Kéž bys tady byl (povídka)
autorka Denise Morgen | překlad nabaa | rating PG | kategorie songfic, SA, ChD
Stojíme spolu u brány. Zdržela jsem se jak nejdéle jsem mohla. Znovu mě opouští, zachumlaný ve svém případu jako v přikrývce. Pronásleduje ducha dítěte, které zmizelo tak dávno, že skoro pochybuji, jestli vůbec nějaký duch zůstal. A znovu je to tady..ten podivný strašný pocit, že tentokrát je to naposledy, že už si znovu nestaneme tváří v tvář v nejasné situaci. Budoucnost se před námi natáhla jako vlákno pavoučí sítě. Cítím, jak se před námi kroutí a ohýbá, stáčí svou jemnou strukturu do klubka, které uzavírá náš osud. Chci ho poprosit, aby to znovu zvážil, aby ignoroval svého přízračného informátora a zůstal se mnou. Jaké lákadlo mu mohu nabídnout? Svou lásku? Své tělo? Obojí už má, stejně jako mou duši. A žádat ho, aby zůstal, by byla zrada, snaha vytvořit z něj něco, čím není. Nikdy bych mu to nemohla udělat. Spolknu hořkou temnotu, která mě dusí, vášnivě ho políbím a řeknu, „Uletí ti to, jestli si nepospíšíš.“
Jsem překvapená tím, že můj hlas zní tak klidně. Jako by mi osudová předtucha nesvírala hrdlo s každým dechem. Kdo by to do mě řekl? Já, která lnu ke vědě a odmítám věřit dokonce i když se mi důkazy objevují přímo před očima, se rozechvívám nad něčím tak prchavým jako je tušení. Jak by reagoval, kdybych mu řekla, že jeho nejoblíbenější skeptik našel svou víru? Ale on mé rozházené myšlenky přeruší ujištěním a klukovským úsměvem.
„Budu v pohodě,“ zašeptá něžně, „večer ti zavolám.“ Ještě jeden polibek a úsměv a on se vymaní z mého sevření, posbírá své kufry a kabát a po cestě k přepážce začne hledat letenku. Nadšeně pozoruju, jak dokončuje známý rituál. Než zmizí v nástupním koridoru, naposledy mi zamává a já jsem najednou na světě sama.
Čekám na telefonát. Hodiny, které uběhly od chvíle, kdy jsem se s ním rozloučila, se protáhly do věčnosti. Hrůza, kterou jsem, stojíc po jeho boku, cítila,se rozrostla do žaludek svírajícího duši beroucího děsu. Sedím bez hnutí na své pohovce a každou minutu jsem nervóznější. Odolávám pokušení vykřičet svou frustraci vzhůru k nebi. „Nezpozdil se,“ říkám si v bezvýznamném pokusu o vlastní uklidnění. „Jeho letadlo nemělo přistát dřív než v 7.“ Je 7:03. Tiše se sama sobě zasměju a panika povolí své sevření dost na to, aby mi povolila tuhle trochu pobavení. Spolu cestujeme na exotická místa jako je New Jersey a Oregon. Ale nechejte muže samotného a on zamíří do „ráje s plážemi“. Kdo by kdy hádal, že Mulder tají závislost na slunci a písku?
Telefon zvoní a můj dočasný humor je zapomenut. Pronikavý tón zní jaksi hříšně a já cítím, jak se mě pokouší zmocnit panika. Tři zazvonění. Čtyři. Když zvedám sluchátko a přikládám si ho k uchu, třesou se mi ruce.
„Scullyová.“ Dokonce i můj hlas zní zlomeně. Jiný hlas mi bzučí v uších jako komár. Není to on! Zoufale křičí mé srdce i má duše. Nezapadne to do toho, co mi hlas říká, a ta slova mi v hlavě vytvářejí bezvýznamnou ozvěnu. Má mysl si pohrává s prázdnými hláskami a postupně je pomalu skládá do jediné a přesto nesouvislé myšlenky: Madam-to-letadlo-se-zřítilo-naši-lidé-prohledali-okolí-nikdo-nepřežil. Ta slova se pohupují tam a zpět na vlnách mého vědomí, když potichu pokládám telefon zpět do držáku. Jsem na světě sama.
Epilog:
Jsou to tři dny, co můj život skončil. Jsem, když odpustíte ten výraz, k smrti znechucená soucitnými kondolujícími a jejich otřepanými frázemi a falešnou podlézavostí. Chtějí, abych jim odpustila? Proč by teď přede mnou jinak stáli a vyjadřovali zármutek nad ztrátou muže tak velkého, že existoval pod deštníkem jejich opovržení, dokud ještě žil? Pokrytci. Kdo z vás opravdu truchlí pro Foxe ´Bubáka´ Muldera? Možná Skinner. Když mi kondoloval, jeho oči byly upřímné. Nebo se jen bojí, že mu jako odpověď na vlastní smutek předložím rezignaci. Mám-li být upřímná, přiznávám, že mě to napadlo. A abych byla přesná, možná bych udělala i víc, než to jen zvážila, kdybych si dnes ráno nezkontrolovala e-mail.
Dokonce i ve smrti je Mulder nekonvenční. I teď rozšiřuje hranice hodnověrnosti a víry. Dnes ráno mi přišla v e-mailu pohlednice, na které bylo napsáno „Ráj“ a pod tím byl obrázek oceánu a pláže. A ta jednoduchá slova, která napsal, mi řekla, že mě miluje a že by mě objal, kdyby sem dosáhl. Po chvíli jsem přestala číst a rozvzlykala se. To bylo poprvé, co jsem se zhroutila. Nikdy jsme si neřekli, že se milujeme. Pokud ovšem nepočítáte Bermudský trojúhelník, což já rozhodně nepočítám. Demerolem indukovaná přiznání neplatí. Je to přesně Mulderův způsob sesypat se a přiznat se, když je nějakým způsobem indisponovaný. A teď je příliš pozdě…
Nějaký čas mi trvalo, než jsem se dala dohromady a dočetla to.
Kéž bys tady byla, kéž bys viděla to místo.
Kéž bych se směl dotknout tvé tváře, kéž bys byla blízko.
Je jako v máji teď tady v ráji
Celý rok léto a přátelé, co znáš
Ti vzkazují ahoj a jak se máš.
Chybíš mi, to jistě sama víš.
Kéž bys mi byla o kousek blíž.
- Mulder
Zavřu oči a snažím se potlačit bolest. Bože, je to tak těžké. Ale navzdory všemu, co si ostatní myslí, se nenechám zlomit. Mulder by ode mě čekal víc. Já od sebe čekám víc.
Kéž bys tady byl…
Tento článek byl zveřejněn 27.8.2011 v 12:00 v kategorii Povídky.
Krásné.
Jéé, dojemné, smutné a překrásné :')