Kult X

JEDNOTLIVÉ SÉRIE AKT X
1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11.

Prázdnota (povídka)

autorka Leyla Harrison | překlad luca | rating R | kategorie A, MSR | spoiler The End

povidka-prazdnota.jpg

Otevírám oči.

On je pryč.

K čertu s ním.

Je pryč.

Opět pryč, po milionté, a já nemám tušení, kde by mohl být.

Kancelář je zničená, tam být nemůže. Já ležím na jeho gauči a je mi jasné, že jsem zase sama. Pochybuji, že šel do mého bytu a nechal mě v tom svém.

Kam zatraceně šel?

A pak mě to uhodí do tváře, to trpké poznání. Byla jsem opuštěna. Znovu. Nechal mě. Samotnou, zranitelnou. Vzadu v krku mě chvíli pálí slzy, ale polknu je. Nebudu plakat, kruci, ne teď, ne kvůli tomuhle, ne kvůli němu.

Moje rakovina mě prakticky zvedla z popela. Má rodina by jistě truchlila, ale pak by se s tím smířila. Moji kolegové – k čertu, většina z nich nevěděla, že existuji, takže nemůžu očekávat, že by na mě po pohřbu nějak vzpomínali.

Mulder.

Namlouvám si, že by byl beze mě úplně ztracený.

Tak ztracený, že pokaždé, když se věci komplikují, uteče a nechává mě daleko za sebou.

Podělaný bastard.

Postavím se na vratké nohy a rozhlédnu se po pokoji. Je velmi málo vyzdobený – nikdy jsem si neuvědomila, jak málo toho Mulder doma má. Nezbytný počítač a tiskárna na stole. Pár časopisů pod ním. Deka vmáčknutá do rohu gauče. Dosedám zpět. Ten hajzl neměl ani to srdce, aby mě přikryl, než odešel.

Já si nezasloužím nic a on mi dluží všechno.

A pořád dostávám velmi málo. Žádné uznání. Žádný respekt. Žádná podpora.

Ano, byla to jeho kancelář, která vyhořela. Jeho spisy. Neměla jsem tam ani vlastní stůl. Ale nechala jsem tam pět let svého života, pro Akta X, pět let krve, nočních můr a ztrát. A stejně to byla jeho újma, jeho bolest. Neví, že já ji taky oplakávám.

Dveře se náhle otevřou a já se polekaně ohlédnu. Mulder vejde dovnitř a zarazí se, když mě uvidí sedět na pohovce.

„Ty jsi pořád tady“ zamumlá a zaklapne za sebou dveře.

Ano, Muldere, jsem tady. Pořád. Vždycky.

„Víš, proč jsem odešel, Scullyová?“ ptá se, zatímco postupuje skrze chodbu a zastavuje se asi čtyři metry ode mě a unaveně se opře o rám dveří.

„Je mi to fuk, Muldere“ odseknu mu naštvaně.

Ani nemrkne. Jakoby mě neslyšel. Jeho oči jsou začervenalé a já jasně vidím vyčerpání. Vidím pět hodin stínů padajících do jeho tváře, odevzdaně svěšená ramena. Něco ztratil a já mu pro jednou nechci pomoct s hledáním.

„Je konec, Scullyová. Všechno to skončilo.“

Nechci to poslouchat. Mám toho plné zuby. Unavuje mě pořád tady pro něj být, vždy, když mě potřebuje. Neuvědomuje si, že i já ho potřebuji; nikdy si toho nebyl vědom, a jak tak pozoruji jeho tvář, ani se k tomu nechystá.

„Jdu domů, Muldere“ říkám mu a vstávám.

Ruce má zastrčené v koženém kabátě a pomalu jednu z nich vytáhne. Svírá v ní zbraň. Zastavím se na místě, chycená u konferenčního stolu, a ty čtyři metry vypadají jako stovky mil. Vím přesně, proč zbraň nemá zastrčenou v pouzdře jako vždy, vím přesně, proč ji drží, proč se na ni dívá a mě absolutně ignoruje.

Nevím, co mu mám říct.

Nejsou slova, kterými bych ho mohla zachránit, proti tomuhle ne.

A okamžitě jsem vyděšená, ochromená, zahnaná do kouta, přeji si nade všechno, abych se mohla pohnout, běžet k němu a vytrhnout mu pistoli z rukou, vyrvat ji z jeho prstů, hodit ji na podlahu, z okna, udělat cokoliv, abych ji dostala z jeho dosahu.

