Kult X

JEDNOTLIVÉ SÉRIE AKT X
1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9.

Podzimní listí (povídka)

autorka Phoenix24 | rating PG | kategorie S, Angst, POV

povidka-podzimni-listi.jpg

Stál jsem jako obvykle ve stínu mohutného dubu. Okolní stromy mi připravily perfektní a přitom bezpečný výhled na cíl, který jsem si určil. Zima mi zalézala až do morku kostí, ale to nebylo nic proti třesu, jež mě ovládal. Chvěl jsem se nedočkáním, ba přímo vzrušením, do poslední buňky mého těla. Zabořil jsem ruce hlouběji do kapes a instinktivně jsem přikrčil hlavu do vztyčeného límce zimního kabátu. Chvilkami jsem podupal nohama na místě, abych je trochu rozehřál. Odpovědí mi byl mlaskavý zvuk vodní kaluže. Sklopil jsem zrak a pozoroval mnou podupané listy. Žluté, nahnědlé, červené a sem tam zelený lístek. Bezmocně zkroucené a uvězněné pod průhlednou hladinou. Jaká paralela na můj vlastní život. Uchechtl jsem se sám pro sebe a neznatelně zakroutil hlavou. Od úst mi vyšel obláček páry.

Park kolem mě byl liduprázdný. Obloha šedá tak, až se svými konci dotýkala samotné země. Bohové se rozhodli přikrýt milosrdně usínající přírodu, připravující se k zimnímu spánku. Poslední chatrné ozdoby – barevné a rozmanité listy – se válely a poletovaly všude. Upřel jsem zrak na daný cíl. Byl ode mě zhruba dvě stě metrů.

Obyčejné dětské pískoviště.

Prostý čtverec lemovaný dřevěnými kládami, které ve chvílích dětského hlomozu, sloužili jako oddychový čas pro jejich zemdlelé matky, či je samotné – dětské obyvatele tohoto světa, jehož temnota zatím nedosahuje do zářivé energie jejich krátkého života. Písek svým tvarem připomínal zmenšenou Saharu – byl zvrásněný usilovnou prací a fantazií těch, kterým bez odporu sloužil.

Opět jsem si povzdechl. Ze zamyšlení mě vytrhl zvuk drceného štěrku.

Pohlédl jsem směrem, kterým obvykle přicházela. Tlačila před sebou malý tmavomodrý kočárek. To ona velká kola způsobovala ten zvuk, který mě vytrhl z mých myšlenek.

Šla pomalu. Co chvíli se v chůzi zastavila, otočila se a trpělivým hlasem něco vysvětlovala malému človíčku, jež okolo ní kroužil. Byl jako malá planetka, která obíhá okolo své stálice, své hvězdy, jež mu život dala a jež pro život potřebuje. Neposedná postavička.

Rozhodl jsem se pořádně si ji prohlédnout. Přece jen – od našeho posledního setkání uplynuly téměř dva roky. Ta léta byla na ní znát. I na mně. Zešedivěly mi skráně. Zhubl jsem a mé rysy ve tváři ztvrdly. Začal jsem se připodobňovat k indiánskému náčelníkovi Orlímu peru. Díky pobytu venku jsem byl celoročně snědý a ošlehaný. Pěstoval jsem si strniště, aby mi lépe zachovávalo tolik ceněnou anonymitu.

Změna se nevyhnula ani jí.

Byla drobná, drobnější než jsem si ji pamatoval. Měkké tvary, které mi ulpěly na konečcích prstů, byly už jen součástí mé zjitřené fantazie. A byly vůbec kdy skutečné? Začal jsem pochybovat o své paměti, o tom, co se skutečně mezi námi událo. Přivřel jsem oči, a jakoby to bylo včera – ucítil jsem najednou sametový dotek jejího plného ňadra v mé dlani. Sálalo z něj teplo a zdravá plnost.

