Kult X

JEDNOTLIVÉ SÉRIE AKT X
1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9.

Do smrti (povídka)

autorka Flynn | překlad luca | rating NC-17 | kategorie MSR, smut | spoiler The Truth

povidka-do-smrti.jpg

Spal jako zabitý a snil o lepších dnech. O pravdách, kukuřici a falešném chrupu opravdových upírů. O včelách, nesmyslných zprávách a dohadování se s partnerkou.

Dobré dny.

Co by však mohlo být lepší, než se probudit s obrysem krásného těla před sebou? I když jeho oči protestovaly a bolely ze studeného ranního větru, nemohl si pomoci a jen na ni zíral. Na zářivě rusé vlasy, o kus delší, než si je pamatoval. Na dlouhé, kroucené řasy. Bledou pokožku, která se tak snadno spálí na ostrém pouštním slunci. Bude strašně trpět, pokud nebudou opatrní. Projel jím záchvat ochranitelství. Sluneční brýle, myslel si. Dostačující opalovací krém ve velkém množství. Klobouk. Dlouhé rukávy i v tom největším vedru.

Srdce se mu sevřelo v hrudi, jak ji pozoroval. Bylo to skutečné. Opět na útěku… pravda, ale ona byla s ním. Byla tady a tentokrát už nikam neodejde.

Jak moc ji miloval.

Opatrně otočil hlavu, aby se podíval z okna. Stále bylo šero, ale všiml si, že se slunce pomalu dere na svou každodenní pouť. Jemný déšť stále bubnoval do okenní římsy. Daleko se v noci nedostali – zčásti proto, že i ve spánku nechtěli ztratit drahocenný kontakt poté, co byli tak dlouho odděleni – a ona nakonec stáhla své ruce k tělu, aby ji k sobě mohl přitisknout blíž. Přijala to bez protestu. Blíž. Vždycky alespoň trochu blíž.

A proč ne? Mohli si dovolit na chvíli odpočinout. Zvláštní minerál v okolních kopcích je chránil. Kromě toho byli oficiálně mrtví, jak jistě nahlásili piloti černých helikoptér. Mise splněna.

Ironie, odfrkl si. Jen přesvědčení, že zemřeli, jim konečně poskytlo možnost skutečně začít žít.

Tichý povzdech ho vyrušil z myšlenek, jak se mírně protáhla a pootočila v jeho náruči. Zatajil se mu dech a uchváceně ji sledoval, když zamrkala a pomalu otevřela oči. V těch modrých hlubinách se zračil celý jeho svět. Kriste, jak moc mu scházely.

Rozkoukávala se pozvolna s hlubokým zdvihnutím hrudi. „Hej.“ Nebylo to ani zašeptání, jen letmý výdech.

Usmál se. „Promiň, že jsem tě vzbudil.“

Nepatrně zavrtěla hlavou. Její oči se vpíjely do jeho. Viděl v nich mnoho. Uvolnění. Vděk. Lásku.

Bezhlasou lítost.

Teď na to myslet nemůžu, pravil sám sobě, potlačuje záblesk sebeobviňování, přemýšlení o tom, kde by teď mohla být, kdyby nepoznala jeho. Jistě, kdyby ho nepotkala, nejspíš by léčila nemocné nebo učila na Akademii nebo vedla patologickou laboratoř na jedné z nejlepších lékařských fakult v zemi. Nejspíš by byla vdaná a měla děti. Kolonizace by samozřejmě hrozila stále, ale ona by alespoň měla pro co žít. Ne jako tohle. Ztráta rodiny, dítěte, vlastní identity, přinucená prožít zbytek života jako uprchlík stále se ohlížející přes rameno. Samotná budoucnost nad nimi visela jako rozsudek smrti. Datum bylo stanoveno. Není cesty zpět.

Tichý hlásek umlčel jeho myšlenky. Byla přece s ním. Jestli mají zanedlouho umřít, zemřou společně. Do té doby se musejí naučit spolu žít.

Políbit ji byla ta nejpřirozenější věc na světě. Zpočátku to myslel jen jako obdiv, vděk, nic víc. Jenže ta pusa žila svým vlastním životem; než si vůbec stačil pomyslet, že by se odtrhnul, bylo to horké a hluboké a sametové a hladové. Naklonila hlavu, poddala se jeho ústům, a když se jejich rty pootevřely, cítil, jak spokojeně vydechla.