„Muldere.“ Můj hlas je sotva slyšitelný.

„Nic víc dělat nemůžu, Scullyová. Nemůžu dál. Všechno mi vzali. Samanthu. Práci. Zkusili mi vzít i tebe.“

Jeho poslední slova zanikají v prázdnotě. Otočí zbraň proti sobě, dívá se na ni a pak ji pevně sevře a prst přitlačí na kohoutek.

„Takže si chceš vystřelit mozek z hlavy? A odešel jsi odsud, abych nemusela identifikovat tělo? Jak ohleduplné, Muldere. Jestli tohle byl tvůj záměr, proč ses zatraceně vrátil?“ Útočím na něj hlasem prchlivým a ostrým, a nevím, co říkám. Slova plynou z mých úst jako jed. „Slyšíš mě, Muldere? Protože, jestli jsi mě chtěl obejít, tak to nedává smysl. Podívej se na sebe. Stojíš přede mnou s tou podělanou zbraní v ruce. Každou minutou si ji přiložíš k hlavě a…“

Ztuhnu, když se mi Mulder podívá do očí, pomalu, podivně cize.

Zarazí mě, co v nich vidím.

Nic.

Nic, jen naprosté odevzdání.

Něco takového v nich nikdy neměl. I když bylo nejhůř, jeho oči nikdy nebyly tak mrtvé jako teď. Pochopila jsem, že ta zbraň má jen dokončit to, co už je zpola hotovo.

Nemám energii, aby mi ho bylo líto.

Mé nohy se konečně pohnou, jdu k němu a natáhnu se po zbrani. Dotknu se bubínku, lehce ho přejedu špičkou prstu. On mě pozorně sleduje se špetkou zaujetí.

„Tak to udělej“ řeknu mu ledovým a klidným hlasem, místo krve mi v žilách putují kousíčky ledu. „Udělej to, Muldere. Skonči to. Vystřel.“

Poodstoupím a vydám se ke vchodu, zastavím se zády k němu.

Ticho.

Slyším, jak cvakne pojistka, zavřu oči a pevně se chytím rámu dveří. Bože, co jsem to udělala? K čemu jsem právě dala svolení?

Otočím se a vztáhnu k němu ruku. „Muldere.“

Z místa, kde stojí, vyjde jen zmučený sten. Jen těžko rozeznávám jeho hlas.

Je příliš pozdě.

Výstřel je tlumený, přesto slyším obrovskou bouři a přikryji si uši dlaněmi, vyděšená k smrti padám na kolena s očima pevně zavřenýma. I když mi ruce klesnou k pasu, slyším vtíravé zvonění.

Bože, nechci se podívat. Nezvládnu pohled na jeho tělo, zkrvavené a zkroucené na podlaze.

Otevřu je.

Mulder pořád stojí.

Přestávám dýchat.

Jsem schoulená na zemi, s očima navrch hlavy, vystrašená, mnohem víc, než kdy ve svém životě.

Mulder právě popravil svůj počítač.

„Proboha…“ zašeptám a vyskočím na nohy. „Ježíši, Muldere, co to děláš?“ Mluvím hlasitěji. „Zbláznil ses? Jsi cvok?“

Unaveně se opře o zeď, oči zavřené, a já nemůžu přijít na nic, co by už dávno nevěděl. Zešílel, tak je to, stal se z něj definitivní blázen, který střílí do nábytku ve svém bytě, i když dobře vím, že mnohem raději by střelil sám sebe. Právě teď jsem tak rozčilená, že bych ho klidně zabila sama, i když na to nemám právo zlobit se, protože jsem mu sama řekla, ať to udělá.

Ano, kruci, řekla jsem mu to. Vlastně jsem ho ujistila, že už nemá pro co žít a že jediné, co mu zbývá, je prohnat si kulku hlavou.

A tu vinu si ponesu po zbytek svého života. Společně s milionem dalších provinění.

Nemám nic, právě jako Mulder, nic. Měla bych se zastřelit taky.

