledy setkaly. Stála bez hnutí. Po tvářích mu stékaly slzy a padaly mu z brady na ženin kabát. Jeho pohled byl raněný, obviňující. Nemrkal, jen na ni zíral, jakoby čekal, že uvidí skrz. Scullyová se nepohnula. Zdálo se, že ji partnerův pohled zmrazil. Co se stalo?
Dva záchranáři doběhli až k Mulderovi, odstrčili ho bokem a začali pracovat na ženě. Dorazil i policista a začal se Muldera vyptávat. Ten ale neodpovídal, jen seděl na sněhu a žhavé uhlíky kolem něj padaly jako ďábelský sníh. Policista se otočil a zadíval se směrem, kterým se díval Mulder. Na Scullyovou.
„Madam, jste v pořádku?“
Mulder zmateně zamrkal. Scullyová potřásla hlavou a konečně se pohnula z místa.
„Nic mi není,“ odpověděla a došla k nim. Mulder se předklonil a opřel si hlavu do dlaní. Pak se beze slova zvednul a zamířil k jejich autu. Nastoupil a sklonil sedadlo, až se jim ztratil z výhledu.
„Budu se ho muset zeptat na pár věcí,“ řekl policista, když viděl, jak Mulder odchází.
Scullyová se zadívala na ženu ležící na sněhu a pak zpět k autu.
„Řeknu vám všechno, co potřebujete vědět.“
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
3. část
Neobtěžuje se klepáním. Prostě použije svůj klíč a vejde dovnitř. Štiplavá vůně citrusů stále naplňuje ztemnělou předsíň a ona se natáhne po vypínači. K jejímu překvapení je obývák prázdný. Čekala, že bude stále sedět na gauči.
Scullyová slyší, jak o patro níž pan DiPaolo, univerzitní profesor hudby, hraje na housle. Je to teskný melancholický kousek a ona jej spíš cítí než slyší. Vibruje skrz dřevěnou podlahu a způsobuje, že se jí chvějí nohy, když si zuje boty, zvedne je a zamíří do ložnice. Zastaví se u zavřených dveří a posadí se na opěradlo gauče. Vnímá, jak jí hudba prostupuje chodidly a dostává se až do hlavy.
Když jí bylo jedenáct, chodila necelý rok na hodiny houslí, ale pak se odstěhovali a ona musela skončit. Časem si uvědomila, že to tak bylo lepší. Byly okamžiky, kdy jí její učitel, jediný syn ruského židovského imigranta, hrál některé ze svých oblíbených kousků a jí se srdce plnilo tak mocnými emocemi, až ji to děsilo. I dnes existují houslové tóny tak smutné, tak čisté – jako slzy andělů – že je skoro nemůže poslouchat. Je vděčná, že melodie, kterou teď pan DiPaolo hraje, je tak tichá, že ji téměř neslyší.
Scullyová se probere ze zamyšlení s překvapeným zamrkáním. Co přesně tady dělá? Kéž by to věděla. Cestou zpátky přemýšlela o jediné věci – řekne Mulderovi, že ví. Ví, že viděl tu ženu, oblečenou v jejím kabátě, obklopenou plameny na vrcholu kopce. Ví, že si myslel, že je to ona. Ten pohled – na něj držícího ohořelou ženu v náručí a běžícího k sirénám – s ní zůstane do posledního dne. A ona cítí neskutečnou potřebu se omluvit. Ve skutečnosti to nedává smysl. Nemá se za co omlouvat, snad jen kromě ignorování toho, co se bála vidět. A má strach, že pro tuto vlastní chybu omluva neexistuje.
Hluboký pocit očekávání se za celou noc exponenciálně zvětšil. Je teď zubatý jako hrana plechovky a krájí prostor kolem ní, když vstane, dojde ke dveřím jeho ložnice a otevře je jen na pár centimetrů, než ji tlukot vlastního srdce zastaví a donutí ji opřít se o rám dveří. Jediné světlo v místnosti se prodírá žaluziemi, rozlévá se po posteli a vytváří mu na tmavých džínách tygří pruhy. Scullyová ho pozoruje, vyčkává, ale on se nepohne a jeho oči zůstávají zavřené.