Jak dlouho po tomhle toužil. Ne jenom po sexu. Ten byl samozřejmě tou nejvolenější cestou k uspokojení lidských pudů, ale po pravdě skoro tak nepokořitelná byla i jeho potřeba lásky, ochrany a porozumění. Spojení, to bylo to, co nejvíc postrádal, a tak jí to také řekl. Jejich polibek byla komunikace beze slov.

/Potřebuji tě. Chybělas mi. Zůstaň se mnou. Nikdy mě neopusť./

/Neopustím./

Jeho volná ruka sjela po jejím boku až ke kyčli a tlačila ji k němu blíž, hnětla její pokožku. Ta její zase hladila holou kůži na jeho paži a schoulila se pod čelist, prsty zajely do vlasů a palec jemně kopíroval linii ušního boltce. Polibek končil, aby zase znovu začal, hlubší a vášnivější. Bříšky prstů jí přejel po hrudním koši – Jak moc pohubla! – a pak si našel cestu pod župan a následoval obratle na páteři. Jeho nervy zpívaly, na konečcích prstů i… jiných místech.

A její prsty… dlouho se nespokojily jen se škádlením krátkých vlasů na šíji, nedočkavě vklouzly pod jeho tričko a on se zachvěl, jako by mu právě ten dotek vlil novou energii do žil.

Čas se zastavil. Existoval jen ve skocích vteřin. Zahrnuli ho do svých pohybů. Triko mu vyhrnula až nad prsa, aby se ho mohla nerušeně dotýkat a hladit ho. Župan jí vyzývavě sklouzl z ramen. Tiše a lehce jako pírko.

Tohle tělo znám, uvažoval, zatímco pomocí rtů a jazyka zkoumal její hrdlo, šíji, klíční kosti. Znal její ňadra, ačkoliv mu připadala jiná. Znal je, i když by předchozí důvěrná setkání s nimi mohl spočítat na prstech jedné ruky. Dojmy z minulosti dráždily přítomnost. Teď byla tak nějak větší a plnější, bradavky vztyčenější a tmavší. Vzpomněl si na tu první noc loni v květnu, kdy před ním trošku stydlivě odepnula blůzu a kojila jejich syna. Pamatoval si, co cítil, když ty dva pozoroval. Úctu a pýchu a oslepující lásku.

/Dokázali jsme to. My jsme tohle dítě stvořili./

Ta zpola zapomenutá rodičovská bolest a ztráta ho doháněla k slzám. Teď na to nemysli, přikázal sám sobě. Žij jen teď, v téhle přítomnosti. Ukaž ji, jak tě naplňuje. Že už bez ní nedokážeš žít.

Jemně se jí zakousl do krku, ale ona mu chytla hlavu do dlaní a nasměrovala ji k jednomu prsu a sténavý povzdech unikl z jejích rtů, když bez mrknutí nasál bradavku do úst. Sevření jejích prstů v jeho vlasech zesílilo a ona bezmocně hodila hlavou ze strany na stranu. Tak je to dobře, chtělo se mu říct, hodná holka.

Najednou ho od sebe odtáhla. Nesouhlasně zamručel. „Co je?“

„Ššš“ přitiskla mu prst na rty, aby ho utišila.

Jeho nedočkavá erekce se tlačila do tenké látky boxerek a on zalapal po dechu, když ucítil, jak si její prsty razí cestu skrze přední otevírání. Vzhlédla k němu, oči se jí leskly ve mdlém ranním světle a on v nich bez problémů četl veškeré pocity. Bože, už je to tak dlouho. Kolik měsíců si musel vystačit jen se vzpomínkami a vlastními doteky.

