Kult X

JEDNOTLIVÉ SÉRIE AKT X
1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9.

Bezmocný (povídka)

autorka Leyla Harrison | překlad luca | rating PG  | kategorie MSR, A | povídka ke stažení

povidka-bezmocny.jpg

Scullyová. Prosím tě, drž mě, Scullyová. Připadám si bezmocný.

Tohle jsem jí řekl po tom, co se to stalo.

Mohl bych se vrátit ke všem detailům té strašné noci – ke každému kroku, který jsem učinil, ke každé chvilce, která uběhla v temnotě. Ale nechci. Nechci na to myslet ani na vteřinu. Všechno se zaznamená, velice pečlivě, do té části mého mozku, která čeká na zapomnění.

Možná podivné pro chlápka, který odvážně podstoupil regresivní hypnózu, já vím, ale existují skutečnosti, které si opravdu nezaslouží, aby se kdesi v budoucnu najednou objevily. A tohle je jedna z nich.

Všechno, co si uvědomuji, je, že i když je zpráva sepsána, dokonce i poté, co jsem se osprchoval a smyl ze sebe všechnu špínu a krev, pořád se cítím neuvěřitelně bezbranný. Sám ve tmě. Ta se dá vysvětlit. Ležím na gauči v potemnělém bytě, jediný nesmělý záblesk světla prokukuje oknem z pouliční lampy na ulici. Vidím nicotné částečky prachu, jak se v něm vlní. Vypadají jako malinké objekty z vesmíru, malinká vlákna molekul plující vlastním rytmem a rychlostí…

Do háje, neměl bych takhle přemýšlet.

Snažím se celé hodiny nemyslet na mimozemšťany, spiknutí, všechny ty věci, za kterými se roky rokoucí honím. Snažím se nemyslet na Scullyovou, jaké to je, cítit její paže kolem svého těla, její krev prosakující mou košilí, její ruce svírající má ramena, což mi způsobuje ještě větší pocit bezmocnosti a vystrašenosti.

Scullyová. Nedokážu přestat myslet na Scullyovou.

Zanechal jsem ji na lůžku jednotky intenzivní péče georgetownské nemocnice, kde mě museli tři lékaři a dvě sestry opakovaně ujišťovat, že bude v pořádku, že ji ráno přeloží na běžný pokoj, že tahle místnost se všemi pípajícími a bzučícími přístroji je jen dočasné útočiště, aby ji mohli v noci pozorovat. Její zranění nebyla život ohrožující, jak jsem si původně myslel, když mě máčela svou krví a zahřívala tak mé tělo v tom sklepení.

Držela mě. Bože.

Ona byla ta, kterou bodl. Ona ucítila nůž v žaludku namísto mě. Ona mě zachránila.

Ten nůž těsně minul důležité orgány, jak mi později pověděl doktor z pohotovosti. Nakonec jsem povolil stisk jejích prstů na mé kůži, zatímco se trošku bránila – ale její tělo sláblo – a cítil strašnou, ochromující vinu za těch pár minut utišující něhy, které jsem si dovolil prožít, zatímco z ní prchal život. Zvedl jsem ji do náruče a nesl k autu a ona neprotestovala. Ani tím nejmenším pohybem nedala najevo, že by mohla jít ten kousek sama, že žádnou pomoc nepotřebuje. Prostě jen tiše a bezvládně ležela v mé náruči a svou hlavu tiskla do mé hrudi.

Uložil jsem ji na sedadlo spolujezdce a řítil se jako blázen k nejbližší nemocnici, mé oči přeskakovaly ze silnice přede mnou na její tvář, která byla pravidelně osvětlována reflektory protijedoucích automobilů, a ukazovala mi, jak je strašně bledá, jak její pokožka vypadá jako potřená bělostnou křídou, na které se skvějí červené ostrůvky, skvrny tvořené její krví z mé košile, která jí na tvářích ulpěla, když jsem ji přenášel k vozu. Ta krev vystupovala vpřed v dokonalém, děsivém kontrastu s bílou kůží.

Donesl jsem ji na pohotovost, kde mi ji vyrvali z rukou a položili na lehátko, oči měla stále otevřené, dívala se na mě a rty se jí pohybovaly, jakoby mi chtěla něco povědět. Sklonil jsem se níž – ale nic jsem neslyšel.

„Pane?“ oslovila mě jedna ze sester naléhavě. „Musíme vás vyšetřit, pane.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Nejsem zraněný,“ řekl jsem jí, „to je její krev.“

Její krev. Její krev všude na mně.

A ona mě držela.

Nenechali mě s ní, zatímco ji prohlíželi, tak jsem chodil po čekárně sem a tam, dokud mě nezastavil člen ostrahy. „Pane, nemůžete nechat své auto ve vjezdu pro sanitky“ informoval mě.

