Kult X

autorka AlexaFoxx | překlad G.Logan | rating PG-13 | spoiler Redux I & II | povídka ke stažení

„Je mi to líto, Dano. Tomografie neukázala žádné změny.“

Slova doktora Weisse se do mě zabodla jako kusy chladného ledu. Trvalo to několik momentů než jsem byla schopná popadnout dech, abych mohla odpovědět. Jakmile k tomu došlo, dokázala jsem pouze říci.

„Děkuji doktore.“

Podíval se na mě a slabě se usmál, lehce mi zmáčkl rameno a řekl, že když budu něco potřebovat, ať řeknu sestře. Pak se otočil a odešel.

Děkuji? DĚKUJI, moje mysl křičela. Ten muž ti právě oznámil, že zemřeš. Už nezbývá skoro žádná naděje a ty mu odpovíš děkuji? Scullyová, co se s tebou sakra děje? V hloubi duše jsem naštvaná, cítím hluboký smutek. Pomalu se začínám chvět a je mi z toho nanic. Je to nespravedlivé, chci plakat za vše, co jsem ztratila, co ztratím nebo za to, co nebudu mít nikdy šanci ztratit. Potřebuji truchlit, vypustit to ze sebe nějakým fyzickým způsobem. Natáhla jsem se po váze, která stále vedle na stolku, a připravovala jsem ji na setkání s protější stěnou.

Studená voda z nahnuté vázy mi stékala po ruce a já jsem okamžitě ztuhla. Květiny. Žluté, růžové a fialové. Květiny, které mi dnes ráno přinesl Mulder. Ach Bože, Mulder. Kousla jsem se do rtu a okamžitě vázu vrátila na stolek, potlačila jsem vzlykot, který se dral na povrch. Zakrývat bolest ještě vetší bolestí. Fungovalo to už dříve, tak proč ne teď.

Ztratit další dceru kvůli mlhavému spiknutí zcela jistě moji matku zničí. Ale jenom na chvíli. Je to silná žena a má svoji víru, která ji pomůže překonat to.

Ztratí další sestru jako důsledek práce, o které si vždy myslel své. Tak uvidí moji smrt Bill. A jeho hněv se samozřejmě projeví ne jediné osobě. Nesnášel Muldera.

„Mulder.“ Zašeptala jsem jeho jméno jako bych se bála, že mě uslyší. Ani nechci pomyslet, co s ním moje nemoc dělá. Co bude dělat až zemřu? Není tomu vyhnutí. Musím o tom přemýšlet. Znám ho tak dobře jako sama sebe. Moje smrt zanechá v jeho duši velkou, studenou ránu. Moje duše je spojená s jeho, takže vím, že jakmile zemřu, ztratí veškeré zábrany, které ho udržovaly naživu.

Je jako kousek dřeva, který se točí v nekonečném víru, ale pro něj je ten vír plný beznaděje a zoufalství, nemohu mu pomoci. Nedokážu pomoci ani sobě. Vím, že jak se blížím ke konci svého života, bude to pro něj stále více zdrcující. Nevím, jestli je schopen překonat další ztrátu. A bez mého ramene kde by se mohl vyplakat, se roztříští na tisíc kousků, které už nikdo nedá dohromady.

Chci plakat pro jeho ztráty, ale nedostává se mi slz. Ne teď. Miluji ho, ale nemohu toto břemeno nést navěky, zvláště když ležím v této sterilní kleci a nenávidím se za to. Nenávidím každý nádech, tlukot srdce, kterému není přítomen. Chci, abych ho měla teď na blízku, aby mě objal a nechal vyplakat na svém rameni.

Konečně se dostavily slzy, které mi stékají po tvářích jako kapky deště. Zrychlují se a jsou hořké. Nechávám je téct, nesnažím se je osušit.

Nechci ho opustit…

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Zatracený zkurvysyn.“ Tato slova se opakovala v mysli stále dokola. Stojím na chodbě před jejím pokojem. Chci mít tu sílu, abych to překonal. Zatraceně, všechno se to stalo kvůli mě! Teď běž dovnitř a buď tam pro ní. Já, ale nevím, jestli to dokážu. Jak tam můžu sedět a předstírat, že jsem silný?

