Starší zprávy - Srpen, 2010
Mulder, Scullyová a tajemství úspěšného pracovního vztahu
Dnes je pátek, takže volno následujících dvou dnů si doufám užijeme úplně všichni. A protože se při této příležitosti hodí vydechnout a poněkud zklidnit tempo, přichystal jsem si pro vás jednu opravdovou lahůdku. Jedná se o dosti znepokojivé záběry agentů Muldera a Scullyové, které jsem pořídil při sledování epizody The List. Ke zveřejněným obrázkům skoro není co dodat, snad jen, že jsem vytvořil i gif, který se mi, jakožto technickému nemehlu, moc nevydařil. Pokud toužíte pátrat po dalších děsivých skutečnostech ze světa Akt X, pak doporučuji začít u aktuality Láska může být komplikovaná.






Komentáře: 7
Kukuřičná pole a další motivy z prvního celovečerního filmu
V posledních několika dnech jsme se v aktualizacích věnovali převážně prvnímu celovečernímu filmu. Níže si můžete na obrázcích ve vysoké kvalitě prohlédnout tři hlavní motivy těchto celovečerních Akt X z roku 1998. V první řadě to je samozřejmě kukuřičné pole s vládními laboratořemi, kde si Mulder se Scullyovou užili plno legrace (druhá výborná fotka je zde). Na dalších dvou fotografiích pak vidíte explodující budovu v Texasu a UFO. Na všechny náhledy nezapomeňte kliknout, ať se můžete pokochat obrázky v plné kráse.
Aktuality věnované prvnímu celovečernímu filmu:
- Usínající Gillian Andersonová na natáčení filmu Akta X (25.08.2010)
- Seznamte se. Bubák Mulder (23.08.2010)
- Pravda je někde tam dole (22.08.2010)
- Spolupráce lidí a mimozemšťanů na placu prvního filmu (22.08.2010)
- Scullyová + rouška = Pravda (18.08.2010)
- Návštěva Muldera ve filmové nemocnici (17.08.2010)
- Conrad Strughold, nepopiratelná hlava Syndikátu (02.08.2010)
Komentáře: 4
Usínající Gillian Andersonová na natáčení filmu Akta X
Pro Gillian Andersonovou nebylo natáčení prvního celovečerního filmu žádná legrace. V té době, tehdy v zatím nepříliš dlouhé (pětileté) historii seriálu, byla agentka Scullyová již poněkolikáté unesena. Tentokrát za tím nestál žádný Duane Barry nebo Donnie Pfaster, ale stará dobrá vláda. Ta unesla nebohou agentku až na Antarktidu, kde ji vsadila do podivné nádoby kdesi v útrobách obří mimozemské lodi. Když ji Mulder konečně vysvobodil, zjistil, že jeho partnerka neztratila smysl pro humor. Kdo viděl, ten rozumí… ;)
Vyčerpaná herecká představitelka agentky Scullyové pak v zákulisí zažívala malé déjà vu. To když si vzpomněla na vznik epizody One Breath ze začátku druhé série, kterou v roce 1994 natáčela jen pár dní po porodu své první dcery. Stejně jako tehdy, i tentokrát usínala před kamerou i mimo ni. Níže si můžete prohlédnout odpočívající Gillian, kterak si „užívá“ krátkou přestávku na rameni režiséra Roba Bowmana.
Komentáře: 5
Česká televize uvádí dokument Kosmický věk: Příběh NASA
ČT1 uvede dnes ve 20:00 novou dokumentární sérii BBC, která mapuje kosmický věk a blíže se zaměřuje na vznik NASA. Tato americká vládní agentura sehrála v posledních padesáti letech mimořádnou roli v oblasti letectví a výzkumu vesmíru. Impulsem pro vznik agentury byl úspěšný start sovětského Sputniku, který se stal první umělou družicí Země. Američtí vědci byli v šoku, předstihla je země, o které mysleli, že neumí vyrobit ani ledničku. NASA vznikla podpisem prezidenta Eisenhowera o rok později, 1. října 1958, a dnes zaměstnává téměř 18 000 lidí, mnohdy největších mozků na světě. Celý vesmírný závod byl mimořádně náročný a stal se významnou součástí studené války. Sovětům se sice podařilo vynést do kosmu prvního člověka, Spojené státy však nakonec bitvu vyhrály. To když program Apollo úspěšně splnil svoji misi a první lidé stanuli na Měsíci v červenci 1969. Rozum zvítězil v roce 1975, kdy se obě velmoci přeorientovaly z ideologických rozporů na vzájemnou spolupráci, z níž vzešla celá řada dalších projektů.