„Teď ne,“ zabručel jsem hlubokým hlasem.

„Pane, musíte přeparkovat…“

„Jsem federální agent,“ ukázal jsem mu odznak, „ a snažím se zjistit, jak si vede moje partnerka.“

„Já vás chápu, ale přesto musíte s vozem odjet nebo dáme odtáhnout a…“

„Tak si tu posranou věc odtáhněte!“ vybuchl jsem.

Strážný couvl a zvedl ruce v sebeobraně nahoru. „Dobrá, dobrá.“

„Pane Muldere?“ zavolal na mě lékař a já jsem nechal ostrahu být a spěchal za Scullyovou. V rychlosti mě informoval: „Rána minula důležité orgány, takže má štěstí. Centimetr, dva vedle a zasáhla by játra. Ovšem ztratila dost krve, tak jí teď dáváme transfuzi. Budeme ji muset hospitalizovat, samozřejmě…“

Odhrnul jsem závěs, před kterým jsme stáli. „Scullyová?“

Oči měla zavřené, ale jak jsem ji oslovil, okamžitě zvedla víčka. Vypadala vyčerpaně. „Muldere?“

Ztratila hodně krve, řekl doktor. Ztratila hodně krve, zatímco mě držela a já jsem brečel. S radostí bych vzal tu kudlu a proklál si jí srdce, když jsem si to uvědomil.

„Dali jsme jí něco proti bolesti, takže je trošku omámená“ vysvětloval lékař. Dvě sestry připojovaly různé trubičky a hadičky a další přístroje, o kterých jsem nic nevěděl.

Měla bolesti. Držela mě, krvácela a neřekla ani slovo. Nekřičela. Ani tiše nezasténala.

Přiblížil jsem se k posteli a vzal ji za ruku. Prsty měla studené a jemně je obtočila kolem mých. „Hej,“ zamumlal jsem sevřeným hrdlem, „budeš v pořádku.“ Přikývla a pak pustila mou ruku a vztáhla bříška prstů ke krvi na mé košili s otazníky v očích. Olízla si rty, zamrkala a snažila se zformulovat otázku. Ulehčil jsem jí trápení. „Budu to muset vyprat. Žádný problém.“ Je to tvá krev, Scullyová, mohl jsem dodat. Smáčela jsi mě celého krví, a protože jsem se choval jako to nejpitomější vyděšené kuře, mohla jsi umřít. Neboj se, Scullyová, to je jen tvoje krev.

Dotkla se něžně mé tváře a mně se chtělo brečet. „Muldere“ zašeptala.

„Musíme slečnu Scullyovou převézt na intenzivní péči“ řekl mi doktor a dotkl se mé paže.

„Půjdu s ní“ pronesl jsem. Nebyla to otázka, jen prosté konstatování. Očima jsem neustále sledoval její tvář. „Zůstanu s tebou, Scullyová.“

„Kdo?“ zeptala se tichým, vysušeným hlasem.

„Kdo co?“ nechápal jsem.

„Kdo zůstane s tebou?“ ptala se a opět mi sevřela ruku a vyčerpaně zavřela oči.

Panebože, Scullyová.

Nemůžu tady zůstat. Nedokážu sedět v tomhle tichém temném bytě, sám. Než si stačím uvědomit, co to vlastně dělám, sedím v autě a mířím k nemocnici. Tichou chodbou se blížím k pokojím jednotky intenzivní péče. Jedna ze sester mě poznává.

„Pane Muldere, ona spí…“ začne a já ji sice tiše, ale naléhavě, přeruším.

„Chci ji vidět. Jen si k ní sednu. Nevzbudím ji“ slibuji.

Sestra povzdechne. „Tak dobře.“

Vplížím se do pokoje Scullyové a usednu na židli vedle její postele. Přístroje kolem ní odvádějí svou práci, tiše předou a pípají. Nad její hlavou visí jeden sáček s průhlednou tekutinou a druhý s tmavě červenou krví, která jí navrací život do žil.

Vypadá to, že klidně odpočívá. Opřu se do židle a pozoruji ji. Její tvář je uvolněná, bezpochyby kvůli lékům proti bolesti. Bílé nemocniční povlečení s malými modrými kvítky není nic pro její bledou pokožku. Už chápu, proč se obléká většinou do tmavých barev – světlé jí nelichotí.

Sedím u ní asi třicet minut a rozhodnu se dojít pro kávu. Jak se zvednu ze sedátka, Scullyová otevře oči. „Muldere“ osloví mě tiše.

„Nechtěl jsem tě vzbudit“ omlouvám se.

