Kult X

JEDNOTLIVÉ SÉRIE AKT X
1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9.

Perseidy (povídka)

autorka Anna Otto | překlad Baku05 | rating G | kategorie V, A | spoiler Memento Mori | povídka ke stažení

povidka-perseidy.jpg

Když hvězdná noc roztáhne svá křídla, vidím pravdu, která vyjasní mé vnímání, vítám alternativu světla, kdy mohu objevit tvé vzkříšení.

Scullyová si zavázala tenisky a kriticky se zkontrolovala v zrcadle. Černé džíny, teplý tmavý svetřík. Vše připraveno na ‘noc venku‘, ve stylu Akt X, pomyslela si smutně. Mulder ji dnes řekl, aby byla připravena ve 23:30, kdy ji vyzvedne, „a nezapomeň se teple obléct, Scullyová“. Jako odpověď na její tázavý pohled nasadil široký úsměv a oznámil, že to bude „překvapení“. Scullyová se těšila, že po vyčerpávajícím týdnu dnes zapadne brzy do postele, místo toho ji vyhlídka na potulování se někde uprostřed noci víc než podráždila. I když si musela přiznat, že část z ní je zvědavá, s čím Mulder přichází tentokrát – s novým případem? Kruhy v obilí, které se musejí pozorovat ve tmě, protože svítí? Vloupání se do vojenské základny uprostřed noci? Nebo něco podobně bizardního?

V dalším hádání ji přerušil zvuk domovního zvonku, šla přivítat svého partnera.

„Připravena, Scullyová?“ řekl a souhlasně si ji prohlížel. „Tak jdem! Budeme tam právě včas.“

„Včas na co přesně, Muldere?“

„Všechno má svůj čas, partnerko, všechno má svůj čas,“ oznámil jí s tajemným pohled a značně spokojený sám se sebou ji strkal ven z bytu.

Protočila oči ke stropu, a zatímco následovala svého vysokého společníka k autu, mlčky se sama sebe ptala, proč tohle všechno vůbec dělá.

Mulder po ospalých ulicích Annapolis řídil rychle, ale opatrně. Brzy najeli na dálnici. Scullyová odhadovala, že míří ven z města, směrem na sever. Uklidněna plynulým pohybem auta, zavřela oči a začala podřimovat. V polospánku si ještě bláznivě pomyslela: Doufám, že tohle nebude další ‘hezký výlet do lesa‘. Probudily ji trhavé pohyby auta, jak Mulder najel na nezpevněnou cestu bez pouličních světel.

„Jsme skoro tam, Scullyová! Sakra!“ zaklel, když jedno z kol vletělo do díry na cestě. Auto se mu podařilo srovnat rychle, ale Scullyová se teď z celého výletu cítila ještě víc neklidná než předtím. Otázka Kde to sakra jsme? se jí znovu objevila v hlavě.

Zastavili u břehu jezera a Mulder hbitě vyskočil z auta, z kufru začal vytahovat deky a baterku, kterou vzápětí podával své partnerce se slovy, ať najde dobrý místo. Otočila se, baterkou si osvětlovala písek před sebou.

„Vypadá to pěkně, Muldere,“ volala na něj brzy. „Už mi prozradíš, o co tady jde?“

„Brzo to už uvidíš, Scullyová,“ odpověděl a rozkládal deky na místě, které určila. „Teď si tady lehni a dívej se. No, ale nejdřív zhasni tu baterku, nebo se ti oči nikdy nepřivyknou na tmu.“

Sice ho poslechla, ale stále se kolem sebe pochybně rozhlížela. Mulder si lehl vedle ní a konejšivě se na ni usmíval. Věděl, že je unavená, ale nemyslel si, že je to zas tak hrozné ji vytáhnout uprostřed noci ven. Tuhle událost musejí sdílet spolu – a ona to nakonec ocení.

„Tak, co to vůbec mám hledat?“ šeptala mu Scullyová do ucha, když se smířila s podivnou situací.

„Jen odpočívej a pozoruj hvězdy na obloze. Brzo to uvidíš,“ odpověděl jemně. „Proč šeptáš?“

„Je to tu tak klidný a pokojný – nechci to narušit,“ odpovídala na jeho otázku trochu nesměle.

„Já vím.“

Tmu znovu vyplnilo ticho a několik dalších minut plynulo v tichém pozorování. Kolem jezera nebyly žádné stromy, které by zakrývaly výhled, a zorné pole se tak táhlo bez přerušení.

„Hvězdy jsou chladné, Muldere,“ oznámila náhle Scullyová.

Muž vedle ní zareagoval hned. „Jak to víš, Scullyová? Možná blízko svému konci jsou teplé. Nebo dokonce horké, třeba víc než samotné Slunce?“

„Nebo tam za těmi hvězdami žijí šediví mužíci, nebo jsou tam dokonce bytosti, jako jsme my?“ zanotovala sarkasticky.