Starty raketoplánů jsou dechberoucí podívanou, na prvních dvou obrázcích je zachycen jeden takový start z floridského mysu Canaveral. Poslední fotka pak z trochu jiné perspektivy ukazuje nádherný západ Slunce nad Pacifikem. Celá dokumentární série má čtyři díly, první z nich, Kosmický věk: Příběh NASA, je vysílán dnes, v úterý 24. srpna 2010, ve 20:00 na ČT1. O datech vysílání dalších částí přehledně informuje oficiální web České televize.
Komentáře: 7
Seznamte se. Bubák Mulder
Fotografie níže zachycuje jednu z nejslavnějších scén Akt X. Skleslý agent Mulder zrovna ve washingtonském baru zapijí další den svého náročného zaměstnání. Když se ho barmanka ptá, co je zač, odpovídá Mulder jednoduše: „Jsem ústřední postava vládní konspirace na popření mimozemské civilizace. Globálního spiknutí s klíčovými hráči na nejvyšších místech mocenských struktur, jež postihuje život každého muže, ženy a dítěte na této planetě. Nikdo mi samozřejmě nevěří, své nadřízené obtěžuji, přátelé se mi smějí, říkají mi Bubák. Bubák Mulder, co mu sestru unesli mimozemšťani a on teď honí s odznakem a pistolí zelené mužíčky po světě a křičí k Bohu a na všechny, co chtějí slyšet, že se nebesa hroutí. Ale až opravdu přistanou, tak se z toho všichni zblázníme.“ Celý Mulder, že? :)
Komentáře: 3
Pravda je někde tam dole
V této aktualitě si můžete prohlédnout unikátní fotografii z natáčení prvního celovečerního filmu. Krom Davida Duchovnyho, který v roli agenta Muldera právě hledá svoji ztracenou parťačku kdesi na dně Antarktidy, se na fotce nachází ještě jeden zajímavý detail. Je jím filmová klapka, na níž je napsáno slovo Blackwood, což byl pracovní (a především krycí) název prvních celovečerních Akt X. Chris Carter tím odkazoval na britského spisovatele Algernona Blackwooda, který proslul svými duchařskými příběhy.
Komentáře: 1
Spolupráce lidí a mimozemšťanů na placu prvního filmu
O tom, že tvůrci seriálu Akta X aktivně spolupracují s mimozemšťany, víme už delší dobu. Přesvědčit jsme o tom mohli např. v aktualitě Tvůrci Akt X připravují kolonizaci naší planety, případně na fotografii režiséra Roba Bowmana a jeho mimozemských svěřenců. Níže si můžete opět prohlédnout režiséra prvního celovečerního filmu, který se přímo v zákulisí seznamoval s jednou ze svých hereckých hvězd. I další obrázky mimozemského fešáka stojí za to, jeden je zde a fotka z občanky zase zde.
Komentáře: 2
Česká fanynka “na cigaretě” s Kouřícím mužem
Čeští x-philes bodují. Poté, co se dvě naše holky setkaly s Gillian Andersonovou, si další x-phile vychutnala přítomnost Williama B. Davise. Její jméno je Ziina a s nesmrtelným představitelem Kouřícího muže se setkala na London Film & Comic Con. Na setkání, které probíhalo 17. až 18. července 2010, vás lákal i náš web. Ziina vytvořila několik fotografií, které si můžete prohlédnout níže, zbytek naleznete v našem diskusním fóru.
Charismatický kanadský herec měl na akci svůj vlastní panel, během něhož odpovídal na otázky (video zde a zde). Prohlédnout si můžete taktéž interview či reakce fanoušků. Davis, který letos oslavil 72. narozeniny, prý hovořil o tom, že chystá svoji vlastní autobiografii. To samozřejmě budeme pečlivě sledovat. Ziina, která si z akce odnesla i krásnou podepsanou fotografii, dále informovala, že Bill Davis je velmi milý pán, který se stále usmívá, což je prý trochu děsivé… :) Vůbec se nedivíme, protože kdykoliv se tento pán usmál v seriálu, tak z toho vždy vyšlo něco hodně špatného… :)
Komentáře: 2
INTERVIEW: Gillian Andersonová proniká do světa umění
Na následujících řádcích si můžete přečíst kompletní překlad aktuálního interview s Gillian Andersonovou, které vedl redaktor James Mottram z britského periodika The Independent. O překlad do češtiny se opět postarala luca, která má v rubrice Interview už tolik zajímavých článků, že je zde ani nebudu vypisovat, ale rovnou vám doporučím k přečtení celou rubriku. Všechen text, na kterém kdy luca pracovala, tedy i povídky a další články, pak najdete v jejím profilu. Za pozornost stojí i obrázky, které jsou v této aktualitě uvedeny. Jedná se o původní fotografie, které vznikly během rozhovoru, a vy si je můžete prohlédnout ve velmi vysoké kvalitě. Za jejich poskytnutí děkuji Reverence a Nattynax, které mi je shodně zaslaly.