Stačí jeden opatrný krok do pokoje, aby si uvědomila, že Mulder tvrdě spí. Leží na přikrývce, dlouhé prsty jedné ruky svírají okraj postele a druhou ruku má položenou na nahém břiše. Tohle jsou ty okamžiky, když je klidný a zranitelný, kdy ona cítí prudký záchvěv něhy zaplavující jí hruď. Když je vzhůru, bez ohledu na situaci, není schopná si představit, že by tady nebyl. Zdá se nemožné, že by kdy mohla žít bez něj. Je příliš vitální, příliš živý na to, aby tu možnost byť jen zvážila. Věří v něj způsobem, jakým věřila v zoubkovou vílu – navzdory logice a jen na základě předchozí zkušenosti.
Dojde k oknu, zastíní světlo a doufá, že vzniklý stín ho probudí. Ale on se nepohne. Bude ho muset oslovit, nebo se ho dotknout. Obě možnosti jsou stejně děsivé. Chvíli jej nepozorovaně sleduje. Bosé nohy mu přesahují přes okraj postele, nohavice džín má stále mokré od běhu sněhem. Scullyová se sehne, stáhne si ponožky a nechá je nezvučně spadnout na podlahu. Přestože hudba zespodu je téměř neslyšná, stále ji cítí.
Opatrně dosedne na okraj postele a natáhne ruku, aby ho probudila, ale je to zbytečné. Ve chvíli, kdy se matrace zhoupne pod její vahou, se Mulder překvapeně posadí. Scullyová se natáhne, aby mu zabránila se ohnat, a on ji pevně popadne za zápěstí. Její boty dopadnou s úderem na zem.
„To jsem já,“ ujistí ho. On pustí její paži, zavře oči a nechá uniknout roztřesený povzdech.
„To jsem já,“ zopakuje. Když je teď Mulder vzhůru, má Scullyová svázaný jazyk. Nemůže si vzpomenout, co chtěla říct, natož to zformulovat. Odkašle si, zadívá se ke dveřím ložnice a zamyslí se, jak se dostat ven, aniž by vypadala směšně.
Vsedě je od ní jen pár centimetrů a ona stále může vidět nepatrné cestičky v prachu na jeho tváři. Pohled na ně jakoby v ní znovu zažehl intelekt a ona si vzpomene proč přišla.
„Je mi to líto.“ Možná je nefér, že se na něj nedívá, ale soustředí se na sklenici vody na nočním stolku a sbírá odvahu a opatrně volí slova.
„Neuvědomila jsem si…prostě…dala jsem svůj kabát té ženě v domě,“ koktá vysvětlení a cítí přitom jeho pohled na své tváři. Stále nic neříká a ona plní prázdnotu dalšími slovy.
„Mrzí mě, jestli sis myslel, že jsem to já, Muldere.“ Vyslovení jeho jména ji uklidní a vzhlédne k němu v pološeru prostupujícího světla. Mulder otevře ústa a chystá se odpovědět, ale jediné, co vyjde, je řezavý zvuk. Rozkašle se, zavrtí hlavou a zhluboka se napije ze sklenice na nočním stolku. Ona sleduje svaly na jeho krku a sama polkne.
Co si myslela? Nezvládne to. Není schopná ničeho, co je potřeba, aby se dostali přes tuhle rázovou vlnu v jejich vztahu. A je jasné, že on nehodlá udělat nic, dokud se ona nehne dál.
Mulder postaví sklenici zpět na stolek a podívá se na ni. Do ní. Měj se mnou slitování, pomyslí si Scullyová. On je zticha, ale jeden koutek jeho úst se zvedne a ona lehce potřese hlavou a shlédne na podlahu. Zajímalo by ji, jestli Mulder ví, co se vlastně děje.
Ztráta hlasu se zdá být jedinou známkou jeho dřívější špatné nálady. Truchlivý dozvuk její předpokládané smrti není novou zkušeností ani pro jednoho z nich a ona přemýšlí, jestli si na to zvykají. Ona je rozhodně zvyklá jednat s ním v takové situaci. Má na skladě léta zkušeností.
Poté, co jej Linda Bowmanová donutila být svědkem její sebevraždy, už se nedá tak snadno zlomit. Ten starý Mulder by šel okamžitě na věc, ale tenhle vypadá dokonale připravený počkat, až ona udělá první krok a odhalí mu své emoce. Ne že by taková trpělivost byla lehká – aspoň tak nevypadá. Každý její pohyb má pečlivě prozkoumaný a dokonce i když je na druhém konci města, cítí na sobě jeho přítomnost. Jako by ji špehoval.
Mulder se pohne, zvedne se z postele a postaví se do světla. Scullyová se překvapeně začne také zvedat, ale on ji zastaví rukou položenou na jejím rameni. Palcem přejíždí po lemu její blůzy a na okamžik se zastaví v místě, kde cítí její nervózní tep. Scullyová vnímá tlak jeho ruky dokonce i poté, co on opustí pokoj, a zírá na své bosé nohy dokud nezaslechne, že se vrací.
