Kult X

JEDNOTLIVÉ SÉRIE AKT X
1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9.

Jak to je (povídka)

autorka Oracle | překlad luca | rating R | kategorie V, R, A | post-ep DeadAlive

povidka-jak-to-je.jpg

Bez tebe zbude jen tichá bárka – Jejíž kormidelník v ztraceném, širém oceánu – Tiše bledý sedí vedle rozpadajícího se kormidla (Samuel T. Coleridge, Neměnnost teoretických věcí) 

Každé roční období tím prochází. Každičkou noc, nejméně týden. Neví proč. Možná to přichází se změnou teploty, které se její smysly musí přizpůsobit, ačkoliv ne vždy to platí. Možná to způsobuje úplněk, útočící na tekutiny v jejím těle, když jí hormony bouří krev. Nebo to možná není víc než prosté uvolnění, něco z jejích podvědomých potřeb.

On vidí jen náznaky. Od tiché hrůzy první noci, kdy si je jistá, že to zase přichází, k nadále rostoucí panice. Samozřejmě mu nikdy nic neřekne, taková prostě je. Ale on to pozná z vadnoucích úsměvů a přivřených očí. Pozná to z tónu jejího hlasu, z toho, jak se jej dotýká. I to, jak pojídá zmrzlinu, je jasné znamení. Pozoruje ji přitom každý den. V dobrých dnech otáčí lžičku dnem vzhůru a labužnicky si tu dobrotu vychutnává. V těch zlých si skoro neuvědomuje, že něco jí. A právě ten náhlý nedostatek zájmu o něco, co jí jindy působí takové potěšení, je ta nejprůkaznější jistota ze všech.

Milují se už méně často, než když začínali. Tak třikrát za týden, někdy malinko víc. Ovšem během těch špatných dní se vracejí ke kořenům. Spávají spolu každou noc, někdy i dvakrát. Milování je v těch časech její jediná radost, jediná úleva. Je to vyčerpávající a ona se občas snaží odmítnout. Říká, že chce, aby sex byl jedinečný, jako by se mohli vrátit o pár měsíců zpět, kdy takovým bez pochyby byl. Stále je takový, samozřejmě, jenže když řekne jedinečný, myslí tím perfektní, bez chybičky. Chce souložit jen pro účel toho slova.

Jenže mu nedokáže nic odepřít, zvláště ne tohle. A on nedokáže nic odříci jí. Občas o tom rozmlouvají, o nehynoucí lásce. Ve bezútěšných dnech se spolu nebaví téměř vůbec. Jsi v pořádku? je zbytečná otázka. On to ví už celé roky. Může jí nabídnout jen útěchu beze slov.

Sedí na sušičce, hlavu skrytou v dlaních. Jsou dvě hodiny ráno. Will spinká, takže je celý dům pohroužený do ticha. Samozřejmě nepláče – přes to už se dávno přenesla.

On sedí na plastové židli v rohu koupelny a sleduje ji. Je třetí noc.

„Stála jsem na hřbitově u tvého hrobu. Sněžilo, uprostřed dne, a mně byla strašná zima. Taková, že jsem začala přemýšlet o smrti, a náhle jsem se ocitla uvnitř. Ležel jsi tam, vypadal jsi, jako když tě…“ skousla si ret, protože mluvit o tom bylo velice těžké i pro ni. „Nemohla jsem dýchat, tak jsem zavřela oči. A když jsem se podívala po chvíli, byl jsi pryč, zůstala jen prázdná rakev.“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nejprve jí nedovolil, aby o svých snech mluvila. Sotva začala, přerušil ji. „Chci, aby ses na ně snažila zapomenout“ šeptal k jejímu krku a ruku jí tiskl na holé břicho. „Vykašli se na noční můry, Scullyová. Pryč s nimi. Už je nepotřebujeme.“

Když se to stalo potřetí, uvědomil si, že dělá chybu. Sny nebyly cáry papíru, které se mohly zmačkat a odkopnout někam do tmavého rohu staré kanceláře. Nebyly to výpovědi očitých svědků a pečlivě zaznamenané zprávy o démonech, duších a skřítcích.

Byly však právě tak strašné a ošklivé jako tato monstra. Mohly být vymýceny jen statečností a odvahou. Udolány nakonec, po mnoha prohraných bitvách. A tak se rozhodl, že ji nechá čelit nejhoršímu. Bude ji přitom provázet a brát na svá bedra tolik zodpovědnosti, kolik mu dovolí. A tak to probírají znovu a znovu.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ona stále sedí na sušičce, on nechá židli za sebou. Dva kroky a zaklíní se mezi její nohy. Svými prsty jí povzbudivě sevře nahá ramena.

Takový je Mulder milenec, její milenec. Něžný, pozorný, chápající. Přivádí ji k šílenství, že je takový po celou dobu, každý den, každou noc. Potřebovala by, aby se občas zachoval jako arogantní, sebestředný, sobecký hajzl, který jí cpe lžíce plné sebelítosti do krku.

Ovšem až na tyto chvíle, kdy slyší jen jeho hlas a tikot hodin v hale.

„Vrátíme se do postele?“ ptá se. Rozkazovat jí nechce.

„Vezmi si mě tady“ odvětí ona a bříškem ukazováčku mu přejede od pupíku až k ohryzku na krku. Hovoří k němu hlasem, kterému nedokáže odolat, a dobře to ví. „Miluji tě.“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Seděli u řeky Potomac a drželi se za ruce.

Byl jasný, mrazivý den, vítr jí cuchal vlasy a nechával je neupravené. Přišli sem z nedaleké restaurace těsně před západem slunce, světlerůžové dekadentní podívané, která tolik neladila s její pulsující pokožkou.

„Miluji tě“ řekla mu, když seděli na své lavičce poblíž kalné řeky.

A bylo to jen týden předtím, než tahle část jejich života zmizela v nenávratnu.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Líbá ji, jak to umí jen on, a ona mu polibky opětuje, jak to umí zase jen ona. Chytí ho rukama kolem pasu a přitáhne k sobě. Brzy je v ní a jeho prsty ji hladí po zádech. Ona se mu na oplátku boří do kůže svými nehty. Chová se k ní jako k porcelánové panence a ona je tvrdá jako diamant.

Mají zbytek života, aby to dělali. Všechen nábytek v jejich domě je k tomu svolný. Mohou se milovat. Mohou jít na večeři. Mohou ukládat syna do postele. Mohou si vybrat, zda o víkendu pojedou na hory nebo budou schouleni na gauči sledovat program v televizi.

Možná, že bude jednoho dne unavený jejími nočními můrami, a tak se pohádají, rozejdou, rozvedou. Ale to je pravděpodobné asi jako všechny oceány světa vysušené na samé dno, zanechávající jen roztroušené kopečky soli a umírající ryby.

Vybrali si čínské koberce a navštívili antikvariáty, dohadovali se o cenách a stylech. Každý odstín barvy, každá střešní taška nese jejich pečeť. Pouto mezi nimi zůstává stále bez jediného škrábnutí. Společně stvořili cosi, čemu nikdy nedovolí se rozpadnout.

Takhle to je a tak to musí být.

Tento článek byl zveřejněn 11.8.2011 v 0:00 v kategorii Povídky.

Komentáře: 2

  1. gedzitka napsal(a) 15.8.2011 v 21:46

    woow dost silne a naozaj to medzi nimi tak skratka je aj bolo ;-)

  2. Sáároušš napsal(a) 1.1.2012 v 22:11

    Procítěné a nádherné. Takové povídky miluji. :) ♥

Řekněte nám svůj názor!