Projela jím úzkost, když se obratně svlékla ze saténových kalhotek. „Počkej…“ zašeptal. Podíval se dolů na svůj ztopořený penis a pak zpátky na ni. „Máme… Já nemám… žádný kondom. Neměli bychom… Víš…“

Roztřásla se jí brada, jak se jí nahrnuly slzy do očí. Už je před ním neskrývala. „To je v pořádku“ zamumlala se špičkou prstu přitisknutou na jeho spodní ret. „Měla jsem jedno zázračné dítě. Další už nebudou.“

Tato jednoduchá slova ho naplnila strachem. Chytil její ruce a stiskl. „Co tím myslíš? Co mi zatajuješ?“ Srdce mu bušilo jako o závod. „Nejsi snad…?“

„Ne, jsem o.k.“ Volnou rukou si setřela slzy z tváří. „Jsem úplně zdravá. Víš, po porodu…Musela jsem si upravit cyklus.“ Jeho úlevný úsměv zahřál její oči. „Takže, beru antikoncepci.“ Jemně ho zmáčkla, aby zahnala i ty nejzašší myšlenky z jeho hlavy. Její oči se znovu rozzářily tak, že opět v duchu děkoval Bohu, že může tuto ženu nazývat svou. „On…byl zázrakem. Ale blesk do stejného místa dvakrát neuhodí“ pokračovala s posmutnělým výrazem. „Mimoto jsem neměla žádné pletky s neznámými muži.“

Mlčky se usmál. To je dobré vědět, pomyslel si spokojeně, jak se nadzvedl na loktech a stáhl si trenýrky z nohou. Dlaň jí přitiskl na břicho, které stále mohlo vyprávět o předchozích změnách v podobě lehounkých, sotva viditelných jizviček. Ona chytila jeho zápěstí a po malém zaváhání ho vedla níž. Pohladil křivku jejích boků, a když široce rozevřela stehna, vsunul do ní dva prsty. Obrátila oči v sloup a na moment semkla víčka a on uslyšel, jak vydechla jeho jméno.

To tělo znám, pomyslel si znovu, když se jí něžně dotýkal. Její horká dlaň na oplátku putovala nahoru a dolů po jeho mužství a on sledoval, jak se její úsměv rozzářil, když se objevila kapička na jeho vrcholku, kterou pečlivě rozetřela kolem. Políbil ji, dlouze a hluboce, a pak nalehl mezi její nohy. Vsunula mezi jejich těla ruku, aby mu pomohla najít cestu. Tenhle první kontakt je zcela zbavil dechu a on se držel venku jenom proto, aby zabránil příliš rychlému konci s půltuctem přírazů a mrzkým zasténáním. Její tělo pod ním bylo měkké, bledé a odevzdané, její oči planoucí a živé, tak jako ty jeho. Opatrně do ní pronikl a zase vyklouzl ven, jeho tmavá délka opakovaně mizela a zase se objevovala v mléčně bílém klíně. Pokaždé přitlačil trochu tvrději a rychleji.

Čas se srovnal s tlukotem jejich srdcí. Viděl pulzující tepnu na jejím krku, rozšířené zorničky. Nad horním rtem jí vyvstaly malé kapičky potu. Bledá ruka si hrála s napřímenou bradavkou a on nespokojeně zasténal. Kdyby tak byl trochu menší, mohl by sám pít z těch růžových květů, zatímco se bořil do horké a vlhké hebkosti mezi jejíma nohama. Jeho pohyby se staly rychlejšími a naléhavějšími. Sevřela si svými prsty hýčkané ňadro, ale očima se stále vpíjela do jeho tváře.

Něha se snoubila s mužností, když se v ní pohyboval. Její oči ho stále sledovaly, dokonce i když ji líbal. Nebesa nad hlavou, teplo jejího těla bylo doplněno vřelostí jejích otevřených úst, když svým jazykem perfektně napodobovala jeho neúnavný penis. Tenhle akt, spojení dvou protikladů z ní udělalo horký, vlhký samet. Bylo to okouzlující. Alchymické.

Mluvte o zázracích.

Její paže ho objaly a prsty se spojily za jeho zády, když zvedla nohy do výšky a zaklínila kotníky kolem jeho pasu. Cítil, jak se do ní noří ještě hlouběji, jak se mu varlata napínají, a pochopil, že jestli se něco nezmění, brzy se dotkne příslovečných výšin. „Ty“ zamručel a zapletl jí prsty do vlasů. Druhou rukou se chytl dřevěného čela postele tak pevně, že mu klouby na prstech zbělaly. Její odpovědí byl jen dlouhý, táhlý výkřik a napětí všech svalů a on beze vší pochybnosti věděl, že právě létá.