„Proč jsem se jen nikdy nedozvěděl o vašem smýšlení, agentko Scullyová,“ řekl Mulder s hranou vážností.

„Řekni mi, Muldere, že tady nehledáme UFO,“ odvážila se zeptat a přidala i lehký úsměv.

„Ne – ne, kdo myslíš, že jsem?“ Lehce se usmál. „Ne, tohle je mnohem lepší – a bezpečnější, slibuju. Divím se, že jsme ještě nic neviděli – oči asi potřebují víc času…“

„Počkej, Muldere, je to padající hvězda?“ Scullyová vyskočila a ukazovala nalevo od jejich místa.

„Jasně, vidím ji – a támhle je další!“ vykřikl a koukal směrem doprava.

„Je jich tu několik – co jsou zač, Muldere?“ ptala se a sledovala dráhu nejnovějšího světelného ohonu.

„Tohle je to překvapení, Scullyová, Perseidy – přehlídka meteorů. Létají na naši planetu každý rok a mimo město je můžeš sledovat zhruba týden. A dnes je vrcholný den – bude to nádherné,“ odpověděl ji nadšeně.

„Odkud se berou?“

„Z komety Swift-Tuttle – pamatuješ? Proletěla okolo Země v roce 1992; mimochodem, byla to neuvěřitelná podívaná. Jeden oběh okolo Slunce ji trvá 130 let a za sebou nechává pás z ledu a prachu. Jeho úlomky jsou to, co vidíme, když Země tím pásem prochází.“

„Je to úžasné, Muldere,“ povzdechla si Scullyová, znovu si sedala, ale nepřestávala pozorovat záblesky na obloze. Nemohu uvěřit, že jsem se z toho chtěla vykroutit, pomyslela si zahanbeně. Vždy se mu podaří mě překvapit.

Další meteor vypadal nazelenalý a ohromný, zmizel ve chvíli, kdy se za ním objevil další. Agenti při té podívané zalapali po dechu.

„Přej si něco, Scullyová,“ řekl Mulder a trochu se přiblížil k jejímu rameni.

„Ano,“ řekla tiše, čekala na náležitě velkou padající hvězdu. Pečlivě své přání zvažovala. Co je lepší? Sobecké nebo nesobecké? rozhodovala se. Má to být víc pro ni nebo pro něj? Budu šťastnější, když on bude šťastný, když vše v klidu dokončí. Když oblohu ozářil další meteor, mlčky vyslovila přání, aby se Samantha vrátila ke svému bratrovi, živá a zdravá. A to co nejdříve. Ráda bych byla ještě tady a mohla to vidět, dodala se smutným pocitem, který ji náhle sevřel. Ta nemoc, ta hnusná věc v jejím nose… vtírala se jí do mysli každou možnou chvíli, dokázala zabarvit každou myšlenku do skličujícího, chladně temného podtextu. Scullyová se snažila své myšlenky rychle zahnat, potají mrkla po svém partnerovi: „Hotovo.“

Mulder na chvíli zapomněl na meteory a soustředil se na ženinu tvář, kterou tak dobře znal. Vlna emocí přelétající jí přes tvář představovala podívanou samu o sobě: svraštělé čelo při váhání, zářivý úsměv při štěstí a spokojenosti či nepatrný úšklebek při bolesti. Otočil se zpátky k obloze a náhle si vzpomněl na jinou tmavou noc plnou hvězd, kdy se zoufalstvím a skleslostí zíral vzhůru a nabízel hvězdám tichou modlitbu, která zůstala nezodpovězena po tři měsíce. Tři dlouhé, ponuré, strašlivé měsíce bez Scullyové, které mu připadaly jako tři roky. Nebo tři století osamělosti a beznaděje; peklo navržené a servírované speciálně pro něj.

Mulder sledoval Perseidy každý rok od svých osmi let. Tehdy Bill Mulder, ve vzácném okamžiku kontaktu se svými dětmi, ukazoval a objasňoval meteory malé Samantě a Foxovi. Děvče si nadšeně přálo čokoládu a oblečení pro svoji novou panenku, zatímco její bratr si ve vší vážnosti a dospělosti přál knížku o dinosaurech, po které již dlouho toužil. Od jeho dvanácti let až dosud bylo jeho jediným přáním dostat zpět svoji sestru. Vidět ji, dotknout se jí, slyšet její zpěvavý, milý hlas, vědět, že je v pořádku… Hvězdy ho vždy zklamaly, ale chlapec, a později muž, se k nim vracel a znovu opakoval svá tichá přání. Obdivoval jejich krásu a udržoval při životě tradici, kterou započal. Možná to tento den či tento rok vyjde a on tak bude moci změnit svoji prosbu o pomoc. Nechejte mě najít lék na její rakovinu, žádal dychtivě ve své mysli. Po obloze přelétla další jasná létavice a za sebou nechávala jasně bílou dráhu. Nechejte ji zdravou a šťastnou, nedovolte, abych ji znovu ztratil. Zavřel oči, snažil se zmírnit své obavy i tlukot srdce. V tuhle chvíli byl se svým přáním spokojen.