Otevřel jsem oči a upřel pohled na její současnost. Obrysy ňader nebyly pod kabátem vidět. Zastyděl jsem se sám pro sebe, že mé první myšlenky po dvou letech, kdy jí spatřím, patří právě jejím prsům, ale nemohl jsem si pomoct.

Pokračoval jsem směrem k jejím bokům. Látka ji obepínala, ale i přes úzký střih bylo vidět, že hodně zhubla. Byla to i nebyla ona.

Římský profil nosu dominoval celé její bytosti. Vlasy měla delší, než jsem si pamatoval. A možná i zrzavější. I když se jejich barva možná odrážela od podzimního listí na okolních stromech.

Posadila se na lavičku, rukama stále křečovitě svírala madlo kočárku, klouby měla naběhlé. Človíček pořád nadšeně běhal, zdvihal ze země spadlé kaštany, listí, klacíky a ona mu je trpělivě vyndávala z rukou i pusy.

Čekal jsem na poslední pohled. Na její oči.

Když se konečně posadila a planetka, jež přestala kroužit, se ustálila na pískovišti ve změti barevných plastových bábovek, vzhlédla. Mým směrem. Konečně jsem zacílil do modravých zornic. Nemohl jsem se dočkat, až se vnořím do těch míst, která miluji a jež mi chyběla snad nejvíce.

Srdce se mi sevřelo.

Její pohled byl prázdný. Vyhaslý. Jako pohled stařeny. Nebyla v nich ani špetka odvahy, vzdorovitosti a umíněnosti, která byla mým hnacím motorem. Uvědomil jsem si, co se vlastně stalo.

Ty oči byly vyplakané.

Poraženecky, možná i s pocitem studu, jsem sklonil hlavu a po tváři mi skanula slza. Čekal jsem mnoho, ale poraženou Scullyovou ne. Rukou jsem si otřel oči a znovu jsem zaostřil na výjev před sebou.

Planetka se dožadovala spoluúčasti na hře. Scullyová odložila noviny, které pracně rozložila a vlezla do pískoviště. Okamžitě obdržela modrý kyblík a pak jakousi zelenou bábovku. Uchopila svou roli zcela odpovědně. Jako obvykle. Usmál jsem se.

Tento obraz si chci vyrýt do paměti. Do srdce. Do své bytostné existence. Chci, aby mě hřál v momentech vyčerpání, aby mi byl hnacím motorem. Snažím se velmi uchovat si všechny vjemy, ale jednoho se nemůžu zbavit. Ty její oči.

Chvilku přemýšlím, myšlenky mi plují jedna přes druhou a nakonec se rozhodnu. Vystrčím ruce z kapes, povytáhnu si límec a zabořím hlavu ještě hlouběji.

Pomalým krokem se deru ze své pozorovatelny. Spadané listí mi umožňuje nehlučnou chůzi. Opatrně se rozhlédnu. Park je skutečně liduprázdný.

Přibližuji se k jejím zádům. Necítí mě, necítí zřejmě vůbec nic. Zatrne mi hluboko v duši.

Tak dvacet kroků od mého štěstí se rozhodnu už dál nepokračovat. Je to velký krok, pro mě, pro ni i pro planetku. Chci se otočit a odejít, ale stane se něco nečekaného.

Planetka, ač zabraná do hry, mě zbystří.

Vztyčí se na svých buclatých nožkách, jejichž neforemnost ještě umocňují teplé kalhoty, a natáhne mým směrem ručku.

,,Dada!“

Vykřikne a mně se zastaví srdce.

,,Ale no tak, Williame, tatínek je daleko.“ Racionální postoj, jako vždy.

Planetka si ovšem trvá na svém. Po kom to asi má?

,,Ne, ne, dada, tam!“

A dál napřahuje malinkatý prstík. Šermuje s ním ve vzduchu jako s kordem, který mi míří rovnou do srdce.

Už nemůžu odejít.

