Kult X

JEDNOTLIVÉ SÉRIE SERIÁLU AKTA X
1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11.

Nepochopení (povídka)

autorka Oracle | překlad luca | rating R | kategorie S, R, A | spoiler all things

povidka-nepochopeni.jpg

Rodiče Scullyové mluvili o všem. V jednom kuse, i když se zrovna nepohodli, mluvili a mluvili. Slyšela je v noci, když stála na verandě a zapalovala si cigaretu, schovávajíc krabičku sirek v dlani. Vnímala změť jejich tlumených hlasů vycházejících z pootevřeného okna v patře.

Občas zaslechla jméno Missy nebo Charlieho, ale nikdy ne to svoje. Stála tam, rozhlížela se po malých řadových domcích, koupajících se v tlumeném světle pouličních lamp, a triumfálně vypustila obláček kouře z matčiny cigarety.

Její rodiče se náhle hlasitě zasmáli a otec vystrčil hlavu z okna a zavolal: „Bože, Maggie, necítíš se něco pálit? Co to k čertu může být?“ Ozvěnu jeho slov doprovázel matčin zvonivý smích. Pak se znovu zapředli do hovoru a ona típla nedopalek, poražená a zahanbená. Jak to jen mohli vědět? Jak to, že ji měli tak dokonale přečtenou? A její sourozence? Odkud věděli tolik o sobě navzájem?

Přemýšlela nad tím, zatímco neustále hovořili.

Teď to už chápe.

Čtvrtého dne ráno jí Mulder podává složku s novým případem. Ona ji přijme bez jediného slova a zkušeně ji prochází. Pět brutálních vražd ve wisconsinských lesích. A jediným svědkem těchto zločinů byl, jak se prý povídá kolem, obrovský červený pták. Vraždící fénix, myslí si Scullyová. To je směšné. Nahlas ale neřekne nic.

„Zamluvil jsem letenky na dnešní odpoledne“ říká Mulder. Pronese to tak, jako by očekával, že mu tu složku hodí do obličeje a odejde pryč. Jako by se omlouval. Ona se snaží neslyšet zoufalství v jeho hlase. On si tak moc dává záležet na tom, aby to zastřel, dal jí najevo, že bude navždy jejím přítelem. I kdyby se to nestalo… i kdyby už nikdy…

„Půjdu si zabalit“ řekne Scullyová rozhodně a popadne kabát. „Sejdeme se na letišti.“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Mulder si sundává zablácené boty a jí to najednou dojde. Tohle není žádné přátelství, žádný vztah. Vztah zahrnuje určitou schopnost porozumění mezi nějak spolu spřízněnými lidmi.

Scullyová se opře o rám dveří a pozoruje ho, jak se úzkostlivě vyhýbá jejímu pohledu. Sedí na okraji postele a studuje své zaprasené škrpály. Když si olízne palec a otře si bláto z brady, téměř ji to mateřské gesto dojme. Mulder je sám sobě matkou, otcem, sourozencem i kamarádem.

Tady už pro ni očividně není místo.

„Chceš něco objednat?“ ptá se on a civí teď na protější zeď. Už je to pět dní a on se jí stále nedokáže podívat do očí.

„Nemám hlad“ odvětí ona a ztiší hlas. „Dám si sprchu.“

A když odejde a potichu za sebou zaklapne spojovací dveře jejich pokojů, představí si Muldera, jak vypouští z úst nějaký lechtivý vtípek o tom, že jí umyje záda. Pět dní a jí už chybí jeho věčné popichování a dvojsmyslné narážky.

Přenes se přes to, poručí sama sobě tím nejrozhodnějším vnitřním hlasem. Věci se změnily a ona se tomu nepoddá. Nedovolí mu, aby zachytil jen zlomek její nejistoty.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ve dvě v noci leží Mulder na své motelové posteli a zírá do stropu. Nedokáže se ani pokusit usnout, protože, když zavře oči, vidí ji. Scullyovou.