Musí si uvědomovat, že koutkem oka sleduje jeho návrat, protože jí podá misku mandarinek, které předtím oloupala, a vklouzne zpátky do postele. Usadí se na stejném místě jako dřív, o pár centimetrů blíž a příliš blízko na to, aby se jí dobře dýchalo. Beze slova jí podá kousek ovoce a ona ho v prstech párkrát obrátí. Nehybné předměty mají tendenci zůstat nehybnými, napadne ji. Není možnost, jak tenhle plán uvést do pohybu. Možná kdyby potřeboval utěšit, ale ne teď. Je v pořádku.
„Půjdu,“ řekne, postaví se a upustí mandarinku zpátky do misky. Mulder na ni kouká rozšířenýma očima. Ona se jeho pohledu vyhýbá.
„Jen jsem se chtěla omluvit. Uvidíme se v pondělí.“
Je už předsíni a chystá se vyjít z bytu, když si uvědomí, že si zapomněla ponožky a boty. V hrudi se jí hromadí zoufalství a vrátí se do ložnice. Ztuhne, když ho zahlédne. Sedí v patách postele s lokty unaveně opřenými o kolena. Nevzhlédne k ní.
Linie jeho ramen ji přemůže.
Hrbí se, hlava mu padá k zemi, kterou upřeně pozoruje, a ona najednou vidí zklamání. Má ho vepsané v krčních svalech a beznadějné pozici. Scullyová proklíná svou zbabělost.
Tělo v pohybu, napadá ji. Přistupuje k němu, dokud si není jistá, že vidí její bosé nohy. Opatrně se sveze k zemi, klečí mezi jeho nohama. On překvapeně zvedne hlavu a zadívá se jí do očí.
„Něco jsem zapomněla,“ zašeptá. Srdce jí stále tluče až v krku a začíná bít ve stejném rytmu jako hudba, kterou slyší zdola. Pohybuje se s ní, pomalu, rozvážně, v adagio rytmu, nejdřív mu obtočí paže kolem pasu, pak se nakloní k jeho ústům, se kterými si začnou pohrávat její rty. Je ohromený, její tichý nástup jej umlčel. Ona očekává přinejmenším chór andělů, ale spokojí se i s čistým tichem, které se v ní ozývá.
Odtrhne se od jeho úst a překvapená vlastním chvěním si mu opře čelo o rameno. Pohybující se předměty mají tendenci zůstat v pohybu, napadne ji. Modlitba. Šeptá mu do krku. Téměř vidí, jak mu slova prostupují kůží a pohybují se vzhůru k uchu.
„Je teď řada na tobě, Muldere?“
Jeho zachvění při zvuku jejího hlasu je uspokojující. Její vlastní nervy se zklidnily, ale možná je to tím, že touha, kterou cítí, ji naplňuje natolik, že prostě nenechává místo pro strach. Stále nepromluvil, ani se nepohnul – dva dost dobré důvody, aby toho buď nechala a utekla, nebo aby pokusila štěstí a pokračovala. Husí kůže, kterou cítí pod rukama, ji přesvědčí, že druhá volba je ta správná.
Přejíždí mu nehty lehce přes žebra, rukama sjede do středu jeho hrudníku a oddálí se, aby se na něj mohla podívat. Oči plné touhy se potkají s jejími a vidí v nich něco jiného, něco kolem nich jí připomíná to, co vídává v zrcadle. Tohle jsme my, pomyslí si, dva lidé, kteří se tolik bojí doufat, že postupně vyhořívají zevnitř. Hlas v jeho očích je tak jasný, že se jí hrdlo stahuje slzami a ona vrátí svou hlavu na jeho rameno. Dlouhé vteřiny se nehýbe a pak zvědavě otevře ústa a vsaje kůži mezi jeho klíčními kostmi. Chtěla to udělat léta. Chutná jako sůl a popel.
Ani tu myšlenku nestačí zaregistrovat a zjišťuje, že si ji přitahuje do náručí. Svět se kolem ní hýbe a ona je teď pod ním, pod sebou cítí matraci a jeho ústa přisátá k jejímu krku se pokouší vynahradit si ztracený čas.