Bývaly časy, kdy po Gillian Andersonové bláznil celý svět. Nebo alespoň po Daně Scullyové, skeptické agentce FBI, kterou herečka ztvárňovala v seriálu Akta X.
Internetové skupiny nazvané například Testosteronová brigáda Gillian Andersonové rostly jako houby po dešti a jejich stoupenci obdivovali její inteligenci a smyslné vystupování. Pánský časopis FHM ji v roce 1996 zvolil nejvíce sexy ženou světa poté, co se dubnové číslo plné jejích fotek vyprodalo tak rychle, že se zdálo, že fandové zboří všechny trafiky se žádostmi o dotisk (jeden z nich dokonce zaslal redakci magazínu nevyžádaný šek na 200 dolarů). A jakmile přijela do Austrálie, aby se zúčastnila několika autogramiád v nákupních centrech, zachvátila ji panika, když viděla tu obří několikatisícihlavou vlnu lidí, kteří ji chtěli spatřit na vlastní oči.
Dnes klidně a nepoznána kráčí po londýnské Bond St. a projde kolem okna luxusního hotelu Westbury, kde jsme si dali schůzku, aniž by ji kdokoliv oslovil. „Obvykle mně nezastavují“ potvrdí mi, když ocitne v bezpečí kavárenské pohovky a poručí si latté. „Lidé jsou tady hodně ohleduplní. Většina z nich jen otočí za chůze hlavu s: Nebyla to…?“ Je jasné, proč tomu tak je. Její dlouhé vlasy hrají barvou napůl blond a napůl do hněda, ani trochu se nepodobají sportovnímu rusému sestřihu, jaký nosívala v šou. A se svými sotva 160 cm je mnohem menší, než si dovedete představit, možná i díky tomu, že Scullyová zásadně nosila boty na vysokém podpatku (nebo také díky stání na bedničkách od jablek v nejedné scéně s Davidem Duchovnym, hereckým partnerem, který měří přes metr osmdesát).
Kdyby ji někdo přece jen oslovil, střetnul by se s živelnou ženou, která se nebojí ztratit dekórum. Mluví nahlas a rychle, ráda porušuje hollywoodský protokol vyprávěním lechtivých anekdot. Vezměte si její zkušenost s časopisem FHM. „Nic nefungovalo a najednou jsem skončila v posteli jen ve spodním prádle. To jsem ze začátku vůbec nezamýšlela. Můj manažer se překvapeně ptal, co to dělám.“ Nepomohlo také to, že doprovázející článek byl značně vytržen z kontextu, jak to Gillian glosovala později. „Největším omylem FHM bylo, že jsem přišla o panenství s neonacistou. Pravda je, že jsem to poprvé dělala s klukem, který se později stal neonacistou. Což není totéž…“
Oblečena celá v černém – džíny, boty, top na zip i kabát – Andersonová stále vypadá stejně půvabně jako před lety. Ve svých jednačtyřiceti letech shledává celou tu záležitost se sexuálním symbolem jako legrační. A ne jen proto, že jí trvalo dobře do konce čtvrté sezóny, než získala ten typický scullyovský vzhled, předtím dost kolísala na váze. „Měla jsem období, kdy má váha stoupala a klesala podle toho, jak jsem byla naladěná“ říká. „Někdy jsem byla strašně fit, jindy zase strašně buclatá a předtím zase strašně těhotná… ale všechno to bylo obsaženo v charakteru osoby, kterou byste běžně potkali ve střední Americe.“
S kombinací paranormálních jevů a sci-fi se Akta X stala kultovním seriálem 90. let a Andersonová jeho atraktivní hvězdou. Obsadili ji v pouhých 24 letech, šou se natáčela téměř jednu celou dekádu a přinesla jí cenu Emmy i Zlatý glóbus. Je proto až s podivem, že se nikdy nebála toho, že ze sebe Scullyovou nikdy nesetřese. „Tenkrát jsem si myslela: V žádném případě se mi nestane, aby mě strčili do nějaké škatulky.“ A teď? Odmlčí se a diplomaticky dodá: „Ve filmovém průmyslu právě nastaly dost kritické časy. Stále musím lidem připomínat, že umím zahrát cokoliv, ne jen agentku FBI.“
