Kult X

JEDNOTLIVÉ SÉRIE AKT X
1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9.

Když ležíš vedle mě (povídka)

autorka Char Chaffin | překlad luca | rating NC-17 | kategorie V, A, MSR | spoiler The Truth

povidka-kdyz-lezis-vedle-me.jpg

Možná dnes v noci… zavřeme dveře a zůstaneme uvnitř

Dveře jsou zamčené. Už několik dnů. Očekávali, že se tohle stane.

Pár nedbale sbalených tašek hozených na podlahu, malý stolek v rohu místnosti. Čína. Balíček barevných ubrousků. Nevšímají si toho, ani očkem ne. Po pravdě řečeno, ani jeden z nich nemá chuť… na jídlo.

Venku vytrvale prší, mnohem více, než by se v téhle roční době čekalo v pouštní oblasti. Mokrý, vlhkem nasycený vzduch proniká do ventilace a osvěžuje teplou náruč ovzduší kolem nich. Mísí se s omamujícími stopami potu, jasného a čistého – vůně sexu a horko spalující vášně se v tomto nepříliš útulném pokoji objevují znovu a znovu, sotva ty předchozí stačí vyvanout.

Ten dusný, sladký vzduch sem přísluší, sílí s každou další emocí prýštící zevnitř jejich těl, tíha těch mnoha osamělých měsíců pomalu ochabuje společně se závany suchého větru a očišťuje svět před i za jejich dveřmi.

Tolik to potřebují.

Každý den, který společně prožijí, zvyšuje šanci, která je oba ohrožuje – že budou nalezeni, chyceni, vytrženi z tepla a bezpečí, že s nimi bude naloženo krutě, násilně a nemilosrdně. Zeptejte se jich, jestli se o to starají… ani náhodou. Všechno, na čem jim záleží, je uvnitř těch čtyř stěn, které je nyní obklopují, ochraňují a posilují.

V matném světle jsou její pocuchané vlasy více hnědé než rusé, probleskuje jejich původní odstín, točí se do přirozených kudrlin. Ona si pohrává s myšlenkou, že by se nějak přebarvila, a stejně rychle ji zavrhne. Změna vlasů ji neučiní méně poznatelnou. A tajemstvím je, že on je rád, oplakával by je, i když navenek by to nedal znát. Samozřejmě ví, že kdyby ji to mělo zachránit, byl by šťastný za jakýkoliv barevný nádech. Ale přesto… její rozhodnutí vítá.

V matném světle se její tělo leskne, ze síly orgasmu, který ji dopřál jen hodinu předtím. Usnula mu v náruči, bezvládná a poddajná, sladká a tolik živá a tak, tak potřebná pro naplnění jeho štěstí. On to teď už ví, přijímá… chápe, konečně chápe. Ou, vždycky to věděl, ve svém srdci. Zcela nesmyslně si myslel, že když se od ní bude držet co možná nejdál, ona prožije delší život. Obětoval by mu všechno…

Jenže nebyl živý. Ani ona ne.

To, co společně sdílejí, se někdy zdá natolik malé, nicotné a bezvýznamné oproti tomu, co už ztratili, co zkusili. Měsíce odloučení, když se tolik potřebovali. Svého milovaného syna. Svou práci, rodinu, nejbližší přátele – svou pověst. Pro teď je všechno tohle ztraceno. Možná časem získají něco z toho zpět. Možná ne. Nejspíš ne… a pitvání se v té beznaději by jejich lásku zcela jistě narušilo. Když jsou takhle spolu zamčení, tolik toho zachraňují. Nemusejí si to ani říkat… prostě to ví. A spolknou i tu nejvíc hořkou pilulku.

Zpočátku na sebe byli téměř hrubí…

Pak se k sobě přitiskli a dotýkali se – tváří, ramen, holých hrudí. Dotýkali se a líbali a chápali, co vlastně jeden v druhém získávají… a ta sladkost toho poznání jim pomáhá zvládnout tu piluli, která tak snadněji klouže dolů.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V matném světle k němu otočí hlavu, setře kapičku potu, která se mu usadila nad horním rtem; její prsty kopírují křivku jeho čelisti, až se zaklesnou na zátylku a přitahují si ho blíž. Blíž k polibku – a ona je tak přející, co se týká jejích rtů, jejího jazyka. Jemně ho kouše do úst, přejede mu přes zuby, způsobí slabé zasténání v jeho hrdle, jak si ji k sobě tiskne pevněji a vrací ji všechna pohlazení, každičký vlhký polibek.