„Nevzbudil. Já jen – chtěla jsem zazvonit na sestru, aby mi dala ještě nějaký prášek.“

Má bolesti. Lze to pozorovat na jemném napětí v její tváři. „Zavolám ji“ vyběhnu z pokoje. Na okamžik se opřu o zeď a zavřu oči. Vím, že bych s ní měl mluvit, něco jí říct, ale nejsem si jistý, co, a strach doslova vibruje v mé hrudi. Sestra prochází kolem mě a já na ni mávnu. „Má bolesti“ oznámím jí a ona přikývne.

Vrátím se do pokoje a tiše sedím, když sestra Scullyové píchá něco do infuze. „Dejte mi vědět, kdybyste ještě něco potřebovala“ nabádá Scullyovou a odchází pryč.

„Můžeš jít blíž“ pobídne mě Scullyová a já se se židlí sunu k posteli. „Spal jsi vůbec?“ Pitomá otázka, dokonce i na Scullyovou. Samozřejmě že ne. Ale stejně kývnu. „Muldere…“

„Podívej, Scullyová,“ skočím ji do řeči, „bylo to pitomé, neuvěřitelně pitomé, co se dneska stalo. Neměl jsem – teda, měl jsem…“

„Muldere, neudělal jsi nic špatného“ ujišťuje mě.

„Necháš mě domluvit?“

„Dobrá.“

„Já vlastně přesně nevím, co se stalo“ řeknu jí, zatímco vstanu a přejdu k oknu, abych se podíval ven. Nedokážu jí teď čelit. „Když jsem tě viděl takhle krvácet, asi jsem zpanikařil. Jen jsem…“

„Myslel sis, že mě ztrácíš“ promluví Scullyová k mým zádům.

„Ano“ vydechnu.

„Muldere, to je v pořádku.“

Otočím se k ní. „Ne, Scullyová, není. Byl jsem tak rozrušený, že jsi musela přijít a chovat mě jako malé dítě… Zatímco jsi málem vykrvácela… To není v pořádku, Scullyová.“

„Muldere, potřeboval jsi vědět, že jsem v pohodě. A já jsem byla. Jsem. Budu. Uzdravím se.“

„Neposta… nepostaral jsem se o tebe. Nechal jsem tě, aby ses zabírala mnou místo toho, aby ti byla poskytnuta zdravotní péče. Kristepane, Scullyová.“

Chvíli oba mlčíme. Nakonec Scullyová prohodí: „Ty mě neztratíš, Muldere.“

Zavrtím hlavou a cítím, jak mi stoupají slzy do očí. „Málem se tak stalo, Scullyová. Ani to nelze spočítat kolikrát.“

Protáhne svou ruku pod chromovanou zábranou kolem lůžka. „Ty mě neztratíš“ opakuje. Popojdu blíž a dotknu se její dlaně. Jemně mou ruku stiskne. „Rozumíš mi, Muldere?“

„Nevím, jestli ti můžu věřit, Scullyová“ šeptám a slzy mi tečou po tvářích.

„Zkus to“ prosí mě. Oči jí také plavou. „Musíš to zkusit.“ Najednou je to ona, kdo vypadá křehce, bezmocně, její tělo se na obrovské posteli téměř ztrácí.

Chci ji obejmout, říct jí, že ji miluji, že její přítomnost v mém životě je alfa a omega všeho – že nemůžu hledat odpovědi bez ní, že nenajdu pravdu sám, ale myslím, že ona tohle všechno dávno ví a že tady není ten správný čas ani místo na tak závažné rozhovory. Později. Bude na to čas později.

Najednou si uvědomím, že ji chci držet. Že teď nepotřebuji, aby ona držela mě. „Zkusím to“ povím jí a myslím to vážně. Lék proti bolesti zabírá. Stisk její ruky povoluje a oči se jí zavírají. „Jen spi, Scullyová. Já nikam nepůjdu“ šeptám jí, uhladím ji vlasy z čela a otřu slzu z koutku oka. Ona povzdechne a semkne víčka, já se opřu do židle a držím stráž.

Miluji tě, Scullyová, myslím si, a o pár minut později, co pozoruji, jak klidně spí, usínám také na té nepohodlné nemocniční židli u její postele, kterou bych nevyměnil za nic na světě.

Nikde bych nebyl raději.

Tento článek byl zveřejněn 16.12.2010 v 12:00 v kategorii Povídky.

Komentáře: 3

  1. simona napsal(a) 20.12.2010 v 18:56

    Prostě krása.

  2. Sáároušš napsal(a) 26.11.2011 v 18:37

    Nádherné, citlivé, milé. Co víc.

  3. Clarissa napsal(a) 26.3.2013 v 15:15

    Vskutku dojemné.

Řekněte nám svůj názor!