„Můj život skončil, Scullyová“ zamumlá. „Skončil. Nic nezbylo. Nic.“

Vydám se k němu, zbraň stále svírá v ruce svěšené podél těla. „Ty sobecký parchante“ cedím skrze zuby. „Všechno se točí jen kolem tebe, že, Muldere? Tvůj život, tvé pátrání, tvá ztráta. Nemůžeš se aspoň na vteřinu rozhlédnout a uvidět, o co přišli ostatní lidé? Co jsem obětovala já?“ Opět zvyšuji hlas. Ne, nepláču. Je to horší. Ztrácím jedinou věc, na které mi záleží – kontrolu. A neřeším to. Kašlu na to. Nemusím mu vysvětlovat, o co všechno jsem přišla. Nemusím mu číst ze seznamu ztrát. On to už ví. „Proč prostě nenamíříš na mě, Muldere? Proč mě nestřelíš jako ten počítač? Nebylo by to tak jednodušší?“

Mulder vzdychne, temně, hluboce, zahanbeně. „Scullyová…“

„Já vím, Muldere, nemůžeš. Nejsi toho schopen“ odpovím za něj sarkasticky.

A okamžitě cítím vinu. Hanbu za to, co jsem mu řekla. Klopýtnu zpět, zatímco si volnou rukou protírá oči.

Co jsem to udělala?

Chci se ho dotknout, ale nemůžu. Nedokážu to.

Prosím, Bože, řekni mi, co udělat. Pomoz mi. Už se tolik nemodlím. Ale teď si přeji, abych mohla padnout na kolena a žadonit o odpuštění, ne od Muldera, ale od Boha, od Boha, který se obrátil zády ke mně, k němu, k nám oběma.

Přiblížím se k Mulderovi, váhavě, má ruka se natahuje po pistoli, kterou stále svírá v ruce. Musí na nás být pohled – plačící Mulder se zbraní v ruce a já, vystrašená a nepřipravená oběť, snažící se vyjednat smír.

„Muldere,“ šeptám, „dej mi tu zbraň.“ Zírá k zemi a odmítá se mi podívat do očí. „Muldere, prosím. Dej mi ji.“ Udělám další malý krůček a on náhle zvedne hlavu, oči má plné strachu, zrady.

Zrady… Bože.

Napřáhne ruku s pistolí jako loutka na provázku a namíří ji na mne. Její konec mám asi půl metru od tváře. Dech mi vázne v krku. Tohle jsme už zažili. Už několikrát jsem se dívala do hlavně jeho zbraně.

Arktida. Rhode Island. Nemocnice Fairfax Mercy.

Tehdy jsem se bála, ale ne jako teď. Tehdy jsme ještě nepřišli o všechno. Nebyli jsme na konci sil. Nyní balancujeme na konci lana, které dál padá jen a jen do propasti prázdnoty, která nás pohltí navždy.

„Polož tu zbraň“ prosím ho. Můj hlas ji silný. Nechvěje se.

Jak ta slova vyjdou z mých úst, vím, že nebudou stačit. Žádná by nestačila. Žádná. A on nemá důvod, aby mě poslouchal.

Žádný důvod.

„Dej mi ji, Muldere.“

Podává mi ji bez odporu. Držím ji v ruce, cítím, jak je rozpálená z jeho předchozího sevření. Na moment bojuji s představou, že ji přiložím ke svému spánku.

Neudělám to. To není můj styl.

Mulder zavře oči.

Co teď?

„Scullyová…“ začne jemně, hlasem plným agónie a zoufalství, touhy a zuřivosti.

Pustím ji z rukou. Dopadne na podlahu a já se k němu vrhnu, překvapeného ho tlačím k zárubni dveří, dřív než může odporovat. Nemá cenu něco říkat, nic by se nezměnilo. Ani ň. Tak ho políbím, tlačím svá ústa do jeho.

Polibek je žhavý, oba nás leká a já vím, že nic nevyřeší, ne napořád, ale potřebuji to, potřebuji Muldera, takhle rozpáleného, vysílajícího do mého těla elektrické náboje tak, že nedokážu myslet na nic jiného, než na jeho rty na svých.

Tlačím se na něj a on je okamžitě vzrušený, tvrdý proti mému břichu. Cítím ho a okamžitě vlhnu.

Ježíšikriste.

Už jsme to udělali. Jednou. Minulý rok, když jsem bojovala s rakovinou, Mulder přišel do mého bytu a řekl mi o mých vajíčkách, že mi je všechny vzali. Trpce jsem se rozesmála. Byla jsem v takové depresi, že mi bylo všechno jedno. Tu noc jsme se milovali na mém gauči. Pak jsme usnuli, a když jsem se ráno vzbudila, byl pryč a už jsme se k té záležitosti nikdy nevrátili.

Ačkoliv to nakonec vypadalo, že se nic nestalo, myslím, že nás to tak nějak nepopsatelně sblížilo.