„Díky bohu,“ zašeptá ke stropu. On se možná zasmál, ale není si jistá, protože jeho ruce se přesunují pod její halenku, hladí jí boky a ona se obává, že má poněkud zkalený úsudek. Bude to nejspíš tím kouřem, rozhodne. Jeho rty značkují citlivou kůži, kterou odhaluje knoflík po knoflíku.
„Scullyová,“ zvládne ze sebe konečně vyrazit a otře se tváří o tu její. Strniště na jeho čelisti v ní zažehují jiskřičky, které jí cestují podél kostí a do prstů přitlačených v rozkoši k přikrývce.
„Hmmm,“ je jediné, čeho je schopná. Tentokrát si je jistá, že se zasmál. Zvedne se z ní, lehne si na bok a prstem jí sjede od dolního rtu mezi ňadra. Znovu tiše vzdychne a on sevře v dlani rozepnuté okraje blůzy a vytáhne ji za ně do sedu.
Mulder leží na boku, hlavu opřenou v dlani, a ona sedí vedle něj. Otočí se a podívá se na něj.
„Ano?“ zeptá se suše a snaží se na něj nevrhnout. Ten pohled stačí na to, aby z ní šaty samy spadly. Ten muž by mohl pohledem tavit zlato. Vnímá, jak se jí kosti rozpouštějí a vpíjí do postele a ráda by pokračovala, kdyby se jí znovu dotknul.
Je nervózně zvědavá, jestli není pro vlastní dobro příliš klidný, příliš ukázněný, ale pak si všimne vztyčených chloupků na jeho předloktí. A teď, když má lepší výhled, zjišťuje, že to není jediná vztyčená věc. Rukávy její halenky jsou tak těsné, že se Mulder musí zvednout a stáhnout jí je, aby se dostal k zapínání podprsenky. Scullyová přestane dýchat, když ji něžně přitlačí zpět do polštářů. Se zdviženou hlavou sleduje, jak ochutnává cestu dolů od jejího krku, ale pevně sevře víčka v okamžiku, kdy se jeho ústa uzavřou kolem bradavky. Vidí za víčky jasná kola a rukama mu projíždí ve vlasech. Neví kolikrát o tomhle snila – nedá se to spočítat – ale všechny ty sny blednou ve srovnání s pocitem, který v ní vyvolává jeho jazyk pohybující se na ní.
Rukama zápasí se zipem jejích kalhot a její chtíč zmizí a nahradí ho touha, která si razí cestu centrem jejího těla. Přitáhne si Muldera zpátky k ústům a doufá, že mu poslepu ukáže, co cítí.
On se pomalu zvedne z ní i z postele. Sleduje, jak shazuje poslední kusy oblečení a pak si ji přitáhne vzhůru k sobě. Na dlouhou chvíli se k němu přitiskne a pak ho nechá stáhnout jí kalhoty i s kalhotkami a odhodit je na zem.
Leží v jeho posteli s rukou nataženou k němu. On chvíli váhá, vpíjí se do ní pohledem. Leží tam jako zápalná oběť nějakému pohanskému bohu. Scullyová sleduje, jak ji pozoruje. Světlo dopadá na jeho záda a zlatě ho rámuje. Jestli jsem obětí tomuto, pomyslí si, když se pohne směrem k ní, ráda vejdu do plamenů.
Přikryje její tělo svým a opírá se přitom o lokty. Existuje tisíc a jedna věc, co by mu teď, když ji líbá, chtěla říct, věci, které toužila říct celá léta. Ale budou muset počkat, vzhledem k tomu, že ji veškerý slovní projev opustil. Jediné, co teď cítí, je primitivní jazyk – horko, které jí plane v břiše jako slunce ve středu vesmíru.
Dotyk jeho pánve na její je ohromující. Když se to stane, oba se přestanou hýbat, odtrhnou od sebe rty, hledí na sebe a dýchají vzduch toho druhého. Najednou je uchvácena strukturou jeho kostí. Sjíždí dlaní přes každý ostrý obratel a přesunuje se k žebrům. S každým jeho hlubokým rozechvělým nádechem se vyklenují pod jejíma rukama. Lehce na ně přitlačí a vnímá jejich pevnost, požehnaná ochrana srdce ležícího za nimi – tak měkkého, tak snadno zranitelného.
A pak, pomalu, opatrně, do ní vklouzne. Ona sjede rukama přes křivku jeho zadku a přitáhne si ho co nejhlouběji. Vibruje kolem něj. Nepřekvapilo by ji, kdyby levitovali nad postelí. Scullyová natáhne jednu ruku nad hlavu a chytne se čela postele, zatímco druhou posune do místa, kde se stávají jeden druhým.
