Kult X

JEDNOTLIVÉ SÉRIE AKT X
1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11.

Jaro (povídka)

autorka P. Lacuesta | překlad Baku05 | rating PG | kategorie V, A, Scully POV, ChD

povidka_prizpusobeni.jpg

Oblečena do teplákovky a běžeckých bot vycházím z bytu a zamykám za sebou dveře. Venku je nádherné jarní ráno a co by tedy mohlo být lepší, než si ho užít lehkým během? Je osm hodin a jemné sluneční paprsky mi dopadají na tvář, zatímco jdu po chodníku, zahýbám za roh a přecházím ulici, která mě dělí od parku.

Nechtěně šlápnu do blátivé kaluže na chodníku. Tmavě hnědá voda ulpívá na mých botách. Pro milovníky čistoty, jako jsem já, je bláto přímo provokací. Povzdychnu si, ale rychle pokračuji dál, abych v zeleni a rozkvetlé nádheře kolem sebe mohla zapomenout na všechny své starosti i bláto na botách.

Ochotně bych drhla tisíce párů bot od bláta, pokud by každý den na stromech a keřích rašily malinké pupeny nachové, růžové i bílé barvy, obtočené hedvábnými okvětními lístky. Plná, svěží vůně vlhké země a rašících rostlin probouzejících se po zimním spánku. Již žádné záchvěvy studeného vzduchu, jak vítaná změna po vlezlém lednovém mrazu. Oblohu, ještě nedávno šedou a ponurou, teď zdobí drobné tečky v podobě ptáků přilétávajících z Jihu. Jaro by pro mě mohlo přicházet každý den.

Je to doba nových začátků. V lednu a únoru je zbytečné přemýšlet nad novými lístky, když schránku plní účty od Vánoc. Ale v březnu a dubnu již slunce prozáří probouzející se přírodu a schránky už nejsou tak nacpané, cítíš neklidně pulzovat krev v těle a naléhavě tě nutí začít vše od začátku. Sama náhle cítím potřebu doširoka otevřít oči – abych nepropásla žádný ze zázraků kolem sebe – a usmívat se na každého, koho potkám. Je tak příjemné sledovat, jak se na mě také usmívají.

V jarním čase se zdá být celý svět v dokonalém pořádku.

V těchto příjemných a poklidných dnech jsem pokaždé překvapena, když se ohlédnu zpět do svého života, což dost často nevědomky dělám, a zjišťuji, jak často jsem bývala tvrdohlavá, smutná, zničená, vystrašená a v nesnázích. Zdá se mi zvláštní, že před pěti lety jsem vcházela do budovy J. Edgara Hoovera a dostala se do kanceláře zvláštního agenta Foxe Muldera. Je téměř podivné, že za těch několik uplynulých let jsem dvakrát myslela, že Muldera zabili, nepočítaněkrát ho zatkli, snažili se ho zabít, naháněli ho v pustině i v lese, byl postřelen, unesen, zmlácen, ale také jsem mu zpívala, když byl v šoku. Někdy se mi na chvíli podaří i zapomenout, že mě na tři měsíce unesli a i na diagnostikovanou rakovinu, která odezněla.

Ve dni vyplněném slunečními paprsky a prosyceným báječnou vůní přírody a dětským smíchem na pískovišti se prostě musím na každého usmívat a divit se těm, kvůli kterým jsem se v životě tak často mračila, brečela, křičela, nadzvedávala obočí, šeptala, naříkala, smutnila, vztekala se, pochybovala, obávala se a snášela bolest. Všechny tyto vzpomínky jsou pro mě stále znepokojivé, i když se zdají být již daleko.

Ve dni jako je ten dnešní shledávám těžké dívat se na lidi s nedůvěrou a podezřením, sice si to nevolím, ale přichází to tak nějak samo. Kuřák a jeho partička se v tomto krásném ránu zdají být absurdní. Proti té vší nádheře, vůni a slunečním paprskům jsou mrňaví, neškodní a bezvýznamní.

Pomalu se míjím s párem, který před sebou tlačí růžový dětský kočárek. Děvčátko v něm si zajisté neuvědomuje flirtování, šeptání a chichotání za ní. Mladý pár se na mě usmívá a pokývne na mě, já jim úsměv s radostí vracím.