Obrátil se a podíval se na ženu po svém boku, stále byla zabrána do pozorování Perseidů. Společně sledovali oblohu ještě několik minut, když se nebe náhle rozjasnilo jako ve dne a to díky několika velkým meteorům, které se současně rozlétly to různých směrů oblohy. Jejich aktivita poté začala ustávat a Mulder si všiml, že se Scullyová lehce zachvěla.

„Chladno?“ zeptal se rychle.

„Trošku,“ odpověděla neochotně. Bylo jí chladno, ale nechtěla se vzdát té skvělé podívané.

„Tak pojď. Už jsme viděli dost.“ Mulder ji tahal za rukáv.

Scullyová se usmála a začala vstávat. „Jsme tady několik hodin, že jo? Nějak jsem na čas úplně zapomněla,“ přiznala se.

Mulder začal sklízet deky, neúspěšně se z nich pokoušel vyklepat písek.

„Vím, na co myslíš. Chceš se podělit o své přání?“ vyhrkl náhle v laškovném tónu.

„Ne – nechci, ty neznáš pravidla? Nesmíš své přání prozradit, nebo se nesplní!“ namítala rozhořčeně.

„OK, OK, dobře.“ Snažil se vypadat vážně. „Nechci se zaplést mezi tebe a vesmírné bohy, Scullyová.“

To už se smála, byl to upřímný a šťastný smích, který ho uvnitř hřál. „Pojď, příteli, hodlám pro tebe vznést ještě jedno přání. Nahlas,“ nabízela stále s úsměvem.

„Jistě, ale splní se? Už jsme svá přání pronesli,“ ptal se nejistě, ale se zájmem. Rozhodně si nyní nechtěl rozhněvat vesmírné bohy…

„Ale je tam přeci tolik hvězd – jsem si jistá, že nám ještě něco splnit mohou,“ odpověděla rychle a optimisticky. Poté se jí tvář lehce zachmuřila, jak se soustředila na svůj proslov, po očku při tom sledovala Muldera. „Přejeme si, abychom mohli perseidy sledovat znovu, za rok, ve stejnou dobu a na stejném místě.“

Mulder od ní nemohl odtrhnout oči. „Dovolte nám to,“ řekl nakonec. Oba pak sledovali dráhu překrásného meteoru zářícího napříč oblohou.

Sice už seděla v autě, ale stále kolem sebe cítila kouzlo dnešní noci. Povzdechla si, přemýšlela o následujícím roce, a doufala, že tohle nebylo naposledy, co perseidy mohla vidět. Bude v to věřit tak dlouho, dokud muž vedle ní s ní bude sdílet sílu a smýšlení; dokud bude moci vídat jeho tvář každý den a v jeho očích číst ujištění. Když se na ni Mulder podíval, zajímalo ho, na co myslí.

„Nelituješ, že jsi šla, partnerko?“ spokojil se nakonec s otázkou.

„Vůbec ne, partnere,“ prohlásila.

Té noci Scullyová snila o teplých, vzdálených planetách, kde oranžová voda protékala skrz hluboké růžové lesy. Legrační purpurové bytůstky seděly na žlutém břehu a sledovaly modrou planetu vycházející nad obzorem. Na gauči v jejím obývacím pokoji snil Mulder o budoucnosti se svojí sestrou. A se Scullyovou.

Tento článek byl zveřejněn 29.3.2011 v 20:00 v kategorii Povídky.

Komentáře: 5

  1. kultx napsal(a) 29.3.2011 v 20:53

    Jubilejní dvacátá povídka v režii Baku05. Gratulujeme! ;-)

  2. oskvarka napsal(a) 31.3.2011 v 11:54

    kraaasa :)

  3. Phoenix napsal(a) 3.4.2011 v 21:13

    moc pěkná. Líbí se mi ten dotek tragiky, který tam zazní, na jedné straně dokonalé štěstí a na straně druhé ta konečnost.

  4. pavlina napsal(a) 28.4.2011 v 21:47

    nádherná povídka sama bych to lépe nenapsala .Optavdu dojemné ,taky bych chtěla být na té dece s Mulderem hmm :DDD

  5. Clarissa napsal(a) 5.6.2014 v 19:23

    Moc hezká povídka, romantická i smutná, avšak s nádechem naděje.

Řekněte nám svůj názor!