Akta X definitivně skončila v roce 2002 a Andersonová směřovala své ambice k nezávislým filmům. Byla úžasná jako nešťastná Lily Bartová v The House of Mirth (Dům radosti) Terence Daviese v adaptaci Edith Whartonové, stejně tak téměř nepoznatelná jako belfastská matka s tvrdě irským přízvukem v The Mighty Celt. Později pak získala cenu Bafta za ztvárnění lady Dedlockové v seriálu BBC Bleak House (Ponurý dům) a hýbala žlučí jako protivná hollywoodská agentka ve filmu natočeném na památku Toby Younga How To Lose Friends And Alienate People (Jak ztratit přátele a zůstat úplně sám). Všechny tyto role si pečlivě vybírala s vědomím, že se jedná o menší projekty a ona tak bude mít více času na rodinu. „Když dělám něco, co mi zabere tři měsíce v kuse, nevyhnutelně nemám ráda ten pocit odloučení“ tvrdí.
A to, že se trvale zabydlela v Londýně, byl jeden z důvodů, proč ji zaujal poslední film Boogie Woogie, černá satira z londýnské umělecké scény, natočena podle autobiografie někdejšího dealera Dannyho Moynihana, režírovaná Duncanem Wardem, který spolupracoval například s Tadeuszem Kantorem a Leonem Tarasewiczem. Andersonová znala Warda i jeho ženu, výstřední kurátorku Mollie Dent-Brocklehurstovou, dříve, než jí nabídli roli, ovšem s rozhodnutím váhala. „Pamatuji se, že když jsem to četla poprvé, myslela jsem si, že je to poněkud přehnané“ povídá. „A jak jsem se k tomu opakovaně vracela, abych se konečně dobrala rozhodnutí, začalo mi to připadat svým způsobem docela reálné.“
Skvostné obsazení zahrnuje Jaime Winstonovou, Alana Cumminga, Christophera Lee a Charlotte Ramplingovou, všichni hrají různorodou společnost umělců, dealerů, kurátorů a rádoby členů zábavného průmyslu. Je to svět plný „zoufalství, přetvářky, konkurenčního boje a podrazů“ tvrdí Andersonová a ten popis jako by seděl i na průmysl filmový. Ztvárňuje Jean Maclestoneovou, ženu zámožného sběratele (Stellan Skarsgard), která si začne románek s mladým umělcem (Jack Huston). Jestliže je film jako celek poněkud nevyrovnaný, s mnoha nepřehlednými zápletkami, její role je dráždivým portrétem osamělosti a zranitelnosti středního věku.
Andersonová je také něco jako fanatička do umění. „Je to důležitá součást mého života“ říká. „Roky sbírám maličkosti pro potěšení.“ I když jsou „oblasti, do kterých se nepouští“ jako práce Damiena Hirsta – vlastní díla takových fotografek jako Helen Levittová, Diane Arbusová a Cindy Shermanová, stejně jako „něco z Francesca Clementa“. Právě dokončila výzdobu zdí. „Nejsem typ člověka, který něco sbírá a pak to schovává někde ve skladu. To nechápu. Ráda se na ně dívám. Někteří lidé své umění doslova roztáčejí. Já nejsem tak organizovaná. Tedy, na jednu stranu jsem velice zásadová a pečlivá, ale ne dost, abych zvládla tohle.“
Nyní žije s partnerem a dětmi na okraji Londýna, čímž vlastně uzavřela jakýsi životní kruh. Narodila se sice v Chicagu a krátce jako dítě žila v Portoriku, ale většinu dospívání strávila právě v severním Londýně, na předměstí zvaném Crouch End. Její rodina se sem přestěhovala, když byly Gillian dva roky a její otec Edward vyhrál místo na londýnské filmové škole. „Dlouho jsem tam nebyla“ podotýká o svém dřívějším bydlišti. A jak mi vypráví o kupování lékořicových tyčinek a lahůdek zvaných Lolly Gobble Choc Bombs v místním obchodě na rohu, vypadá to, že její vzpomínky z dětství jsou stejně živé jako její přízvuk, který se mění z britského na americký podle oblasti, ve které se právě nachází.