Ten mikročip nefunguje. Jak jsem ksakru mohl věřit tomu parchantovi, znám ho přece už tak dlouho.

Jsem to ale bastard. Nechávám si některé věci pro sebe, i když jsem jí slíbil, že budu stále s ní a vše jí řeknu. Ale staré zvyky umírají pomalu jako Scullyová. Nemohu ji nechat bez mojí ochrany ani když se blíží konec. Nemůžu jí říci o Samantě. Protože vím, co by mi řekla. Ví, že se honím za každým přízrakem, který vypadá jako moje sestra. A hlavně je to důvod proč se Scullyové stalo toto. Už to vidím jak jí to říkám. „Má se dobře. Měla jsi ji vidět, Scullyová. Má už dokonce vlastní rodinu.“ Jakmile bych to dořekl, tak by se na mě podívala a ani by nemusela nic říkat. Okamžitě bych pochopil, co jsem za blázna, že věřím těm lžím, co mi cpe do hlavy Kuřák.

Roky hádání, utrpení a ztrát. Jejích ztrát. Já jsem nic neztratil. Jediné co nechci ztratit je ona. Nevím, jak dokážu žít bez ní.

Vzmuž se ty zbabělče. Nahoď úsměv na svoji smutnou tvář a předej jí svoji odvahu a sílu. Tu sílu a víru, na kterou jsi tak pyšný.

Pomalu jsem otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Doufal jsem, že bude spát jako včera večer a já budu moct u ní jen tiše sedět. Jenom být u ní, nechci jí ještě víc ubližovat.

„Co tady děláš?“ zeptala se. Její hlas zeslábl, ale stále měl sílu. „Máš dnes jít na to slyšení.“

Tato slova mě pronásledují celou kariéru u FBI. V paměti se vracím do Townsedu ve Wisconsinu, kde jsme poprvé potkali Maxe. Slyším to, jako by to bylo teprve včera: „Muldere, máš to slyšení, když odjedeme hned, tak to stihneme na letiště včas.“ To bylo před čtyřmi lety, Scullyová bylo se mnou teprve pár měsíců. Jak mladě tenkrát vypadala. Byla tenkrát tak nevinná, měla tolik víry. Dal bych život za to, aby se jí ta víra vrátila, ochránit ji od nebezpečí a temnoty mojí práce, kterou byla nucena přijmout, a vrátit jí život na jaký byla zvyklá. Ten život, který každým okamžikem ztrácí.

Vzala mojí ruku a já se naklonil dolů, věnoval jsem jí polibek na chladnou tvář ještě předtím, než mohla začít plakat. Nepohodlný pocit jistoty, kterou si v tuto dobu nezasloužím, mě donutil sevřít jí ruku. Ona mi stisk opětovala. I když vím, že ji v blízké době ztratím, potřebují její přítomnost.

Proč jsem se celou dobu držel stranou?

Teď jí ztratím a bude všemu konec.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slunce již bylo nízko a jeho poslední paprsky světla zaplňovaly můj pokoj. Konečně jsem sama. Poslala jsem matku a Billa domů, potřebovala jsem klid než dorazil otec McCue. Matka nechtěla jít domů, ale nakonec jí její víra pomohla odejít. Chápala, že potřebuji být o samotě, pouze se svojí duší a Bohem. Bylo to divné, jakmile otec McQue odešel, pocítila jsem zvláštní klid a mír. Podělila jsem se o svůj smutek a odhalila svou duši. V ruce jsem držela svůj křížek a usmívala jsem se. Neprosila jsem se o jeho rady ani v posledních chvílích svého života. Zkoušela jsem vše vysvětlit své matce, to, že jsem si nechala dát do krku ten malý kus kovu, který by mě měl uzdravit. Jako bych v tom hledala zázrak, zázrak technologie, a právě přitom jsem ignorovala jediný zdroj zázraků, v který jsem věřila. Nebo alespoň v který jsem věřila nejdéle. A ona pochopila. Až to tady skončí a bude po všem, alespoň jsem jí dala kousek mého klidu.