William se na mě usmívá a já poprvé spatřím jeho mléčné sněhobílé zoubky, které jsou zatím jen čtyři. Dva nahoře, dva dole. Tak jak to má být. Tvářičky má červené a nasazený kulich s obří bambulí mu poskakuje přesně podle toho, jak intenzivně pleská ručičkami.

Jak se přibližuji, jeho výskání nabývá na intenzitě.

Scullyová už to nemůže vydržet a zprudka vstane. Nakloní se nad planetku a přísným hlasem mu sdělí tu neúprosnou pravdu, tedy poslední verzi pravdy.

,,Ne, Williame, tatínek tady není. Není tady, rozumíš? Chápeš to?“

Z jejího tónu pochopím, jak moc zoufalá je.

William si ovšem je stále jistý tím, co vidí. Mě.

,,Ne, tam, tam, dada.“

S posledním ,,dada“ mu z pusinky vylétne obrovská bublina. Srdce se mi zaplňuje něčím, v co jsem nedoufal.

Scullyová, teď už opravdu nazlobeně, překročí obrubník pískoviště, popadne planetku. Při vylézání se otočí a vzhlédne.

Stojí před ní ,,dada“.

Pomalu spustí planetku na zem. Mrkání víček nabývá na intenzitě a mně je jasné, že je blízko pláče. Řasy jí kmitají stále rychleji.

Planetka se osvobodí a rozhodným krokem si to ke mně namíří.

Scullyová se nepohne.

Na konečcích prstů ucítím nepatrné zatahání. Pohlédnu dolů na planetku a nechám se vést.

,,Poď, dada.“

Planetka mě přiblížila na dosah stálice.

Stojíme tváří v tvář, William švitoří mezi námi.

Pohledem přejedu její obličej.

Vrásky jsou hluboké a četnější. Rty staženější. Ale v očích jsem zahlédl záblesk. Záblesk naděje. Ještě není nic ztraceno.

Odhodlám se a políbím jí zpříma na rty. Nebrání se. Chutnají slaně. Nevšiml jsem si, že polykám i její slzy, které stekly přímo z víček.

Pomalu se odtáhne a detailně si mě prohlíží. Nakonec mě pevně obejme a rozvzlyká se do límce mého kabátu.

,,Ale no tak, Scullyová“ konejším ji i sebe.

,,Tolik jsi mi chyběl.“ Jsou to jediná slova, jež bezpečně rozeznám v záplavě slz.

Rozhlédnu se kolem sebe. Svět je najednou jiný. Lepší. Tak jak má být.

Z protějšího stromu se odloupne veliký žluto-zelený list. Razí si cestu vzdušnými víry, tančí divoký tanec nad naší hlavou, než se snese na zem k nohám. Planetka ho bez zaváhání sebere. Usměju se na něj a pohladím ho po hlavě.

Musím to říct, je to jediná možná náplast na její rozbolavělé srdce.

,,Miluju tě.“

Tento článek byl zveřejněn 4.9.2011 v 0:00 v kategorii Povídky.

Komentáře: 7

  1. kultx napsal(a) 4.9.2011 v 0:28

    Poslední povídka od Phoenix24, které tímto děkuji! ;-)

  2. yscully napsal(a) 4.9.2011 v 10:11

    Dada!

    :)

  3. simona napsal(a) 4.9.2011 v 15:37

    Hezké a smutné.

  4. gedzitka napsal(a) 4.9.2011 v 22:48

    dakujeeeem aj za vsetky povidky…

    moooc krasne a smutne zaroven suhlasim so simonou…

  5. klokan139 napsal(a) 5.9.2011 v 17:25

    moc pěkné

  6. Phoenix napsal(a) 5.9.2011 v 19:08

    Děkuji všem čtenářům za příjemné ohlasy a děkuji Krycekovi za uveřejnění:))

  7. Deina.K.Scully napsal(a) 10.3.2013 v 17:45

    Super,moc se mi líbí jak si Billovi říkáš planetka.
    Super

Řekněte nám svůj názor!