Živitelkou rodiny byla v dobách Crouch Endu její matka Rosemary, která se starala nejen o Gillian, ale později i o její dva mladší sourozence, Zoe a Aarona. Pracovala jako počítačová expertka pro Lloyds Bank a „chodívala domů s velkými balíky děrovaného papíru“ šklebí se Andersonová. „Používala jsem ho na kreslení.“ Její otec si zatím našel zaměstnání u britského filmového průmyslu, nejprve prodával filtry do kamer a pak pracoval pro společnost, která sídlila hned vedle studií Monty Pythonů. Když bylo Andersonové asi 11, nabídli mu práci režiséra reklamních šotů a rodina se vrátila do Států, přesněji do Grand Rapids v Michiganu.
Krátce poté se rozhodla pro casting na Alice in The Wonderland (Alenku v říši divů), který vyhlásila místní produkce. „Bylo tam asi sto dalších holek. Nečekala jsem to a pomyslela si: Nejsem k tomu předurčená, a vzdala to.“ Trvalo to další dva roky, než získala odvahu zkusit to znovu, ale tentokrát vyhrála roli v místním divadelním kusu. „Najednou jsem byla šťastná“ vzpomíná. „Věděla jsem, co chci dělat. Bylo to jako zjevení. Cítila jsem, že konečně znám sama sebe. Rozsvítilo se světlo a já si pomyslela, že jsem sebejistější jen tím, že vím, kam se můj život ubírá.“ Dřívější teenagerská léta prožívala dost dramaticky. „Nenáviděla jsem školu. Neměla jsem pocit, že tam patřím nebo zapadám.“
Můžete si jen letmo představit její smysl pro módu – který se pohyboval od nové vlny přes second-handy až k okovaným botám a čírům – abyste se vžili do tohohle: Topící se hluboko v punkové scéně si Andersonová propíchla nos, oholila po stranách hlavu žiletkou a vlasy přebarvila do děsivých odstínů. Ale přestože trávila mnoho času posloucháním desek Circle Jerks, Butthole Surfers a Bauhaus, tahle fáze života nikdy nevyústila do plné rebélie. Chodila pomáhat do grandrapidského divadla, když jí jeden z přátel navrhl zkoušku do Goodmanovy dramatické školy v Chicagu. „To bylo jediné místo, kam jsem se hlásila“ poznamenává. „Mám tendence se podceňovat, ale tady to fungovalo, protože mě přijali. Až později jsem přemýšlela nad tím, co bych dělala, kdyby se to nepovedlo.“
Vzhledem k profesi otce se zdálo jasné, že směřovala k herectví, ačkoliv ona sama si tím jistá není. „O tom jsme se doma nebavili. Nesetkávala jsem se se žádnými herci a ani nevím, jestli jsem si dokázala spojit to, co táta dělal, s filmy, které jsem viděla v kinech, nebo divadlem… Mluvil se mnou jenom jednou. A jako vždy velice prakticky. Zatímco jsem herectví studovala a vidina herecké práce se zdála velice vzdálená, cítil, že bych si měla něčím krýt záda. A tak mě nabádal, abych se zaměřila na celý ten proces výuky, abych jednou mohla sama učit druhé, jak hrát. A přesně to jsem měla udělat! Místo toho jsem však obskakovala stoly a vařila kafe.“
Čtyři roky strávila v New Yorku hraním v divadle, než se vydala v roce 1992 do Los Angeles, aby tam prožila velice krušný – a často beznadějný – rok chození po konkurzech a castinzích. Dokonce už když byla na spadnutí role v Aktech X, lidé z Fox Television ji nechtěli – čekali nějakou víc podobnou jmenovkyni Andersonové, Pamele. „Podívejte se, co tenkrát běželo v televizi… Beverly Hills 90210“ upozorňuje. „To byl scénář, který fungoval. A pak přišel Chris Carter (tvůrce Akt X), který jim nabídl něco, co nikomu nedávalo smysl, protože se o to ani nesnažili. Frčelo všechno krásné a rozkošné. A taková jsem já zcela jistě nebyla, když jsem se na tom castingu objevila.“
Carter si ji ale prosadil, vyhrála. Jenomže upsat se tak dlouhému seriálu znamenalo v podstatě rezignovat na jakýkoliv společenský život, takže nikoho nepřekvapilo, že se ani ne za rok vdala za člena natáčecího štábu – kanadského asistenta režie Clyda Klotze. Brali se v budhistickém duchu u sedmnácté golfové jamky a manželství vydrželo jen tři roky. Vzešla z něj dcera Piper, dnes patnáctiletá. Za deset let po jejím narození se Andersonová vdala znovu za dokumentaristu Juliana Ozanna, ovšem druhé manželství vydrželo ještě kratší dobu než první – pouhých 16 měsíců.