Ovšem s Mulderem to bude jinak. Bože, rozpoznala jsem jeho šok v obličeji, když uviděl kněze, jak vstoupil do mého pokoje. Sledovala jsem jak byl zmatený a zkoušel zamaskovat svůj úlek. Znám ho už ale natolik dobře, že jsem věděla, že příchod kněze mu toho řekl mnohem víc než kdyby vešel doktor. Pomalu se vyrovnává se strachem, že od něj navždy odejdu. A možná o něco víc. Vše, co vím, je to, že se s tím bude muset smířit.

Konečně nějaké dobré zprávy. Telefonát od Muldera, ještě se při vzpomínce na něj usmívám. Je konečně volný. Stále má svoji práci. Nevím, jak k tomu vlastně došlo, ale Mulder mi slíbil, že mi vše řekne až přijde. Děkuji Bohu, že alespoň bude mít práci až nakonec odejdu.

Když jsem nad tím přemýšlela, tak někdo otevřel dveře. Instinktivně jsem se otočila ke dveřím. „Muldere? Co se stalo?“

„To jsem já Dano.“

„Promiňte, doktore Weissi…“ Jeho obličej byl divný, zmatený. „Co se děje?“

„Právě jsem dostal výsledky posledních krevních testů…“

„A?“

Váhal, studoval výsledky z laboratoře v mé složce jako by čekal, že mu odpoví na jeho otázky.

„Chtěl bych udělat další Magnetickou rezonanci.“

„Proč?“

„Jsou zde jisté nesrovnalosti.“

Další testy. Co od nich čeká? Jaký mohou udělat rozdíl? Už jsem unavená, unavená se hádat.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Byla už skoro tma, když jsem dorazil do nemocnice. Dnes jsem se opět vyhnul další kulce. Hrál jsem si s představou kdo si to s námi pohrává a manipuluje jako s krysami.

Scullyová si myslela, že zrádcem je Skinner, že on o nás podává zprávy Kuřákovi. Ale samozřejmě, já jsem to věděl přesněji. Věděl jsem jakou udělal dohodu, odmítal mi dovolit prodat moji duši pro záchranu Scullyové a za to prodal svoji. Toto tajemství si nechám pro sebe, jí to neřeknu. A hlavně teď jí říkat nemohu, ne v této situaci, ještě by jí to přitížilo.

Prostě jí řeknu, že jsem obvinil Blevinse, protože to byl on kdo po mě chtěl, abych obvinil Skinnera z Osellhoffovy smrti.

Celá nemocniční chodba byla plná lidí, kteří navštěvovali nemocné, a nemocničního personálu, který rozvážel léky a jídlo k večeři. Ale sedačky u pokoje Scullyové byly prázdné. Nikde žádné známky paní Scullyové nebo drahého Billa a jeho pěstí.

Nakouknul jsem do pokoje. Seděla potichu na posteli a obklopovala ji tma, žádné rozsvícené světlo ani puštěná televize, nebo rodina která ji rozrušuje.

„Muldere?“

I když byla její tvář pouhá silueta stínů, slyšel jsem její hlas. Byl suchý a to jedno slovo bylo pro ní těžké. Plakala. Věděl jsem, že to přijde. Moje Scullyová, vždy byla tak silná. Nyní jsem na řadě já, abych byl ten silný. Pomohl jí a dovolil jí být unavená a zranitelná, na ten krátký čas, co jí zbývá. Modlím se, abych byl dostatečně silný na tyto věci. Nevím, jak to zvládnu.

„Co se děje?“ Zeptal jsem se, a v tu chvíli bych si nejradši nakopal zadek, protože nevím, jak ji mám podpořit tak, abych neriskoval její vztek. Který by se na mě snesl jakmile by zjistila, že ji lituji.

„Sedni si ke mně.“

Přešel jsem místnost třemi rychlými kroky. „Řekni mi to, prosím.“ Posadil jsem se na kraj postele, připraven jí poskytnout vše, co by chtěla.

„Je to ta rakovina.“

Naklonil jsem se blíž a obejmul jsem ji, abych ji něžně uklidnil. Položila si hlavu na moje rameno a její škytavý dech otřásl mým srdcem.