Ona chce být ta dominantnější, on to může potvrdit – hodně toho o ní zjistil v těch posledních dnech, jako by ji doopravdy nikdy neznal. Ačkoliv spolu stvořili dítě, věděli toho o sobě navzájem jen málo. Což bylo vlastně dobré. Nejlepší pro něj a výtečné pro ni. Poznávání, od doby, co se spolu začali tak nádherně milovat – tolik poznávání.

Mají pocit, jakoby jim zbýval veškerý čas na světě, za zamčenými dveřmi jejich malého pokojíku – a odmítají si připouštět závažnost důsledků, i když se na nich oba shodli a podle nich jednali a plánovali. Teda ona plánovala… kdysi. Když tenkrát učinila to těžké rozhodnutí týkající se jejich syna… začala ochraňovat sama sebe v důvěře, že jednou budou zase spolu – s modlitbou, aby přišel den, kdy se nebudou muset ničeho bát.

Ta dominantní – našli jeden druhého jako předtím. Jak moc ji zbožňuje kvůli tomuto namáhavému a zcela nesobeckému aktu?

Tolik, že to ani nedokáže zformovat do slov.

Nyní se mu poddává rukama, kterýma ho hladí, nohama propletenýma s jeho. Ve své žádostivosti je neústupná, ačkoliv ještě před pár minutami vypadala vyčerpaná, nasycená. On odmítá přemýšlet dopředu, totiž že každý milostný akt je přibližuje o den blíže k okamžiku, kdy budou muset znovu utíkat, odmítá věnovat byť jen jedinou myšlenku něčemu jinému než úžasnému pocitu z milování, jejím oblým bokům nebo horkému klínu. Jakmile se znovu vydají na cestu, takovýchto chvilek si nejspíš mnoho nenajdou. Láska není jednoduchá, na útěku… ale na tom nezáleží, teď ne. Mohou ponechat svou budoucnost osudu, a přesně to dělají.

Všechno, co vždy chtěl, po čem kdy toužil, co potřeboval – to má právě teď a právě tady.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Celé její tělo ho líbá, když se tlačí do jeho nedočkavé kůže. Každičké místo, kterého se dotýkají, bylo políbeno. Tam, na jeho paži – zde, na ploché mužské bradavce. Kolem pulsující krční tepny, po křivce neoholené čelisti – polibky, polibky, polibky.

Každý z nich si pečlivě vychutnávají, jako by byly vybraným vínem.

Její bledá ramena, rozechvělé břicho – malý pupík. Tvarovaná stehna, hebké nohy, jemná chodidla. Nahoru k podkolenní jamce, přes pevný malý zadek, víc polibků – ona se chvěje, jak se na něj obkročmo posadí, oči zatížené unavenými očními víčky na něj dolů sotva mžourají. Dotýkají se, hladí, třou – všude – další polibek.

Zpocené prameny vlasů jí padnou do obličeje, jak se nad něj nakloní a kouše ho do ucha. Na jeho klín stéká více z její vlhkosti, dráždí ho to, slibuje mu úplně všechno – všechno, co jí zbylo, a to je hodně. On se pod ní napíná, roste a tvrdne s každičkým nepatrným zavrtěním jejího rozpáleného těla. Chce být uvnitř ní, chce se týrat její blízkostí, dokud ho zcela neovládne, tak, že mu před očima zbyde jen bílá mlha. Chce to… a ví, že ona mu to poskytne. Udělá to…

Hned.

Zapře se o jeho silná ramena – jednou rukou ho uchopí a vede dovnitř. Naběhlou hlavou penisu si tře klitoris, bojuje s potřebou ho sevřít a vysát z něj vše, co jí může dát. Chce tu chvíli prodloužit, až budou oba dva slepí vzrušením, šílení chtíčem – a ta chvíle, která jim připadá tak úžasná, nebude trvat dlouho. Jeho omámené oči se široce roztaženými zorničkami k ní vzhlížejí, prosí ji, aby si pospíšila – a jsou vděčné, když to neudělá, když si dává na čas, vpíjí ho do sebe.

Zasměje se téměř divoce… je čas. Je připravena a on už na ni čeká. Zhluboka se nadechne těžkého, sladkého vzduchu v jejich zamčeném nebi, prohne se v zádech, otevře se pro něj víc, přijme ho, všechno z něj… vtahuje ho hluboko do sebe, hlouběji, hlouběji, dokud se nedotkne jejího pravého srdce, dokud ji nenaplní, a to, co se stane, je zcela v její moci. Ona to vede.

Je to tak příjemné. Ani nedokáže popsat jak. Neztrácí čas snažením se – prostě se nechá ovládat, podřídí se. Využije svých vlastních odpovědí, přirážení boků vzhůru, lapání po dechu, zasténání – aby jí řekl, jak moc se mu to s ní líbí.