Andersonová souhlasí s tím, že nebylo jednoduché snažit se žít soukromý život pod hledáčkem veřejnosti. „Několikrát jsem se dostala do konfliktu. Chtěla jsem se tomu radaru vyhnout. Občas mě to trápilo. Nemělo by, ale trápilo. Když jsem žila v Kalifornii, snažila jsem se vzít ve volném dni dceru třeba do parku a fakt mě vytáčelo, že je téměř nemožné to udělat soukromě.“ Objevila se také na stránkách bulváru – například na začátku roku 2006, kdy krátce po rozchodu s manželem Ozannem oznámila, že čeká své druhé dítě, syna Oscara, se svolením svého nového přítele, obchodníka Marka Griffithse (který vydělal jmění na zabezpečovacích systémech do aut).
Felix – třetí dítě – a druhý syn páru – se narodil o dva roky později. Andersonová poznamenává, že je mnohem jednodušší žít s někým, kdo není veřejnosti na očích. „Jsem si jistá, že to má výrazně kladný dopad na celé soužití.“ Vdá se znovu? „Já nevím. Prostě nevím“ deklamuje pomalu. „Bezpochyby se tak někdy stane. Ale nerada bych tím narušila, co máme teď. Je nám dobře. A já se trochu bojím, že někde ve mně je něco… Prostě je nám fajn. Manželství už jsem si zkusila. Nechci nic pokazit. Všechno je skvělé tak, jak to je.“ Na vteřinku se odmlčí. „Ale asi si ho jednou vezmu.“
Po návratu do Londýna se opět postavila na divadelní prkna – byla nominována na Olivier Award pro nejlepší herečku v loňské roli Nory v ibsenovském A Doll´s House (Dům pro panenky) donmarské produkce. Přes malou roli v minisérii Moby Dick také dokázala, že se nebrání opět vklouznout do střevíčků agentky Scullyové. Zahrála si ji v druhém celovečerním filmu The X-Files: I Want To Believe (Akta X: Chci uvěřit) v roce 2008 a uvedla, že Carter a celý štáb touží natočit ještě film třetí, čemuž je nakloněna. Také chce režírovat – plánuje dílo o fotografce Martě Gellhornové a adaptaci knihy Elizabeth Rosnerové na téma holocaustu The Speed of Light (Rychlost světla).
A ačkoliv vlastní produkční společnost Fiddlehead, ujišťuje mě, že není kariéristka. „Jsem velice činorodá, ale ne přehnaně ambiciózní. Takže jedna má část bere, co přijde. Nečtu Variety. Nedělám nic podobného.“ Jenže věci se mění s tím, jak děti rostou. „Cítím potřebu být užitečnější.“ A na důkaz toho vyskočí z gauče a natáhne si kabát. Potřese mi rukou jako zkušená obchodnice a mrkne směrem ke stolu. „Můžete si vzít mou čokoládu“ kývne směrem ke kostičce, kterou dostala s kávou. Je to jakési memento na Akta X – někteří fandové by za to zabíjeli – i dnes.
Komentáře: 3
Scullyová + rouška = Pravda
Kdyby Mulder neztrácel tolik času nakukováním do nejrůznějších neoznačených skladišť a častěji si prohlížel svou pracovní partnerku, zjistil by, že Scullyová možná je tou Pravdou, kterou vždy tak usilovně hledal. O tom, že je Scullyová v doktorském sexy, jsme se přesvědčovali po dobu celého seriálu, od jeho začátků až po jeho závěrečné epizody. Když se do toho všeho přidá ještě rouška, nejeden x-phile musí lapat po dechu. Níže si můžete prohlédnout dvě fotografie z natáčení prvního celovečerního filmu.
Komentáře: 0


