Čas. Počítal ho ve výdeších, v přírazech, v rostoucí rychlosti, zatímco druhá slábne. Svíjela se pod ním jako zvíře lapené do sítě a on zamručel, když se přiblížil stavu beztíže. Pomalý, rázný pohyb… a její tělo ho vtáhlo, sající a mačkající a nořící ho do nekonečné horké lávy. Byl tak blízko, blízko vyvrcholení, blízko naplnění jí vším, co měl, ale úplně nejvíc blízko jí samotné, tak blízko, jak jen mohli sdílet jedno tělo, jedno vědomí, jednu duši… a on ji tak miloval, miloval, miloval, že se jeho srdce trhalo na kusy.

S posledním přírazem zvrátil hlavu dozadu a s drsným výkřikem uvolnil všechnu tu samotu a beznaděj, která ho poslední rok stravovala. Společně byli… společně byli jeden… Před očima mu tančily hvězdičky, jak se jeho tělo postupně uklidňovalo.

Pomalu se vraceli do reality. Cítil, jak mu srdce buší v hrudi, jak ho bolí na prsou, což je, jak mu jednou vysvětlila, důsledek hyperventilace. Nos měl zabořený do ohybu jejího krku a viděl tak jen záplavu rusých kadeří. Kruci, zdá se, že se na ni zhroutil. Nesnášel to. Bylo to tak sobecké, i když se zdálo, že ona si v tom libuje. Pozvolna protáhl jednu ruku a nohu a se zmučeným výdechem se překulil na záda. Ona zalapala po dechu, jak jí ulevil, a ze žáru svého těla mohl říci, že musí být úplně mokrá.

„Pojď ke mně“ pobídl ji a vztáhl po ní ruce. Okamžitě poslechla a vděčně se přitiskla k jeho boku. Propletla své nohy s jeho a znovu se mu poddala. Pokoj byl cítit potem a sexem a ještě něčím, co nemohl identifikovat, ale co patřilo zcela jistě jí. Objala ho oběma rukama a zabořila mu tvář do hrudi. Ani se nepohnuli, nemluvili a nebylo to dlouho předtím, než si uvědomil, že usnula.

Na parkovišti někomu hrálo rádio, dost nahlas na tuhle brzkou ranní dobu. Někdo si zpíval. /Tohle je cesta…některé věci se nikdy nezmění… jen tohle je cesta…/

/Jenže ty tomu nevěříš…/

Usmál se. /Ty jsi to řekl, kámo./

Tahle vzácná chvíle nebude trvat věčně, oba to věděli. Byl to jen ukradený moment, byli v bezpečí na den či týden a nebude to trvat dlouho a budou se opět ohlížet přes ramena. Vezme ji do Ranch, jednoho z míst, kde se ukrýval s Gibsonem… místa, kde se nachází snad řízením osudu největší koncentrace magnetitu ve Státech… a tam budou přemýšlet a plánovat. Příští týden, příští měsíc, příští rok… příštích deset let. Netušil, zda by něco mohlo kolonizaci zabránit. Ale byl si zatraceně jistý, že to aspoň zkusí. A ona bude stát po jeho boku.

Tohle se už nikdy nezmění.

Tento článek byl zveřejněn 14.7.2011 v 12:00 v kategorii Povídky.

Komentáře: 3

  1. gedzitka napsal(a) 15.7.2011 v 17:50

    jeeej moc krasne no zaroven moooc smutne ale tu pasaz s tou antikoncepisou a kondomom by som vyhodila :-) inak velmi zaujimaveee :-)

  2. simona napsal(a) 18.7.2011 v 21:47

    S tou antikoncepcí souhlasím, už se to v jedné povídce objevilo jako prostředek proti „menstruačním křečím“ a přišlo mi to hodně chlupaté. Jinak krásné a o to ví, že jsem si dnes přes den pouštěla The Truth. Tak to je fajn tečka.

  3. simona napsal(a) 18.7.2011 v 21:48

    S tou antikoncepcí souhlasím, už se to v jedné povídce objevilo jako prostředek proti „menstruačním křečím“ a přišlo mi to hodně chlupaté. Jinak krásné a o to víc,
    že jsem si dnes přes den pouštěla The Truth. Tak to je fajn tečka.

Řekněte nám svůj názor!