Ona to ví.

V tomhle bodu už byli nepočítaněkrát za posledních pár dní. Každý úder srdce mezi nimi byl slavnostní přísahou, každé společné zachvění požehnáním… každý orgasmus vytlačoval jejich pocit osamění. Někdy byl nahoře on, drtil ji pod svým silným tělem, vrážel se do ní a odháněl tu mizernou dřívější existenci pryč jen tím, že pronikal stále hlouběji do její omamující horkosti. Pak svými slzami máčel její vlasy, jak sténal její jméno a koupal ji ve vlastním spalujícím uvolnění.

Jeho chuť byla vzrušující, když ho poprvé vzala do úst. On pak na oplátku přitahoval její klín ke svému nedočkavému jazyku, dokud ji nemohl štípat, kousat a olizovat… svíjela se, její nářek vibroval proti jeho kůži až k napjatým varlatům – bože… A právě když měl pocit, že lepší už to být nemůže – stalo se to.

Celý den – celou noc. Našel v sobě energii, o které nikdy nevěděl. Hromadila se měsíce, kypěla a toužila po explozi, jen pro tu ženu, kterou miloval – a byla vyslyšena. Celé dny, jednoduše, ho vyčerpávala a plnila zároveň.

A plní ho teď, znovu. Pohyby boků, křečovitě zaťatýma rukama, tlakem, pobízením – rychleji. Tvrději. Víc, prosím, víc… Šeptá mu ta slova a on jí odpovídá se sténavými záchvěvy unikajícího dechu.

„Ano, Bože, miláčku… víc. Je to krásné, miluji tě, miluji…“

Když ztuhne, zachvěje se a křičí ze síly vyvrcholení… následuje ji, z těžké hrudi se dere bolestný sten. Ona se zhroutí na jeho prsa, přilepí se na jeho vlhkou pokožku – nechá ho, aby ji hladil, konejšil, tišil. Její bezvládné tělo pro něj představuje životní sílu, křehká žena, která vlastní jeho duši i jeho srdce tak dokonale, jak je uzamčený ponurý pokoj, ve kterém oba usínají ve sdílení letmých polibků a ospalých slov oddanosti. Zoufale potřebují spánek – a dopřejí si ho, proč by ne.

Spí.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Naše láska je tak drahá – nechci ztratit ani den / Ani jedinou minutu bez tebe / Život je sladký… když ležíš vedle mě…

Za okny je černá tma. Znovu se spustil déšť, další celonoční mrholení. Uvnitř pokoje je příliš horko, řídký vzduch a stále přítomní obyvatelé, schouleni v objetí, vydechují v sehraném tandemu.

Beze slov se shodli na tom, že musejí vyrazit na další cestu. Už to tady pro ně není bezpečné. Jen čiré štěstí je uchránilo od dopadení – a oni se ani nepřimějí pomyslet na možnost, že by se tak jednou mohlo stát. Vlastně si nejsou jistí, co budou dělat, když opustí tuto zamčenou oázu bezpečí. Netuší, kam je společný život zavede… nebo kde je zanechá.

Alespoň nalezli štěstí z konečně bez pochyb definované lásky. Tolik už toho ztratili. A tak jako kdysi mohou přijít o vše další, pokud zůstanou spolu. Vědí to. Jsou s tím smířeni. Alespoň smířeni.

Ona se ve tmě zavrtí a vzdychne, zamumlá pár nezřetelných slov ze spaní. Trápí ji zlé sny, ale jeho ruka ji nepřestává něžně hladit po vlasech a šimrat na zádech, aby ji utěšila. Dá sám sobě slib, napůl ve spánku a omámený únavou – že jí už nikdy nedovolí mít zlé sny, které by ji trápily – ne, pokud je bude moci zahnat pryč. Přísahá, že ji už nikdy nenechá spát samotnou, kráčet bez jeho podané ruky – vychovávat dítě bez něj.

Ten slib se nerodil lehce a platí pro něj jako pro ni, protože on potřebuje totéž. Tak jako ona.

A než sám hluboce usne, pomyslí na to, jak je teď jeho život krásný, když leží vedle ženy, kterou miluje. Zítra to možná nebude tak okouzlující, vlastně si je jistý, že nebude… ne na útěku. A pro tuhle chvíli… je život nádherný.

Tento článek byl zveřejněn 26.7.2011 v 18:00 v kategorii Povídky.

Komentáře: 1

  1. Petraela napsal(a) 17.8.2011 v 20:30

    Veľmi krásne napísaná a preložená poviedka!!!

Řekněte nám svůj názor!