Dnes v noci nám nic nezbylo, Mulderovi a mně.

Nic kromě tohohle.

A ani tohle nás nespasí. Jako když to bylo poprvé. Mou rakovinu to nevyléčilo. Nedodalo mi to sílu. Prostě nás to na pár hodin sblížilo, skloubilo neúprosně tak, jak jsme to potřebovali.

A spojí nás to i teď. Zachrání, i kdyby jen na pár hodin.

Zatímco nad tímhle vším přemýšlím, kusy mého oděvu padají k zemi a Mulder mě zvedá a tiskne zády ke zdi. A pak do mě vniká, tvrdý a horký.

On je všechno, co si pamatuji. Všechno, co jsem zapomněla, se mi vrací zpátky v tom momentě, kdy jsme spojeni. On slabě sténá, když se ve mně pohybuje, hlavu opřenou o mé rameno, jeho horký dech mě hladí na krku. Já obtočím nohy kolem jeho pasu, jak najde svůj rytmus, zapletu mu prsty do vlasů vzadu na krku, zavřu oči a nechám ho, aby si mě bral, jak si jeho chtíč žádá.

Jeho pohyby jsou náruživé a já si přeji, prahnu po tom, abych vyšla vstříc jeho tělu a uspokojila ho. Oba jsme to potřebovali. Oba jsme to chtěli.

Bože, prosím, ať nás tohle zachrání, ať jsme navždy spaseni. Je to modlitba hlupáka a já to vím.

Mulder náhle vyvrcholí, vyprázdní se do mě a já svírám jeho ramena a hladím ho po zádech, abych mu ulevila. Já se neudělám, ani to nečekám a neřeším to. Bylo to spojení, ne odměna, co jsem chtěla.

Mulder to zřejmě vycítí a zůstává ve mně, stále napůl tvrdý. Jeho boky sebou stále nepatrně pohybují a pak se náhle zastaví, obtočí kolem mě své paže, nese mě ke gauči, vyklouzne ze mě a opatrně mě posadí dolů. Natáhne si zpět džíny a zapne zip, aniž by se podíval, jak se upravuji já.

Když jsem hotova, vzhlédnu k němu.

Nechoď pryč, chci mu říct. Neodcházej, Muldere. Chci, abys zůstal. Potřebuji tě. K čertu.

V jeho očích se nedá číst.

Pomůže mi se položit a starostlivě kolem mě upraví deku, něžně a jemně, jako to dělávala moje matka, když jsem byla malá. Pak si sedne na zem ke gauči, uchopí mou ruku a lehce ji políbí, ústa má stále vlhká a horká.

„Snaž se usnout, Scullyová“ promluví náhle nezvykle hrubým hlasem.

Nemám ponětí o čase. Připadá mi, jakoby se zastavil.

Neodcházej. Zůstaň.

Opakuji ta slova ve své hlavě znovu a znovu, přeji si, aby mohl číst mé myšlenky a pochopit, že jsou pro dobro jeho i mé.

On však už odešel. Cítím to.

Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc se potřebujeme. Jako bychom byli vzduch a voda jeden pro druhého a přestávali fungovat, jakmile jsme se od sebe vzdálili víc, než bylo obvyklé.

Už je asi příliš pozdě.

Má víčka jsou těžká a klesají dolů, neudržím oči otevřené, i když vím, že dělám chybu. Jenže jsem moc unavená. Nevím, jak dlouho spím. Když se opět rozkoukám, vidím na stropě mdlou záři ranních červánků.

Posadím se a rozhlédnu.

Ticho.

Žádné kroky, žádný dech.

Je pryč.

A tentokrát se obávám, že je to tak dobře.

Tento článek byl zveřejněn 27.5.2011 v 18:00 v kategorii Povídky.

Komentáře: 3

  1. gedzitka napsal(a) 29.5.2011 v 11:28

    na jednej strane krasne,ma to svoje caro,na druhej strane smutne :-((( presne ako nazov povidky… proste to je prazdne… :-(

  2. simona napsal(a) 30.5.2011 v 11:44

    Ty hrátky s pistolí mi připadají trochu moc zmatené a zbytečně patetické, celé je to tak trochu o hysterických výkřicích, je to fakt prázdné, moc se mi to nelíbilo.

  3. JaneX napsal(a) 31.5.2011 v 21:43

    juhu.:) s akty x jsem zvladla statnice.:)

Řekněte nám svůj názor!