To není neobvyklé. Strávil nepočítaně bezesných nocí, jako zhrzený milenec, přemýšlející o Scullyové a o té správné příležitosti. Jenže jeho současná představa Scullyové je naprosto jiná od těch minulých, protože tu zkušenost, o které dřív jen snil, má nyní z první ruky.

Stále ji vidí se rty přitisknutými k jeho jizvě na rameni, jak ji líbá znovu a znovu, cítí její jazyk na klíční kosti. Vzpomíná si na načervenalou stopu, kdekoliv se dotknul její kůže. Pamatuje si ji pod sebou s tmavými rozšířenými zorničkami, vlasy rozprostřenými na polštáři a naběhlými rty mírně pootevřenými nedostatkem kyslíku.

Slyší ji. Všechny ty tiché vzdechy a sténání. Jak mu šeptá do ucha omámeným hlasem jeho jméno, s důrazem na hlásku r, a pak znovu, když oba padali do propasti, když mu říkala, že ho miluje.

No tak proč…?

Na tom teď nezáleží. Musí ty dveře nechat zavřené. Předstírat, že se to nikdy nestalo. Tohle ona chce a on to udělá. Udusí to, pohřbí hluboko v mysli, vymaže to. Všechno, co s tím souvisí. Nebude riskovat všechno, co ještě mají, snahou o tom mluvit, jen se o tom zmínit, něčím, o co ona evidentně nestojí.

Pořád budu její přítel, nabádá sám sebe. Stále můžeme být kamarádi.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Scullyová sedí u okna a zírá na blikající neony na parkovišti. Namísto zabývání se Mulderem, což dělá od té… nehody, se snaží myslet racionálně. A rozhoduje se, že spolu nedokážou znovu spolehlivě pracovat, dokud nezískají zpět osvědčenou formu vztahu, nějakou schopnost porozumění.

Předtím byli přátelé, kteří čekali něco víc. Jenže teď jsou z nich jen dva cizinci, kteří si nejsou schopni pohlédnout do očí. To musí přestat. Buď Muldera navždy opustí, nebo si s ním promluví o tom, co se stalo. A ona odmítá byť si jen připustit tu první možnost.

Takže, přikyvuje hlavou. V mluvení to je.

Lehčeji se to však řekne, než udělá.

Hej, Muldere, zkouší si šeptem a hledá ta správná slova. Hej, Muldere, musíme si promluvit… Potřebuju s tebou mluvit… Musím ti něco říct… na něco se tě zeptat… K čertu. Muldere, poslouchej… Muldere, opravdu si musíme promluvit…

Její racionální myšlenky jsou ty tam a ona má zase plnou hlavu temného pohledu jeho očí, který si spletla s láskou.

„Ne“ zamumlá a rozčileně vstane. Kolena se jí podlomí strachy. Počkat…strach? Bojí se Muldera? Ale pochopí, že je to složitější. Bojí se mluvit s Mulderem.

Je vyděšená k smrti.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Než Scullyová otevře spojovací dveře, zarazí se a vzpomíná.

Probudila se v jeho náruči, tak hřejivé a ochraňující, s neskonalou jistotou, že všechno v jejím životě má konečně smysl. A myslela si, že on to bude cítit taky tak.

Opustila ho, aniž by ho probudila – nespavci přece potřebují každičkou minutu odpočinku – a zpívala si společně s rádiem celou cestu domů. Ani ve sprše ji to nepustilo. Zpívala falešně a nahlas a nedokázala se přestat smát.

Bylo dost brzy, když vstoupila do kanceláře, ale Mulder už seděl za svým stolem. Ťukal něco do počítače, a když vešla, ani nezvedl hlavu. Nejprve si myslela, že si jí prostě nevšiml, tak popošla směrem k němu, podpatky jí zvonily po podlaze a ona byla připravená ho obdařit tím nejzamilovanějším úsměvem, jaký byla schopna na své tváři vykouzlit.

A pak to řekl.

„Dobré ráno, Scullyová.“ Jeho oči zůstávaly přišpendlené na monitoru a za skly čtecích brýlí se ani nepohnuly.