Mulderovy pohyby se zrychlují a sténá jí do krku její jméno. Přísahala by, že hudba pod nimi právě zesílila, přestože nerozeznává melodii. Přehodí přes něj nohu a on vsune paži pod dolní část jejích zad, čímž zvýrazní svůj ostrý úhel způsobem, který ji přinutí pohazovat hlavou na polštáři sem a tam, a vytvoří tak perfektní houslový klíč.
Prohnutá jako luk se cítí napjatá a připravená vybouchnout. Její ovládání se hroutí. Vydá hluboký sten a její svaly se svírají a uvolňují jako vzlyky, narážejí na ni jako vlny na břeh. I Mulderovo ovládání ustupuje. Vnímá to v křivce jeho zad, aniž by otevřela oči. Dech se jí pomalu zklidňuje, zatímco ten jeho se krátí. Napne se nad ní a pak, když se svými ústy přisaje k jeho tváři, v ní exploduje jako římská svíce a zaplaví její svět jasnými hvězdami.
Snaží se příliš ji netížit. Scullyová se usměje, když je Mulder oba převrátí na bok, tváří v tvář. Nohu má stále přehozenou přes jeho bok, i když se teď, když jí zabořil svou hlavu mezi ňadra, přesunula spíš k pasu. Shovívavě převrátí oči a prsty mu přitom projíždí ve vlasech a přitahuje si ho ještě blíž, zatímco on přes ně přetahuje přikrývku. Z tohohle úhlu vidí, jak se na ni její jizva samolibě usmívá.
A potom, v posvátném tichu pokoje, si na něco vzpomene.
„Muldere?“
„Hmmm?“
„Předtím v autě – vidím něco a má to zelenou barvu? Co to bylo?“
Cítí na kůži, jak se mu ústa vlní úsměvem, ale neodpovídá.
„Muldere,“ varuje ho. Zesílí stisk paží kolem jeho hlavy a nohy kolem pasu. Mačká ho na sebe. On se zasměje a ospale ji štípne zuby do ňadra.
„Jetel,“ zamumlá.
Scullyová se na okamžik zarazí.
„V autě žádný jetel nebyl, Muldere.“ Rozhodne se ho převalit na záda, ale místo toho ho pohladí po vlasech a rameni. Sílu vůle ztrácí rychle, to je jisté.
„Jen jsem tě nechtěl přestat udivovat.“
Za žaluziemi noc začíná ustupovat a světlo projasňuje rohy pokoje. Mulderovy řasy ji při každém unaveném zamrkání lechtají na hrudníku. Těla při odpočinku, pomyslí si a sleduje jeho spokojený úsměv. I její ústa se zvlní, když pozoruje jak usíná.
A v téhle pozici čeká na přicházející ráno.
Tento článek byl zveřejněn 11.1.2010 v 3:00 v kategorii Povídky.
nabaa diki moc za preklad…tuto poviedku mam velmi rada lebo mi pride vystizna…uplne si to viem predstavit, ze to tak bolo…
nádhera :)
Pořád to nechápu s tím oblečením… Ale jinak je to moc hezká povídka.
co konkretne s oblecenim…??..aj ja chcem zahadu…
jaj uz asi viem …s tym zmensujucim sa… :D
ci to nebolo v tejto poviedke?…ja som to uz davno citala… :D… ale ak tam je nieco zahadne tak mozno prave preto sa mi to tak velmi pacilo… mam rada akta X kde je vela otazok a malo odpovedi :)
mě by taky zájimalo jak je to s tim oblečením jednu chvíli jsem trochu čekala že z toho vyleze nějakej jejich druhej život o kterým vlastně vůbec neví (ve kterým spolu už dávnou jsou)
uaaaaaaaa Pavecky… vazne mas dobru fantaziu …ale teraz normalne ked nad tym rozmyslam aj mi to dava logiku…
aj ked ja som si to vysvetlila o dost menej crazy…teda prislo mi v pohode ze sa im miesaju veci ked ked travia spolu vela casu ..aj ked take tricko pod vankusom a zmyznute silonky a boxerky v pracke…:D… tak ale co napr dosli s pripacu mokri tak sa u nej prezliekol alebo co…nahody sa stavaju… mna viacej dostalo to zmensujuce sa oblecenie a vystrelujuce gombiky :D:D
Hezké, citlivě napsané, krásně přeložené. Nicméně co se týče zmenšujícího se a samovolně se přesouvajícího oblečení, tak vlastní interpretaci nemám :).