Možná že jednou také budu polovinou takovéhoto páru. Procházet se po parku během dokonalého jarního dne, tlačit svůj vlastní kočárek s uvnitř společným výsledkem naší lásky. Společně flirtovat, šeptat a chichotat se. Možná někdy Mulder a já… Mohu o tom alespoň snít, ne?

Když mi bylo třináct, matka doma pořádala garážový výprodej. Pamatuji si ji, jak několik dní předem vše připravovala, třídila a balila. Také si pamatuji, jak to vše prodávala na stole, který jsme z kuchyně dotáhli ke garáži. Vše kromě krabice s pečlivě zabaleným dětským oblečením, z kterého Bill, Charlie, Missy i já již dávno vyrostli. Krabice nesla nadpis „pro má vnoučata“.

Vzhlédla jsem k jasně modré obloze s několika náhodně rozházenými mráčky, usmívala se a snila. Možná jednou přeci jen budu maminka s mrňavým uzlíčkem štěstí v zavinovačce. Možná jednou z té krabice budu s mamkou vybírat z Missiných květovaných šatů nebo z Charlieho džínsů a trička s nápisem Coca-Cola. Možná jednou uchopím do své dlaně malou ručku a půjdu po stejném chodníku ve stejném parku v podobně nádherném jarním ránu…

No dobře, nelze předpokládat, že to bude mé dítě.

Neklidně ze sebe tuto myšlenku setřesu. Nechci dnes přemýšlet o ničem smutném, mohlo by to celý tenhle velkolepý den zkazit. Na podobné úvahy budu mít času dost v jiné dny. Vždyť mi ale je jen třiatřicet, pěkných třiatřicet a mám řadu plánů, které si nenechám nikým zkazit.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zatímco kráčel po zpevněné cestičce v parku, pevněji si kolem sebe utáhl kabát pískové barvy, jakoby v obraně proti lehkému větříku. Ruku měl skrytou pod kabátem, prsty položené na oceli. Jen tak se podíval na hodinky. Nikdo kolem něj nebyl, žádné hlasy nebo jiné zvuky, které by narušovaly štěbetání ptáčků.

Přes cestu mu padl stín. Cuknul prstem schovaným pod kabátem.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Scullyová se stále nenuceně rozhlížela kolem, pozorovala stromy i probouzející se zeleň a dál snila o svých vzdušných zámcích. Muž k ní zatím svižně přicházel z druhé strany. Najednou se otočila, usmál se a kývl na ni, ona udělala to samé.

Měla jen vteřinu, aby zahlédla z pod kabátu vytahovaný tmavý předmět, který ji měl tlumeným výstřelem způsobit utrpení. Zastavila se, zalapala po dechu a hrudí jí nemilosrdně projely dvě kulky.

Instinktivně si na ránu šáhla a na prstech jí ulpěla vlhkost, sotva si to však přes závoj bolesti, vzteku a zoufalství uvědomovala – stačila jen zoufale vykřiknout slůvko, které jí prolétlo myslí: „Ne!“.

Kolem se mihl kabát a muž byl pryč.

Úkol byl splněn.

Tento článek byl zveřejněn 6.2.2010 v 23:00 v kategorii Povídky.

Komentáře: 5

  1. kultx napsal(a) 6.2.2010 v 23:04

    Toto je již třináctá povídka, kterou Baku05 pro náš web napsala. Jak můžete vidět v povídkářské sekci, Baku05 tímto vstupuje mezi nejaktivnější překladatele a v brzké budoucnosti si zaslouží vlastní profil :) Gratulujeme.

  2. luca napsal(a) 7.2.2010 v 17:53

    Taky gratuluji a zároveň musím Kryceka pochválit, s jakou neúnavností ty naše výtvory zveřejňuje. Díky. :-))

    Tahle povídka mě šokovala už v archivu. Zvláštní.

  3. nabaa napsal(a) 7.2.2010 v 18:58

    Hodně dobrá povídka o tom jak snadno se člověk může rozloučit se životem. Mám pocit, že jsem ji četla v originále, ale jistá si nejsem.:-)

  4. phoenix24 napsal(a) 8.2.2010 v 10:32

    tak konec mě rozsekal.....:-/

  5. KayTee napsal(a) 8.2.2010 v 17:43

    Ještěže je to jenom povídka..

Řekněte nám svůj názor!