Jak je to ponižující, byla její první myšlenka, jak absolutně potupné, že s ním budu muset dál pracovat, když se mě už očividně nechce znovu dotknout. Tváře jí zahořely nad vzpomínkou na tu osudnou noc, než na její mysl dopadl neproniknutel­ný stín.

Stála by tam snad věčně, příliš zahanbená, aby se dokázala pohnout, ale pak přišel ten vztek, temný a uklidňující. Ona se nadto povznese. Sebere všechny své síly.

„Dobré, Muldere“ řekla studeně. Běda, kdyby mu ukázala, jak moc jí právě ublížil.

Jako řízená autopilotem usedla na svou židli a otevřela čekající zprávu. Pak ji začala vyplňovat, tlačila hrot propisky do malých okýnek a snažila se nerozplakat.

A teď tady stojí s jednou rukou na klice dveří, na prahu… Na prahu čeho? Mluvení s ním? Vyjádření se? Prostě jen chce vědět, na čem vlastně spolu jsou.

To neznamená, že ho k sobě musíš pustit, nabádá samu sebe. Drž si odstup.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Stále neschopný usnout sedí Mulder na okraji postele a hlavu má složenou v dlaních. Není moc dobrý v potlačování svých emocí – chce sténat nebo křičet nebo plakat. Ale ona by ho slyšela. Pevně semkne oční víčka a počítá do deseti, jenže to nepomáhá, tak počítá do padesáti. To nepomáhá o nic víc.

Pamatuje si, jak se pod ním svíjela, jak ho povzbuzovala, jak mu zatínala nehty do zad.

Odešla.

Vzbudil se následujícího rána a cítil její vůni ze svých přikrývek, ale ona tam nebyla. Na chvíli jen tak strnule zíral na prohlubeň v polštáři vedle sebe a na pár rusých vlasů na bílé bavlně. Jeho postel nikdy nevypadala tak prázdně a osaměle.

Nenechala ani vzkaz.

Bylo pro něho velmi těžké připravit se to ráno do práce s vědomím, co ho nejspíše přivítá, až přijede. Nepřestával si představovat Scullyovou v perfektně padnoucím kostýmku, s čerstvým, dokonale upraveným make-upem, předstírající, že se vůbec nic nestalo. Možná v jejích očích zahlédne ždibec zklamání nebo pohrdání. Možná obojí.

A tak se jí do nich nepodíval, když vešla do kanceláře a její podpatky zvonily po podlaze. Scullyová byla tak elegantní, dokonalá. Kdysi právě tohle na ní tolik miloval, ten protiklad mezi nimi, dokud mu skalpelem neprobodla srdce. Přesně to vlastně udělala. Ani slovíčkem se nezmínila o tom, co spolu v noci dělali, ani se nesnažila vysvětlit, proč od něj utekla.

Jen usedla na židli a začala pracovat a on zatím zíral na prázdnou blikající obrazovku monitoru, předstíral, že cosi píše, a snažil se nebrečet.

Jenže teď ho slzy definitivně přemáhají. Mulder se schoulí do klubíčka, lokty si zapře o kolena a tiše naříká. Neslyší, že se klika na dveřích pohnula. Neslyší malé bosé nohy lehce našlapovat po koberci, jak se k němu Scullyová blíží. Pokoj je tichý. Mulderovo dýchání je povrchní, jakoby se mu nůž zarýval hlouběji a hlouběji do bránice. Kdyby se s tím jen dokázal poprat, hned by mu bylo lépe. Kdyby jen tak dokázal předstírat, že se to nikdy nestalo, jako to dělá Scullyová, hned by byl v pořádku.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Scullyová stojí před ním, zírá dolů na jeho rozcuchané vlasy, lesklé a tmavé v mihotavém světle z ulice. Co to proboha dělá? Ramena má těžká, přerývavě lapá po dechu, neslyšně vzlyká. Mulder pláče? Ano, odpovídá si udiveně, šokovaně. Proboha proč?

Už si vůbec není jistá, že si dokáže zachovat neutrální tvář. Měla by si kleknout a obejmout ho? Pohladit ho po zádech, říct mu, že všechno je v pořádku? Nebo by možná měla odejít? Až si jí všimne, stejně ji vyhodí. Nestojí o její útěchu. A už vůbec ne o její doteky. Její tělo.