„Já vím, jsem tady.“ Šeptal jsem jí do vlasů a snažil jsem se ji držet co nejblíž.

Ale ona se ode mě odstrčila. „Ne, ty tomu nerozumíš. Ta rakovina je na ústupu.“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jeho ruce sevřely moje ramena. Jeho tvář ukázala nepochopení mých slov, jeho oči se rozšířily, byly zmatené a nechápavé.

„Muldere slyšel jsi co jsem říkala?“ Chytila jsem ho za ramena a začala s ním třást,aby se vrátil do reality. „Já budu žít.“

A najednou ho to udeřilo. Jeho opatrně kontrolované emoce se smíchaly s obrovským nadšením, kterému jsem vystavila jeho mozek. Úsměv, který se mu objevil na tváři, jsem u něj ještě neviděla. Vypadal jako osmileté dítě, když dostane pod stromeček od Santy kolo, které si přálo celý rok. Oči mu zářily jako všechny ohňostroje na světě, které vybuchovaly v pravidelných intervalech.

A veškerou tu nádheru zakončovaly ty měkké sexy rty a jeho radostný pohled v očích.

Přimáčkl si mě na hruď. Cítila jsem jeho srdce jak nepravidelně buší proti žebrům, jeho radostný smích, který se dusí v plicích. Náhle mě odstrčil a prohlížel si mě.

„Jsi si jistá? Myslím jestli se doktoři .....“

Jeho koktavý hlas náhle ustal a já se začala usmívat. „Jsou si jistí. Nádor se začal dramaticky zmenšovat. Poslední krevní testy ukázaly, že se můj imunitní systém začal uzdravovat a bojuje se zbytky rakoviny.“

Jeho úsměv se ještě více protáhl. Takový úsměv jsem opravdu ještě neviděla. Představovala jsem si, že takový to úsměv můžu vidět jen jednou za život a to pouze v momentě, když najde Samanthu naživu. A bude vědět, že je v pořádku a bude jí moci znovu obejmout. Jeho radost opět u mě probudila slzy, natáhla jsem ruce a pomalu jimi přejížděla po jeho tváři, abych si ji zapamatovala navždy.

„Jak? Jak je to možné? Byl to ten chip, chemoterapie? Nebo akt od Boha?“ Ptal se, když zakryl moje ruce svými. Smál se, ale oči se mu plnily slzami.

„Možná jedno z toho, nebo od všeho kousek,“ řekla jsem, už jsem nemohla dále zadržet smích. „A myslím si, že se to nikdy nedovíme.“

„To není důležité...... na tom nezáleží.“

Opět mě objal, ale tentokrát s takovou silou, že jsem nemohla ani dýchat. A mně to nevadilo. Nepotřeboval jsem vzduch. Potřebovala jsem tohle. Cítit se naživu, cítit Mulderovu úlevu a radost. Přilnula jsem k němu, moje ruce se roztahovaly na jeho zádech.

Brzy jsem ucítila pod svými prsty jeho svaly, jak se zatnuly, vlnily se a poté se zachvěly. Věděla jsem, že tyto záchvěvy už nejsou dílem smíchu.

„Muldere, teď už je vše v pořádku.“ Řekla jsem a jeho zlomený vzlykot unikl z jeho krku. Sesunul se dolů a položil si hlavu do mého klína a začal plakat. Vypustil ze sebe všechen strach a obavy, které ho sužuvaly. Pokoušela jsem se ho trochu uvolnit, ale přemáhaly mě vlastní emoce. Zvedla jsem mu hlavu a položila jsem si ji na rameno. Oba jsme se objímali a plakali. Naše slzy se brzy spojily, spojené smutkem, štěstím, měsíci obav a nakonec nově nalezenou úlevou. Jeho ruce spočinuly na mém pasu, držel mě něžně, jako by se chtěl ujistit, že to není sen. Dělala jsem to samé, snažila jsem se k němu více přitisknout.

Budu zase opět žít.

Už to konečně skončilo.

A tohle je jenom začátek.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 14.4.2009 v 20:00 v kategorii Povídky.