Jenže její ochranitelská duše se vzepře. Ona a Mulder toho společně prožili příliš, než aby ho tady teď nechala samotného tiše vzlykat. Nejspíš vůbec nepláče kvůli ní. On ji přece bere jako kamarádku. Komplice.

A tak si k němu tiše klekne a položí mu ruce na ramena. On polekaně vzhlédne. Jeho oči jsou nejprve divoké a vůbec ne lidské. Když se zaměří na svůj cíl, zorničky se mu zúží do tenounkých štěrbin, jakoby viděl odvěkého nepřítele.

Tvoje oči, chce mu říct ona okouzleně. Jsou tak nádherné.

Tak dlouho je neviděla. Když se do nich dívala posledně, tlačil ji pod sebou do matrace, ztěžka oddechujíc, a ona mu uhladila zpocený pramen vlasů z čela a povzbudivě se na něj usmála a sledovala, jak ji ten úsměv opětuje.

Teď na ni Mulder jen prázdně zírá. Ona mu položí ruku na tvář a zajímá ji, zda ji jemně odstrčí a řekne jí, aby odešla. Ale já neodejdu, myslí si.

Chvíli se ani nepohnou v naprostém tichu.

Mulderův výraz se pozvolna mění a taje, dokud se na ni nedívá s nelíčeným překvapením. „Scullyová“ říká, „Scullyová.“ Jeho hlas hrubne. Jednu ruku jí položí na rameno a druhou jí podloží bradu. Jsme dokonale propojeni, myslí si ona. „Ty…“ začne Mulder znovu a ona přesně ví, co chce říct. „Scullyová, tohle je…“

Ona svou rukou pohne a přejede mu spodní ret bříškem palce. On ji uchopí za zápěstí a přitiskne si ho k ústům a pokrývá jemnou kůži drobnými polibky, dokud neskončí ve středu její dlaně. Stále udržují oční kontakt.

„Takhle to už dál nejde“ šeptá ona. „Muldere, musíme si promlu…“

On lehce zavrtí hlavou. „Později“ pronese omámeným hlasem. V očích se mu zračí neskonalý respekt, absolutní úcta.

A láska, myslí si ona, zaplete mu prsty do vlasů, hladí jeho zátylek. On ji k sobě přivine, až vidí jen a pouze jeho oči. Tolik lásky v nich. Tolik touhy.

Když se k ní skloní a dotkne se jí svými rty, ona se k němu přimkne, blíž a blíž a jejich ústa se spojí. On je oba pootočí a položí ji na postel. Leží tak tváří v tvář, vášnivě se líbají, ruce zapletené ve vlasech navzájem. Ona nadzvedne jednu nohu, přehodí mu ji přes bok a tlačí se do něj. On sjede rukou dolů a nahmatá její ňadra.

Nejprve téměř neslyšně mumlají svá jména, vzdychají a sténají. Pak se pokojem nese šustění oděvů a přikrývek. Nakonec zrychlený dech a namáhavé povzdechy. Mluví svýma očima, rukama, rty. Mluví svou zpěněnou krví.

A pak také rozkoší, kterou prožívají, podivně sladkou bolestí, která je žene k prolomení posledních bariér. Pak se nekontrolovaně třesou a svírají jeden druhého v náručí. Mulder sténá do jejího krku, zatímco ona se prohne do oblouku a křičí.

Později jí zašeptá do vlasů: „Ještě si chceš promluvit, Scullyová?“

Ona se šibalsky usměje a zavrtí se v jeho náruči. „Myslím, že jsme to právě udělali.“

Tento článek byl zveřejněn 3.9.2011 v 20:00 v kategorii Povídky.

Komentáře: 2

  1. gedzitka napsal(a) 3.9.2011 v 22:36

    moc krasne nepochopene konecne pochopili :-)

  2. simona napsal(a) 4.9.2011 v 15:45

    Jak se dá stejná věc různě vyložit. Bezva.

Řekněte nám svůj názor!